CIZÍ USEDLÍK

Hebrejské slovo ger se ve svém povšechném významu vztahuje na někoho, kdo přebývá jako cizí státní příslušník jinde než ve své rodné zemi a kdo má omezená občanská práva. S místními obyvateli země, kde přebývá, může, ale nemusí mít stejné náboženské vyznání. Abraham, Izák, Jákob a jejich potomci byli považováni za cizí usedlíky před tím, než dostali zákonné právo na Zaslíbenou zemi. (1Mo 15:13; 17:8; 5Mo 23:7)

Když se v souvislosti s izraelským státem Bible zmiňuje o člověku neizraelského původu, výrazem „cizí usedlík“ někdy označuje toho, kdo se stal proselytou nebo plnoprávným Jehovovým ctitelem. Občas se tento výraz vztahuje na osadníka v Palestině, který byl ochoten žít mezi Izraelity, dodržoval základní zákony země, ale plně nepřijal uctívání Jehovy. Pro jakou skupinu lidí tento výraz platí, určuje kontext.

Řecká Septuaginta překládá slovo ger více než 70krát jako proselyta (řec. pro·seʹly·tos). Někteří znalci se domnívají, že cizí usedlík se často přidal k hebrejské domácnosti, a to proto, aby měl ochranu, a že byl do určité míry poddaným, ale přesto se lišil od otroka. To se usuzuje z výrazu „tvůj cizí usedlík“. (5Mo 5:14; srovnej 5Mo 1:16; také 3Mo 22:10, kde je použit výraz tó·šavʹ, který znamená „osadník“.)

Když byla na hoře Sinaj předána smlouva Zákona, obsahovala zvláštní zákony, které ve velmi láskyplném duchu řídily vztah cizího usedlíka a rodilého Izraelity. Cizí usedlík byl v nevýhodě kvůli tomu, že nebyl rodilým Izraelitou, a proto mu byla věnována zvláštní pozornost a zaručena ochrana smlouvou Zákona, ve které bylo mnoho ustanovení pro slabé a bezbranné. Jehova pravidelně Izraelity upozorňoval na to, že sami na sobě poznali různé druhy trápení, jimiž je cizí usedlík soužen v jiné než rodné zemi, a že by tedy k cizím usedlíkům, kteří jsou mezi nimi, měli být štědří a měli by jim poskytovat ochranu, jak to oni sami nezažili. (2Mo 22:21; 23:9; 5Mo 10:18) Cizí usedlík, zejména proselyta, měl být v zásadě považován za bratra. (3Mo 19:33, 34)

Ačkoli podmínky smlouvy Zákona umožňovaly lidem pocházejícím ze všech národů, aby přijali pravé uctívání Jehovy, dali se obřezat a tak se stali členy izraelského sboru, přesto existovaly výjimky a omezení. Do sboru nemohli vejít Egypťané a Edomité až do třetí generace, to znamená do třetí generace žijící v izraelské zemi. (5Mo 23:7, 8) Do sboru nesměli vejít nemanželští synové a jejich potomci „až do desáté generace“. (5Mo 23:2) Bylo to zakázáno Ammonitům a Moabcům „až do desáté generace . . . na neurčitý čas . . . Nebudeš pracovat pro jejich mír a jejich blahobyt po všechny své dny na neurčitý čas.“ (5Mo 23:3–6) Všechna tato omezení se vztahovala na muže z těchto národů. Členem sboru se také nikdy nemohl stát žádný muž, který měl zmrzačené pohlavní orgány. (5Mo 23:1)

Pro cizího usedlíka, který se stal obřezaným Jehovovým ctitelem, platil stejný zákon jako pro Izraelity, to znamená, že musel dodržovat všechna ustanovení smlouvy Zákona. (3Mo 24:22) Například se od něho požadovalo, aby dodržoval Sabat (2Mo 20:10; 23:12) a aby slavil Pasach (4Mo 9:14; 2Mo 12:48, 49), Svátek nekvašených chlebů (2Mo 12:19), Svátek týdnů (5Mo 16:10, 11), Svátek chýší (5Mo 16:13, 14) a Den smíření (3Mo 16:29, 30). Mohl předkládat oběti (4Mo 15:14), ale musel to dělat stejným způsobem, jak bylo předepsáno pro rodilého Izraelitu. (4Mo 15:15, 16) Jeho oběti musely být bez vady (3Mo 22:18–20) a musel je stejně jako rodilý Izraelita přinést ke vchodu do stanu setkání. (3Mo 17:8, 9) Nebylo možné, aby se podílel na jakémkoli falešném uctívání. (3Mo 20:2; Ez 14:7) Vyžadovalo se od něho, aby ulovenou zvěř zbavil krve, a kdyby ji jedl nevykrvácenou, byl by „odříznut“. (3Mo 17:10–14) Měl spolu s tělesným Izraelem kolektivní odpovědnost za hříchy a i on mohl získat odpuštění. (4Mo 15:26, 29) Jestliže se například dotkl mrtvoly nějakého člověka, musel dodržet postup očišťování. (4Mo 19:10, 11) Cizí usedlík, kterému se smělo dát tělo uhynulého zvířete, se patrně nestal plnoprávným Jehovovým ctitelem. (5Mo 14:21)

Cizímu usedlíkovi bylo zaručeno, že pokud dojde k soudnímu jednání mezi ním a rodilým Izraelitou, bude soudce postupovat nestranně. (5Mo 1:16, 17) Nesměl být ošizen ani souzen překrouceným způsobem. (5Mo 24:14, 17) Ti, kdo cizím usedlíkům způsobili bezpráví, byli prokleti. (5Mo 27:19) Cizí usedlík a osadník se stejně jako rodilý Izraelita mohli uchýlit do útočištných měst určených pro člověka, který někoho neúmyslně zabil. (4Mo 35:15; Joz 20:9)

Cizí usedlíci, jelikož dědičně nevlastnili žádnou půdu, mohli být kupci nebo námezdnými dělníky. Někteří byli otroky. (3Mo 25:44–46) Měli možnost zbohatnout. (3Mo 25:47; 5Mo 28:43) Zákon je však všeobecně řadil mezi chudé lidi a stanovil opatření pro jejich ochranu a zajištění. Cizí usedlík mohl mít podíl na desátcích odevzdávaných každý třetí rok. (5Mo 14:28, 29; 26:12) Měly být pro něho ponechány paběrky z pole a z vinice. (3Mo 19:9, 10; 23:22; 5Mo 24:19–21) Mohl dostávat příspěvek z toho, co vyrostlo během Sabatních let. (3Mo 25:6) Když pracoval jako námezdný dělník, měl stejnou ochranu jako rodilý Izraelita. V případě, že by se chudý Izraelita prodal bohatému cizímu usedlíkovi, mělo se s ním zacházet laskavě jako s námezdným dělníkem, kdykoli mohl sám sebe vyplatit nebo ho mohl vyplatit některý příbuzný anebo byl propuštěn nejpozději v sedmém roce své služby či v Jubilejním roce. (3Mo 25:39–54; 2Mo 21:2; 5Mo 15:12)

I v období králů pokračovaly dobré vztahy s cizími usedlíky. V době výstavby jeruzalémského chrámu byli přivedeni jako stavební dělníci. (1Pa 22:2; 2Pa 2:17, 18) Když se král Asa snažil v Judě obnovit pravé uctívání, cizí usedlíci z celé Zaslíbené země se shromáždili v Jeruzalémě spolu s rodilými Izraelity, aby společně uzavřeli zvláštní smlouvu, že budou celým srdcem a celou duší pátrat po Jehovovi. (2Pa 15:8–14) Král Ezekjáš po očištění chrámu vyhlásil, že oslava Pasach se v Jeruzalémě bude konat ve druhém měsíci. Pozvání bylo rozšířeno po celém Izraeli a kladně na ně reagovalo mnoho cizích usedlíků. (2Pa 30:25)

Po návratu ostatku Izraelitů z vyhnanství v Babylóně se v chrámu znovu objevili cizí usedlíci, k nimž patřily takové skupiny jako Netinim (znamená „Daní“), otroci, zpěváci a zpěvačky z povolání a synové Šalomounových sluhů — ti všichni se připojili k ostatku v pravém uctívání. K Netinim se počítali Gibeoňané, které Jozue přidělil k trvalé chrámové službě. (Ezr 7:7, 24; 8:17–20; Joz 9:22–27) Až do poslední zmínky o těchto cizích usedlících je zřejmé, že se neoddělitelně drželi pravého uctívání Jehovy a sloužili s ostatkem věrných rodilých Izraelitů, kteří se vrátili z Babylóna. (Ne 11:3, 21) Jehovovi proroci v poexilním období opakovali zásady smlouvy Zákona, které chránily práva cizího usedlíka. (Ze 7:10; Mal 3:5)

Prorok Ezekiel předpověděl dobu, kdy cizí usedlík dostane dědictví v zemi mezi izraelskými syny jako místní obyvatel. (Ez 47:21–23) Po příchodu Ježíše Krista byla dobrá zpráva o Království oznamována Židům i proselytům a obě skupiny se rovnocenně mohly stát členy křesťanského sboru. Později, za dnů Kornélia (36 n. l.), Jehova přijal neobřezaného pohana a jeho domácnost a dal jim dary ducha. (Sk 10) Od té doby neobřezaní pohané, jakmile uznali Krista, byli přijati do křesťanského sboru, „kde není Řek ani Žid, obřízka ani neobřízka, cizinec, Skyta, otrok, svobodný, ale Kristus je všechno a ve všech“. (Kol 3:11; Ga 3:28) Zjevení 7:2–8 popisuje duchovní Izrael, který se skládá ze 12 kmenů po 12 000 osobách. Verše 9 až 17 pak vyprávějí o velkém zástupu lidí, který nikdo nemohl sečíst, ze všech kmenů a národů, všech národností a jazyků, kteří volají slávu Králi dosazenému na trůn a jeho Beránkovi a kteří mají Boží přízeň a ochranu.

Osadník. Osadník byl obyvatel země nebo krajiny, ze které nepocházel. Hebrejské slovo používané pro osadníka (tó·šavʹ) pochází z kořenného slovesa ja·šavʹ, které znamená ‚bydlet‘. (1Mo 20:15) Někteří z osadníků v Izraeli se patrně stali proselyty; jiní se spokojili s tím, že bydleli s Izraelity a dodržovali základní zákony země, ale nestali se Jehovovými ctiteli jako obřezaní proselyté. Osadník se lišil od cizince, který v zemi většinou pobýval přechodnou dobu a byla mu poskytována pouze taková pohostinnost, s jakou se v Orientu obvykle setkávali hosté.

Osadník, který byl neobřezaným obyvatelem země, nejedl Pasach ani nic svatého. (2Mo 12:45; 3Mo 22:10) V Sabatním a Jubilejním roce dostával příspěvek stejně jako cizí usedlíci a chudí lidé tím způsobem, že mohl mít podíl z toho, co země urodila. (3Mo 25:6, 12) Osadníka a jeho potomky si Izraelité mohli koupit do otroctví a předávat si je jako trvalé dědictví a osadníci neměli právo se vykoupit ani využít Jubilejní rok propuštění. (3Mo 25:45, 46) Když se však do otroctví osadníkovi nebo členům jeho rodiny prodal Izraelita, bylo naopak možné, aby mu přitom zůstalo právo kdykoli se vykoupit a rovněž právo na propuštění z nevolnictví v sedmém roce své služby nebo v Jubilejním roce. (3Mo 25:47–54; 2Mo 21:2; 5Mo 15:12)

I když dědičné vlastnictví v zemi měli pouze rodilí Izraelité, jejím skutečným vlastníkem byl Jehova, a mohl je tedy do ní uvést nebo je z ní vyhnat, jak to vyhovovalo jeho záměru. O prodeji země řekl: „Země by se tedy neměla prodávat natrvalo, protože země je moje. Z mého stanoviska jste totiž cizími usedlíky a osadníky.“ (3Mo 25:23)

Cizí člověk. Hebrejské slovo přeložené jako „cizí člověk“ (zar) nepochybně pochází z kořene zur, jenž znamená „odvrátit se; odcizit se“ (Ža 78:30; 69:8); jeho základní význam je tedy „ten, kdo se distancuje nebo straní“. (Theologisches Wörterbuch zum Alten Testament, G. Botterweck a H. Ringgren, ed., 1977, sv. 2, s. 557, 558)

Ve věcech, které se týkaly áronské rodiny a kmene Levi, byli rodilí Izraelité, cizí usedlíci i všichni ostatní považováni za cizí lidi. Kněžské úřady byly podle Zákona svěřeny Áronově rodině (2Mo 28:1–3) a ostatní chrámové záležitosti byly jako celek přiděleny kmeni Levi. (4Mo 1:49, 50, 53) V určitých záležitostech byly všechny ostatní osoby včetně rodilých Izraelitů z 12 nelevitských kmenů vzhledem k levitskému kmeni přirovnávány k cizím lidem. (2Mo 29:33, Rbi8, ppč, „‚neáronského původu‘, to znamená muž, který není z Áronovy rodiny“; ČB-Hč „jiný“, tj. kdo není příslušníkem rodiny Áronovy; 4Mo 3:38, Rbi8, ppč, „to znamená nelevitského původu“; JB-č „nepovolaný“. Viz také 3Mo 22:10; 4Mo 3:10.) Podle kontextu se „cizí člověk“ ve většině výskytů v Pentateuchu vztahuje na někoho, kdo nebyl z Áronovy rodiny ani z kmene Levi, protože mu nebyly přiděleny kněžské ani služební výsady a povinnosti.

Cizí člověk (neáronského původu) nesměl jíst z oběti slavnostního uvedení (2Mo 29:33), nemohl být pomazán svatým olejem pomazání (2Mo 30:33) ani nesměl jíst nic svatého (3Mo 22:10). Žádný cizí člověk neáronského původu nemohl vykonávat kněžské povinnosti. (4Mo 3:10; 16:40; 18:7) Žádný cizí člověk nelevitského původu, to znamená ani nikdo z ostatních 12 izraelských kmenů, se nesměl přiblížit ke svatostánku, aby ho postavil, ani z jiného důvodu kromě toho, aby předložil oběti nebo aby si šel promluvit s kněžími u vchodu do stanu setkání. (3Mo 4:24, 27–29) Dcera kněze, která se stala manželkou cizího člověka neáronského původu, nesměla jíst z příspěvku svatých věcí a nesměl z nich jíst ani její manžel. (3Mo 22:12, 13)

Výraz „cizí člověk“ byl také použit na ty, kdo se odchýlili od toho, co bylo v souladu se Zákonem, a tak se odcizili Jehovovi. Prostitutka je tedy označována jako ‚cizí žena‘. (Př 2:16; 5:17; 7:5) Také ctitelé falešných bohů i samotná božstva jsou nazýváni „cizí“. (Jer 2:25; 3:13)

V Hebrejských písmech se také mluví o cizích lidech ve smyslu neznámých lidí nebo cizinců. (1Kr 3:18; Job 19:15)

Křesťanské zásady týkající se cizích lidí. V Křesťanských řeckých písmech se velmi zdůrazňuje láska k cizím lidem (řec. xeʹnos) a to, že křesťané musí tuto vlastnost projevovat. Apoštol Pavel říká: „Nezapomínejte na pohostinnost [řec. fi·lo·xe·niʹas, „příchylnost k cizím lidem“], neboť díky ní někteří nevědomky přijali jako hosty anděly.“ (Heb 13:2) Ježíš ukázal, že pohostinnost prokázanou bratrům, cizím lidem nebo lidem, kteří možná v té době byli neznámí, považuje za pohostinnost prokázanou jemu. (Mt 25:34–46) Když apoštol Jan psal Gaiovi, chválil ho za dobré skutky pro křesťanské muže, kteří byli pro Gaia cizí a byli posláni na návštěvu do sboru, jehož byl Gaius členem, a odsuzoval Diotrefa, který jim neprokazoval úctu. (3Ja 5–10; 1Ti 5:10)

Křesťané jsou nazýváni ‚cizinci‘ nebo ‚dočasnými usedlíky‘ v tom smyslu, že nejsou částí světa. (Jan 15:19; 1Pe 1:1) Jsou někým cizím v tom smyslu, že se nepřizpůsobují jednání světa, který má nepřátelský postoj k Bohu. (1Pe 2:11) Lidé z pohanských národů byli kdysi „cizími lidmi vůči smlouvám o slibu“ bez naděje a „bez Boha ve světě“, ale prostřednictvím Krista ‚již nejsou cizími lidmi a cizími usedlíky, ale jsou spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti‘. (Ef 2:11, 12, 19) Podobně „jiné ovce“, o kterých Ježíš řekl, že je shromáždí do ‚jednoho stáda‘, se oddělují od světa, a proto mají Boží přízeň a naději na život. (Jan 10:16; Mt 25:33, 34, 46; srovnej Zj 7:9–17.)

Toho, kdo se pokouší shromažďovat si náboženské následovníky, nazýval Kristus ‚zlodějem‘ a ‚cizím člověkem‘; takový člověk je nebezpečný pro Kristovy „ovce“ a je považován za falešného pastýře. Opravdové Ježíšovy „ovce“ nevěnují pozornost hlasu falešného pastýře, stejně jako se věrní Izraelité drželi odděleni od cizince, který se hlásil k cizím bohům. (Jan 10:1, 5; viz heslo CIZINEC.)