Zbožné dárce čeká věčné štěstí
„Bůh. . . tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ — JAN 3:16.
1, 2. a) Kdo je největším dárcem a co je jeho největším darem lidstvu? b) Jakou vlastnost projevil Bůh, když dal svůj největší dar?
JEHOVA BŮH je naprosto největším Dárcem. O něm, Stvořiteli nebe a země, napsal křesťanský učedník Jakub: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shora, neboť sestupuje od Otce nebeských světel, a u něho není změna v otáčení stínu.“ (Jakub 1:17) Jehova je také dárcem největšího daru, jaký kdy mohl být dán. O největším daru, který dal lidstvu, bylo řečeno: „Bůh. . . tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.
2 Tato slova nepronesl nikdo jiný, než sám jediný zplozený Boží Syn. Jediný zplozený syn nějakého otce by si přirozeně svého otce vážil a miloval by ho jako původce svého života a všech dobrých věcí, které dostal, aby mohl šťastně žít. Boží láska se však neomezila jen na tohoto jednoho Syna. Jestliže je takový dar poskytován jiným jeho tvorům, projevuje se tím neobyčejná míra Boží lásky. (Srovnej Římanům 5:8–10.) To bude ještě zjevnější, jestliže prozkoumáme, co skutečně znamená v této souvislosti slovo „dal“.
Boží dar v podobě ‚Syna jeho lásky‘
3. Kdo kromě ‚Syna jeho lásky‘ se také těšil z lásky nebeského Otce?
3 Po blíže neurčenou dobu se Bůh kdysi těšil z osobního společenství s tímto jediným zplozeným Synem — ‚Synem své lásky‘ — v nebeské oblasti. (Kolosanům 1:13) Láska a náklonnost mezi Otcem a Synem se za tu dobu tak prohloubila, že se této jejich vzájemné lásce nic nevyrovnalo. Ostatní tvorové, které Bůh uvedl v existenci prostřednictvím svého jediného zplozeného Syna, byli rovněž milováni jako členové Jehovovy božské rodiny. V celé Boží rodině tedy panovala láska. Správně svatá Písma říkají, že „Bůh je láska“. (1. Jana 4:8) Božská rodina se tudíž skládala z těch, které Otec, Jehova Bůh, miloval.
4. Jak to, že když Bůh dal svého Syna, znamenalo to více než ztrátu osobního společenství, a komu to prospělo?
4 Pouta mezi Jehovou a jeho prvorozeným Synem byla natolik těsná, že ztráta tak důvěrného společenství by sama o sobě znamenala nesmírné ochuzení. (Kolosanům 1:15) Ale skutečnost, že Bůh „dal“ tohoto jediného zplozeného Syna, znamenala více než jen to, že přišel o osobní společenství se ‚Synem své lásky‘. Jehova dokonce připustil, aby jeho Syn podstoupil smrt a přestal tedy na nějaký čas existovat jako člen Boží univerzální rodiny. Byla to smrt ve prospěch těch, kteří členy Boží rodiny nikdy nebyli. Jehova nemohl dát ve prospěch ubohého lidstva větší dar, než jakým byl jeho jediný zplozený Syn, kterého Písma také označují jako „počátek Božího stvoření“. — Zjevení 3:14.
5. a) V jaké nepříznivé situaci bylo Adamovo potomstvo a co se podle božského práva požadovalo od jednoho z Božích věrných synů? b) Co musel vykonat sám Bůh v souvislosti se svým největším darem?
5 První dva lidé, Adam a Eva, ztratili své místo jako členové Boží rodiny. K tomu došlo, když byli vyhnáni ze zahrady Eden, protože zhřešili proti Bohu. Přestali být členy Boží rodiny, ale kromě toho se také ocitli pod rozsudkem smrti. Nešlo tedy jen o to, aby jejich potomstvo bylo opět přijato do Boží přízně jako členové jeho rodiny, ale bylo také třeba je zbavit Božího rozsudku smrti. Aby bylo učiněno zadost božskému právu, bylo nutné, aby jeden z Jehovových synů náhradou za ně podstoupil smrt, totiž aby pro ně opatřil výkupné. Vznikla tedy velká otázka: Bude ten, kdo k tomu bude vybrán, ochoten podstoupit takovou smrt za hříšné lidi a v jejich prospěch? K něčemu takovému bylo navíc nutné, aby Všemohoucí Bůh způsobil zázrak. Bylo také nutné, aby byla božská láska projevena nesrovnatelnou měrou. — Římanům 8:32.
6. Proč byl Boží Syn schopen dostát všemu, co ve své situaci potřebovalo hříšné lidstvo, a co o tom řekl?
6 Jedině Jehovův prvorozený Syn mohl dostát zvláštním potřebám, které vznikly ve spojitosti s hříšným lidstvem. V projevech náklonnosti vůči členům rodiny, kterou vytvořil Bůh, je obrazem svého nebeského Otce do té míry, že se mu mezi Božími syny nikdo nevyrovná. Všichni ostatní inteligentní tvorové začali existovat jeho prostřednictvím, a proto k nim jistě pociťuje zcela mimořádnou náklonnost. A navíc, převládající vlastností Jehovova jediného zplozeného Syna, Ježíše Krista, je láska, protože on „je odleskem [Boží] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“. (Hebrejcům 1:3) Ježíš byl ochotný vyjádřit tuto lásku největší měrou tím, že dá svůj život ve prospěch hříšného lidstva, a proto řekl svým dvanácti apoštolům: „Syn člověka. . . nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ — Marek 10:45; viz též Jana 15:13.
7, 8. a) Z jaké pohnutky poslal Jehova Ježíše Krista do světa lidí? b) S jakým úkolem vyslal Bůh svého jediného zplozeného Syna?
7 Jehova Bůh měl zvláštní důvod, aby poslal Ježíše do tohoto zbídačelého světa lidí. Pohnutkou k tomu byla božská láska, neboť Ježíš sám řekl: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil svět, ale aby byl svět skrze něho zachráněn.“ — Jan 3:16, 17.
8 Jehova Bůh tedy láskyplně vyslal svého jediného zplozeného Syna s úkolem, aby lidem přinesl záchranu. Bůh neposlal svého Syna na zem proto, aby soudil svět. Kdyby byl Boží Syn vyslán s úkolem soudit, celé lidstvo by bylo v beznadějné situaci. Ježíš Kristus by nad lidskou rodinou pronesl nepříznivý rozsudek, který by znamenal odsouzení ke smrti. (Římanům 5:12) Tímto jedinečným projevem božské lásky tedy Bůh vyvážil rozsudek smrti, který by vyžadovalo právo samo o sobě.
9. Jak smýšlel žalmista David o Jehovově dávání?
9 V tom všem Jehova Bůh vyjadřuje a projevuje lásku jako vynikající charakteristický rys své osobnosti. A je možné právem říci, že pokud jde o dobré věci, Bůh jich láskyplně dává svým věrným ctitelům na zemi víc než dost. Tak se na to díval žalmista David, když řekl Bohu: „Jak hojná je tvá dobrota, kterou chováš jako poklad pro ty, kteří se tě bojí! Kterou jsi prokázal těm, kteří tě učinili svým útočištěm, před lidskými syny.“ (Žalm 31:19) Během svého kralování nad izraelským národem — ano po celý svůj život, kdy byl členem národa zvlášť vybraného Bohem — David často pociťoval Jehovovu dobrotu. Zjistil, že je hojná.
Izrael přichází o velký dar od Boha
10. Proč se starověký Izrael lišil od všech ostatních národů na zemi?
10 Starověký Izrael měl Jehovu za svého Boha a tím se lišil od všech ostatních národů na zemi. Skrze proroka Mojžíše jako prostředníka uvedl Jehova potomky Abrahama, Izáka a Jákoba do smluvního vztahu k sobě. Takovým způsobem nejednal se žádným jiným národem. Proto mohl inspirovaný žalmista zvolat: „Říká své slovo Jákobovi, své předpisy a svá soudcovská rozhodnutí Izraeli. Tak neučinil žádnému jinému národu; a jeho soudcovská rozhodnutí, ta oni neznali. Chvalte Jah!“ — Žalm 147:19, 20.
11. Dokdy se Izrael těšil z tohoto privilegovaného postavení u Boha a jak Ježíš vyjádřil změnu v jejich vztahu?
11 Národ přirozeného Izraele byl v tomto privilegovaném vztahu k Bohu až do doby, kdy v roce 33 n. l. odmítl Ježíše Krista jako Mesiáše. Opravdu smutný byl pro Izrael ten den, kdy Ježíš s lítostí zvolal: „Jeruzalém, Jeruzalém, jenž zabíjí proroky a kamenuje ty, kteří jsou k němu vysláni — jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli. Pohleďte, váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:37, 38) Z Ježíšových slov je patrné, že izraelský národ byl sice kdysi v Jehovově přízni, ale že přišel o jeden zvláštní dar od Boha. O jaký?
12. Kdo byly ‚děti Jeruzaléma‘ a co by to bylo znamenalo, kdyby je Ježíš shromáždil?
12 Ježíš použil výrazu „děti“ a měl při tom na mysli výlučně přirozené, obřezané Židy, kteří žili v Jeruzalémě a zastupovali celý židovský národ. Když chtěl Ježíš shromáždit ‚děti Jeruzaléma‘, znamenalo to, že chtěl uvést tyto „děti“ do nové smlouvy s Bohem a sám měl sloužit jako prostředník mezi Jehovou a těmito přirozenými Židy. (Jeremjáš 31:31–34) To by bylo vedlo k odpuštění hříchů, protože tak velká byla Boží láska. (Srovnej Malachiáše 1:2.) To by byl skutečně velký dar.
13. Co Izrael ztratil, když odmítl Božího Syna, ale proč se Jehovova radost nezmenšila?
13 V souladu se svým prorockým slovem čekal Jehova tak dlouho, dokud to mělo nějaký smysl, a teprve potom poskytl dar v podobě účasti na nové smlouvě Nežidům. Národ přirozeného Izraele však zavrhl Božího vlastního Syna, Mesiáše, a tím o tento velký dar přišel. Jehova tedy vyvážil odmítnutí svého Syna tím, že tento dar poskytl lidem mimo židovský národ. A tak měl Jehova jako velký Dárce i nadále nezmenšenou radost.
Štěstí z dávání
14. Proč je Ježíš Kristus nejšťastnějším tvorem v celém vesmíru?
14 Jehova je ‚šťastný Bůh‘. (1. Timoteovi 1:11) Dávání druhým je jedna z věcí, které ho obšťastňují. A v prvním století n. l. řekl jeho jediný zplozený Syn: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Podle této zásady se Ježíš stal nejšťastnějším tvorem Stvořitele celého vesmíru. Proč to můžeme říci? Vždyť po Jehovovi Bohu samotném dal Ježíš Kristus ten největší možný dar tím, že položil svůj život ve prospěch lidstva. Ano, je ‚šťastný Vladař‘. (1. Timoteovi 6:15) Ježíš tedy sám dokazuje pravdivost toho, co řekl o větším štěstí z dávání.
15. V jakém směru Jehova nikdy nepřestane být příkladem a jak mohou jeho inteligentní tvorové prožívat do určité míry jeho štěstí?
15 Prostřednictvím Ježíše Krista Jehova Bůh nikdy nepřestane být štědrým Dárcem vůči všem svým inteligentním tvorům a bude stále jejich nejlepším příkladem, pokud jde o dávání. Jehova Bůh má radost z toho, že dává jiným dobré dary, a stejně vložil ducha štědrosti i do srdce svých inteligentních tvorů na zemi. Tímto způsobem zrcadlí a napodobují jeho osobnost a prožívají určitou míru jeho štěstí. (1. Mojžíšova 1:26; Efezanům 5:1) Ježíš řekl výstižně svým následovníkům: „Mějte ve zvyku dávat, a lidé vám budou dávat. Nasypou vám do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Jakou mírou totiž odměřujete vy, takovou mírou budou na oplátku měřit vám.“ — Lukáš 6:38.
16. O jakém dávání se zmiňoval Ježíš v Lukášovi 6:38?
16 Ježíš měl ve zvyku dávat, a poskytl v této věci svým učedníkům znamenitý příklad. Řekl, že takové dávání bude mít u příjemců znamenitou odezvu. V Lukášovi 6:38 nemluvil Ježíš výlučně o dávání hmotných darů. Neříkal svým učedníkům, aby jednali tak, že by upadli do hmotné bídy. Poukazoval jim naopak na způsob jednání, který jim poskytne pocit duchovního uspokojení.
Věčné štěstí je zajištěno
17. Jaký podivuhodný dar udělil Bůh svým svědkům v těchto posledních dnech?
17 Jak podivuhodný dar udělil Jehova, hlava všeho stvoření, svým svědkům v těchto posledních dnech! Svěřil nám dobrou zprávu o svém Království. Máme velkou přednost, že smíme být zvěstovateli Božího království, které bylo zřízeno v rukou jeho panujícího Syna, Ježíše Krista. (Matouš 24:14; Marek 13:10) Skutečnost, že jsme byli obdařeni řečí a učiněni svědky Nejvyššího Boha, je nesrovnatelným darem. A nejlepším způsobem, jak můžeme napodobovat Boha, pokud jde o dávání, je sdělovat poselství o Království druhým, než přijde konec tohoto ničemného systému věcí.
18. Co musíme jako svědkové Jehovovi dávat druhým?
18 Apoštol Pavel se zmínil o těžkostech, které musel podstupovat, když oznamoval druhým poselství o Království. (2. Korinťanům 11:23–27) Novodobí svědkové Jehovovi musí také podstupovat těžkosti, a ve snaze poskytovat druhým naději na Království musí pustit ze zřetele to, co by se líbilo jim osobně. Asi by se nám nechtělo přicházet ke dveřím lidí, a to zejména pokud jsme ostýchaví. Ale jako Kristovi následovníci nemůžeme přehlížet nebo opomíjet přednost, kterou je dávání duchovních věcí druhým v podobě kázání ‚této dobré zprávy o království‘. (Matouš 24:14) Musíme mít stejný postoj, jaký měl Ježíš. Tváří v tvář smrti se modlil: „Můj Otče,. . . ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Matouš 26:39) Pokud jde o sdělování dobré zprávy o Království druhým, Jehovovi služebníci musí činit Boží vůli, a ne svou vlastní vůli — musí dělat to, co si přeje On, a ne to, co si snad přejí oni.
19. Kdo jsou majitelé „věčných obydlí“ a jak si z nich můžeme učinit přátele?
19 Při takovém dávání půjde o náš čas a o naše hmotné prostředky, ale jsme-li zbožnými dárci, zajistíme si, aby naše štěstí bylo věčné. Jak to? Protože Ježíš řekl: „Dělejte si přátele pomocí nespravedlivého bohatství [„světského bohatství“, New International Version], aby vás, až selže, přijali do věčných obydlí.“ (Lukáš 16:9) Měli bychom chtít používat „nespravedlivého bohatství“, abychom si učinili přátele z majitelů „věčných obydlí“. Jako Stvořitel je Jehova majitelem všeho, a jeho prvorozený Syn se podílí na tomto vlastnictví jako dědic všeho. (Žalm 50:10–12; Hebrejcům 1:1, 2) Chceme-li si z nich učinit přátele, musíme používat bohatství tak, abychom získali jejich schválení. K tomu patří i správný postoj k používání hmotných věcí ve prospěch druhých. (Srovnej Matouše 6:3, 4; 2. Korinťanům 9:7.) Můžeme tudíž používat i peněz správným způsobem, abychom upevňovali své přátelství s Jehovou Bohem a Ježíšem Kristem. To se dá dělat například tak, že radostně používáme toho, co máme, abychom poskytli pomoc lidem, kteří jsou skutečně v nouzi, a abychom vynakládali své hmotné prostředky k podpoře zájmů Božího království. — Přísloví 19:17; Matouš 6:33.
20. a) Proč nás mohou Jehova a Ježíš uvést do „věčných obydlí“ a kde mohou být tato obydlí? b) Jakou přednost můžeme mít po celou věčnost?
20 Jehova Bůh a Ježíš Kristus jsou nesmrtelní, a proto mohou být našimi přáteli navždy a mohou nás uvést do „věčných obydlí“, ať již to bude v nebi se všemi svatými anděly, nebo v obnoveném ráji na této zemi. (Lukáš 23:43) To vše umožnil Boží láskyplný dar v podobě Ježíše Krista. (Jan 3:16) A Jehova Bůh bude používat Ježíše k tomu, aby dával celému svému stvoření dary i nadále, což bude přinášet Jemu samotnému jedinečné štěstí. Ano, pod univerzálním svrchovaným panstvím Jehovy Boha a pod kralováním jeho jediného zplozeného Syna, našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista, budeme mít také my přednost dávat, a to po celou věčnost. To bude navždy působit štěstí všem zbožným dárcům.
Vzpomínáš si?
◻ Co musel vykonat sám Bůh v souvislosti se svým největším darem?
◻ S jakým úkolem vyslal Bůh svého Syna?
◻ Kdo je nejšťastnějším tvorem v celém vesmíru a proč?
◻ Jak to, že se budou zbožní dárci těšit z věčného štěstí?
[Obrázek na straně 10]
Vážíš si Božího daru v podobě jeho Syna, který se stal výkupní obětí?
[Obrázky na straně 12]
Hledáš nejprve Boží království tím, že kážeš dobrou zprávu a podporuješ toto dílo svými hmotnými prostředky?