Kde jsou mrtví?

„ZEMĚ je tržiště, nebe je náš domov,“ říkají Jorubové ze Západní Afriky. Tato představa se zrcadlí v mnoha náboženstvích. Nese myšlenku, že země je jako tržiště, které na krátkou chvíli navštívíme, a potom odejdeme. Podle tohoto názoru jdeme při smrti do nebe, do svého pravého bydliště.

Bible skutečně učí, že někdo do nebe jde. Ježíš Kristus řekl svým věrným apoštolům: „V domě mého Otce je mnoho příbytků . . . Odcházím, abych vám připravil místo. Také, jestliže půjdu a připravím vám místo, přijdu opět a chci vás přijmout k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ — Jan 14:2, 3.

Ježíšova slova však neznamenají, že všichni dobří lidé jdou do nebe nebo že nebe je domovem lidstva. Ti, kdo jdou do nebe, tam jdou proto, aby vládli nad zemí. Jehova Bůh věděl, že lidské vlády nikdy nebudou schopny úspěšně řídit záležitosti na zemi. A proto zřídil nebeskou vládu neboli Království, které nakonec převezme správu nad zemí a přemění zemi v ráj — přivede ji do stavu, v jakém původně měla být. (Matouš 6:9, 10) Králem Božího Království bude Ježíš. (Daniel 7:13, 14) Z lidí budou vybráni další králové, kteří budou vládnout s ním. Bible předpověděla, že ti, kdo budou vzati do nebe, se stanou ‚královstvím a kněžími našemu Bohu‘ a budou „kralovat nad zemí“. — Zjevení 5:10.

Kdo jde do nebe?

Jestliže vezmeme v úvahu, jak velkou odpovědnost budou mít tito nebeští vládci, nepřekvapí nás, že musí splňovat přísné požadavky. Ti, kdo jdou do nebe, musí přesně znát Jehovu a musí ho poslouchat. (Jan 17:3; Římanům 6:17, 18) Jiným požadavkem je, aby projevovali víru ve výkupní oběť Ježíše Krista. (Jan 3:16) Ale je třeba ještě něco více. Prostřednictvím svého Syna si je Bůh musí vybrat a povolat je. (2. Timoteovi 1:9, 10; 1. Petra 2:9) Musí být pokřtěnými křesťany, kteří se ‚narodí znovu‘ — kteří jsou zplozeni Božím svatým duchem. (Jan 1:12, 13; 3:3–6) Také musí ve službě Bohu zůstat ryzí až do smrti. — 2. Timoteovi 2:11–13; Zjevení 2:10.

Nespočetné miliony lidí, kteří kdy žili a zemřeli, tyto požadavky nesplnily. Mnoho lidí nemělo příležitost dozvědět se o pravém Bohu. Jiní zase nikdy nečetli Bibli a věděli o Ježíši Kristu jen velmi málo nebo o něm nevěděli vůbec nic. I z pravých křesťanů, kteří žijí na zemi dnes, byl vybrán jen malý počet osob, které budou žít v nebi.

Lidí, kteří jdou do nebe, bude tedy poměrně málo. Ježíš tuto skupinu nazval „malé stádo“. (Lukáš 12:32) Později bylo apoštolu Janovi odhaleno, že těch, kdo jsou „koupeni ze země“ a budou kralovat s Kristem v nebi, je pouze sto čtyřicet čtyři tisíc. (Zjevení 14:1, 3; 20:6) Ve srovnání s miliardami lidí, kteří na zemi žili, je jich opravdu málo.

Ti, kdo nejdou do nebe

Co se stane s lidmi, kteří nejdou do nebe? Trpí na nějakém místě věčnými muky, jak učí některá náboženství? Samozřejmě, že ne, protože Jehova je Bůh lásky. Láskyplní rodiče neházejí své děti do ohně, a ani Jehova nedělá to, že by lidi takto mučil. — 1. Jana 4:8.

Převážná většina lidí, kteří zemřeli, má vyhlídku na vzkříšení v pozemském ráji. Bible říká, že Jehova vytvořil zemi, aby „byla obývána“. (Izajáš 45:18) Žalmista prohlásil: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal lidským synům.“ (Žalm 115:16) Trvalým domovem lidstva se stane země, a ne nebe.

Ježíš předpověděl: „Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas [hlas Ježíše, „Syna člověka“] a vyjdou.“ (Jan 5:27–29) Křesťanský apoštol Pavel řekl: „Mám naději v Boha, . . . že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15) Když byl na mučednickém kůlu, slíbil Ježíš kajícnému zločinci, že bude vzkříšen a dostane život v pozemském ráji. — Lukáš 23:43.

Ale jaký je stav těch, kdo jsou teď mrtví a budou vzkříšeni k životu na zemi? Jedna příhoda z Ježíšovy služby nám pomůže nalézt odpověď. Ježíšův přítel Lazar zemřel. Ještě než ho šel vzkřísit, řekl Ježíš svým apoštolům: „Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.“ (Jan 11:11) Tak Ježíš přirovnal smrt ke spánku, k hlubokému, bezesnému spánku.

Spí ve smrti

S myšlenkou, že mrtví spí ve smrti, souhlasí i jiné biblické verše. Bible neučí, že člověk má nesmrtelnou duši, která při smrti odchází do duchovní říše. Říká však: „Mrtví . . . si neuvědomují naprosto nic . . . Zanikla jejich láska i jejich nenávist i jejich žárlivost . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [v hrobě], v místě, k němuž jdeš.“ (Kazatel 9:5, 6, 10) Také žalmista řekl, že člověk „jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky“. — Žalm 146:4.

Z těchto biblických veršů je jasně patrné, že mrtví nás nevidí ani neslyší. Nejsou schopni zajistit požehnání ani nemohou způsobit neštěstí. Nejsou v nebi ani nepřebývají ve společnosti svých předků. Prostě nežijí, neexistují.

Lidi, kteří dnes spí ve smrti a jsou v Boží paměti, Bůh ve svůj čas probudí k životu na rajské zemi. Na zemi už nebude znečištění, starosti ani problémy, se kterými se dnes lidstvo potýká. To bude skutečně radostná doba! Lidé budou mít vyhlídku, že v tomto ráji budou moci žít navždy, protože Žalm 37:29 nás ujišťuje: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“

[Rámeček na straně 6 a 7]

PŘESTAL JSEM UCTÍVAT MRTVÉ

„Když jsem byl ještě malý chlapec, pomáhal jsem tatínkovi s oběťmi, které pravidelně přinášel svému mrtvému otci. Jednou se můj otec zotavil z těžké nemoci a věštec mu řekl, aby na znamení ocenění obětoval svému mrtvému otci kůzle, sladké brambory, kolové oříšky a víno. Také mému otci poradil, ať se obrátí na své mrtvé předky, aby zažehnali další nemoc nebo pohromu.

Maminka koupila všechno, co bylo zapotřebí k oběti. Oběť se měla konat u dědečkova hrobu. Hrob byl podle místního zvyku hned vedle našeho domu.

Pozvali jsme přátele, příbuzné a sousedy, aby se na oběť přišli podívat. Můj otec se na tu příležitost slavnostně oblékl, sedl si na židli a díval se na hrob, na němž byly vedle sebe narovnány lebky kůzlat, která obětoval už dříve. Mým úkolem bylo, abych nalil víno z láhve do malého poháru, který jsem potom podal otci. On zase vylil víno jako oběť na zem. Třikrát vzýval dědečkovo jméno a modlil se o to, aby nás dědeček ochránil před dalším neštěstím.

Nabízely se kolové oříšky. Porazili jsme berana, uvařili ho a spolu se všemi přítomnými jsme ho snědli. Také jsem jedl a tancoval jsem podle zpěvu a zvuku bubnů. Otec tancoval krásně, i když bylo vidět, že už má svá léta. Čas od času se pomodlil k předkům, aby požehnali všem přítomným, a my všichni jsme řekli Ise, což znamená ‚Staň se‘. Sledoval jsem otce s velkým zájmem a s obdivem a toužil jsem po dni, kdy budu dost starý na to, abych také mohl přinášet oběti mrtvým předkům.

Přinášeli jsme mnoho obětí, ale v naší rodině pokoj stále nebyl. Třem synům mé matky se sice dařilo dobře, ale žádná z jejích tří dcer nežila dlouho; všechny zemřely v dětství. Když matka znovu otěhotněla, otec připravil nákladnou oběť, aby se dítě narodilo v pořádku.

Narodila se další holčička. Za dva roky však onemocněla a zemřela. Otec šel za věštcem, a ten mu řekl, že za smrt dítěte může nějaký nepřítel. Řekl také, co musíme udělat, aby ‚duše‘ holčičky na nepřítele zaútočila — bylo zapotřebí připravit jako oběť hořící kus dřeva, láhev alkoholu a štěně. Hořící dřevo jsme měli položit na hrob, alkoholem se měl hrob postříkat a hned vedle jsme měli zaživa pohřbít štěňátko. Tímto způsobem jsme měli přimět duši mrtvé holčičky, aby pomstila svou smrt.

Nesl jsem k hrobu láhev alkoholu a hořící dřevo a otec nesl štěně, které pohřbil podle pokynů věštce. Všichni jsme věřili, že do sedmi dnů duše mrtvé holčičky zabije toho člověka, který způsobil její předčasnou smrt. Uběhly dva měsíce a nepřišla žádná zpráva o úmrtí někoho z okolí. Byl jsem rozčarovaný.

Tehdy mi bylo osmnáct let. Krátce na to jsem se setkal se svědky Jehovovými, kteří mi v Písmu ukázali, že mrtví nemohou živým prokazovat dobro ani zlo. Když Boží slovo v mém srdci zakořenilo, řekl jsem otci, že už s ním oběti mrtvým přinášet nebudu. Nejdříve se na mě zlobil, protože jsem ho, jak řekl, zradil. Když ale poznal, že se své nové víry nevzdám, přestal mi v uctívání Jehovy bránit.

Dne 18. dubna 1948 jsem symbolizoval své zasvěcení křtem ve vodě. Od té doby sloužím Jehovovi s velkou radostí a uspokojením a pomáhám druhým lidem, aby se osvobodili od uctívání mrtvých předků, kteří nám nemohou ani pomoci, ani uškodit.“ — Zaslal J. B. Omiegbe, Benin City, Nigérie.

[Obrázek na straně 7]

Až budou na rajské zemi vzkříšeni mrtví, bude to velká radost