BOŽSKÉ, BOŽSKÝ
To, co náleží Bohu nebo je Bohu vlastní, co je podobné Bohu nebo je nebeské.
Na některých místech v Hebrejských písmech jsou slova ʼEl (tvar j. č. slova „Bůh“) a ʼElo·himʹ (plurál majestátní slova „Bůh“) použita za sebou. Například u Jozua 22:22 a v Žalmu 50:1 je v hebrejském textu uvedeno ʼEl ʼElo·himʹ Jehwahʹ. Některé překlady (Ro; Ža 49:1, BC [španělský]) první dvě slova tohoto sousloví prostě transliterují, zatímco jiné je překládají slovy „Bůh bohů“ (ČB [Ža 49:1], ČB-Hč, EP, JB-č) nebo poněkud méně přesně „Všemohoucí, Bůh (He) a dále „Ten Božský, Bůh“ (NS). (Viz heslo BŮH.)
V Křesťanských řeckých písmech se vyskytují některá slova odvozená od slova the·osʹ (bůh) a vztahují se na to, co je božské. Příbuzná slova theiʹos, thei·oʹtes a the·oʹtes jsou uvedena ve Skutcích 17:29, Římanům 1:20, Kolosanům 2:9 a 2. Petra 1:3, 4.
Podle Skutků 17:29 Pavel v Aténách ukázal, jak nelogické je, aby si lidé představovali, že „Božská bytost [to theiʹon, tvar slova theiʹos] je podobná zlatu nebo stříbru nebo kamenu“. Mnozí překladatelé zde používají výrazy „božstvo“ nebo „božství“ (EP, Sý, Pe), zatímco překlad M. Pavlíka uvádí „to, co je Božské“. The International Standard Bible Encyclopedia vysvětluje, že výraz to theiʹon „je odvozen od přídavného jména theíos, jež znamená ‚Bohu vlastní‘, ‚božské‘“. (G. Bromiley, ed., 1979, sv. 1, s. 913) Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon uvádí, že jeho význam je „Božstvo“. (Revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 787, 788) Výraz to theiʹon je tedy možné chápat tak, že se vztahuje na osobu nebo na vlastnost. Je tedy zřejmé, že se překladatel musí při volbě slov řídit kontextem. Ve Skutcích 17:29 kontext jasně ukazuje, že zde je popisována Boží osoba, a proto je v Překladu nového světa tento výraz vhodně přeložen jako „Božská bytost“.
V Římanům 1:20 apoštol pojednává o nepopíratelných viditelných důkazech Božích ‚neviditelných vlastností‘, zejména jeho ‚věčné moci a Božství [Thei·oʹtes]‘. Jiné překlady zde uvádějí výrazy, které mohou znamenat „božstvo“ (KJ, NE, RS, JB), a mnohým lidem tak zprostředkují představu osobnosti nebo osoby. Greek-English Lexicon od Liddella a Scotta však vysvětluje, že význam řeckého slova thei·oʹtes je „božská přirozenost, božskost“. (S. 788) Je tedy opodstatněné překládat thei·oʹtes jako vlastnost, jež znamená, že někdo je bohem, a ne jako označení osoby Boha; ve prospěch tohoto pojetí svědčí i kontext. Apoštol pojednává o věcech, které jsou patrné z hmotného stvoření. Stvoření sice nezjevuje například Boží jméno, ale svědčí o Boží ‚věčné moci‘ nutné ke stvoření a zachovávání vesmíru. Hmotné stvoření také staví na odiv jeho „Božství“, skutečnost, že Stvořitel je opravdu Bůh a že je hoden našeho uctívání.
Potom v Kolosanům 2:9 apoštol Pavel říká, že v Kristu „tělesně přebývá celá plnost božské podstaty [tvar slova the·oʹtes]“. Zde opět některé překlady uvádějí výrazy, které mohou znamenat „božstvo“, a podle názoru zastánců Trojice to znamená, že Bůh osobně přebývá v Kristu. (KJ, NE, RS, NAB) Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon však definuje výraz the·oʹtes v podstatě stejně jako definuje thei·oʹtes; dává mu totiž význam „božskost, božská přirozenost“. (S. 792) Syrská Pešita a latinská Vulgáta překládají toto slovo jako „božství“. Také zde je tedy opodstatněné překládat slovo the·oʹtes tak, že se vztahuje na vlastnost, a ne na osobnost.
Z rozboru kontextu Kolosanům 2:9 jasně vyplývá, že „božskost“ neboli „božská přirozenost“, kterou Kristus má, neznamená, že je Kristus totožný s Všemohoucím Bohem. V předcházející kapitole Pavel říká: „Bůh uznal za dobré, aby v něm přebývala všechna plnost.“ (Kol. 1:19) Všechna plnost tedy přebývá v Kristu proto, že se to „zalíbilo Otci“ (KB), protože o tom „Bůh . . . rozhodl“. (Pe) Plnost „božskosti“, která přebývá v Kristu, mu tedy patří na základě rozhodnutí, které učinil Otec. Pavel dále mluví o tom, že „Kristus sedí po Boží pravici“; z toho je patrné, že vlastnictví této „plnosti“ neznamená, že by Kristus byl totožný s Všemohoucím Bohem. (Kol 3:1)
Vezmeme-li v úvahu bezprostřední kontext Kolosanům 2:9, zjistíme, že v 8. verši jsou křesťané varováni, aby se nedali svést lidmi, kteří se zastávají filozofie a lidské tradice. Také jim je řečeno, že v Kristu jsou „pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání“, a jsou vybízeni, aby ‚chodili dále ve spojení s ním, zakořeněni a na něm vybudováni a upevněni ve víře‘. (Kol 2:3, 6, 7) Verše 13 až 15 navíc vysvětlují, že prostřednictvím víry byli křesťané oživeni, když byli zproštěni smlouvy Zákona. Pavel tedy dokazuje, že křesťané nepotřebují Zákon (který byl odstraněn prostřednictvím Krista) ani lidskou filozofii a tradici. Mají všechno, co potřebují, drahocennou „plnost“, a to v Kristu. (Kol 2:10–12)
Konečně ve 2. Petra 1:3, 4 apoštol ukazuje, že na základě ‚drahocenných a velmi velkolepých slibů‘, které byly dány věrným pomazaným křesťanům, se tito křesťané mohou ‚stát podílníky na božské přirozenosti, když unikli porušenosti, která je ve světě skrze chtíč‘. Na jiných místech v Písmu se o křesťanech říká, že se ‚podílejí‘ s Kristem na jeho utrpeních, na smrti podobné jeho a na vzkříšení podobném jeho, a to k nesmrtelnosti jakožto duchovní tvorové, a že se společně s ním stanou spoludědici v nebeském Království. (1Ko 15:50–54; Fil 3:10, 11; 1Pe 5:1; 2Pe 1:2–4; Zj 20:6) Je tedy zřejmé, že křesťané se ‚podílejí‘ na „božské přirozenosti“ tím, že se podílejí s Kristem na jeho slávě.