„Viděla jsem Pána!“

Marie Magdaléna vzhlédne k nebi a z očí si stírá slzy. Její milovaný Pán visí na kůlu. Je jarní den, asi kolem poledne, „a přesto na celou zemi padla tma“. (Lukáš 23:44, 45) Marie si přitáhne oděv těsněji k tělu. Stojí v hloučku žen, které se choulí k sobě. Tu tříhodinovou tmu nemohlo způsobit zatmění slunce, protože to trvá jen několik minut. Marie a další lidé, kteří stojí poblíž Ježíšova kůlu, možná slyší zvířata, která se obvykle ozývají jen v noci. Někteří lidé kolem jsou vystrašení a říkají: „Opravdu to byl Boží Syn.“ (Matouš 27:54) Ježíšovy učedníky a další přihlížející možná napadlo, že sám Jehova takhle dává najevo, jak je smutný a jak se zlobí kvůli tomu, že lidé s jeho Synem jednali tak krutě.

Pohled na Ježíšovo utrpení byl pro Marii Magdalénu nesnesitelný, ale chtěla Ježíšovi zůstat nablízku. (Jan 19:25, 26) Bolest, kterou prožíval, musela být nepředstavitelná. Kromě toho tu byla i Ježíšova matka, která potřebovala podpořit a utěšit.

Marie chtěla pro Ježíše udělat všechno, co mohla, protože mu za hodně vděčila. Kdysi to byla zubožená, zoufalá žena, ale Ježíš to změnil. Vrátil jí důstojnost a pomohl jí najít smysl života. Marie získala pevnou víru. Jak? A co se od ní můžeme naučit my?

Příběh Marie Magdalény v Bibli začíná tím, jak ji Ježíš osvobodil z příšerného zajetí. Marie byla posedlá sedmi démony. V té době tito zákeřní, zvrácení duchové ovlivňovali mnoho lidí, útočili na ně, a do některých dokonce vstoupili a ovládli je. Nevíme, jak těch sedm démonů působilo na ubohou Marii Magdalénu, ale každopádně víme, že Ježíš Kristus je všechny vyhnal. (Lukáš 8:2)

Marie byla konečně volná. Ohromně se jí ulevilo a začal jí úplně nový život. Jak by mohla ukázat, že je za to vděčná? Začala Ježíše věrně následovat. Také se snažila vypomoct, kde mohla. Ježíš a jeho apoštolové potřebovali jídlo, oblečení a nocleh. Nebyli bohatí a v té době si nijak nevydělávali. Aby se mohli soustředit na kazatelskou a vyučovací činnost, potřebovali, aby je někdo finančně podporoval.

Marie a další ženy Ježíšovi a apoštolům hodně pomáhaly. Bible říká, že „jim sloužily ze svých prostředků“. (Lukáš 8:1, 3) Některé byly zřejmě bohaté. Nevíme, jestli pro tuhle možná až 20člennou skupinu vařily, praly nebo zařizovaly ubytování ve vesnicích, ale ochotně dělaly, co bylo potřeba. Určitě také díky těmto ženám se Ježíš a jeho apoštolové mohli plně věnovat kazatelské činnosti. Marie samozřejmě věděla, že se Ježíšovi nikdy nemůže plně odvděčit, ale byla moc ráda, že pro něj dělá, co může.

Někteří lidé se dívají svrchu na ty, kdo pokorně slouží ostatním. Bůh to ale vidí jinak. Představte si, jakou radost asi měl, když sledoval, jak obětavě Marie podporuje Ježíše a jeho apoštoly. I dnes je mnoho pokorných věrných křesťanů, kteří pro druhé rádi udělají, co je třeba. Někdy může hodně pomoct i malá laskavost nebo dobré slovo. Jehova si všeho, co tito křesťané dělají, moc váží. (Přísloví 19:17; Hebrejcům 13:16)

Marie Magdaléna byla jednou z mnoha žen, které Ježíše v roce 33 n. l. doprovázely do Jeruzaléma na oslavu Pesachu. (Matouš 27:55, 56) Když slyšela, že Ježíš byl v noci zatčen a vyslýchán, určitě byla zděšená. A to nejhorší mělo teprve přijít. Místodržitel Pontius Pilát nakonec podlehl nátlaku židovských náboženských vůdců a davu lidí, které ovlivnili, a odsoudil Ježíše k smrti na mučednickém kůlu. Marie možná viděla, jak její Pán, celý zkrvavený a vyčerpaný, ulicemi města s námahou vleče dlouhý kůl, na kterém má být popraven. (Jan 19:6, 12, 15–17)

Kolem poledne se setmělo. Marie Magdaléna a další ženy byly stále na místě popravy, „u Ježíšova mučednického kůlu“. (Jan 19:25) Marie, která tam zůstala až do úplného konce, slyšela, jak Ježíš svěřuje svou matku do péče svého milovaného apoštola Jana. Slyšela také, jak umírající Ježíš v bolestech volá ke svému Otci a těsně před smrtí vítězně pronáší svá poslední slova: „Je dovršeno!“ Marie byla zdrcená, ale podle všeho neodešla ani poté, co Ježíš zemřel. Později zůstala sedět u nové hrobky, kam bohatý Josef z Arimatie uložil Ježíšovo tělo. (Jan 19:30; Matouš 27:45, 46, 57–61)

Z Marie si můžeme vzít příklad, když naši bratři a sestry zažívají nějaké těžké zkoušky. Možná nedokážeme zabránit tomu, že někoho postihne tragédie, nebo zařídit, aby netrpěl. Můžeme ale projevit soucit a odvahu. Člověka v náročné situaci může povzbudit už jen přítomnost blízkého přítele, který ho podrží. Když podpoříme naše přátele, kteří to potřebují, můžeme jim tím hodně pomoct a také ukážeme, že jsme věrní Jehovovi i našim bratrům. (Přísloví 17:17)

Po Ježíšově smrti Marie a další ženy nakoupily vonné látky, kterými chtěly později potřít Ježíšovo tělo. (Marek 16:1, 2; Lukáš 23:54–56) Když bylo po sabatu, Marie brzy ráno vstala. Představte si, jak spolu s dalšími ženami kráčí potemnělými ulicemi a míří k Ježíšově hrobce. Cestou si říkají, kdo jim odvalí těžký kámen, který zakrývá vchod do hrobky. (Matouš 28:1; Marek 16:1–3) Nenechají se tím ale odradit. Mají pevnou víru, a tak chtějí udělat, co můžou, a zbytek nechávají na Jehovovi.

Marie zřejmě dorazila k hrobce dřív než ostatní, ale tam se polekaně zastavila. Kámen je pryč a hrobka prázdná! Marie byla žena činu, a tak se hned rozběhla za Petrem a Janem, aby jim řekla, co viděla. Představte si, jak jim udýchaně sděluje: „Odnesli Pána z hrobky a nevíme, kam ho položili.“ Petr a Jan hned spěchají k hrobce. Když si ověřili, že je opravdu prázdná, vrátili se domů.a (Jan 20:1–10)

Marie se vrátila k hrobce a postávala tam. Bylo časně ráno a nikdo jiný tam nebyl. V tom tichu na Marii všechno dolehlo a ona se dala do pláče. Pořád nemohla uvěřit, že její Pán je pryč. Podívala se do hrobky a strnula. Seděli tam dva andělé v bílém! „Proč pláčeš?“ zeptali se jí. Marie jim celá zmatená zopakovala to, co předtím řekla apoštolům: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ (Jan 20:11–13)

Když se otočila, stál za ní nějaký muž. Neznala ho, a tak předpokládala, že to je zahradník, který se o to místo stará. Muž se jí přívětivě zeptal: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Marie odpověděla: „Pane, pokud jsi ho vzal, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho odnesu.“ (Jan 20:14, 15) Co to Marie říká? Ježíš Kristus byl určitě urostlý muž. Copak by mohla jedna žena zvednout a odnést jeho tělo? O takových detailech Marie nepřemýšlela. Věděla jen, že musí udělat, co se dá.

Jak můžeme Marii Magdalénu napodobit, když se nám zdá, že naše trápení nebo překážky, se kterými se setkáváme, jsou nad naše síly? Když se soustředíme jenom na to, co nemůžeme nebo neumíme, mohl by nás ochromit strach a nejistota. Když se ale rozhodneme udělat, co můžeme, a zbytek nechat na Jehovovi, možná zvládneme daleko víc, než si vůbec dokážeme představit. (2. Korinťanům 12:10; Filipanům 4:13) A co víc, Jehova z nás bude mít radost. Z Marie určitě radost měl a odměnil ji naprosto mimořádným způsobem.

Ten muž, který stál před Marií, nebyl zahradník. Kdysi to byl tesař, potom učitel a potom její milovaný Pán. Teď ho ale nepoznala a chtěla jít pryč. Ani ve snu by ji nenapadlo, co se doopravdy stalo: Ježíš byl vzkříšen k životu jako mocná duchovní bytost. Objevil se Marii v lidské podobě, ale s jiným tělem, než jaké měl předtím. Když se později objevoval dalším učedníkům, často ho nepoznávali ani ti, kdo ho dobře znali. (Lukáš 24:13–16; Jan 21:4)

Co Ježíš udělal, aby ho Marie poznala? Stačilo, aby vyslovil její jméno: „Marie!“ Otočila se a vykřikla: „Rabboni!“ Toto hebrejské oslovení bezpochyby často používala, když s Ježíšem dřív mluvila. Ten muž nebyl nikdo jiný než její milovaný učitel! Marie byla radostí bez sebe. Chytila se Ježíše a nechtěla ho pustit. (Jan 20:16)

Ježíš věděl, na co Marie myslí. Můžeme si představit, jak jí laskavě, možná s milým úsměvem, říká „Nedrž se mě“ a opatrně se vyprošťuje z jejího sevření. Uklidňuje ji: „Ještě jsem nevystoupil k Otci.“ Ježíš se ještě nechystá do nebe. Má na zemi práci a chce, aby mu Marie pomohla. Marie napjatě poslouchá, co má udělat: „Jdi ale k mým bratrům a řekni jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.‘“ (Jan 20:17)

Marie dostala od Pána úžasný úkol. Patřila k prvním učedníkům, kteří viděli vzkříšeného Ježíše, a teď má navíc tu čest předat tu dobrou zprávu ostatním. Určitě se nemohla dočkat, až je najde a poví jim to. Představte si, jak sotva popadá dech a vyhrkne slova, která jí i ostatním ještě dlouho potom musela znít v uších: „Viděla jsem Pána!“ Pak jim nadšeně vypráví všechno, co jí Ježíš řekl. (Jan 20:18) Její svědectví doplnilo zprávu, kterou už učedníkům podaly ostatní ženy, když se vrátily od Ježíšovy prázdné hrobky. (Lukáš 24:1–3, 10)

Jak apoštolové reagovali? Nejdřív byli skeptičtí. Čteme: „Těm to však připadalo jako nesmysl a nevěřili jim.“ (Lukáš 24:11) Apoštolové to určitě nemysleli zle, ale vyrostli ve společnosti, kde ženy nebyly považované za důvěryhodné. Podle rabínské tradice žena ani nemohla svědčit u soudu. Apoštoly možná jejich kultura ovlivnila víc, než si mysleli. Ježíš ani jeho Otec ale žádné takové předsudky nemají. Marii Magdaléně prokázali velkou čest.

Marie se netrápila tím, že jí ti muži nevěřili. Věděla, že má důvěru svého Pána, a to jí stačilo. Podobně jako Marii Ježíš svěřil všem svým následovníkům určitý úkol. Mají ohlašovat zprávu, kterou Bible označuje jako „dobrou zprávu o Božím království“. (Lukáš 8:1) Ježíš svým následovníkům nesliboval, že jim každý bude věřit ani že si všichni budou jejich práce vážit. Právě naopak. (Jan 15:20, 21) Příběh Marie Magdalény tedy může křesťany povzbudit. I když jí zpočátku nevěřili ani její duchovní bratři, nenechala se připravit o radost z toho, že může oznamovat dobrou zprávu o vzkříšení Ježíše.

Později se Ježíš objevil svým apoštolům a pak dalším a dalším učedníkům. Jednou jich u toho dokonce bylo víc než 500 najednou. (1. Korinťanům 15:3–8) Pokaždé, když se Ježíš objevil a Marie Magdaléna byla u toho nebo o tom slyšela, určitě to posílilo její víru. Možná byla mezi ženami, které byly přítomné na shromáždění v Jeruzalémě o Letnicích, když Ježíšovi učedníci dostali svatého ducha. (Skutky 1:14, 15; 2:1–4)

V každém případě máme všechny důvody věřit, že Marie Magdaléna si udržela pevnou víru až do konce života. Přáli byste si, aby se vám to také podařilo? Všichni můžeme být jako Marie Magdaléna, když budeme dávat najevo vděčnost za to, co pro nás Ježíš udělal, budeme pokorně sloužit druhým a důvěřovat v Boží podporu.