Neutralita

Definice: Postoj lidí, kteří nestraní žádné ze dvou nebo více soupeřících stran ani je nepodporují. Jak starověké, tak i novodobé dějiny ukazují, že praví křesťané se v každém národě a za všech okolností snažili dodržovat v konfliktech mezi světskými stranami úplnou neutralitu. Nevměšují se do toho, jak se jiní podílejí na vlasteneckých obřadech, slouží v ozbrojených silách, vstupují do politických stran, kandidují na politický úřad nebo jak volí. Ale sami uctívají jedině Jehovu, Boha Bible; bezvýhradně mu zasvětili svůj život a plně podporují jeho Království.

Které texty Bible se vztahují k postoji křesťanů vůči autoritě světských vlád?

Řím. 13:1, 5–7: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám [vládním činitelům], neboť není žádná autorita kromě od Boha. . . Je tedy naléhavý důvod, proč se máte podřizovat, nejen kvůli té zlobě, ale také kvůli svému svědomí. . . Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek; strach tomu, kdo vyžaduje takový strach; čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.“ (Žádná vláda by nemohla existovat bez Božího dovolení. Bez ohledu na to, jak se jednotliví úředníci chovají, praví křesťané jim projevují úctu pro úřad, který zastávají. Například bez ohledu na to, k čemu vlády používají peníze z daní, Jehovovi ctitelé platí poctivě své daně oplátkou za služby, z nichž může mít prospěch každý.)

Mar. 12:17: „Ježíš potom řekl: ‚Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.‘“ (Křesťané tedy vždy uznávali, že musí nejen „splácet“ peníze v podobě daní světské vládě, ale také plnit nadřazené závazky, které mají k  Bohu.)

Sk. 5:28, 29: „[Mluvčí židovského nejvyššího soudu] řekl: ‚Výslovně jsme vám [apoštolům] nařídili, abyste dále nevyučovali na základě toho jména [Ježíše Krista], a přesto, pohleďte, naplnili jste Jeruzalém svým učením a jste rozhodnuti přivést na nás krev toho muže.‘ Petr a ostatní apoštolové odpověděli a řekli: ‚Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.‘“ (Když nastal přímý konflikt mezi příkazy lidských vládců a Božími požadavky, napodobovali praví křesťané příklad apoštolů tím, že kladli poslušnost Boha na první místo.)

Které texty Bible vždy platily pro postoj pravých křesťanů k účasti na tělesném válčení?

Mat. 26:52: „Tehdy mu Ježíš řekl: ‚Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.‘“ (Mohl existovat nějaký vznešenější důvod k boji než obrana Božího Syna? Přesto tu Ježíš naznačil, že se učedníci nemají uchylovat ke zbraním tělesného válčení.)

Iz. 2:2–4: „V konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholkem hor. . . A jistě vykoná soud mezi národy a urovná záležitosti vzhledem k mnoha lidem. A budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ (Jednotlivci ze všech národů se musí osobně rozhodnout, jakou cestou půjdou. Ti, kteří vzali v úvahu Jehovův soud, dosvědčují, že Jehova je jejich Bohem.)

2. Kor. 10:3, 4: „Ačkoli. . . chodíme v těle, nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení silně zakořeněných věcí.“ (Pavel zde konstatuje, že se nikdy neuchyloval k tělesným zbraním, jako je podvod, zvučně znějící řeči, nebo k doslovným zbraním, aby chránil sbor před falešným učením.)

Luk. 6:27, 28: „Vám, kteří nasloucháte, říkám [já, Ježíš Kristus]: Milujte dál své nepřátele, čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vás urážejí.“

Není snad pravda, že Jehova dovoloval starověkému Izraeli válčit?

Jehova nařídil starověkým Izraelitům, aby se válečným tažením zmocnili země, kterou sám určil jako jejich dědictví, a aby popravili lidi, jejichž zvrácené jednání a otevřený odpor proti pravému Bohu způsobily, že je Jehova považoval za nehodné dalšího života. (5. Mojž. 7:1, 2, 5; 9:5; 3. Mojž. 18:24, 25) Přesto bylo prokázáno milosrdenství Raab a Gibeonitům, protože projevili víru v Jehovu. (Joz. 2:9–13; 9:24–27) Ve Smlouvě Zákona stanovil Bůh pravidla válčení, které schválí, vyhradil si výjimky a způsob, jakým se má válčit. Takové války skutečně byly svaté války Jehovovy. To dnes neplatí o tělesném válčení žádného národa.

Se založením křesťanského sboru vznikla nová situace. Křesťané nejsou pod mojžíšským Zákonem. Kristovi následovníci měli činit učedníky z lidí všech národů; ctitelé pravého Boha se tedy časem budou vyskytovat ve všech národech. Z jakých důvodů však tyto národy vedou války? Konají tím snad vůli Stvořitele celé země, nebo podporují nějaké nacionalistické zájmy? Kdyby šli praví křesťané z jednoho národa do války proti jinému národu, bojovali by proti spoluvěřícím, proti lidem, kteří se modlí o pomoc k témuž Bohu jako oni. Proto Kristus správně nařídil svým následovníkům, aby odložili meč. (Mat. 26:52) On sám, oslavený v nebi, bude napříště vykonávat rozsudek nad lidmi, kteří se vzepřeli pravému Bohu a jeho vůli. — 2. Tes. 1:6–8; Zjev. 19:11–21.

Jaký postoj měli podle světských dějin raní křesťané ke službě v ozbrojených silách?

„Pečlivé zkoumání všech dostupných informací ukazuje, že do doby Marka Aurelia [římský císař v letech 161–180 n. l.] se žádný křesťan nestal vojákem; a žádný voják, když se stal křesťanem, nezůstal ve vojenské službě.“ — The Rise of Christianity (Vzestup křesťanství), E. W. Barnes, Londýn, 1947, s. 333.

„My, kteří jsme byli plni válčení a vzájemného vraždění a každé ničemnosti, jsme všichni po celé zemi změnili své válečné zbraně — své meče v radlice a své oštěpy v zemědělské nářadí — a pěstujeme zbožnost, spravedlnost, lásku k lidem, víru a naději, které máme od samotného Otce skrze Toho, jenž byl ukřižován.“ — Justin Mučedník v „Rozhovoru s Židem Tryfonem“ (2. stol. n. l.), Tehe Ante-Nicene Fathers (Přednikajští otcové), vyd. A. Roberts a J. Donaldson, přetisk edinburgského vydání z r. 1885, Mich., Grand Rapids, Sv. I, s. 254.

„Odmítali jakoukoli aktivní účast na civilní správě nebo vojenské obraně říše. . . bylo nemožné, aby křesťané, aniž se zřekli posvátnější povinnosti, mohli vystupovat v úloze vojáků, správních úředníků nebo knížat.“ — History of Christianity (Dějiny křesťanství), Edward Gibbon, New York, 1891, s. 162, 163.

Které texty Bible vždy ovlivňovaly postoj pravých křesťanů k účasti na politických sporech a činnostech?

Jan 17:16: „Nejsou částí světa, právě jako já [Ježíš] nejsem částí světa.“

Jan 6:15: „Ježíš, když poznal, že [Židé] hodlají přijít a zmocnit se ho, aby ho udělali králem, odebral se opět zcela sám na horu.“ Později řekl římskému místodržiteli: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ — Jan 18:36.

Jak. 4:4: „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Boha.“ (Proč je to tak závažná věc? Protože, jak říká 1. Jana 5:19, „celý svět leží v moci toho ničemného“. U Jana 14:30 mluvil Ježíš o Satanovi jako o „panovníkovi světa“. Ať tedy člověk podporuje kteroukoli světskou stranu, pod čí nadvládu se ve skutečnosti dostane?)

Co říkají světští historikové o postoji raných křesťanů k politické angažovanosti?

„Ti, kteří vládli pohanskému světu, málo rozuměli ranému křesťanství a pohlíželi na ně s pramalou přízní. . . Křesťané odmítali podílet se na jistých povinnostech římských občanů. . . Nezastávali politický úřad.“ — On the Road to Civilization, A World History (Na cestě k civilizaci, dějiny světa), A. Heckel a J. Sigman, Filadelfie, 1937, s. 237, 238.

„Křesťané stáli mimo a odlišovali se od státu jako kněžský a duchovní rod, a křesťanství se zdálo být schopné ovlivňovat společenský život jen takovým způsobem, který je — přiznejme si — nejčistší, totiž praktickou snahou vštěpovat občanům státu stále více svatého cítění.“ — Allgemeine Geschichte der christlichen Religion und Kirche (Dějiny křesťanského náboženství a církve), dr. Augustus Neander, Hamburg, 1942, 1. díl, s. 467.

Které biblické texty vždy ovlivňovaly postoj pravých křesťanů k obřadům ve spojitosti s vlajkami a národními hymnami?

1. Kor. 10:14: „Prchejte. . . před modlářstvím.“ (Také 2. Mojžíšova 20:4, 5)

1. Jana 5:21: „Děťátka, střežte se před modlami.“

Luk. 4:8: „Ježíš mu odpověděl a řekl: ‚Je napsáno: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“‘“

Viz také Daniela 3:1–28.

Mají vlastenecké symboly skutečně náboženský význam?

„[Historik] Carlton Hayes už dávno ukázal, že rituál uctívání vlajky a přísahy v americké škole je náboženský obřad. . . A že tyto denní rituály jsou náboženské, potvrdil nakonec v řadě případů Nejvyšší soud.“ — The American Character, D. W. Brogan, New York, 1956, s. 163, 164.

„Vlajky v dřívějších dobách byly téměř ryze náboženského charakteru. . . Národní zástava Anglie — červený svatojiřský kříž — byla po staletí náboženská; zřejmě se vždy hledala podpora náboženství, aby propůjčila svatost národním vlajkám, a původ mnohých těchto vlajek lze sledovat až k posvátné zástavě.“ — Encyclopaedia Britannica, 1946, Sv. 9, s. 343.

„Při veřejném obřadu, jemuž 19. listopadu předsedal místopředseda [vojenského nejvyššího] soudu, byla vzdána čest brazilské vlajce. . . Po vztyčení vlajky se ministr, armádní generál Tristao de Alencar Araripe, vyjádřil o pamětním obřadu takto: ‚. . .vlajky se staly božstvem vlasteneckého náboženství, které předpisuje uctívání. . . Vlajka je ctěna a uctívána. . . Vlajka je uctívána, jako je uctívána vlast.‘“ — Diario da Justica (Brasília), 6. února 1956, s. 1906.

Co říkají světské dějiny o postoji raných křesťanů k vlasteneckým obřadům?

„Křesťané odmítali. . . obětovat césarovu géniu — což zhruba odpovídalo dnešnímu odmítnutí uctívat vlajku nebo opakovat přísahu věrnosti. . . Velmi málo křesťanů odvolalo, přestože byl pro ně zpravidla postaven v aréně oltář s hořícím ohněm. Stačilo, aby vězeň hodil špetku kadidla do plamene, a dostal potvrzení o oběti a byl propuštěn. Bylo mu také pečlivě vysvětleno, že neuctívá césara; pouze uznává božskou povahu césara jako hlavy římského státu. Přesto většina křesťanů nevyužila možnosti úniku.“ — Those About to Die (Ti, kdo jdou na smrt), D. P. Mannix, New York, 1958, s. 135, 137.

„Akt uctívání césara spočíval v hození několika zrnek kadidla nebo stříknutí několika kapek vína na oltář, který stál před césarovým obrazem. Jsme této situaci tak vzdáleni, že se nám možná ten čin nezdá v ničem odlišný od. . . zdvižení ruky na pozdrav vlajce nebo nějakému význačnému státnímu hodnostáři, jako projevu zdvořilosti, úcty a vlastenectví. Velmi mnoho lidí se v prvním století asi na věc dívalo právě tak, ale křesťané nikoli. Ti považovali celou tuto záležitost za věc náboženského uctívání, uznání císaře jako božstva, a proto za nevěru vůči Bohu a Kristu, a odmítali to dělat.“ — The Beginnings of the Christian Religion (Počátky křesťanského náboženství), M. F. Eller, New Haven, Conn., 1958, s. 208, 209.

Znamená neutralita křesťanů, že se nezajímají o blaho svých bližních?

Rozhodně ne. Dobře znají a svědomitě se snaží uplatňovat příkaz opakovaný Ježíšem: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mat. 22:39) Také radu zaznamenanou apoštolem Pavlem: „Konejme dobro všem, zejména však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ (Gal. 6:10) Jsou přesvědčeni, že největší dobrodiní mohou svým bližním prokázat tím, že se s nimi podělí o dobré poselství o Božím Království, které trvale vyřeší problémy, před nimiž stojí lidstvo, a jež otevírá podivuhodnou vyhlídku na věčný život lidem, kteří se jí chopí.