Stále prohlubujme svou bratrskou lásku

„Dále choďte v lásce, právě jako i Kristus miloval vás.“ (EF. 5:2)

 1. Na který důležitý charakteristický rys svých následovníků poukázal Ježíš?

TYPICKÝM znakem svědků Jehovových je kázání dobré zprávy dům od domu. Když však chtěl Kristus Ježíš objasnit, podle čeho se poznají jeho praví učedníci, vybral jiný znak, který je pro křesťanství charakteristický. Řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35)

2, 3. Jak naše bratrská láska působí na ty, kdo se účastní našich shromáždění?

² Láska, jež se projevuje ve společenství pravých křesťanských bratrů, nemá mezi lidmi obdobu. Podobně jako je železo přitahováno magnetem, Jehovovi služebníci jsou k sobě navzájem přitahováni láskou, takže tvoří jednotný celek. Láska také přitahuje k pravému uctívání další upřímné lidi. Podívejme se například, co se stalo Marcelinovi, který žije v Kamerunu. Následkem pracovního úrazu ztratil zrak. V jeho okolí se rozkřiklo, že oslepl proto, že se zabývá kouzelnictvím. Nejenže mu pastor ani členové jeho církve neposkytli útěchu, ale dokonce ho vykázali ze sboru. Když ho jeden ze svědků Jehovových pozval na shromáždění, Marcelino váhal, protože se bál, že ho také zavrhnou.

³ Do sálu Království však přišel, a to, jak vřele byl přijat, ho velice překvapilo. Z biblického učení, které tam slyšel, navíc získal útěchu. Začal chodit na všechna sborová shromáždění, dělal pokroky ve studiu Bible a v roce 2006 byl pokřtěn. Nyní sděluje biblickou pravdu členům své rodiny i sousedům a zahájil několik biblických studií. Přeje si, aby lidé, s nimiž studuje Bibli, zažívali tutéž lásku, jakou mezi Božím lidem zažívá on sám.

 4. Proč bychom si měli vzít k srdci Pavlovu vybídku „Dále choďte v lásce“?

⁴ Naše bratrská láska je přitažlivá, ale nemůžeme ji považovat za samozřejmost. Představme si táborový oheň, který v noci přitahuje lidi svým příjemným teplem. Pokud na oheň nikdo nepřikládá, plameny vyhasnou. Stejné to je s podivuhodným poutem lásky, které nás spojuje ve sboru. Kdyby se jednotliví křesťané nesnažili toto pouto posilovat, zesláblo by. Jak ho tedy můžeme posilovat? Apoštol Pavel nám dává odpověď: „Dále choďte v lásce, právě jako i Kristus miloval vás a vydal se za vás jako obětní dar a oběť Bohu k příjemné vůni.“ (Ef. 5:2) Nyní se budeme zabývat otázkou: Jak může každý z nás dále chodit v lásce?

‚Rozšiřte se i vy‘

5, 6. Proč Pavel vybízel korintské křesťany, aby se ‚rozšířili‘?

⁵ Křesťanům ve starověkém Korintu apoštol Pavel napsal: „Naše ústa se k vám otevřela, Korinťané, naše srdce se rozšířilo. Nemáte v nás stísněné místo, ale máte stísněné místo ve své vlastní něžné náklonnosti. Proto se jako odplatou za to — mluvím jako k dětem — rozšiřte i vy.“ (2. Kor. 6:11–13) Proč Pavel Korinťany vybízel, aby se ve své lásce ‚rozšířili‘?

⁶ Zamysleme se nad tím, jak vlastně sbor ve starověkém Korintu vznikl. Pavel přišel do tohoto města na podzim roku 50 n. l. Kazatelské dílo tam sice začínalo obtížně, ale on se nevzdal. Netrvalo dlouho, a dobré zprávě už v Korintu věřilo mnoho lidí. Po celý „rok a šest měsíců“ Pavel věnoval své síly tomu, aby nový sbor vyučoval a posiloval. Je zřejmé, že korintské křesťany hluboce miloval. (Sk. 18:5, 6, 9–11) A oni měli všechny důvody k tomu, aby jej za to také milovali a ctili. Ale někteří členové sboru se od něj odtahovali. Možná se jim nelíbily jeho otevřené rady. (1. Kor. 5:1–5; 6:1–10) Jiní možná věnovali pozornost pomluvám, které šířili „nejznamenitější apoštolové“. (2. Kor. 11:5, 6) Pavel však chtěl, aby ho upřímně milovali všichni jeho bratři a sestry. Proto je vybízel aby se ‚rozšířili‘ tím, že si k němu a k jiným spoluvěřícím vytvoří blízký vztah.

 7. Jak se můžeme ‚rozšířit‘ v projevování bratrské lásky?

⁷ A jak je to s námi? Jak se my můžeme ‚rozšířit‘ v projevování bratrské lásky? Jednotlivci téže věkové kategorie nebo téhož etnického původu k sobě docela přirozeně tíhnou. A lidé, kteří se rádi rekreují podobným způsobem, spolu často tráví mnoho času. Ale pokud nás zájmy, jež máme společné s některými křesťany, oddělují od druhých, je nutné, abychom se ‚rozšířili‘. Bylo by moudré, kdybychom se zeptali sami sebe: Jdu do služby nebo na nějaké společenství jen zřídka s bratry a sestrami, s nimiž se blíž neznám? A co když je v sále někdo nový? Stýkám se s ním jen málo, protože si myslím, že si mé přátelství musí teprve získat? Zdravím se ve sboru jak s těmi, kteří jsou starší než já, tak s těmi, kteří jsou mladší?

8, 9. Jak nám může Pavlova rada zapsaná v Římanům 15:7 pomoci, abychom se navzájem zdravili způsobem, který podporuje bratrskou lásku?

⁸ Pokud jde o to, že se máme vzájemně zdravit, je dobré vzít v úvahu Pavlova slova z dopisu Římanům. Pomohou nám získat správný názor na naše spoluvěřící. (Přečti Římanům 15:7.) Řecký výraz, který je zde přeložen slovy „vítejte se“, znamená „přijmout laskavě nebo pohostinně, vpustit do své společnosti a pojmout do svého přátelství“. Když v biblických dobách nějaký pohostinný člověk přijal do svého domu hosty, dal jim najevo, jak je rád, že je vidí. Tímto způsobem nás v obrazném smyslu přivítal Kristus, a my ho máme napodobovat v tom, jak vítáme spolukřesťany.

⁹ Když zdravíme naše bratry v sále Království nebo na jiných místech, mohli bychom věnovat pozornost těm, s nimiž jsme se nějaký čas neviděli nebo s nimiž jsme v poslední době nemluvili. Co kdybychom si s nimi pár minut popovídali? Na dalším shromáždění můžeme strávit chvilku zase s jinými, a brzy zjistíme, že jsme si už pěkně pohovořili snad s většinou bratrů a sester. Pokud jsme na jednom shromáždění nestihli mluvit s každým, nemusíme se kvůli tomu trápit. Nikdo by se neměl urazit, když se s ním nestačíme pozdravit pokaždé.

10. Jaké neocenitelné příležitosti nám poskytuje křesťanský sbor a jak jich můžeme plně využít?

¹⁰ Máme-li se s druhými vítat, pak pozdrav je prvním krokem. Je to krok, který může vést k příjemným rozhovorům i k trvalému přátelství. Křesťané, kteří se vzájemně představí například při krajských nebo oblastních sjezdech a dají se spolu do řeči, se pak těší, až se zase uvidí. Dobrovolníci, kteří pracují na stavbách sálů Království nebo se podílejí na humanitární pomoci, se často stanou dobrými přáteli, protože společně prožívají situace, při nichž navzájem poznají své dobré vlastnosti. Příležitostí vytvořit si trvalá přátelství je v Jehovově organizaci mnoho. Jestliže se ‚rozšíříme‘, okruh našich přátel poroste a láska, která nás sjednocuje v pravém uctívání, se bude prohlubovat.

Udělejme si pro druhé čas

11. Jaký příklad dal Ježíš v situaci, která se popisuje u Marka 10:13–16?

¹¹ Všichni křesťané se mohou snažit, aby byli přístupní, podobně jako byl přístupný Ježíš. Vzpomeňme si, jak reagoval, když se jeho učedníci snažili bránit rodičům, kteří k němu přiváděli své děti. „Ať ke mně malé děti přicházejí,“ řekl. „Nepokoušejte se je zastavit, neboť takovým patří Boží království.“ Pak „bral děti do náruče a začal jim žehnat a vkládat na ně ruce“. (Mar. 10:13–16) Představme si, jak musely být tyto děti nadšené, když jim Velký učitel projevoval takovou láskyplnou pozornost!

12. Jak bychom se mohli připravit o rozhovory s druhými?

¹² Každý křesťan by si měl položit otázku: Jsem druhým k dispozici, anebo často budím dojem, že mám moc práce? Zvyky, které samy o sobě nejsou špatné, mohou někdy působit jako překážka, která zmaří rozhovor. Pokud například v přítomnosti druhých často používáme mobilní telefon nebo se sluchátky na uších posloucháme nějaké nahrávky, může to vypadat, že jejich společnost nepotřebujeme. Když druzí často vidí, že se soustředěně zabýváme svým kapesním počítačem, mohou si myslet, že o rozhovor s nimi nestojíme. Někdy je samozřejmě „čas být zticha“. Když však jsme mezi lidmi, bývá spíše „čas mluvit“. (Kaz. 3:7) Někdo možná řekne: „Jsem raději sám“ nebo: „Po ránu mi není do řeči.“ Ale přátelsky si popovídat, i když se nám do toho právě nechce, je projevem lásky, která „nevyhledává své vlastní zájmy“. (1. Kor. 13:5)

13. K jakému postoji vůči spolukřesťanům povzbuzoval Pavel Timotea?

¹³ Pavel povzbudil mladého Timotea, aby měl ke všem členům sboru úctu. (Přečti 1. Timoteovi 5:1, 2.) I my bychom měli jednat se staršími křesťany tak, jako by to byly naše matky a naši otcové, a s mladšími tak, jako by to byli naši sourozenci. Když budeme mít takový postoj, nikdo z našich drahých bratrů a sester nebude mít v naší přítomnosti pocit, že k nám nepatří.

14. Například v čem nám pomáhají podnětné rozhovory?

¹⁴ Když zavedeme s druhými podnětný rozhovor, posílíme tím jejich duchovní smýšlení a přispějeme k jejich dobrému citovému rozpoložení. Jeden bratr, který pracuje v jisté odbočce, rád vzpomíná na několik starších betelitů, kteří mu na začátku jeho služby v betelu pravidelně věnovali čas a povídali si s ním. Díky jejich povzbuzujícím slovům měl pocit, že do rodiny betel opravdu patří. Nyní se snaží dělat totéž a rád si s betelity povídá.

Pokora napomáhá k usmíření

15. Z čeho je vidět, že i mezi námi mohou vzniknout nedorozumění?

¹⁵ Euodia a Syntyche, dvě křesťanky ve starověkých Filipech, měly zřejmě mezi sebou nějaký problém a nedokázaly ho řešit. (Fil. 4:2, 3) Mezi Pavlem a Barnabášem došlo k prudkému sporu, který se stal všeobecně známým a vedl k tomu, že se na čas každý z nich vydal jinam. (Sk. 15:37–39) Z těchto zpráv je patrné, že nedorozumění se pravým ctitelům nevyhýbají. Jehova nám však poskytuje pomoc, abychom spory uměli řešit a abychom dokázali obnovit přátelství. Něco pro to ale musíme udělat.

16, 17. (a) Jakou úlohu při řešení osobních sporů má pokora? (b) Jak je hodnota pokory patrná ze zprávy o Jákobově setkání s Esauem?

¹⁶ Představ si, že se s kamarádem chystáte na výlet autem. Než se vydáte na cestu, musíš dát klíč do zapalování a nastartovat. Řešení osobních rozporů také začíná jakýmsi klíčem. Tímto klíčem je pokora. (Přečti Jakuba 4:10.) Následující biblický příklad ukazuje, jak jednotlivcům, kteří mezi sebou mají nějaký spor, pokora pomáhá uplatňovat biblické zásady.

¹⁷ Od chvíle, kdy se Esau rozhořčil nad tím, že Jákob, jeho dvojče, ho připravil o prvorozenecké právo, uplynulo dvacet let. Esau chtěl tehdy Jákoba zabít. Když se nyní měli tito bratři opět setkat, „Jákob dostal velký strach a bylo mu úzko“. Považoval za velmi pravděpodobné, že ho Esau napadne. Jákob však udělal něco, co Esau vůbec neočekával. Když se blížil ke svému bratrovi, „přistoupil k tomu, aby se . . . poklonil k zemi“. Co se stalo potom? „Esau mu běžel vstříc a začal ho objímat a padl mu kolem krku a líbal ho, a propukli v pláč.“ Nebezpečí bylo odvráceno. Pokud snad Esau choval nenávist, Jákob mu ji svou pokorou pomohl překonat. (1. Mojž. 27:41; 32:3–8; 33:3, 4)

18, 19. (a) Proč je v případě osobních sporů nezbytné uplatňovat biblické rady? (b) Proč bychom se neměli vzdát, jestliže ten druhý člověk na naši dobrou snahu hned nereaguje příznivě?

¹⁸ Bible obsahuje vynikající rady k tomu, jak řešit spory. (Mat. 5:23, 24; 18:15–17; Ef. 4:26, 27)a Pokud však neprojevíme pokoru a tyto rady neuplatníme, k usmíření nedospějeme snadno. Čekat na to, až projeví pokoru ten druhý, není řešením, když „klíč“ máme v ruce i my.

¹⁹ Jestliže se zdá, že naše počáteční snaha o usmíření je z nějakého důvodu bezvýsledná, neměli bychom se vzdávat naděje. Ten druhý člověk možná potřebuje čas, aby si srovnal myšlenky. S Josefem jednali jeho bratři zrádně. Uplynula dlouhá doba, než se s ním opět setkali, když byl ministerským předsedou v Egyptě. Nakonec změnili svůj postoj a prosili o odpuštění. Josef jim prominul a Jákobovi synové se stali národem, který měl výsadu nést Jehovovo jméno. (1. Mojž. 50:15–21) Zachováváme-li pokojné vztahy s našimi bratry a sestrami, přispíváme k tomu, že sbor je jednotný a radostný. (Přečti Kolosanům 3:12–14.)

Milujme „skutkem a pravdou“

20, 21. Jaké poučení získáváme z toho, že Ježíš svým apoštolům umyl nohy?

²⁰ Krátce před svou smrtí řekl Ježíš apoštolům: „Dal jsem vám . . . vzor, abyste také vy činili, právě jak jsem já učinil vám.“ (Jan 13:15) Chvíli předtím jim umyl nohy. Tento jeho skutek nebyl ani pouhým obřadem, ani pouhým projevem laskavosti. Než apoštol Jan vylíčil tuto situaci, napsal: „Ježíš, jenž miloval své vlastní, kteří byli ve světě, miloval je až do konce.“ (Jan 13:1) Když Ježíš svým apoštolům prokázal službu, kterou obvykle vykonával otrok, udělal to z lásky k nim. Oni teď musí pokorně prokazovat lásku jeden druhému. Ano, pravá bratrská láska by nás měla podněcovat k tomu, abychom o všechny naše křesťanské bratry a sestry pečovali a zajímali se o ně.

²¹ Apoštol Petr, který dovolil, aby mu Boží Syn umyl nohy, význam Ježíšova skutku pochopil. Napsal: „Když jste nyní očistili své duše poslušností pravdy, jejímž výsledkem je nepokrytecká bratrská náklonnost, milujte jeden druhého vřele ze srdce.“ (1. Petra 1:22) Apoštol Jan, jemuž Pán také umyl nohy, napsal: „Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:18) Kéž nás naše srdce podněcuje k tomu, abychom svou bratrskou lásku dokazovali skutky!

[Poznámka pod čarou]

Vzpomínáš si?

• Jak se můžeme ‚rozšířit‘ v projevování bratrské lásky?

• Co nám pomůže udělat si čas pro druhé?

• Jakou úlohu má pokora, když se snažíme o usmíření?

• Co by nás mělo podněcovat k tomu, abychom se o své spoluvěřící zajímali?

[Obrázek na straně 21]

Vřele vítej své spoluvěřící

[Obrázek na straně 23]

Nenech si ujít příležitosti, kdy můžeš druhým věnovat čas