KŘESŤAN

Polatinštěný řecký výraz Chri·sti·a·nosʹ, který se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen třikrát, označuje následovníky Krista Ježíše, ty, kdo byli zastánci křesťanství. (Sk 11:26; 26:28; 1Pe 4:16)

„V [syrské] Antiochii to bylo poprvé, kdy učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané.“ (Sk 11:26) Je tedy možné, že se toto jméno používalo již v roce 44 n. l., kdy došlo k událostem, o nichž se mluví v kontextu; z gramatické stavby této věty to ovšem nutně nevyplývá a někteří znalci se domnívají, že toto označení začalo být používáno o něco později. Ve městě Cesarea však toto pojmenování muselo být dobře známé už asi v roce 58 n. l., a používali je dokonce i veřejní úředníci; tehdy totiž král Herodes Agrippa II. řekl Pavlovi: „Zakrátko bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ (Sk 26:28)

Když pisatelé Bible oslovovali spoluvěřící nebo popisovali Kristovy následovníky, používali takové výrazy jako „věřící v Pána“, „bratři“ a ‚učedníci‘ (Sk 5:14; 6:3; 15:10), „vyvolení“ a ‚věrní‘ (Kol 3:12; 1Ti 4:12), ‚otroci Boha‘ a „otroci Krista Ježíše“ (Ří 6:22; Fil 1:1), ‚svatí‘, ‚Boží sbor‘ a ‚ti, kdo vzývají Pána‘. (Sk 9:13; 20:28; 1Ko 1:2; 2Ti 2:22) Tyto výrazy, které měly naukový význam, byly používány jako označení především uvnitř sboru. Pro ty, kdo křesťany nebyli, bylo křesťanství označováno jako ‚ta Cesta‘ (Sk 9:2; 19:9, 23; 22:4) a odpůrci pro ně měli označení ‚sekta Nazarejců‘ nebo jen ‚tato sekta‘. (Sk 24:5; 28:22)

Pod jménem ‚křesťané‘ se Kristovi následovníci stali známými nejdříve v syrské Antiochii. Je velmi nepravděpodobné, že by Židé byli první, kdo by na Ježíšovy následovníky použili označení „křesťané“ (podle řečtiny) nebo ‚stoupenci Mesiáše‘ (podle hebrejštiny); sotva by totiž nejdříve Ježíše jakožto Mesiáše neboli Krista zavrhli, a pak ho mlčky za Pomazaného neboli Krista uznali tím, že by jeho následovníky označili jako „křesťany“. Bývá vyjadřován názor, že pohanští obyvatelé označovali Ježíšovy následovníky jako křesťany žertem nebo posměšně, ale Bible ukazuje, že jim toto jméno dal Bůh; „byli božskou prozřetelností nazváni křesťané“. (Sk 11:26)

Řecké sloveso chre·ma·tiʹzo použité v tomto textu, se obvykle překládá pouze „byli nazváni“, a tento význam uvádí ve Skutcích 11:26 většina překladů. Existují však překlady, z nichž vyplývá, že s vybráním jména ‚křesťan‘ měl něco společného Bůh. V této souvislosti stojí za zmínku Překlad nového světa, Young’s Literal Translation a The Simple English Bible. Youngův překlad říká: „V Antiochii byli učedníci na Boží podnět poprvé nazváni křesťané“.

Řecké slovo chre·ma·tiʹzo, jak je používáno v Křesťanských řeckých písmech, je vždy spojováno s něčím nadpřirozeným, věšteckým nebo božským. Řecký slovník ve Strongově díle Exhaustive Concordance of the Bible (1890, s. 78) uvádí pro toto slovo definici „pronést věštbu . . . tj. božsky oznámit“. Edward Robinson ve svém díle Greek and English Lexicon (1885, s. 786) uvádí význam: „Vyslovený v souvislosti s božskou odpovědí, věštbou, prohlášením, odpovědět, pronést jako věštbu, dát výstrahu od Boha.“ V Thayerově díle Greek-English Lexicon of the New Testament (1889, s. 671) je řečeno: „dát božský příkaz nebo napomenutí, učit z nebe . . . dostat božský příkaz, napomenutí, poučení . . . být tlumočníkem božských zjevení, rozhlašovat Boží příkazy.“ Thomas Scott ve svém komentáři Explanatory Notes (1832, sv. III., s. 419) k tomuto textu říká: „Toto slovo naznačuje, že se tak stalo na základě božského zjevení: v Novém zákoně totiž obvykle má tento význam a překládá se ‚varovaný od Boha‘ nebo ‚varovaný Bohem‘, i kdyby slovo, které znamená BŮH, v řečtině uvedeno nebylo.“ O textu Skutky 11:26 Clarkeovo dílo Commentary říká: „Slovo [chre·ma·tiʹsai] v našem běžném textu, které překládáme byli nazváni, má v Novém zákoně význam ustanovit, varovat nebo označit jménem, a to Božským řízením. V tomto smyslu je slovo použito u Mat. ii. 12 . . . Jestliže tedy bylo toto jméno dáno Božským ustanovením, je velice pravděpodobné, že Pavel a Barnabáš dostali pokyn je dát, a že tedy jméno křesťan pochází od Boha.“ (Viz Mt 2:12, 22 Lk 2:26; Sk 10:22; Ří 7:3, Int; Heb 8:5; 11:7; 12:25, kde se vyskytuje toto řecké sloveso.)

Písmo mluví o Ježíši Kristu jako o Ženichovi, Hlavě a Manželovi jeho pomazaných následovníků. (2Ko 11:2; Ef 5:23) Manželka je šťastná, že může přijmout manželovo jméno, a je tedy vhodné, že tato třída Kristovy „nevěsty“ s radostí přijala jméno, z něhož je patrné, že její členové patří Kristu. Proto ti, kdo v prvním století pozorovali tyto křesťany, okamžitě poznali, a to nejen podle jejich činnosti, ale také podle jejich jména, že se naprosto odlišují od stoupenců judaismu; křesťané byli rostoucím společenstvím, v němž nebyl rozdíl mezi Židem a Řekem, ale všichni byli jedno pod svou Hlavou a pod svým Vůdcem, Ježíšem Kristem. (Ga 3:26–28; Kol 3:11)

Co znamená být křesťanem. Ježíš vyzval lidi, aby se stali jeho následovníky. Řekl: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedne svůj mučednický kůl a neustále mě následuje.“ (Mt 16:24) Lidé, kteří jsou pravými křesťany, jsou plně přesvědčeni o tom, že Ježíš Kristus je Boží zvláštní Pomazaný a že je jediný zplozený Syn, Slíbené Semeno, že obětoval svůj lidský život jako výkupné, byl vzkříšen a vyvýšen na Jehovovu pravici a že přijal autoritu k tomu, aby si podmanil všechny nepřátele a aby ospravedlnil Jehovovu svrchovanost. (Mt 20:28; Lk 24:46; Jan 3:16; Ga 3:16; Fil 2:9–11; Heb 10:12, 13) Křesťané považují Bibli za Boží inspirované slovo, za absolutní pravdu, a uznávají, že je užitečné k učení a ukázňování lidstva. (Jan 17:17; 2Ti 3:16; 2Pe 1:21)

Od pravých křesťanů se vyžaduje víc než jen vyznání víry. Je nutné, aby se jejich víra projevovala skutky. (Ří 10:10 Jk 2:17, 26) Ti, kdo se stávají křesťany, činí pokání, protože se narodili jako hříšníci; dochází u nich k obrácení, zasvěcují svůj život Jehovovi, aby mu sloužili a uctívali ho, a pak podstupují křest ve vodě. (Mt 28:19; Sk 2:38; 3:19) Musí se zachovávat čistými tím, že se nedopouštějí smilstva a modlářství a nejedí krev. (Sk 15:20, 29) Svlékají starou osobnost a to, co s ní souvisí — výbuchy hněvu, nemravné řeči, lhaní, kradení, opilství „a podobné věci“ —, a uvádějí svůj život do souladu s biblickými zásadami. (Ga 5:19–21; 1Ko 6:9–11; Ef 4:17–24; Kol 3:5–10) „Ať však nikdo z vás,“ napsal apoštol Petr křesťanům, „netrpí jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako ten, kdo se plete do záležitostí jiných lidí“. (1Pe 4:15) Křesťané mají být laskaví a ohleduplní, mírní a trpěliví a z lásky mají projevovat sebeovládání. (Ga 5:22, 23; Kol 3:12–14) Starají se o ty, kdo jsou jejich vlastní, a milují své bližní jako sami sebe. (1Ti 5:8; Ga 6:10; Mt 22:36–40; Ří 13:8–10) Hlavní charakteristická vlastnost, podle které se poznají praví křesťané, je jejich vynikající vzájemná láska. „Podle toho,“ řekl Ježíš, „všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku“. (Jan 13:34, 35; 15:12, 13)

Praví křesťané napodobují příklad Ježíše jako Velkého učitele a Jehovova Věrného svědka. (Jan 18:37; Zj 1:5; 3:14) „Jděte . . . a čiňte učedníky z lidí všech národů,“ je příkaz jejich Vůdce. (Mt 28:19, 20) Při vykonávání tohoto příkazu křesťané ‚vydávají svědectví veřejně a dům od domu‘ a všude nabádají lidi, aby uprchli z Velkého Babylóna a aby doufali v Boží Království a důvěřovali v ně. (Sk 5:42; 20:20, 21; Zj 18:2–4) To je skutečně dobrá zpráva, ale ohlašování takového poselství přináší křesťanům — stejně jako kdysi Kristu — velké pronásledování a utrpení. Kristovi následovníci Krista nepřevyšují; stačí, jestliže jsou jako on. (Mt 10:24, 25; 16:21; 24:9; Jan 15:20; 2Ti 3:12; 1Pe 2:21) „Trpí-li však [někdo] jako křesťan, ať se nestydí, ale ať dále oslavuje Boha v tomto jménu,“ radil Petr. (1Pe 4:16) Křesťané dávají „césarovi“ to, co nadřazeným autoritám tohoto světa patří — čest, úctu, daň —, ale zároveň zůstávají od záležitostí tohoto světa odděleni (Mt 22:21; Jan 17:16; Ří 13:1–7) a za to je svět nenávidí. (Jan 15:19; 18:36; 1Pe 4:3, 4; Jk 4:4; 1Ja 2:15–17)

Je pochopitelné, že lidé, kteří zastávali tak vysoké mravní zásady, vyznačovali se ryzostí a přinášeli s vroucím zápalem a upřímností burcující poselství, na sebe v prvním století velmi rychle upoutali pozornost. Například Pavlovy misionářské cesty působily jako šířící se stepní požár, který zapaloval jedno město za druhým — Antiochii v Pisidii, Ikonion, Lystru, Derbé a Pergé při jedné cestě; při další cestě Filipy, Tesaloniku, Berou, Atény a Korint; výsledek byl, že se lidé zarazili, začali přemýšlet a dali najevo svůj postoj — buď dobrou zprávu o Božím Království přijali, nebo ji zamítli. (Sk 13:14–14:26; 16:11–18:17) Mnoho tisíc lidí opustilo své falešné náboženské organizace, tito lidé celým srdcem přijali křesťanství a nadšeně se chopili kazatelské činnosti, při níž napodobovali Krista Ježíše a apoštoly. To mělo za následek, že začali být nenáviděni a pronásledováni, převážně na podnět vůdců falešného náboženství a nepravdivě informovaných politických vládců. Předtím byl jejich vůdce Ježíš Kristus, Kníže pokoje, obviněn z pobuřování a usmrcen; a nyní byli obviňováni mírumilovní křesťané, že „rozrušují naše město“, že „převrátili obydlenou zemi“ a že to jsou lidé, ‚proti nimž se všude mluví‘. (Sk 16:20; 17:6; 28:22) Zdá se, že v době, kdy napsal svůj první dopis Petr (asi 62–64 n. l.), byla na takových místech, jako byly ‚Pontus, Galácie, Kappadokie, Asie a Bithýnie‘, činnost křesťanů velmi dobře známa. (1Pe 1:1)

Svědectví od nekřesťanů. Světští spisovatelé v prvních dvou stoletích také potvrdili to, že v jejich době křesťané existovali a že měli na jejich pohanský svět určitý vliv. Například římský historik Tacitus, který se narodil asi v roce 55 n. l., vypráví, že se rozšířila pověst, podle které za požár Říma (64 n. l.) nesl odpovědnost Nero. Potom říká: „Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný [z hlediska Římanů] život nenáviděl a nazýval Chrestiani . . . Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení.“ (Letopisy, XV, 44) Suetonius, další římský dějepisec, který se narodil koncem prvního století n. l., vypráví o událostech, které se staly během Neronovy vlády: „[Byli] popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře.“ (Životopisy dvanácti císařů, VI, 16)

Flavius Josephus se ve svých Židovských starožitnostech (XVIII, 64 [iii, 3]) zmiňuje o některých událostech ze života Ježíše a dodává: „A kmen křesťanů, nazývaný tak podle něj, nevymizel až dodnes [asi 93 n. l.].“ Když se Plinius Mladší, který byl asi v roce 111 nebo 112 n. l. místodržitelem Bithýnie, setkal s „problémem křesťanů“, napsal o tom císaři Traianovi, vylíčil mu metody, které použil, a žádal ho o radu. „Zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany,“ napsal. Jestliže to přiznali, byli potrestáni. Jiní však „popírali, že jsou nebo že kdy byli křesťany“. Když byli vystaveni zkoušce, takoví lidé nejen přinášeli pohanské oběti, ale dokonce „proklínali Krista“. „Říká [se], že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit.“ Traianus ve své písemné odpovědi pochválil Plinia za to, jak v té věci jednal. „Volil jsi . . . správný postup při vyšetřování těch, kdo byli u tebe obžalováni jako křesťané.“ (Dopisy, X, 96; 97)

Křesťané v prvním století neměli chrámy, nestavěli oltáře, nepoužívali kříže a nepodporovali žádné duchovenstvo, které by nosilo zvláštní roucha a honosilo se tituly. První křesťané neslavili státní svátky a odmítali vojenskou službu jakéhokoli druhu. „Pečlivé zkoumání všech dostupných informací ukazuje, že se až do doby Marka Aurelia [který vládl v letech 161–180 n. l.] žádný křesťan nestal vojákem; a žádný voják nezůstal ve vojenské službě, když se stal křesťanem.“ (The Rise of Christianity, E. Barnes, 1947, s. 333)

Z Pliniova dopisu však vyplývá, že ne všichni, kdo byli označováni jako křesťané, zůstali neochvějní, když byli vystaveni zkoušce. Přesně podle předpovědi odpadlický duch působil ještě před tím, než apoštolové zemřeli. (Sk 20:29, 30; 2Pe 2:1–3; 1Ja 2:18, 19, 22) Během necelých 300 let bylo pšeničné pole křesťanství zarostlé plevelem odpadlických antikristů do té míry, že ničemný Konstantin Veliký (sám obviňovaný z vraždy nejméně sedmi svých důvěrných přátel a příbuzných) sehrál významnou úlohu v událostech, které vedly k vývoji státního náboženství, jež se skrylo pod rouškou „křesťanství“.