PÁN

Řecké i hebrejské slovo, které se překládá jako „pán“ (nebo podobnými výrazy, například „panovník“, „majitel“, „vlastník“), je používáno na Jehovu Boha (Ez 3:11), na Ježíše Krista (Mt 7:21), na jednoho ze starších mužů v Janově vidění (Zj 7:13, 14), na anděly (1Mo 19:1, 2; Da 12:8), na muže (1Sa 25:24; Sk 16:16, 19, 30) a na falešné bohy (1Ko 8:5). Označením „pán“ je často myšlen ten, kdo něco vlastní nebo kdo má autoritu a moc nad lidmi či věcmi. (1Mo 24:9; 42:30; 45:8, 9; 1Kr 16:24; Lk 19:33; Sk 25:26; Ef 6:5) Toto oslovení použila Sára na svého manžela (1Mo 18:12), použily ho děti na své rodiče (1Mo 31:35; Mt 21:28, 29) a použil ho mladší bratr na svého staršího bratra (1Mo 32:5, 6). Objevuje se jako uctivé oslovení význačných lidí, veřejných činitelů, proroků a králů. (1Mo 23:6; 42:10; 4Mo 11:28; 2Sa 1:10; 2Kr 8:10–12; Mt 27:63) Jestliže byl cizí člověk osloven „pane“, byl to projev zdvořilosti. (Jan 12:21; 20:15; Sk 16:30)

Jehova Bůh. Jehova Bůh je ‚Pán nebe a země‘, je Svrchovaný Panovník, protože vše stvořil. (Mt 11:25; Zj 4:11) Nebeští tvorové o něm mluví jako o ‚Pánu‘, protože ve Zjevení 11:15 je napsáno: „V nebi nastaly silné hlasy a řekly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista.‘“ Věrní Boží služebníci na zemi oslovují Boha jako „Svrchovaného Pána“ a tento titul se v inspirovaném Písmu objevuje více než 300krát. (1Mo 15:2; Zj 6:10) Jehova je také vhodně popsán jako ‚pravý Pán‘. (Iz 1:24) Lidé jsou na jeho příkaz shromažďováni neboli sklízeni k životu. S žádostmi o další dělníky na žni je proto třeba se obracet k němu jako k ‚Pánu žně‘. (Mt 9:37, 38; viz Rbi8, dodatky 1E až 1H.)

Ježíš Kristus. Když byl Ježíš Kristus na zemi, řekl o sobě, že je „Pánem sabatu“. (Mt 12:8) Vhodně používal Sabat k tomu, aby konal práci, kterou mu přikázal jeho nebeský Otec. K této práci patřilo uzdravování nemocných. (Srovnej Mt 8:16, 17.) Ježíš věděl, že mojžíšský Zákon i požadavek Sabatu byly ‚stínem budoucích dobrých věcí‘. (Heb 10:1) V souvislosti s těmito ‚budoucími dobrými věcmi‘ existuje sabat, jehož Pánem má být Ježíš. (Viz heslo SABATNÍ DEN, ‚Pán Sabatu‘.)

Když byl Ježíš Kristus na zemi, říkali mu „Pane“ nejen jeho učedníci, ale i jiní lidé. (Mt 8:2; Jan 4:11) V takových případech to bylo hlavně uctivé nebo zdvořilé oslovení. Svým apoštolům však Ježíš ukázal, že oslovení „Pane“ v jejich případě znamená něco víc. Řekl jim: „Oslovujete mne ‚Učiteli‘ a ‚Pane‘ a mluvíte správně, neboť jím jsem.“ (Jan 13:13) Jako jeho učedníci byli tito apoštolové i jeho žáky. Byl tedy jejich Pánem neboli Mistrem.

Označení Pán získalo velký význam zvláště po Ježíšově smrti a vzkříšení. Prostřednictvím obětní smrti Ježíš své následovníky vykoupil a stal se jejich Majitelem. (Jan 15:13, 14; 1Ko 7:23; 2Pe 2:1; Juda 4; Zj 5:9, 10) Byl také jejich Králem a Ženichem, jemuž byli podřízeni jako svému Pánu. (Sk 17:7; Ef 5:22–27; srovnej Jana 3:28, 29; 2Ko 11:2; Zj 21:9–14.) Jehova odměnil svého Syna, který byl věrný do té míry, že zemřel potupnou smrtí na kůlu, „vyvýšil [ho] do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem, aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce“. (Fil 2:9–11) Uznat Ježíše Krista jako Pána znamená víc, než ho jen nazývat „Pán“. Znamená to, že člověk uznává Ježíšovo postavení a následuje jeho dráhu poslušnosti. (Srovnej Jana 14:21.) Sám Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vstoupí do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ (Mt 7:21)

Jehova Bůh dal svému věrnému Synovi také nesmrtelnost. Mnozí lidé sice vládli jako králové neboli páni, ale nesmrtelnost má pouze Ježíš Kristus, „Král králů a Pán pánů“. (1Ti 6:14–16; Zj 19:16)

Ježíš Kristus má klíče smrti a hádu (Zj 1:17, 18) a má postavení, v němž může propustit lidi ze společného hrobu (Jan 5:28, 29) a ze smrti, kterou zdědili po Adamovi. (Ří 5:12, 18) Je proto také „Pánem nad mrtvými“, tzn. i Pánem krále Davida, jednoho ze svých pozemských předků. (Sk 2:34–36; Ří 14:9)

Uctivé označení. Pro křesťany je pouze „jeden Pán“ Ježíš Kristus (Ef 4:5), ale to neznamená, že označení „pán“ nemohou použít na jiné lidi jako projev úcty, zdvořilosti či uznání autority. Apoštol Petr dokonce uvedl jako pěkný příklad pro křesťanské manželky Sáru, a to proto, že poslouchala Abrahama a „nazývala ho ‚pánem‘“. (1Pe 3:1–6) U Sáry to nebyla pouhá formalita. Byl to upřímný projev její podřízenosti, protože o Abrahamovi tak mluvila „v sobě“. (1Mo 18:12) Na druhé straně jsou však všichni křesťané bratry, a proto by bylo nesprávné, aby někoho nazývali ‚vůdcem‘ nebo ‚pánem‘ a dívali se na něj jako na duchovního vůdce. (Mt 23:8–10; viz hesla JEHOVA; JEŽÍŠ KRISTUS; VLÁDCI ALIANCE.)

Řecké slovo „Kyrios“. Toto řecké slovo je přídavným jménem a znamená mít moc (kyʹros) nebo autoritu a také se používá jako podstatné jméno. Objevuje se v každé knize Křesťanských řeckých písem, kromě dopisu Titovi a Janových dopisů. Tento výraz odpovídá hebrejskému slovu ʼA·dhónʹ. Ježíš Kristus jako Boží Syn a Služebník vhodně oslovuje svého Otce a Boha (Jan 20:17) „Pane“ (ʼAdho·naiʹ nebo Kyʹri·os), protože On má nejvyšší moc a autoritu a je Ježíšovou Hlavou. (Mt 11:25; 1Ko 11:3) Ježíš byl vyvýšen na místo po pravici svého Otce, a je tedy „Pán pánů a Král králů“ vzhledem ke všem, kromě svého Otce, Všemohoucího Boha. (Zj 17:14; 19:15, 16; srovnej 1Ko 15:27, 28.)

Nahrazení Božího jména slovem „Kyrios“. V opisech Septuaginty, řeckého překladu Hebrejských písem, opisovači ve druhém nebo třetím století našeho letopočtu nahradili Boží jméno Jehova slovy Kyʹri·os (Pán) a The·osʹ (Bůh). Podobně se postupovalo i v jiných překladech jako například v latinské Vulgátě, v překladu Douay Version a v Bibli české (oba založené na Vulgátě), v King James Version, v Kralické bibli a rovněž v mnoha dalších moderních překladech (NE, AT, RS, NIV, TEV, NAB, EP, Bo). Boží jméno nahradily výrazy „Bůh“, „Pán“ a „Hospodin“, které zastupovaly tetragrammaton neboli Boží jméno.

Když překladatelský výbor Bible American Standard Version z roku 1901 od tohoto zvyku upustil, uvedl: „Američtí revidenti došli po pečlivém zkoumání k jednomyslnému názoru, že židovská pověra, která považovala Boží jméno za příliš svaté, než aby mohlo být vyslovováno, neměla by již být směrodatná v anglických nebo jakýchkoli jiných překladech Starého zákona, jak tomu naštěstí též není v mnohých překladech moderních misionářů. . . . Tomuto osobnímu jménu [Jehova] spojenému s množstvím posvátných věcí je nyní ve svatém textu vráceno místo, na něž má nesporné právo.“ (Předmluva k AS, s. iv)

V mnoha překladech (An, JB [anglicky, francouzsky, česky], NC, BC [oba španělsky], He, Šr [oba česky] a další) je od té doby tetragrammaton systematicky překládáno jako Jahve anebo se používá nějaký podobný tvar.

Doklady, které ukazují, že v původních spisech Křesťanských řeckých písem bylo od Matouše po Zjevení používáno Boží jméno Jehova, jsou také pod heslem JEHOVA (V křesťanských řeckých písmech). V Překladu nového světa bylo proto Boží jméno obnoveno v Křesťanských řeckých písmech celkem 237krát. Podobná změna byla provedena v dalších překladech, zvláště v překladech Křesťanských řeckých písem do hebrejštiny.

Výbor pro překlad Bible nového světa v rozpravě o „Obnovení Božího jména“ uvedl: „Abychom poznali, kde bylo Boží jméno nahrazeno řeckými slovy Κύριος a Θεός, určili jsme, které verše, pasáže a výroky inspirovaní křesťanští pisatelé citovali z Hebrejských písem, a pak jsme se obrátili k hebrejskému textu, abychom se přesvědčili, zda se tam Boží jméno objevuje. Tímto způsobem jsme určili, koho se Kyʹri·os a The·osʹ týká i jaká osobnost mu přísluší.“ Překladatelský výbor dále vysvětluje: „Při uvádění Božího jména v Křesťanských řeckých písmech jsme byli nanejvýš opatrní, abychom nepřekročili meze překladu a nedostali se do oblasti výkladu textu, a proto jsme vždy velmi pečlivě zvažovali jako základ Hebrejská písma. Abychom potvrdili svou verzi, hledali jsme shodu s hebrejskými překlady.“ Taková shoda existuje na všech 237 místech, kde výbor pro překlad Bible nového světa uvedl Boží jméno v biblickém textu. (Rbi8, dodatek 1D)

Hebrejská slova „Adhón“ a „Adhonai“. Hebrejské slovo ʼa·dhónʹ se v Hebrejských písmech objevuje 334krát. Nese myšlenku vlastnictví nebo postavení hlavy a používá se na Boha i na lidi. Množné číslo ʼadho·nimʹ je někdy běžné množné číslo, a je tudíž překládáno jako „páni“. (Ža 136:3; Iz 26:13) Na jiných místech toto množné číslo označuje určitou vznešenost neboli majestátnost týkající se Boha nebo lidí (Ža 8:1; 1Mo 39:2), a v takových případech je každé přístavkové zájmeno či blíže určující přídavné jméno v jednotném čísle. (Ža 45:11; 147:5) Na některých místech jsou použita dvě množná čísla vedle sebe, aby se plurálem majestátním odlišil Jehova od mnoha jiných pánů. (5Mo 10:17; Ža 136:3; srovnej 1Ko 8:5, 6.)

Tituly ʼA·dhónʹ a ʼAdho·nimʹ jsou v Bibli použity na Jehovu 25krát. V masoretském textu je na devíti místech před výrazem ʼA·dhónʹ určitý člen ha, čímž je použití titulu omezeno na Jehovu. (2Mo 23:17; 34:23; Iz 1:24; 3:1; 10:16, 33; 19:4; Mi 4:13; Mal 3:1) Na šesti místech je ʼA·dhónʹ bez určitého členu, ale vztahuje se také na Jehovu. Na všech těchto místech je popisován jako Pán (Majitel) země, takže význam slova je jasný. (Joz 3:11, 13; Ža 97:5; 114:7; Ze 4:14; 6:5) Na deseti místech, kde je ʼAdho·nimʹ použito na Jehovu, bezprostřední kontext jasně ukazuje, o koho jde. (5Mo 10:17; Ne 8:10; 10:29; Ža 8:1, 9; 135:5; 136:3; 147:5; Iz 51:22; Oz 12:14)

Koncovka ai, která se přidává k hebrejskému slovu ʼa·dhónʹ, je jinou formou plurálu majestátního. Objevuje-li se v hebrejštině ʼAdho·naiʹ bez dodatečné koncovky, je používáno výlučně na Jehovu a znamená, že je Svrchovaný Pán. Podle díla The International Standard Bible Encyclopedia (1986, sv. 3, s. 157) „tato forma zdůrazňuje moc a svrchovanost Jahveho jako ‚Pána‘“. Když ho lidé takto oslovují, ukazují tím, že tuto velkolepou skutečnost pokorně uznávají. (1Mo 15:2, 8; 5Mo 3:24; Joz 7:7)

Je zřejmé, že na začátku našeho letopočtu židovští rabíni pokládali Boží jméno JHWH za příliš svaté, aby ho vyslovovali. Při hlasitém čtení Písma ho nahrazovali slovem ʼAdho·naiʹ (někdy ʼElo·himʹ). Soferim neboli opisovači šli ještě dále a slovem ʼAdho·naiʹ ve 134 případech (133krát v díle Biblia Hebraica Stuttgartensia) nahradili Boží jméno v psaném textu. Asi od pátého do devátého století našeho letopočtu masoreti s velkou pečlivostí opisovali text, a místa, kde soferim udělali tyto změny, označili v masoře (jejich poznámkách v textu). Těchto 134 míst je tedy známých. (Jejich seznam najdete v Rbi8, v dodatku 1B.) Zbývá potom 306 míst, kde v původním v textu skutečně bylo slovo ʼAdho·naiʹ.

Titul ʼAdho·naiʹ používali hlavně proroci a nejčastěji prorok Ezekiel. Téměř pokaždé ho spojuje s Božím jménem do tvaru ʼAdho·naiʹ Jehwihʹ, „Svrchovaný Pán Jehova“. Jiná kombinace tohoto titulu, která se objevuje 16krát, je ʼAdho·naiʹ Jehwihʹ ceva·ʼóthʹ, „Svrchovaný Pán, Jehova vojsk“, a kromě dvou případů (Ža 69:6; Am 9:5) se vyskytuje jen u Izajáše a Jeremjáše. Titul je použit, aby ukázal, že Jehova je ten, kdo má moc a kdo je rozhodnut svůj utlačovaný lid nejen pomstít, ale také ho potrestat za nevěrnost.