PRAVDA

Hebrejský výraz ʼemethʹ, který se často překládá jako „pravda“, může označovat to, co je pevné, důvěryhodné, stálé, věrné, pravé nebo co je založené na skutečnostech. (2Mo 18:21; 34:6; 5Mo 13:14; 17:4; 22:20; Joz 2:12; 2Pa 18:15; 31:20; Ne 7:2; 9:33; Es 9:30; Ža 15:2; Ka 12:10; Jer 9:5) Řecké slovo a·leʹthei·a stojí v protikladu k falši a nespravedlnosti a označuje to, co odpovídá skutečnostem a co je správné a vhodné. (Mr 5:33; 12:32; Lk 4:25; Jan 3:21; Ří 2:8; 1Ko 13:6; Fil 1:18; 2Te 2:10, 12; 1Ja 1:6, 8; 2:4, 21) V závislosti na kontextu může být slovem „pravda“ přeloženo z původních jazyků i mnoho dalších výrazů.

Jehova, Bůh pravdy. Jehova je ‚Bohem pravdy‘. (Ža 31:5) Je věrný v každém svém jednání. Nemůže lhát, a proto jsou jeho sliby jisté. (4Mo 23:19; 1Sa 15:29; Ža 89:35; Tit 1:2; Heb 6:17, 18) Soudí podle pravdy, to znamená podle skutečného stavu věcí, a ne na základě vnějšího vzhledu. (Ří 2:2; srovnej Jana 7:24.) Všechno, co od něj pochází, je ryzí a bezvadné. Jeho soudcovská rozhodnutí, zákony, přikázání a slova jsou pravda. (Ne 9:13; Ža 19:9; 119:142, 151, 160) Jsou vždy správné a vhodné a stojí v protikladu k veškeré nespravedlnosti a veškerému omylu.

O čem svědčí stvořitelská díla. Stvořitelská díla svědčí o skutečnosti, že Bůh existuje. Podle Pavla však jistí lidé, kteří Boha znali, tuto pravdu potlačovali. Místo aby sloužili Bohu v souladu s pravdou týkající se jeho věčné moci a Božství, vyrobili si modly a uctívali je. Modly nejsou skutečnými bohy, jsou nepravdou, lží neboli falší. (Jer 10:14) Proto tito lidé, ačkoli měli Boží pravdu, vyměnili ji „za lež a zbožňovali stvoření a prokazovali mu posvátnou službu spíše než Tomu, kdo stvořil“. To, že se obrátili k falši modlářství, je dovedlo ke všem druhům zvrhlých praktik. (Ří 1:18–31)

V protikladu k lidské hříšnosti. Zvrhlé praktiky Nežidů ani neposlušnost Židů vůči Božímu zákonu Stvořiteli nijak osobně neuškodily. Naopak v příkrém protikladu k tomu vynikla jeho pravdivost, svatost a spravedlnost, a to k jeho slávě. Ale skutečnost, že nesprávným jednáním lidí je ještě ve větší míře vyvyšována Boží spravedlnost, nedává nikomu oprávnění prohlásit Boha za nespravedlivého, když nad provinilci vykonává nepříznivý rozsudek. Člověk je Božím stvořením a nemá právo škodit sám sobě tím, že hřeší.

To, co bylo uvedeno výše, použil Pavel jako argument ve svém dopise Římanům, když řekl: „Jestliže však naše nespravedlnost přivádí do popředí spravedlnost Boží, co máme říci? Je snad Bůh nespravedlivý, když dává průchod své zlobě? (Mluvím jako člověk.) Kéž se to nikdy nestane! Jak jinak bude Bůh soudit svět? Jestliže však pro mou lež [srovnej Ža 62:9] více vynikla Boží pravda k jeho slávě, proč jsem také ještě souzen jako hříšník? A proč neříci, právě jak jsme falešně obviňováni a právě jak někteří lidé tvrdí, že říkáme: ‚Dělejme špatné, aby přišlo dobré‘? Soud nad takovými lidmi je v souladu s právem.“ (Ří 3:5–8) Bůh svůj lid osvobodil ne proto, aby jeho služebníci hřešili, ale proto, aby žili ve spravedlnosti, a tak Boha mohli oslavovat. Apoštol ve svém dopise pokračoval: „Ani dále nepředkládejte své údy hříchu jako zbraně nespravedlnosti, ale předkládejte se Bohu jako oživení z mrtvých, a také své údy předkládejte Bohu jako zbraně spravedlnosti.“ (Ří 6:12, 13)

Co je míněno výrokem, že Ježíš Kristus sám je „pravda“?

Podobně jako jeho Otec Jehova, je i Ježíš „plný nezasloužené laskavosti a pravdy“. (Jan 1:14; Ef 4:21) Když byl na zemi, mluvil vždy pravdu, jak ji přijal od svého Otce. (Jan 8:40, 45, 46) „Nezhřešil ani se v jeho ústech nenašel podvod.“ (1Pe 2:22) Ježíš ukazoval věci takové, jaké skutečně byly. Kromě toho, že byl ‚plný pravdy‘, on sám byl „pravda“ a pravda přišla jeho prostřednictvím. Prohlásil: „Jsem cesta a pravda a život.“ (Jan 14:6) A apoštol Jan napsal: „Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, nezasloužená laskavost a pravda nastaly prostřednictvím Ježíše Krista.“ (Jan 1:17)

Janova slova neznamenají, že Zákon předaný skrze Mojžíše byl chybný. Byl také pravdou, odpovídal Božím měřítkům svatosti, spravedlnosti a dobroty. (Ža 119:151; Ří 7:10–12) Zákon však sloužil jako vychovatel vedoucí ke Kristu (Ga 3:23–25) a byl stínem neboli prorockým obrazem větších skutečností. (Heb 8:4, 5; 10:1–5) Tím, že Zákon, ačkoli byl pravdivý, poskytl pouze stín, nebyl plnou pravdou, a proto musel ustoupit skutečnostem, které předstínil. To apoštol Pavel zdůraznil v dopise Kolosanům: „Ať vás tedy nikdo nesoudí v jídle a pití nebo s ohledem na nějaký svátek nebo zachovávání novoluní či sabatu; ty věci jsou totiž stínem budoucích věcí, ale skutečnost patří Kristu.“ (Kol 2:16, 17) Proto ‚pravda nastala prostřednictvím Ježíše‘ v tom smyslu, že věci předstíněné Zákonem Ježíš uvedl ve skutečnost. Ježíš sám nebyl žádným stínem, ale skutečností, a proto byl „pravda“. Ježíš se také stal ‚služebníkem ve prospěch Boží pravdivosti‘ tím, že splnil sliby, které dal Bůh praotcům Židů, totiž že sloužil obřezaným Židům i proselytům. (Ří 15:8; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, „Vydal svědectví o pravdě“.)

Podobně zmínka apoštola Pavla o ‚pravdě v Zákoně‘ nenaznačuje, že by v Zákoně byla nějaká faleš (Ří 2:20), nýbrž ukazuje, že Zákon nebyl plnou pravdou.

„Duch pravdy.“ Duch, který pochází od Jehovy Boha, je ryzí a svatý. Je to „duch pravdy“. (Jan 14:17; 15:26) Ježíš Kristus svým učedníkům řekl: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nejste schopni snést. Ale až přijde ten duch pravdy, uvede vás do celé pravdy, neboť nebude mluvit ze svého vlastního popudu, ale bude mluvit to, co slyší, a bude vám oznamovat to, co přichází.“ (Jan 16:12, 13)

Boží duch je měl naučit všechno, co potřebovali znát, aby mohli vykonávat svou práci. Měl jim připomínat věci, které již dříve od Ježíše slyšeli, ale kterým neporozuměli, a měl jim pomáhat, aby porozumění těmto věcem získali. (Jan 14:26) Boží duch jim měl také oznámit „to, co přichází“. Mohlo se to týkat objasnění významu Ježíšovy smrti a jeho vzkříšení, protože tyto události tehdy ještě byly věcí budoucnosti a patřily k tomu, čemu jeho učedníci neporozuměli. (Mt 16:21–23; Lk 24:6–8, 19–27; Jan 2:19–22; 12:14–16; 20:9) Boží duch ovšem později také umožnil Kristovým následovníkům předpovídat budoucí události. (Sk 11:28; 20:29, 30; 21:11; 1Ti 4:1–3) Boží duch je „duch pravdy“, a proto nikdy nemohl být zdrojem mylných informací, ale naopak měl Kristovy následovníky chránit před falešnými naukami. (Srovnej 1Ja 2:27; 4:1–6.) Měl vydávat svědectví o pravdě ohledně Ježíše Krista. Od Letnic roku 33 n. l. vydával Boží duch svědectví tím, že pomáhal Ježíšovým učedníkům porozumět proroctvím, která jasně dokazovala, že Ježíš je Boží Syn. Na základě těchto proroctví vydávali učedníci svědectví dalším lidem. (Jan 15:26, 27; srovnej Sk 2:14–36; Ří 1:1–4.) Avšak dokonce již před Letnicemi vydával „duch pravdy“ svědectví o skutečnosti, že Ježíš Kristus je Božím Synem (1Ja 5:5–8), protože právě tímto duchem byl Ježíš pomazán a díky tomuto duchu byl schopen vykonávat mocné skutky. (Jan 1:32–34; 10:37, 38; Sk 10:38; viz heslo DUCH.)

Boží slovo je pravda. Boží slovo předkládá věci takové, jaké skutečně jsou. Odhaluje Jehovovy vlastnosti, záměry a Jehovova přikázání stejně jako i pravý stav záležitostí lidstva. Boží slovo pravdy ukazuje, co musí člověk udělat, aby byl posvěcen neboli učiněn svatým, aby byl oddělen pro službu Jehovovi a aby potom v tomto zasvěceném stavu vytrval. Proto se Ježíš za své následovníky mohl modlit: „Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17; srovnej Jk 1:18.) Jejich poslušnost vůči pravdě zjevené v Božím slově je dovedla k posvěcení, protože prostřednictvím pravdy očistili své duše. (1Pe 1:22) Proto vynikali jako ti, kdo „nejsou částí světa“, který se Boží pravdy nedržel. (Jan 17:16)

‚Chodit v pravdě.‘ Ti, kdo touží získat Boží schválení, musí chodit v Boží pravdě a musí v pravdě Bohu sloužit. (Joz 24:14; 1Sa 12:24; Ža 25:4, 5; 26:3–6; 43:3; 86:11; Iz 38:3) To zahrnuje řídit se Božími požadavky a věrně a upřímně Bohu sloužit. Samaritánce Ježíš Kristus řekl: „Přichází však hodina, a je již nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24) Takové uctívání nemohlo být založeno na představách, ale muselo se přizpůsobit tomu, co je v souladu se skutečným stavem věcí, a muselo se shodovat s tím, co Bůh ve svém Slově zjevil o sobě a o svých záměrech.

Křesťanství je ‚cesta pravdy‘ (2Pe 2:2) a ti, kdo pomáhají druhým rozvíjet zájem o křesťanství, se stávají „spolupracovníky v pravdě“. (3Ja 8) Celé křesťanské učení, jež se později stalo částí psaného Božího slova, je „pravda“ neboli „pravda dobré zprávy“. Jestliže má člověk získat záchranu, je nezbytné, aby k této pravdě lnul a ‚chodil‘ v ní. (Ří 2:8; 2Ko 4:2; Ef 1:13; 1Ti 2:4; 2Ti 4:4; Tit 1:1, 14; Heb 10:26; 2Ja 1–4; 3Ja 3, 4) V případě těch, kdo jednají správně, svědčí pravda — to, že přizpůsobili své cesty Božímu slovu, a to, k čemu jejich způsob života vede — o tom, že jsou příkladem hodným napodobení. (3Ja 11, 12) Naproti tomu člověk, který se odchýlí od základních křesťanských nauk, ať už svým nesprávným jednáním, nebo obhajováním falešných nauk, již dále „nechodí“ v pravdě. To byl případ těch, kdo tvrdili, že obřízka je nezbytně nutná k záchraně. Jejich učení bylo v rozporu s křesťanskou pravdou a ti, kdo toto učení přijali, přestali poslouchat pravdu a již v ní nechodili. (Ga 2:3–5; 5:2–7) Podobně když apoštol Petr dělal ve svém jednání nepatřičný rozdíl mezi Židy a Nežidy, usměrnil ho apoštol Pavel za to, že „nechodí“ v souladu s ‚pravdou dobré zprávy‘. (Ga 2:14)

„Sloup a opora pravdy.“ Křesťanský sbor slouží jako „sloup a opora pravdy“. Chrání čistotu pravdy, hájí ji a podporuje ji. (1Ti 3:15) Proto je zvláště důležité, aby ti, jimž byl ve sboru svěřen dozor, byli schopni správně zacházet se „slovem pravdy“. Správné používání Božího slova jim umožňuje bojovat proti falešnému učení ve sboru a poučovat „ty, kdo nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy“. (2Ti 2:15–18, 25; srovnej 2Ti 3:6–8; Jk 5:13–20.) Ne všichni ve sboru jsou způsobilí k tomu, aby poskytovali tento druh poučování. Muži, kteří mají hořkou žárlivost a jsou svárliví, nemají žádný důvod chlubit se tím, že jsou způsobilí vyučovat. Jejich tvrzení by bylo nepravdivé. Jak napsal učedník Jakub: „Kdo mezi vámi je moudrý a má porozumění? Ať projeví svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti. Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.“ (Jk 3:13, 14)

Aby byl křesťanský sbor ‚sloupem a oporou pravdy‘, musí členové sboru projevovat pravdu ve svém životě svým znamenitým chováním. (Ef 5:9) Musí se správného chování důsledně držet a neodchýlit se od něj, jako by byli ‚opásáni pravdou‘. (Ef 6:14) Kromě toho, že zachovávají svou vlastní ryzost, musí se křesťané zajímat také o ryzost sboru. Když apoštol Pavel zdůrazňoval, že je nutné zachovat křesťanský sbor čistý od poskvrnění nezákonnými lidmi, napsal: „Odkliďte starý kvas, abyste byli novým těstem, podle toho, jak jste zbaveni kvašení. Vždyť Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován. Dodržujme tedy svátek ne se starým kvasem ani s kvasem špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1Ko 5:7, 8) Ježíš Kristus byl obětován pouze jednou (srovnej Heb 9:25–28) jako skutečný beránek Pasach, a proto by celý život křesťana měl být, podobně jako Svátek nekvašených chlebů, očištěn od urážlivosti a ničemnosti. Křesťan musí být ochoten odstranit to, co je hříšné, aby zachoval osobní ryzost i ryzost sboru a tak ‚dodržoval svátek s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy‘.