PODOBENSTVÍ

Řecký výraz pa·ra·bo·leʹ (doslova „postavení vedle sebe nebo k sobě“) má širší význam než výraz „přirovnání“ nebo „přísloví“. Výraz „podobenství“ má také široký význam; může zahrnovat i přirovnání a někdy může mít i podobu přísloví. „Přísloví“ vyjadřuje pravdu výstižným rčením, často metaforou, a „přirovnání“ je srovnání, krátké, obvykle vymyšlené vyprávění, z něhož je možné vyvodit mravní zásadu nebo duchovní pravdu.

Slovo pa·ra·bo·leʹ je v Písmu používáno v širším významu než české slovo „přirovnání“, což je patrné u Matouše 13:34, 35. Matouš zde poukazuje na to, že o Ježíši Kristu bylo předpověděno, že bude mluvit „v podobenstvích“ (NS), „v přirovnáních“ (Pa). Žalm 78:2, který Matouš v této souvislosti cituje, se zmiňuje o „příslovečném rčení“ (heb. ma·šalʹ) a pro tento výraz použil pisatel evangelia řecké slovo pa·ra·bo·leʹ. Z doslovného významu tohoto řeckého výrazu je patrné, že pa·ra·bo·leʹ sloužilo jako prostředek k vyučování nebo ke sdělení určité myšlenky, k vysvětlení určité věci tím, že je tato věc ‚postavena vedle‘ něčeho podobného. (Srovnej Mr 4:30.) Některé české překlady překládají uvedený řecký výraz slovem ‚přirovnání‘. Tento výraz však nesděluje plný význam řeckého slova.

Například v Hebrejcům 9:9 a 11:19 většina překladů považuje za nutné použít jiné výrazy než „přirovnání“. V prvním z těchto textů apoštol Pavel říká, že svatostánek neboli stan, který Izraelité postavili v pustině, „je podobenstvím [pa·ra·bo·leʹ; ‚předobrazem‘, Pe; ‚obrazným náznakem‘, Pa] pro ustanovený čas“. Ve druhém textu apoštol říká, že Abraham přijal Izáka zpět z mrtvých „obrazným způsobem“ (NS) (en pa·ra·bo·leiʹ; „v podobenství řečeno“, Ži). Rčení „Lékaři, vyleč se sám“ je také označeno jako pa·ra·bo·leʹ. (Lk 4:23) V Překladu nového světa je podstané jméno pa·ra·bo·leʹ soustavně překládáno výrazem „podobenství“.

Jiný příbuzný výraz je „alegorie“ (řec. al·le·go·riʹa), což je rozšířená metafora, ve které řada činností symbolizuje jiné činnosti, přičemž původci děje jsou často předobrazem nebo personifikací něčeho jiného. Pavel používá řecké sloveso al·le·go·reʹo (alegorizovat, vyjadřovat obrazem), když v Galaťanům 4:24 pojednává o Abrahamovi, Sáře a Hagar. Tento výraz se překládá slovy „řečeno obrazně“ (EP), „míněno alegoricky“ (Ži) a „slouží jako symbolické drama“ (NS).

Apoštol Jan používal jiný výraz (pa·roi·miʹa), který má význam „přirovnání“ (Jan 10:6; 16:25, 29). Překládá se například slovy „v obrazech“, „obrazně“, „podobenství“, „v příslovích“ a „přirovnání“ (Sý, ČLK, KB, NS). Petr použil tento výraz, když uvedl „přísloví“ o psu, který se vrací ke svému zvratku, a o svini, která se válí v blátě. (2Pe 2:22)

Účinnost. Podobenství jsou působivým vyučovacím prostředkem, a to nejméně v pěti směrech: (1) Poutají a udržují pozornost; máloco vyvolá takový zájem jako líčení nějakého zážitku nebo jako vyprávění nějakého příběhu. Kdo by neznal podobenství o marnotratném synovi nebo o ztracené ovci? (2) Podněcují schopnost přemýšlet; jedním z nejlepších způsobů, jak cvičit svou schopnost přemýšlet, je pátrat po významu přirovnání, a tak odhalit abstraktní pravdy, které podobenství sděluje. (3) Působí na city, a tím, že posluchač zpravidla pochopí, jak mají být předložené pravdy prakticky uplatněny, podobenství působí na jeho svědomí a srdce. (4) Jsou oporou paměti; posluchač může později příběh rekonstruovat a uplatnit jej. (5) V podobenstvích zůstává zachována pravda; dají se totiž uplatnit kdykoli a jsou srozumitelná v každé době a v každém věku, protože jsou vzata ze života a z přírody, na rozdíl od pouhých slov, jejichž význam se může měnit. To je jeden z důvodů, proč biblické pravdy dnes zůstávají stejně jasné jako v době, kdy byly vysloveny nebo napsány.

Účely. Již zde bylo ukázáno, že hlavním účelem podobenství je vyučovat. Biblická podobenství však slouží také jiným účelům:

(1) Abychom pochopili plný, hluboký, do srdce pronikající význam podobenství, musíme se do nich někdy zahloubat velmi usilovně, a to odradí ty, kdo Boha nemilují; zájem takových lidí je jen povrchní a v srdci tedy po pravdě netouží. (Mt 13:13–15) Takové osoby Bůh neshromažďuje. Z těch, kdo slyšeli podobenství, pouze pokorní lidé žádali o další vysvětlení, ale pyšní o vysvětlení nestáli. Ježíš řekl: „Kdo má uši, ať naslouchá.“ Ačkoli ze zástupů, které Ježíše slyšely, většina lidí šla svou cestou, učedníci přicházeli a prosili o vysvětlení. (Mt 13:9, 36)

(2) Podobenství slouží k tomu, aby byly pravdy ukryty před lidmi, kteří by je zneužívali a kteří chtějí Boží služebníky chytit do pasti. Na záludnou otázku farizeů odpověděl Ježíš podobenstvím o minci, kterou se platila daň, a ukončil ho slovy: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Na uplatnění tohoto podobenství měli jeho nepřátelé přijít sami; Ježíšovi učedníci však zásadu neutrality, která v něm byla vyjádřena, plně pochopili. (Mt 22:15–21)

(3) Je na posluchači, aby zásady obsažené v podobenství uplatnil sám na sebe; podobenství mu tedy může poskytnout srozumitelnou výstrahu a pokárání, a zároveň ho odzbrojí, takže nemá důvod sáhnout k odvetě vůči tomu, kdo podobenství vyprávěl. Výstižně to říká lidové přísloví: „Chytrému napověz, hloupého trkni.“ Když farizeové kritizovali Ježíše za to, že jí s výběrčími daní a s hříšníky, Ježíš odpověděl: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví ano. Jděte tedy a naučte se, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9:11–13)

(4) I když člověk může být podobenstvím pokárán, může tak dostat pomoc, aby nebyl proti pokárání zaujat a aby jeho mysl nebyla takovým předsudkem zastřena; tímto způsobem lze dosáhnout lepších výsledků než pouhým konstatováním skutečnosti. To se stalo například tehdy, když král David vyslechl Natana, který ho přišel pokárat za jeho hřích ve spojitosti s Bat-šebou a Urijášem. (2Sa 12:1–14) Když se ničemný král Achab dopustil neposlušnosti tím, že ušetřil život syrského krále Ben-hadada, Božího nepřítele, bylo také použito podobenství, na základě kterého Achab nevědomky uvážil, o jaké zásady v jeho případě šlo, a sám nad sebou pronesl odsuzující rozsudek. (1Kr 20:34, 38–43)

(5) Podobenství mohou posluchače podnítit k tomu, aby svým jednáním ‚odhalili svou pravou tvář‘, aby se tak ukázalo, zda jsou Božími pravými služebníky, nebo jimi nejsou. Ježíš řekl: „Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život.“ Tehdy „mnozí z jeho učedníků odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili“. Ty, kdo v srdci neměli skutečnou víru, Ježíš tímto způsobem ‚odstranil jako plevel‘. (Jan 6:54, 60–66)

Správné hledisko a správný přístup. Na biblická podobenství lze pohlížet více než z jedné stránky. Vyjadřují a objasňují zásady a často mohou mít prorocký význam a prorocké uplatnění. Kromě toho měla některá z nich prorocký význam pro dobu, kdy byla pronesena, nebo pro budoucnost tehdy blízkou, a některá měla mít ještě další splnění v budoucnosti vzdálené.

V podstatě existují dvě mylné představy, které vedou k tomu, že lidé biblická podobenství nepochopí. Jednou z nich je názor, že všechna podobenství jsou jen pěkné příběhy, příklady nebo užitečná ponaučení. Například podobenství o marnotratném synovi považují někteří lidé jen za znamenité literárně zpracované vyprávění; podobenství o boháči a Lazarovi považují za příklad posmrtné odměny a posmrtného trestu.

V této souvislosti je také nutné si uvědomit, že podobenství jsou sice čerpána ze života a z přírody, ale popisované příběhy nebo jevy se ve skutečnosti nemusely stát. Některá podobenství sice začínají slovy jako: „Jednou“, „Jeden člověk měl“, „Byl jeden člověk“ nebo podobně, ale řečník je pronášel pod působením Božího ducha a tyto příběhy odpovídaly svému označení — jsou to podobenství. (Sd 9:8; Mt 21:28, 33; Lk 16:1, 19) O Ježíši Kristu je řečeno: „To vše Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích. Nemluvíval k nim vskutku bez podobenství.“ (Mt 13:34; Mr 4:33, 34)

Druhou překážkou v pochopení je snaha uplatnit podobenství příliš detailně, přičemž se každé podrobnosti ve vyprávěném příběhu přisuzuje na základě vlastního názoru symbolický význam nebo výklad.

Správný přístup tkví v tom, že si nejdříve přečteme kontext, abychom zjistili rámec, v němž bylo podobenství proneseno; měli bychom si položit otázku: V jakém prostředí a za jakých okolností bylo uvedeno? Například když je panovníkům Izraele a izraelskému lidu určeno oslovení „sodomští diktátoři“ a „gomorský lide“, vybavíme si lid, který těžce hřešil proti Jehovovi. (Iz 1:10; 1Mo 13:13; 19:13, 24) Když se žalmista modlí k Jehovovi, aby Jehova svým nepřátelům a nepřátelům svého lidu učinil totéž „jako Midianu“, připomíná nám to skutečnost, že tito utlačovatelé Božího lidu byli úplně poraženi a více než 120 000 jich bylo pobito. (Ža 83:2, 3, 9–11; Sd 8:10–12)

Dále je často velkou pomocí znalost Zákona a tehdejších zvyků, obyčejů a idiomů. Znalost Zákona nám napříkad pomůže pochopit podobenství o vlečné síti. (Mt 13:47–50) Skutečnost, že se tehdy v Palestině platila daň z ovocných stromů a že neplodné stromy byly podtínány, nám pomůže pochopit, proč Ježíš nechal neplodný fíkovník uschnout, aby jej mohl použít jako názorný příklad. (Mt 21:18–22)

Konečně jednotlivým podrobnostem v podobenství nemá být přisuzován význam svévolně, na základě nějakého soukromého nebo filozofického názoru. Pro křesťany platí pravidlo: „Nikdo nepoznal Boží věci kromě Božího ducha. Nepřijali jsme však ducha světa, ale ducha, který je od Boha, abychom znali věci, které nám Bůh laskavě dal. O těchto věcech také mluvíme, ne slovy, jež vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jež vyučuje duch, když spojujeme duchovní záležitosti s duchovními slovy.“ (1Ko 2:11–13)

Uplatnění tohoto pravidla si můžeme ukázat ve spojitosti s prorockým podobenstvím uvedeným v 6. kapitole Zjevení. Pojednává se zde o čtyřech koních, a jako první je uveden kůň bílý. (Zj 6:2) Co představuje? Chceme-li pochopit, co to znamená, můžeme prozkoumat jiné části Bible a také kontext. V Příslovích 21:31 čteme: „Kůň, ten je připravován pro den bitvy.“ Bílá barva je často symbolem spravedlnosti. Boží soudcovský trůn je bílý; nebeská vojska jsou na bílých koních a ti, kdo k nim patří, jsou oblečeni do bílého, čistého, jemného plátna. (Zj 20:11; 19:14; srovnej Zj 6:11; 19:8.) Z toho tedy můžeme usuzovat, že bílý kůň znázorňuje spravedlivé válčení.

Jezdec na černém koni má váhy, a jsou odvažovány potraviny. (Zj 6:5, 6) Je zřejmé, že zde je znázorněn hladomor; v proroctví o hladomoru totiž bylo proroku Ezekielovi řečeno: „Jídlo, které budeš jíst, bude na váhu . . . a budou muset jíst chléb na váhu a v úzkostlivé péči, a vodu budou pít odměřovanou a s hrůzou.“ (Ez 4:10, 16) Jestliže známe význam symbolů použitých v Bibli, například zvířat uvedených v podobenstvích, často nám to pomůže a získáme duchovní světlo. (Viz heslo ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)

Celé řadě podobenství rozumíme proto, že je vysvětluje sama Bible, když vypráví o událostech, jimiž se tato podobenství splnila. Uveďme si dva příklady: Ezekiel proráží otvor ve stěně a vychází se zakrytým obličejem (Ez 12:1–16; 2Kr 25:1–7, 11; Jer 52:1–15), a Abraham se pokouší obětovat Izáka, ale díky Božímu zásahu ho dostává zpět (tato podobenství byla zároveň skutečnými událostmi, k nimž došlo dramatickým způsobem). (1Mo 22:9–13; Heb 11:19) Jiná podobenství byla vysvětlena krátce po tom, co byla vyslovena — především Ježíš Kristus později sám vysvětlil mnoho podobenství, která vyprávěl. K pochopení celé řady biblických podobenství přispívají novodobé události, jimiž se tato podobenství splňují.

V Hebrejských písmech. Hebrejští proroci a pisatelé Bible byli podněcováni Jehovovým duchem a zaznamenali bezpočet výstižných podobenství. Obrazný způsob vyjadřování nacházíme v 1. Mojžíšově, a to ve slibu, že Abrahamovo semeno Jehova rozmnoží „jako nebeské hvězdy a jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu“. (1Mo 22:15–18) Když chtěl zdůraznit, do jaké smutné a těžké situace se dostal jeho lid v Judě následkem svých hříchů, Jehova podnítil Izajáše, aby tento stav přirovnal ke stavu při nějaké odporné tělesné nemoci; Izajáš měl říci: „Celá hlava je v nemocném stavu a celé srdce je mdlé. . . . Zranění a zhmožděniny a čerstvé podlitiny — nebyly vymačkány ani zavázány ani se nezměkčovalo olejem.“ (Iz 1:4–6) Králi Nebukadnecarovi Jehova sdělil prorocká poselství ve vidění o obrovské soše a ve vidění o vysokém stromu, a Daniel viděl určité pozemské vlády znázorněné zvířaty. (Da kap. 2, 4, 7)

Když proroci mluvili o nějaké osobě nebo o nějaké skupině osob, použili často určité slovo nebo určitý výraz, aby obrazně zdůraznili konkrétní charakteristické vlastnosti této osoby nebo skupiny. Jehova je například popsán jako „Skála Izraele“, jako „skalní útes“ a jako „pevnost“, a tím je ukázáno, že Bůh je spolehlivým zdrojem bezpečí. (2Sa 23:3; Ža 18:2) O Judovi je řečeno, že je „lvíče“. (1Mo 49:9) O Asyřanech je uvedeno, že jsou ‚prutem‘ pro Boží hněv. (Iz 10:5)

Poselství, které byli pověřeni sdělit, proroci v celé řadě případů názorně předvedli, a tím zvýšili účinek mluveného slova. Jeremjáš předpověděl, že Jeruzalém postihne neštěstí, a zdůraznil to tím, že před očima shromážděných starších mužů z lidu a před očima kněží rozbil lahvičku. Předpověděl různým králům, že budou muset sloužit Babylónu, a tuto předpověď živě znázornil tím, že těmto králům rozeslal pouta a tyče jha. (Jer kap. 19, 27) Izajáš chodil nahý a bosý, aby Izraelitům zdůraznil, že Egypťané a Etiopové, od nichž čekali pomoc, budou právě v takovém stavu odvedeni do vyhnanství. (Iz 20) Ezekiel vyryl na cihlu znázornění Jeruzaléma, postavil proti němu obléhací násep, mezi sebe a vyrobený model umístil železný plech na pečení, a ležel na boku s obličejem proti tomuto modelu, čímž znázornil blížící se obležení Jeruzaléma. (Ez 4)

Hlavní myšlenka, která měla být sdělena, byla někdy zdůrazněna vyprávěním příběhu. To udělal Jotam, aby ukázal šekemským majitelům půdy, jak byli pošetilí, když si za krále vybrali takového hanebného člověka, jakým byl Abimelek. (Sd 9:7–20) V knize Ezekiel se jedna zpráva odvíjí od vyprávění o dvou orlech a révě, kterým má být znázorněno jednání Judy ve vztahu k Babylónu a Egyptu. (Ez 17) Podobně příběhem o Ohole a Oholibě, dvou sestrách, které se staly prostitutkami, Ezekiel znázornil způsob jednání Samaří (desetikmenného království Izraele) a Jeruzaléma (Judy). (Ez 23)

To je jen několik z mnoha podobenství obsažených v Hebrejských písmech. Podobenství používal prakticky každý z pisatelů Bible a každý z proroků; některá podobenství jim dal přímo sám Bůh, a to v podobě vidění, některá jim dal slovy a některá v podobě konkrétních skutečností, jako byl například svatostánek, o němž je řečeno, že byl „podobenstvím“. (Heb 9:9)

V Řeckých písmech. Také Křesťanská řecká písma jsou plná živých podobenství. O Ježíši Kristu bylo řečeno: „Tak nikdy jiný člověk nemluvil.“ Ze všech lidí, kteří kdy žili na zemi, měl Ježíš nejbohatší zdroj poznání, z něhož mohl čerpat. (Jan 7:46) Je to on, jehož prostřednictvím Bůh vytvořil všechno. (Jan 1:1–3; Kol 1:15–17) Důvěrně znal všechno, co bylo stvořeno. Je tedy pochopitelné, že jeho přirovnání byla velice výstižná a že ve způsobu, jímž líčil lidské city, se projevovalo hluboké porozumění. Jednal podobně jako jeden moudrý muž, který v dávných dobách řekl: „A kromě toho, že shromažďovatel zmoudřel, neustále také učil lid poznání a hloubal a důkladně zkoumal, aby uspořádal mnoho přísloví. Shromažďovatel se snažil najít líbezná slova a napsat správná slova pravdy.“ (Ka 12:9, 10)

O svých učednících Ježíš výstižně řekl, že jsou „sůl země“ a „světlo světa“. (Mt 5:13, 14) Nabádal je, aby ‚bedlivě pozorovali nebeské ptáky‘ a aby ‚si vzali poučení z polních lilií‘. (Mt 6:26–30) Sám sebe přirovnal k pastýři, který je ochoten za své ovce položit život. (Jan 10:11–15) Jeruzalému řekl: „Jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli.“ (Mt 23:37) O pokryteckých náboženských vůdcích řekl, že jsou ‚slepými vůdci, kteří cedí komára, ale polykají velblouda‘. (Mt 23:24) A o člověku, který přivádí jiné ke klopýtání, prohlásil: „Bylo by pro něj výhodnější, kdyby mu zavěsili na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Lk 17:1, 2)

Ježíš sice někdy vyjadřoval svá podobenství krátkými, výstižnými výroky, které se podobaly příslovečným rčením, jež nacházíme v Hebrejských písmech, ale většinou byla jeho podobenství delší a rozsahem i stavbou to byly spíše příběhy. Svá podobenství Ježíš obvykle čerpal z okolní přírody, ze známých každodenních zvyků, z náhodných událostí, ze situací, které mohly nastat, a také z událostí, k nimž tehdy došlo a o nichž jeho posluchači dobře věděli.

Některá z Ježíšových významných podobenství. Dále jsou uvedeny některé užitečné informace o pozadí a kontextu 30 podobenství, která Ježíš Kristus použil během své služby na zemi a která zaznamenali pisatelé evangelií:

(1) Dva dlužníci (Lk 7:41–43). Účel podobenství o dvou dlužnících, z nichž jeden byl dlužen desetinásobně více než druhý, a uplatnění tohoto podobenství vysvítá z kontextu u Lukáše 7:36–40, 44–50.

Podnět k tomuto podobenství dal Ježíšův hostitel Šimon svým postojem k ženě, která vešla a potřela Ježíšovy nohy vonným olejem. Přítomnost takové nepozvané osoby nebyla považována za nic neobvyklého; zdá se totiž, že někdy během jídla mohly vstoupit do místnosti i osoby, které nebyly pozvány; tito lidé mohli sedět podél zdi a odtud mohli rozmlouvat s těmi, kdo spočívali u stolu uprostřed místnosti. Ježíš výstižně uplatnil situaci dvou dlužníků a poukázal na to, že Šimon mu nedal vodu na nohy, nepozdravil ho polibkem ani mu nepotřel hlavu olejem — což byly projevy laskavosti, jež se obvykle prokazovaly hostu. Ale ta žena, která měla mnoho hříchů, prokázala Ježíšovi větší lásku a pohostinnost, ačkoli nebyla jeho hostitelkou. Potom jí řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“

(2) Rozsévač (Mt 13:3–8; Mr 4:3–8; Lk 8:5–8). Podobenství samotné neobsahuje žádné klíče pro vysvětlení, ale jasný výklad je uveden u Matouše 13:18–23, Marka 4:14–20 a Lukáše 8:11–15. Pozornost se soustřeďuje na okolnosti, které působí na půdu neboli na srdce, a poukazuje se na vlivy, které mohou bránit růstu semene neboli slova o Království.

V tehdejší době se při setí postupovalo různě. Jeden obvyklý způsob byl ten, že rozsévač nosil pytel se semeny uvázaný přes rameno a kolem pasu; jiní si vak na semena dělali z části svého svrchního oděvu. Rozsévači seli semeno rukou tak, že je doširoka rozhazovali při chůzi. Semeno bylo co nejdříve přikryto, dříve než by je vyzobaly vrány nebo krkavci. Jestliže však oráč nechal pěšiny mezi poli nezorané nebo něco ze semene padlo na tvrdou zem u cesty, ptáci tato semena snědli. „Skalnatá místa“ nebyla místa, kde by byla pouze kamenitá půda; u Lukáše 8:6 je totiž řečeno, že semeno padlo na „skalní masiv“ neboli na skryté skalisko, na kterém bylo jen velmi málo půdy. Rostliny z těchto semen na slunci rychle uvadly. Půda, ve které bylo trní, sice byla zřejmě předtím zorána, ale potom z ní nebyl odstraněn plevel, a ten vzešel a nově zasetá semena zadusil. Uvedené výnosy z plodných semen — stonásobný, šedesátinásobný a třicetinásobný — jsou reálné. Rozsévání semene a různé druhy půdy Ježíšovi posluchači dobře znali.

(3) Plevel mezi pšenicí (Mt 13:24–30). U Matouše 13:36–43 je zaznamenáno vysvětlení tohoto podobenství, v němž Ježíš postavil „pšenici“ neboli ‚syny království‘ proti ‚plevelu‘ neboli ‚synům toho ničemného‘.

Nasít plevel na pole, na němž je zaseta pšenice, je projev nepřátelství a na Středním východě to není nic neznámého. Předpokládá se, že „plevel“, o kterém se mluví zde, je jílek mámivý (Lolium temulentum), jehož jedovatost se přisuzuje houbě, která roste v jeho semenech. Před svým dozráním se jílek velmi podobá pšenici, ale potom je snadné jej poznat. Požití jílku může vyvolat závrať a za určitých okolností i smrt. Kořeny tohoto plevele snadno prorůstají do kořenů pšenice; i kdyby jílek mohl být rozpoznán, jeho vykořeňování před žní by vedlo k tomu, že bude odstraněna i pšenice.

(4) Hořčičné zrno (Mt 13:31, 32; Mr 4:30–32; Lk 13:18, 19). Je uvedeno, že námětem je „nebeské království“. Jak je vidět z jiných textů, může tím být poukázáno na některý význačný rys související s Královstvím (dokonce i s těmi, kdo klamně tvrdí, že jsou jeho představiteli) a neomezuje se to jen na ty, kdo jsou schválenými členy tohoto Království. (Mt 13:47, 48; 25:1, 2)

Hořčičné semeno bylo velice drobné, a proto mohlo sloužit jako znázornění něčeho mimořádně malého. (Lk 17:6) Některé plně dorostlé byliny hořčice skutečně dosahují výšky 3 až 4,5 m a mají silné větve, takže se — jak řekl Ježíš — opravdu stávají „stromem“. K tomu, abychom zjistili, o jaký „strom“ jde, je dobré si povšimnout toho, že řada podobenství, mezi které bylo zařazeno i toto, je u Matouše 13:13–15 uvedena výrokem o negativním činiteli. Povšimněme si také, že v tomto kontextu se o ‚ptácích‘ mluví v negativním smyslu; je řečeno, že představují ‚toho ničemného‘. (Mt 13:4, 19; Lk 8:12)

(5) Kvas (Mt 13:33). Námětem je opět „nebeské království“. Ale podobně jako předcházející podobenství je i toto uvedeno v řadě podobenství, která v Bibli začíná výrokem o tom, že lidé nepochopili skutečný smysl Božího slova. (Mt 13:13–15)

‚Tři velké míry‘ jsou tři saʹta neboli tři sea, což se rovná celkem asi 22 l mouky. Ve srovnání s tím by množství kvasu bylo malé, ale i malé množství může zapůsobit na všechno kolem sebe. Kvas byl obvykle kousek zkvašeného těsta, které zbylo po předcházejícím pečení. Je třeba si uvědomit, že v Písmu kvas představuje falešné učení, škodlivý vliv. (Lk 12:1; 1Ko 5:6–8)

(6) Schovaný poklad (Mt 13:44). Toto podobenství Ježíš nevyprávěl zástupům, ale svým učedníkům. (Mt 13:36) Text uvádí, že námětem je „nebeské království“, které přináší radost tomu, kdo je najde; je nutné, aby takový člověk měnil a upravoval svůj život, aby na prvním místě hledal Království a aby se kvůli němu všeho vzdal.

(7) Obchodník, který hledá perly (Mt 13:45, 46). Toto podobenství vyprávěl Ježíš svým učedníkům. Přirovnává nebeské Království ke krásné perle, která má takovou cenu, že člověk prodá všechno, co má, aby ji získal.

Perly jsou drahocenné klenoty; je možné najít je v lasturách perlotvorek a některých jiných mlžů. Všechny perly ovšem znamenité nejsou; některé nejsou průsvitně bílé, ale jsou žluté nebo mají tmavý nádech nebo nejsou hladké. Ve starověku měly perly na Středním východě velkou cenu a působily svému majiteli radost. Toto podobenství pojednává o obchodníkovi, který perly hledal; měl rozlišovací schopnost a rozpoznal, že tato perla má nesrovnatelnou hodnotu. Byl ochoten vynaložit námahu, podniknout všechny potřebné kroky a rozloučit se se vším ostatním, jen aby ji získal. (Srovnej Lk 14:33; Fil 3:8.)

(8) Vlečná síť (Mt 13:47–50). Tímto podobenstvím Ježíš popisuje oddělování neboli vyřazování těch, kdo nejsou vhodní pro nebeské Království. Verš 49 poukazuje na ‚závěr systému věcí‘ jako na dobu, kdy bude splňování tohoto podobenství vrcholit. Vzhledem k tomu, že se do vlečné sítě shromáždily jak ryby „znamenité“, tak i ryby „nevhodné“, musí síť znázorňovat uspořádání, v němž jsou zahrnuti jak ti, kdo skutečně mají být přijati do Království, tak i ti, kdo nepravdivě tvrdí, že do něj mají být přijati.

Vlečná síť je vyrobena z lan nebo ze lněných provazů a je určena k tomu, aby ve vodě byla tažena po dně. Naberou se do ní ryby všeho druhu. Toto podobenství bylo pro Ježíšovy učedníky velice výmluvné, protože někteří z nich byli rybáři. Dobře věděli, že některé ryby jsou nevhodné a musí být vyřazeny, protože pokud neměly ploutve a šupiny, byly podle mojžíšského Zákona nečisté a neměly se jíst. (3Mo 11:9–12; 5Mo 14:9, 10)

(9) Nemilosrdný otrok (Mt 18:23–35). Situace, která vedla k tomu, že Ježíš vyprávěl toto podobenství, je vylíčena u Matouše 18:21, 22 a uplatnění tohoto podobenství je uvedeno ve verši 35. Toto podobenství především ukazuje, že to, co nám dluží naši bližní, je nepatrné ve srovnání s tím, co my dlužíme Bohu. Jsme hříšní lidé, kterým Bůh prostřednictvím Kristovy oběti odpouští velký dluh, a toto podobenství nám tedy vštěpuje nutnost, že ty poměrně bezvýznamné hříchy, kterých se vůči nám dopouštějí naši bližní, musíme odpouštět.

Jeden denár se rovnal mzdě za jeden den, takže ten menší dluh v hodnotě 100 denárů se rovnal přibližně třetině roční mzdy. Ten větší dluh, který měl hodnotu deseti tisíc stříbrných talentů, se rovnal 60 milionům denárů neboli mzdě, k jejímuž získání by člověk potřeboval žít několiktisíckrát déle, než žije. Nesmírnou hodnotu dluhu vůči králi můžeme posoudit podle zprávy Josepha, který uvádí, že provincie Judea, Idumea a Samaří a několik měst v jeho době společně platily daně v celkové hodnotě 600 talentů ročně; Galilea a Perea platily 200 talentů. Ježíš sám (ve verši 35) ukazuje, která zásada je vyjádřena v tomto podobenství: „Stejně bude můj nebeský Otec jednat i s vámi, jestliže nebudete ze srdce odpouštět každý svému bratrovi.“

(10) Milosrdný Samaritán (Lk 10:30–37). Rámec uvedený u Lukáše 10:25–29 ukazuje, že toto podobenství bylo odpovědí na otázku: „Kdo je skutečně můj bližní?“ Správný závěr, který je třeba z tohoto podobenství vyvodit, ukazují verše 36 a 37.

Cesta z Jeruzaléma do Jericha vedla divokým, odlehlým územím, kde často docházelo k loupežným přepadením. Situace byla tak špatná, že tam byla během doby umístěna vojenská posádka, která měla chránit pocestné. V prvním století leželo Jericho asi 21 km na VSV od Jeruzaléma. Ježíš chtěl ukázat, kdo je „bližní“, kterému měla být podle Zákona prokazována láska, a proto mluvil o tom, jak se k oloupenému a polomrtvému muži zachovali kněz a Levita. Kněží byli muži, jejichž úkolem bylo obětovat v jeruzalémském chrámu oběti, a Levité jim pomáhali. Samaritáni uznávali Zákon daný v Pentateuchu, ale Židé se k nim nechovali jako k bližním a vlastně se s nimi vůbec nestýkali. (Jan 4:9) Pohlíželi na Samaritány s velkým opovržením (Jan 8:48); někteří Židé dokonce ve svých synagógách veřejně Samaritány proklínali a denně se modlili k Bohu o to, aby Samaritáni nebyli spoluúčastníky věčného života. Olej a víno, jimiž byly ošetřeny rány postiženého muže, se často používaly k léčebným účelům. Na úhradu péče o zraněného muže nechal Samaritán u hostinského dva denáry, což se rovnalo asi dvoudenní mzdě. (Mt 20:2)

(11) Neodbytný přítel (Lk 11:5–8). Toto podobenství Ježíš zahrnul do své odpovědi na žádost učedníků, kteří ho prosili, aby je poučil, jak se mají modlit. (Lk 11:1–4) Verše 9 a 10 ukazují, že z toho nemáme vyvozovat, že by Boha naše žádosti vyrušovaly, ale že od nás očekává, že budeme prosit neustále.

Pohostinnost je povinnost, kterou lidé na Středním východě plní s velkou radostí. I kdyby host přišel nečekaně o půlnoci, snad kvůli tehdejším nejistým okolnostem při cestování, hostitel se cítil povinen opatřit mu něco k jídlu. Často bylo obtížné přesně odhadnout, kolik chleba se má napéci, a proto si někdy sousedé něco navzájem půjčovali. V tomto případě soused již šel spát. V některých domech, zejména v domech chudých lidí, bývala jen jedna velká místnost, a když někdo vstal, mohlo to vyrušit celou rodinu. Právě proto nechtěl ten muž žádosti vyhovět.

(12) Nerozumný boháč (Lk 12:16–21). Tímto podobenstvím Ježíš odpověděl muži, který ho prosil o rozhodnutí ve věci dědictví. Verš 15 ukazuje myšlenku, která je zde zdůrazněna — „i když má někdo hojnost, jeho život nevyplývá z věcí, které vlastní“. Porovnejme to s tím, co Ježíš řekl svým učedníkům dále, počínaje veršem 22.

Podle Zákona měl dva díly veškerého otcova majetku zdědit jeho nejstarší syn. (5Mo 21:17) Spor pravděpodobně nastal v souvislosti s nerespektováním tohoto zákona; proto bylo dáno varování před chamtivostí.

(13) Neplodný fíkovník (Lk 13:6–9). Proneseno koncem roku 32 n. l., celé tři roky po Ježíšově křtu. Krátce před tím Ježíšovi řekli o tom, že Pilát zabil nějaké Galilejce. Ježíš také citoval případ, kdy bylo usmrceno 18 osob, na které spadla věž v Siloe, a řekl lidem, že pokud nebudou činit pokání, budou všichni podobně zahubeni. (Lk 13:1–5) Pak pokračoval a vyprávěl toto podobenství.

Bylo obvyklé, že se na vinicích v určitých vzdálenostech vysazovaly fíkovníky a olivovníky, takže kdyby byla v určitém roce špatná sklizeň vína, byl by alespoň nějaký příjem. Nové stromy vypěstované z řízků obvykle přinesou během dvou nebo tří let alespoň několik fíků. Paralela mezi třemi lety, o nichž je zmínka v podobenství, a třemi roky Ježíšovy služby, které právě uplynuly, má bezpochyby svůj význam. Zdálky strom vypadal plodný, ale bylo to jen klamné zdání. Vzhledem k tomu, že se z něj musela platit daň, byl finančním břemenem, a proto bylo vhodné, aby byl podťat.

(14) Velkolepá večeře (Lk 14:16–24). Verše 1–15 ukazují rámec; při večeři bylo toto podobenství vyprávěno jinému hostovi, který prohlásil: „Šťastný je ten, kdo jí chléb v Božím království.“

Těm, kdo byli předem pozváni na hostinu, bylo zvykem podat zprávu, že jídlo je skutečně hotovo. Lidé, kteří se z této velkolepé večeře omluvili, dali přednost jiným zájmům, které by za obvyklých okolností byly docela pochopitelné. Z jejich odpovědí však bylo patrné, že ve skutečnosti netoužili být přítomni a neprojevili patřičnou úctu k hostiteli. Většina z těch, kdo byli pozváni později, chudí, zmrzačení, chromí, slepí a další, kteří byli nakonec přivedeni, byli lidé, na něž svět obvykle pohlíží jako na méněcenné. (Srovnej v. 13.)

(15) Ztracená ovce (Lk 15:3–7). Lukáš 15:1, 2 ukazuje, že podnět k tomuto podobenství dali farizeové a znalci Zákona, kteří reptali proti tomu, že Ježíš vítá hříšníky a výběrčí daní. U Matouše 18:12–14 je zaznamenáno podobné podobenství použité při jiné příležitosti.

Výběrčí daní, především ti, kteří byli Židé, byli nenáviděni, protože jejich zaměstnáním bylo vybírat daně pro nenáviděné Římany. Lidé jimi pohrdali. Ježíšovo podobenství o ztracené ovci pojednávalo o něčem, co jeho posluchači dobře znali z každodenního života. Ztracená ovce je bezmocná; pastýř je ten, kdo po ní pátrá, aby ji přivedl zpět. Z hříšníka, který činí pokání, je v nebesích radost, což je v příkrém protikladu k chování znalců Zákona a farizeů, kteří reptali kvůli tomu, že Ježíš o takové lidi projevuje zájem.

(16) Ztracená drachma (Lk 15:8–10). Rámec je uveden u Lukáše 15:1, 2; toto podobenství následuje ihned po podobenství o ztracené ovci. Uplatnění je patrné z verše 10.

Drachma měla hodnotu 65 centů, téměř jednodenní mzdy. Tato ztracená mince však mohla mít zvláštní cenu jako jedna z deseti, jež mohly být rodinným dědictvím, nebo mohla patřit do cenné řady mincí zavěšených na ozdobné šňůře. Aby bylo možné ji hledat, bylo třeba rozsvítit lampu, protože pokud vůbec byl v domě otvor, jímž do domu mohlo vnikat světlo, byl často poměrně malý; zametení podlahy usnadňovalo hledání, protože podlaha byla obvykle jen hliněná.

(17) Marnotratný syn (Lk 15:11–32). Farizeové a znalci Zákona reptali, protože Ježíš vítal výběrčí daní a hříšníky a jedl s nimi. Ježíš jim odpověděl několika podobenstvími, a to o ztracené ovci, o ztracené minci a pak podobenstvím o marnotratném synovi.

Dědictví, které podle židovského zákona připadlo mladšímu synovi, bylo o polovinu menší než dědictví jeho staršího bratra. (5Mo 21:17) Podobně jako mladší syn odešel do vzdálené země, byli podle názoru Židů výběrčí daní lidmi, kteří Židy opustili a dali se do služeb Říma. Muset pást vepře bylo pro Žida něčím ponižujícím, protože podle Zákona byla tato zvířata nečistá. (3Mo 11:7) Když se mladší syn vrátil domů, prosil, aby byl přijat — ne jako syn, ale jako nádeník. Takový člověk ani nepatřil k domácnosti, na rozdíl od otroků, ale byl to cizí člověk, který byl často najat jen na den. (Mt 20:1, 2, 8) Otec dal svému mladšímu synovi přinést roucho, dokonce to nejlepší. To nebyl jen prostý kus oděvu, ale bylo to pravděpodobně bohatě vyšívané roucho, takové, jaké se dávalo váženému hostovi. Prsten a sandály byly pravděpodobně znamením důstojnosti a toho, že jejich majitel je svobodný člověk.

(18) Nespravedlivý správce (Lk 16:1–8). Poučení, které toto podobenství přináší, je uvedeno ve verších 9–13. Správce je pochválen ne za to, že jednal nespravedlivě, ale za svou praktickou moudrost.

Správci byly svěřeny záležitosti jeho pána, což bylo postavení, v němž se těšil velké důvěře. (1Mo 24:2; 39:4) Jestliže byl správce, o němž vypráví podobenství, propuštěn, znamenalo to, že byl poslán pryč z domu, bez prostředků k životu. To, že dlužníkům svého pána snížil dluhy, mu nevyneslo žádné peníze, ale získal si tím přátele, kteří mu v budoucnosti mohli být příznivě nakloněni. Sto měr bat oleje se rovnalo 2 200 l a sto měr kor pšenice obnášelo 22 000 l.

(19) Boháč a Lazar (Lk 16:19–31). Rámec popsaný u Lukáše 16:14, 15 ukazuje, že farizeové, kteří milovali peníze, naslouchali a pošklebovali se. Ale Ježíš jim řekl: „Jste těmi, kdo se prohlašují před lidmi za spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce; protože to, co je mezi lidmi povýšené, je v Božích očích ohavnost.“

‚Purpur a plátno‘, jimiž se tento boháč šatil, byly srovnatelné s oděvy, které nosila jen knížata, urození lidé a kněží. (Es 8:15; 1Mo 41:42; 2Mo 28:4, 5) Byly to oděvy velmi nákladné. Hádes, o němž je řečeno, že do něj přišel boháč, je všeobecný hrob zemřelých lidí. Ve Zjevení 20:14 čteme, že smrt a hádes byly uvrženy do „ohnivého jezera“, a proto nelze z podobenství o boháči a Lazarovi vyvozovat, že by hádes byl místem planoucího ohně. Boháčova smrt a to, že byl v hádu, musí tedy být něčím obrazným; o obrazné smrti se mluví v Písmu i na jiných místech. (Lk 9:60; Kol 2:13; 1Ti 5:6) Muka v ohni tedy prožíval v době, kdy byl obrazně mrtev, ale ve skutečnosti jako člověk žil. Oheň je v Božím slovu používán jako znázornění Božích ohnivých soudních poselství (Jer 5:14; 23:29), a o díle, které vykonávají Boží proroci, když oznamují Boží soudy, je řečeno, že ‚trýzní‘ ty, kdo Bohu a jeho služebníkům odporují. (Zj 11:7, 10)

Jméno Lazar je pořečtěná podoba hebrejského jména Eleazar, které znamená „Bůh pomohl“. Psi, kteří lízali jeho boláky, se patrně toulali po ulicích, živili se zdechlinami a byli považováni za nečistá zvířata. To, že Lazar byl na místě u Abrahamovy náruče, ukazuje, že byl v postavení přízně (srovnej Jana 1:18), přičemž tento řečnický obrat je odvozen ze zvyku spočívat při jídle u stolu tak, aby se člověk mohl opřít o náruč přítele, který spočíval za ním. (Jan 13:23–25)

(20) Neužiteční otroci (Lk 17:7–10). Verš 10 ukazuje, jaké poučení nám toto podobenství poskytuje.

Otroci, kteří pracovali na polích svého pána, mu také často přinášeli večeři. Bylo obvyklé, že sami jedli teprve tehdy, když se najedl jejich pán, a mnohdy se také přeli o to, kdo bude mít čest ho obsluhovat. Nebylo to považováno za mimořádné břemeno, ale za něco, nač má jejich pán právo.

(21) Vdova a soudce (Lk 18:1–8). Podle verše 1 podobenství posluchačům ukázalo, „že se vždy potřebují modlit a nepolevovat“. Uplatnění je patrné také z veršů 7 a 8. Podobenství, které klade důraz na modlitbu, bylo vhodné zejména vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předcházející kapitole, ve verších 20 až 37.

Je zřejmé, že soudce nepatřil k židovskému soudnímu dvoru. V prvním století existovaly čtyři druhy židovských soudních dvorů: (1) obecní soud, který se skládal ze tří mužů; (2) soud skládající se ze sedmi starších mužů obce; (3) v Jeruzalémě byly nižší soudy, z nichž každý se skládal ze 23 osob, a takové soudy byly ustanoveny v dostatečně velkých městech kdekoli jinde po celé Palestině, a (4) nejvyšší soud, Velký Sanhedrin, který měl 71 členů, sídlil v Jeruzalémě a jeho pravomoc se vztahovala na celý národ. (Viz heslo SOUD.) Soudce v podobenství však nezapadá do židovského soudnictví, v němž zasedal sbor nejméně tří soudců; musel to tedy být jeden ze soudců nebo policejních magistrátů, které jmenovali Římané. Je jasně řečeno, že se nebál Boha a že mu nezáleželo na veřejném mínění. Podobenství neříká, že Bůh je jako tento nespravedlivý soudce; naopak ukazuje, jaký rozdíl je mezi Bohem a tímto soudcem. Jestliže tento soudce nakonec udělal to, co je správné, oč spíše to udělá Bůh! Vdova byla tak vytrvalá, že to přimělo nespravedlivého soudce k jednání; Boží služebníci se také musí modlit k Bohu vytrvale. Bůh, který je spravedlivý, jejich modlitby vyslyší a zjedná jim spravedlnost.

(22) Samospravedlivý farizeus a kajícný výběrčí daní (Lk 18:9–14). Rámec a účel podobenství najdeme ve verších 9 a 14.

Lidé, kteří přicházeli do chrámu, aby se tam modlili, nevstupovali do Svaté ani do Nejsvětější, ale bylo jim dovoleno vstoupit na okolní nádvoří. Tito muži, Židé, stáli pravděpodobně na vnějším nádvoří, takzvaném Nádvoří žen. Farizeové byli pyšní a samospravedliví a na ostatní lidi pohlíželi pohrdavě. (Jan 7:47, 49) Postili se dvakrát týdně, ačkoli to mojžíšský Zákon nevyžadoval. Údajně si prý k tomu vybírali dny, kdy se pravidelně konaly trhy, a kdy proto bylo ve městě mnoho lidí, v synagógách se konaly zvláštní bohoslužby a scházel se místní Sanhedrin; lidé tedy mohli pozorovat jejich zbožnost. (Mt 6:16; srovnej 10:17, Rbi8, ppč.) Židovští výběrčí daní sice směli chodit do chrámu, ale protože sloužili Římu, lidé je nenáviděli.

(23) Dělníci, kteří dostali zaplaceno po denáru (Mt 20:1–16). Toto podobenství Ježíš zahrnul do své odpovědi na Petrovu otázku zaznamenanou u Matouše 19:27: „Pohleď, všechno jsme opustili a následovali tě; co nás skutečně čeká?“ Viz také Matouše 19:30 a 20:16.

V období vinobraní mají majitelé vinic mnoho starostí. Někteří dělníci jsou zaměstnáni po celou dobu sklizně, jiní jsou najímáni jen podle okamžité potřeby. Podle mojžíšského Zákona byla mzda vyplácena na konci dne; pro chudé dělníky to bylo nezbytně nutné. (3Mo 19:13; 5Mo 24:14, 15) Mzdou za denní práci byl jeden denár, což byla římská stříbrná mince. Dnes by měl hodnotu 74 centů. V prvním století př. n. l. Židé dělili den, od východu do západu slunce, na dvanáct stejných částí, takže třetí hodina odpovídala přibližně době mezi 8.00 a 9.00 ráno; šestá hodina odpovídala přibližně době mezi 11.00 a polednem, devátá hodina době asi od 14.00 do 15.00 a jedenáctá hodina asi době od 16.00 do 17.00 odpoledne.

(24) Miny (Lk 19:11–27). Toto podobenství Ježíš vyprávěl v roce 33 n. l., když šel naposledy do Jeruzaléma. (Lk 19:1, 28) Ve verši 11 je uvedeno, co zavdalo k vyprávění tohoto podobenství podnět — učedníci si totiž „představovali, že se Boží království projeví okamžitě“.

To, že člověk urozeného původu cestoval do Říma, když se ucházel o královskou moc, bylo v Římské říši obvyklé. Archelaos, syn Heroda Velikého, to udělal, ale Židé poslali k Augustovu dvoru 50 vyslanců, aby proti němu vznesli obžaloby a pokud možno zmařili jeho snahu o získání moci. Každý otrok dostal do začátku po jedné stříbrné mině; ta by dnes měla hodnotu 65,40 dolaru, ale v tehdejší době se její hodnota rovnala mzdě za 88 dnů.

(25) Dvě děti (Mt 21:28–31). Ježíš vyprávěl toto podobenství v jeruzalémském chrámu, a to v rámci odpovědi na otázky, které jsou zaznamenány ve verši 23: „Z jaké autority to děláš? A kdo ti dal tuto autoritu?“ Ježíš na otázky náboženských vůdců reagoval, a potom jim na základě několika podobenství ukázal, jací vlastně jsou.

Na uplatnění tohoto podobenství Ježíš poukazuje ve verších 31 a 32. Říká, že přední kněží a vlivní starší muži, k nimž promlouval, mohou být přirovnáni k tomu prvnímu dítěti; tvrdili totiž, že Bohu slouží, ale ve skutečnosti mu nesloužili. Naproti tomu výběrčí daní a nevěstky, kteří uvěřili Janu Křtiteli, byli jako to druhé dítě; nejdříve dali otevřeně najevo, že Bohu sloužit nebudou, ale pak toho litovali a svůj způsob života změnili.

(26) Pěstitelé, kteří se chystají k vraždě (Mt 21:33–44; Mr 12:1–11; Lk 20:9–18). Toto podobenství bylo vyprávěno v jeruzalémském chrámu, pouhé tři dny před tím, než byl Ježíš, Boží Syn, zabit. Také ono bylo odpovědí na otázku, kdo dal Ježíšovi autoritu. (Mr 11:27–33) Evangelium ukazuje, že jakmile Ježíš toto podobenství dovyprávěl, náboženští vůdci okamžitě pochopili, že mluví o nich. (Mt 21:45; Mr 12:12; Lk 20:19)

Plot postavený kolem vinice mohl být kamenný (Př 24:30, 31), nebo to mohl být plot živý. (Iz 5:5) Nádrž na víno byla často vytesána ve skále a měla dvě části, přičemž šťáva tekla z horní nádrže do dolní. Z věže se rozhlížel hlídač, který měl odhánět zloděje a zvířata. V některých případech pěstitelé, kteří byli na vinici zaměstnáni, dostávali část ovoce. V jiných případech platili nájem v penězích nebo souhlasili s tím, že budou majiteli odvádět určité množství plodin, což bylo patrně v případě, o němž se vypráví v podobenství. Pěstitelé se mohli domnívat, že když zabijí syna, dědice, zmocní se vinice, jako by byla jejich vlastnictvím, protože ten, kdo vinici založil, byl v cizině. U Izajáše 5:1–7 je řečeno, že „vinice Jehovy“ je „izraelský dům“. Pisatelé evangelií ukazují, že jako klíč k pochopení tohoto podobenství Ježíš citoval Žalm 118:22, 23.

(27) Svatební hostina pro králova syna (Mt 22:1–14). Verš 1 ukazuje, že toto podobenství je pokračováním předcházející rozpravy a že patří k Ježíšově odpovědi na otázku, z jaké autority vykonává své dílo. (Mt 21:23–27) Uplatnění je patrné z veršů 2 a 14.

Několik měsíců předtím Ježíš vyprávěl obdobné podobenství o velkolepé večeři, ke které bylo pozváno mnoho hostů; pozvaní tehdy dali najevo, že jsou příliš zaměstnáni jinými věcmi, a projevili tím neúctu k tomu, kdo chtěl být jejich hostitelem. (Lk 14:16–24) Tentokrát, pouhé tři dny před svou smrtí, Ježíš mluvil nejen o tom, že nebyli ochotni přijít, ale také o tom, že někteří z těch, kdo byli pozváni, dali najevo, že mají vražedné sklony. Zabili královy představitele, což byl projev vzpoury; králova vojska tedy tyto vrahy zničila a jejich město spálila. Šlo o královskou svatbu, a proto je pravděpodobné, že král jakožto hostitel opatřil k takové příležitosti svým hostům zvláštní roucho. Jestliže v takovém případě jeden z hostů nebyl oblečen do svatebního roucha, ukazovalo to, že pohrdl rouchem, které mu opatřil a nabídl král.

(28) Deset panen (Mt 25:1–13). Toto podobenství o ‚nebeském království‘ patří k Ježíšově odpovědi na otázku jeho učedníků, která je zaznamenána u Matouše 24:3. Účel podobenství je jasně ukázán u Matouše 25:13.

V tehdejší době patřilo ke svatebnímu obřadu to, že nevěsta byla z domu svého otce slavnostně přivedena do domu svého ženicha nebo jeho otce. Ženich oděný do nejlepšího roucha odešel večer ze svého domu a v doprovodu svých přátel se odebral do domu nevěstiných rodičů. Odtud se průvod doprovázený hudebníky a zpěváky a obvykle také těmi, kdo nesli lampy, odebíral směrem k domu ženicha. Lidé, kteří stáli u cesty, se o průvod živě zajímali; někteří se k němu přidávali, zejména dívky, které nesly lampy. (Jer 7:34; 16:9; Iz 62:5) Nebylo proč spěchat, a proto se průvod mohl zdržet dlouho do večera; některé z těch, kdo čekali u cesty, možná přemohla ospalost a oni usnuli. Zpěv a jásání mohlo být slyšet na velkou vzdálenost a ti, kdo je slyšeli, začali volat: „Ženich je zde!“ Jakmile potom ženich se svým doprovodem vstoupil do domu a zavřely se dveře, ti z hostů, kteří se zpozdili, už nemohli vejít, přišli už příliš pozdě. V lampách, které byly neseny v průvodu, hořel olej, a ten se musel často dolévat.

(29) Talenty (Mt 25:14–30). Toto podobenství o muži, který se chystal odcestovat do ciziny, vyprávěl Ježíš svým čtyřem učedníkům pouhé tři dny před svou smrtí, po níž měl brzy vystoupit do nebe. I toto podobenství patří k Ježíšově odpovědi na otázku zaznamenanou u Matouše 24:3. (Mr 13:3, 4)

Na rozdíl od podobenství o minách, v němž každý otrok dostal jen po jedné mině, v tomto podobenství o talentech dostal každý talenty ‚podle své vlastní schopnosti‘. (Lk 19:11–27) Stříbrný talent, o kterém se zde zřejmě mluví, obnáší asi tolik, kolik by tehdy mohl jeden pracovník vydělat za 14 let. Všichni otroci měli mít zájem na tom, co patřilo jejich pánovi, a proto měli pilně a moudře obchodovat se zbožím svého pána, které jim bylo svěřeno. Pokud nechtěli majetek svého pána zvětšovat sami, měli alespoň peníze uložit u bankéřů, aby neležely úplně naprázdno, ale aby přinesly úroky. Ničemný a líný otrok však zakopal svěřený talent do země, a tak ve skutečnosti jednal proti zájmům svého pána.

(30) Ovce a kozli (Mt 25:31–46). Z veršů 31, 32, 41, 46 vyplývá, že zde je znázorněno oddělování a souzení lidí z národů, až Syn člověka přijde ve své slávě. Toto podobenství je součástí Ježíšovy odpovědi na otázku jeho učedníků, kteří se ptali, ‚co bude znamením jeho přítomnosti a závěru systému věcí‘. (Mt 24:3)

Na Středním východě se ovce a kozli běžně pasou společně, a když je pastýř chce od sebe oddělit, snadno tyto dva druhy zvířat rozezná. Když se Ježíš v tomto podobenství zmínil o kozlech, nechtěl tato zvířata postavit do špatného světla. (Ve výroční Den smíření se krev kozla používala ke smíření za hřích, které bylo vykonáno ve prospěch Izraele.) Kozli tedy jen znázorňují jednu třídu lidí, a ovce znázorňují jinou třídu. ‚Pravice‘, na kterou jsou postaveny ‚ovce‘, je čestné místo. (Sk 2:33; Ef 1:19, 20) ‚Levice‘, na kterou jsou postaveni ‚kozli‘, znázorňuje místo hanby. (Srovnej Ka 10:2.) Povšimněme si, že „ovce“, které jsou postaveny po pravici Syna člověka sedícího na trůnu, jsou odlišeny od „bratrů“ Ježíše Krista, jimž tito lidé projevovali laskavost. (Mt 25:34–40; Heb 2:11, 12)

Kniha Zjevení. Kniha Zjevení, která Svaté Písmo uzavírá, obsahuje jeden z nejrozsáhlejších souborů podobenství uvedených v Bibli. Pisatel Jan se sám zmiňuje o tom, že mu tato kniha byla předložena „ve znameních“. (Zj 1:1) Proto může být právem řečeno, že používání výstižných podobenství je vynikajícím rysem Bible od začátku až do konce.

Podobenství, která použili Kristovi učedníci. Křesťanští pisatelé Bible nejenže zaznamenali podobenství, která pronesl Ježíš Kristus, ale také sami podobenství dobře využívali. V knize Skutky uvádí Lukáš znamenitá podobenství, která použil apoštol Pavel, když v Aténách mluvil s Nežidy. Pavel se zmínil o předmětech, které Atéňané dobře znali a uctívali, a také o spisech jejich básníků. (Sk 17:22–31) Při čtení dopisu Hebrejcům vidíme, že tento apoštol (jemuž se napsání tohoto dopisu všeobecně přisuzuje) se bez zábran zmiňoval o událostech, při nichž Bůh v průběhu dějin jednal s Izraelem, a používal je jako podobenství. Pro křesťany, kteří žili v Korintu a znali řecké sporty, přirovnal křesťanskou dráhu k běžeckému závodu. (1Ko 9:24–27) Vynikající je podobenství o olivovníku; toto podobenství obsahuje výstrahu před samolibostí a vybízí křesťany, aby svatou službu Bohu konali se svou silou rozumu. (Ří 11:13–32; 12:1, 2)

Ve spisu, který napsal Ježíšův nevlastní bratr Jakub, jsou zmínky o běžných věcech každodenního života — o muži, který se dívá do zrcadla, o uzdě pro koně, o kormidlu lodi a o dalších věcech — pozoruhodně použity k tomu, aby čtenáři pomohly pochopit duchovní pravdy. (Jk 1:23, 24; 3:3, 4) Petr a Juda se často odvolávali na události uvedené v dřívějších inspirovaných spisech a uváděli je ke znázornění poselství, které sdělovali díky působení svatého ducha. Všechna tato znamenitá podobenství vedená Božím duchem slouží svému účelu, a z Bible, Božího slova, činí živou knihu.