„Čas mluvit — kdy?“

MARIE pracuje jako zdravotnice v nemocnici. Ve své práci se musí řídit jedním požadavkem: zachovávat důvěrnost informací. Musí ochránit dokumenty a informace náležející k její práci před nepovolanými osobami. Zákony v jejím státě rovněž regulují sdělování důvěrných informací o pacientech.

Jednoho dne se Marie ocitla před problémem. Při zpracování lékařských zpráv narazila na informaci naznačující, že jedna pacientka, spolukřesťanka, podstoupila potrat. Má snad nyní biblickou odpovědnost odhalit tuto informaci starším ve sboru, ačkoli by to mohlo vést ke ztrátě zaměstnání, k žalobě nebo k právním problémům pro jejího zaměstnavatele? Nebo ji Přísloví 11:13 opravňuje, aby věc uchovala v tajnosti? Tam stojí: „Kdo obchází jako pomlouvač, odkrývá důvěrný hovor, ale kdo je duchem věrný, věc přikrývá.“ — Srovnej Přísloví 25:9, 10.

Do takových situací se svědkové Jehovovi čas od času dostávají. Jako Marie si naléhavě uvědomují, co řekl král Šalamoun: „Pro všechno je ustanovený čas, ano, čas pro každou záležitost pod nebesy. . . čas zůstat zticha a čas mluvit.“ (Kaz. 3:1, 7) Je nyní pro Marii čas zůstat zticha, nebo čas mluvit o tom, co se dozvěděla?a

Okolnosti se mohou velmi různit. Bylo by tedy nemožné stanovit normu, jak postupovat v každém případě, jako by každý musel řešit věci stejně jako Marie. Každý křesťan, ocitne-li se někdy v podobné situaci, musí být totiž připraven zvážit všechny stránky a dojít k rozhodnutí, jež bere v úvahu biblické zásady i všechny právní souvislosti a jež mu ponechá čisté svědomí před Jehovou. (1. Tim. 1:5, 19) Když jde o malé hříchy vyplývající z lidské nedokonalosti, platí zásada: „Láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8) Ale když se zdá, že jde o vážné provinění, neměl by věrně oddaný křesťan z lásky k Bohu a ke spolukřesťanovi odhalit, co ví, aby ten, kdo se jeví jako hříšník, mohl dostat pomoc a byla uchována čistota sboru?

Uplatňování biblických zásad

Uveďme si některé základní biblické zásady, jež platí. Za prvé by se ten, kdo se dopustí vážného provinění, neměl snažit je utajit. „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch, ale tomu, kdo je vyznává a opouští, bude projeveno milosrdenství.“ (Přísl. 28:13) Jehovově pozornosti neunikne nic. Za skryté přestupky bude člověk časem volán k odpovědnosti. (Přísl. 15:3; 1. Tim. 5:24, 25) Jehova někdy upozorní jiného člena sboru na skryté provinění, aby se mu dostalo náležité pozornosti. — Joz. 7:1–26.

Jiné biblické vodítko se objevuje v 3. Mojžíšově 5:1: „V případě, že nějaká duše hřeší tím, že slyšela veřejné proklínání a je svědkem nebo to viděla nebo se to dozvěděla, jestliže o tom nepodá zprávu, potom se bude zodpovídat za své provinění.“ Toto „veřejné proklínání“ nebylo klení nebo rouhání. Často k němu spíše docházelo, když někdo, jemuž bylo ukřivděno, požadoval, aby mu případní svědkové dopomohli k právu, a svolával prokletí — pravděpodobně od Jehovy — na toho, snad ještě nezjištěného, kdo mu ukřivdil. Byl to způsob zapřísahání jiných. Všichni svědkové křivdy budou vědět, kdo utrpěl bezpráví, a budou mít odpovědnost předstoupit a potvrdit vinu. Jinak by museli odpovídat za své provinění před Jehovou.b

Tento příkaz nejvyšší autority ve vesmíru ukládal každému Izraelitovi povinnost hlásit soudcům jakékoli vážné provinění, jehož si povšiml, aby se věc řešila. Křesťané sice nejsou přísně pod mojžíšským Zákonem, ale jeho zásady v křesťanském sboru stále platí. Mohou tedy nastat chvíle, kdy je křesťan povinen upozornit na nějakou záležitost starší. Je pravda, že v mnoha zemích je protizákonné zveřejnit před nepovolanými, co se nalézá v tajných záznamech. Cítí-li však křesťan po úvaze s modlitbou, že stojí v situaci, kdy Boží zákon žádá, aby sdělil, co ví, navzdory požadavkům nižších autorit, vezme tedy na sebe před Jehovou takovou odpovědnost. Jsou doby, kdy křesťan musí „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. — Sk. 5:29.

Přísahy nebo slavnostní sliby by se nikdy neměly brát na lehkou váhu, ale mohou nastat chvíle, kdy sliby vyžádané lidmi jsou v rozporu s požadavkem, abychom věnovali výlučnou oddanost Bohu. Když se někdo dopustí vážného hříchu, je vlastně pod ‚veřejnou kletbou‘ toho, komu ukřivdil, Jehovy Boha. (5. Mojž. 27:26; Přísl. 3:33) Všichni, kdo se stanou součástí křesťanského sboru, se zavazují „přísahou“ udržovat sbor čistý jak tím, co dělají sami, tak tím, že pomáhají jiným, aby zůstali čistí.

Osobní odpovědnost

To jsou některé biblické zásady, o nichž pravděpodobně Marie uvažovala, když činila osobní rozhodnutí. Moudrost velela, aby nejednala rychle, bez důkladného zvážení. Bible radí: „Nestávej se bez podkladu svědkem proti svému bližnímu. Pak bys musel být pošetilý svými rty.“ (Přísl. 24:28) K nespornému potvrzení nějaké věci je potřebné svědectví nejméně dvou očitých svědků. (5. Mojž. 19:15) Jestliže Marie viděla jen krátkou zmínku o potratu, mohla by se podle svědomí rozhodnout, že důkaz viny je příliš nejistý, než aby jednala. Mohlo dojít k omylu v účtech nebo záznamy nemusely z nějakého jiného důvodu správně zrcadlit situaci.

V tomto případě však měla Marie ještě jiné významné informace. Věděla například, že sestra účet zaplatila, čímž zřejmě uznala, že obdržela uvedenou službu. Věděla také, že je sestra svobodná, a je zde tedy možnost smilstva. Marie měla touhu láskyplně pomoci té, která se snad provinila, a ochránit čistotu Jehovovy organizace. Pamatovala na Přísloví 14:25: „Pravý svědek osvobozuje duše, ale klamný šíří pouhé lži.“

Marie měla jisté obavy z právní stránky, ale cítila, že v této situaci by měly mít biblické zásady větší váhu než požadavek zachovat tajnost lékařských záznamů. Uvažovala, že sestra se jistě nerozhořčí a nebude jí chtít oplatit tím, že jí způsobí těžkosti. Když tedy Marie rozebrala dostupná fakta, podle svědomí se rozhodla, že je čas „mluvit“, a ne „zůstat zticha“.

Další otázka, před níž Marie stála, byla: S kým má promluvit a jak to udělat rozvážně? Mohla jít přímo za staršími, ale rozhodla se, že nejdříve soukromě promluví se sestrou. To byl láskyplný přístup. Marie uvažovala, že sestra uvítá příležitost rozptýlit podezření, nebo je potvrdí, jestliže je vinna. Pokud již sestra o té věci mluvila se staršími, zřejmě to řekne a Marie se tím nebude muset dál zabývat. Marie uvažovala tak: Jestliže sestra podstoupila potrat a nevyznala se z tohoto závažného přestupku Božího zákona, povzbudí ji k tomu. Potom jí mohou starší pomoci podle Jakuba 5:13–20. Naštěstí to právě tak dopadlo. Marie zjistila, že sestra se podrobila zákroku pod velkým tlakem, a protože byla duchovně slabá. Stud a strach jí přivedly k zatajení hříchu, ale byla ráda, že jí starší pomohli k duchovnímu zotavení.

Kdyby byla Marie podala nejdříve zprávu radě starších, ti by stáli před podobným rozhodnutím. Jak zacházet s důvěrnou informací, kterou mají v rukou? Museli by se rozhodnout podle toho, co žádá Jehova a jeho Slovo od nich jako pastýřů stáda. Kdyby se sdělení týkalo pokřtěné křesťanky, která je aktivně zapojena se sborem, museli by zvážit důkazy — jak to udělala Marie, aby určili, zda mají jednat. Kdyby došli k rozhodnutí, že existuje značná pravděpodobnost „kvasu“ ve sboru, možná, že by pověřili právní výbor, aby věc prozkoumal. (Gal. 5:9, 10) Jestliže podezřelá vlastně nevystupuje jako člen sboru, již nějaký čas nechodí na shromáždění a neprohlašuje se za svědka Jehovova, mohli by se rozhodnout nechat záležitost odpočívat, dokud se opět nezačne ke svědkům hlásit.

Myslet dopředu

Zaměstnavatelé mají právo očekávat, že jejich křesťanští zaměstnanci budou ‚plně projevovat dobrou věrnost‘ včetně zachovávání pravidel důvěrnosti. (Tit. 2:9, 10) Jestliže byla složena přísaha, nelze ji brát na lehkou váhu. Přísaha dodává slibu větší vážnost a závaznost. (Žalm 24:4) A tam, kde je požadavek důvěrnosti posílen zákonem, je věc ještě vážnější. Proto by měl křesťan dříve, než složí přísahu nebo přijme omezení ohledně důvěrných informací buď v zaměstnání nebo jinde, podle možnosti moudře určit, jaké problémy mohou vzniknout v případě rozporu s biblickými požadavky. Jak bude řešit záležitosti, jestliže se stane klientem bratr nebo sestra? Zaměstnání, kde by mohl vzniknout takový problém, jsou obyčejně v lékařství, v nemocnici, u soudu nebo u právníků. Nemůžeme přehlížet césarův zákon nebo závažnost přísahy, ale Jehovův zákon je nejvyšší.

Někteří bratři, právníci, lékaři, účetní a podobně, si předem připravují písemné směrnice a žádají bratry, kteří se s nimi přijdou poradit, aby si je přečetli, než budou mluvit o něčem důvěrném. Předem tedy dávají na srozuměnou, že vyjde-li najevo vážné provinění, provinilce povzbudí, aby kvůli tomu šel za staršími svého sboru. Upozorní, že neudělá-li to, rádce bude cítit povinnost jít za staršími sám.

Mohou nastat situace, kdy osobní přesvědčení pohne věrného Božího služebníka, na základě jeho poznání Božího slova, aby zcela nesplnil nebo dokonce porušil požadavky důvěrnosti kvůli nadřazeným požadavkům božského zákona. Bude zapotřebí odvahy a rozvahy. Cílem není špehovat svobodu jiného, ale pomoci chybujícím a udržet křesťanský sbor čistý. Drobné přestupky zaviněné hříchem by se měly přehlédnout. Zde „láska přikrývá množství hříchů“ a my bychom měli odpouštět „až sedmasedmdesátkrát“. (Mat. 18:21, 22) To je čas „zůstat zticha“. Ale když jde o pokus zatajit velké hříchy, může být „čas mluvit“.

[Poznámky pod čarou]