NANEBEVSTOUPENÍ
Návrat Krista Ježíše do nebe čtyřicet dní po jeho vzkříšení.
Dějištěm Ježíšova nanebevstoupení byla Olivová hora (Sk 1:9, 12), která je blízko Betanie. (Lk 24:50) Toto město leží na vých. straně Olivové hory. Ti, kdo byli svědky nanebevstoupení, tvořili omezenou skupinu Ježíšových věrných apoštolů. (Sk 1:2, 11–13) Zpráva uvádí, že „zatímco přihlíželi, byl pozvednut a oblak ho uchvátil z jejich dohledu“. Dívali se nadále do nebe, dokud je neusměrnili andělé, kteří jim oznámili: „Tento Ježíš, který byl přijat od vás vzhůru k obloze, přijde tedy stejným způsobem, jak jste ho spatřili jít k obloze.“ (Sk 1:9–11)
Stojí za povšimnutí, že andělé poukázali na „způsob“ (řec. troʹpos), a ne na formu (řec. mor·feʹ) Ježíšova odchodu. Když jej zastínil oblak, stal se lidským očím neviditelný. Zpráva ve Skutcích ukazuje, že jeho nanebevstoupení proběhlo neokázale a bez jakýchkoli ovací. Pozorovalo je pouze několik věrných následovníků a viděli navíc jen jeho počáteční fázi. Podobně jako Ježíšovo vzkříšení, byl i způsob jeho nanebevstoupení takový, aby apoštolové byli oprávněni sloužit jako svědkové této skutečnosti. (Sk 1:3) Proto jim jednoduše ‚nezmizel‘, tak jak to udělal dříve dvěma učedníkům v Emauzích nebo jako když se anděl objevil Gideonovi a následně „se mu ztratil z dohledu“. (Lk 24:31; Sd 6:21, 22) Ježíšovo nanebevstoupení se do určité míry více podobalo tomu, co se odehrálo, když se anděl objevil Manoachovi a jeho manželce. Manoach připravil oběť a pak se stalo, „když plamen vystupoval z oltáře k nebi, že Jehovův anděl pak vystoupil v plameni oltáře, zatímco Manoach a jeho manželka přihlíželi“. (Sd 13:20)
Jelikož ve Skutcích 1:3–9 je ukázáno, že Ježíšovo nanebevstoupení se uskutečnilo čtyřicet dní po jeho vzkříšení, je mezi událostmi zaznamenanými u Lukáše 24:1–49, které popisují, co se událo v den Ježíšova vzkříšení, a veršem 51 téže kapitoly, který popisuje Ježíšovo nanebevstoupení, časová prodleva. Můžeme si také povšimnout, že slova „a začal být odnášen do nebe“, která se objevují v tomto verši, chybějí v určitých starověkých rukopisech, a jsou proto v některých překladech (NE, AT, Ži; viz také NP, ppč) vynechána. Avšak objevují se v Bodmerově papyru (P75), Alexandrijském rukopisu, Vatikánském rukopisu č. 1209 a v dalších starověkých rukopisech.
Vliv na učedníky. Zdá se, že až do dne Ježíšova nanebevstoupení uvažovali učedníci stále v pojmech pozemského království, ve kterém by Ježíš vládl, jak je to patrné z jejich prohlášení ve Skutcích 1:6. Tím, že jeho nanebevstoupení začalo viditelně, a tím, že svým učedníkům umožnil, aby se stali svědky této události, Ježíš jasně ukázal, že jeho Království je nebeské a že na rozdíl od Davida, který „nevystoupil do nebes“, bude od nynějška Ježíšovo místo po ‚Boží pravici‘, jak to směle dosvědčil Petr v den Letnic. (Sk 2:32–36)
Tato událost měla učedníkům rovněž připomenout mnohé z Ježíšových předchozích výroků, ve kterých poukazoval na toto své nebeské postavení, a měla jim pomoci je pochopit. Někteří učedníci byli otřeseni jeho slovy: „Co tedy, kdybyste spatřili Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl předtím?“ (Jan 6:62) Židům řekl: „Vy jste z oblastí dole; já jsem z oblastí nahoře.“ (Jan 8:23) V tu noc, kdy se naposledy sešel se svými apoštoly, jim řekl, že ‚odchází ke svému Otci, aby jim připravil místo‘. (Jan 14:2, 28) Když byl mezi nimi poslední noc svého života jako člověk, oznámil svému Otci, že ‚na zemi dokončil dílo‘, které mu Otec dal. Když se modlil, řekl: „Nyní mě tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ Také řekl: „Přicházím k tobě.“ (Jan 17:4, 5, 11) Když byl zatčen, vyjádřil podobnou myšlenku před Sanhedrinem. (Mt 26:64) Po svém vzkříšení řekl Marii Magdaléně: „Přestaň se mě držet. Ještě jsem totiž nevystoupil k Otci. Jdi však k mým bratrům a řekni jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.‘“ (Jan 20:17) Navzdory tomu všemu je zřejmé, že význam těchto prohlášení učedníci pochopili až při Ježíšově nanebevstoupení. Později dostal Štěpán vidění, ve kterém viděl Ježíše po Boží pravici (Sk 7:55, 56), a Pavel zakusil účinek Ježíšovy nebeské slávy. (Sk 9:3–5)
Zasvěcení ‚nové a živé cesty‘. I když Ježíš začal stoupat v těle před očima svých přihlížejících učedníků, není žádný důvod domnívat se, že si zachoval tělesnou podobu i potom, co jej zastínil oblak. Apoštol Petr uvedl, že Ježíš zemřel v těle, ale že byl vzkříšen „v duchu“. (1Pe 3:18) Pavel vyjádřil pravidlo, že „tělo a krev nemohou zdědit Boží království“. (1Ko 15:50; srovnej také Ježíšovo prohlášení u Jana 12:23, 24 s 1Ko 15:35–45.) Pavel připodobnil Ježíšovo vystoupení do Boží přítomnosti v nebesích ke vstupu velekněze do Nejsvětější části svatostánku v Den smíření a upřesnil, že při této příležitosti nesl velekněz pouze krev (ne tělo) obětí. (Heb 9:7, 11, 12, 24–26) Potom Pavel přirovnal oponu, která oddělovala první oddělení svatostánku od Nejsvětější, ke Kristovu tělu. Při vcházení do Nejsvětější, do Boží symbolické přítomnosti, nenesl velekněz oponu s sebou, ale prošel skrze tuto zábranu na druhou stranu, a tak se dostal za ni. Proto Pavel uvedl, že „máme smělost, pokud jde o vstupní cestu do svatého místa prostřednictvím Ježíšovy krve, kterou pro nás zasvětil jako novou a živou cestu skrze oponu, totiž své tělo“. (Heb 9:3, 24; 10:10, 19, 20; srovnej Jana 6:51; Heb 6:19, 20.)
Když Ježíš vystoupil do nebe, aby předložil Jehovovi výkupní hodnotu své krve, zasvětil tím „novou a živou cestu“ pro přístup k Bohu v modlitbě. Otevřela se tím také cesta k nebeskému životu v souladu s Ježíšovým prohlášením, že předtím „žádný člověk . . . nevystoupil do nebe, jen ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka“. (Jan 3:13) Proto ani Enoch, ani Elijáš nezasvětili tuto cestu, a stejně tak ji nezasvětil ani David. (1Mo 5:24; 2Kr 2:11; Sk 2:34) Jak uvedl Pavel: „Tak svatý duch objasňuje, že dokud stál první stan, nebyla ještě učiněna zjevnou cesta do svatého místa.“ (Heb 9:8; viz hesla ELIJÁŠ č. 1; ENOCH č. 2.)
Správnost výrazu. Někteří lidé vznášejí námitky proti zprávě o nanebevstoupení a říkají, že v sobě nese primitivní představu o tom, že nebesa jsou „nahoře“ nad zemí, a tak dokazuje neznalost stavby vesmíru a toho, že se země otáčí. Aby se však takovým kritikům vyhovělo, musela by se slova „nahoru“, „nad“ a podobně z lidské řeči vlastně odstranit. Dokonce i v tomto vesmírném věku stále čteme o kosmonautech, kteří „vystoupili“ na „orbitální dráhu ve výšce 184 mil“ nad zemí (The New York Times, 19. června 1983), ačkoli z technického hlediska víme, že se vzdálili do této vzdálenosti od zemského povrchu. Je zajímavé, že zpráva o andělech, kteří s chválami oznamovali Ježíšovo narození, uvádí, že když bylo jejich poslání splněno, „andělé [se] od nich vzdálili do nebe“. (Lk 2:15; srovnej Sk 12:10.) I když Ježíšovo nanebevstoupení začalo z hlediska jeho učedníků pohybem vzhůru, mohlo pak získat jakýkoli směr potřebný k tomu, aby se Ježíš dostal do přítomnosti svého Otce v nebesích. Bylo to nanebevstoupení, nejen pokud jde o směr, ale co je důležitější, také pokud jde o sféru činnosti a úroveň existence v duchovní říši a ve vznešené přítomnosti Nejvyššího Boha, v říši, která se neřídí lidskými rozměry nebo lidským určováním směru. (Srovnej Heb 2:7, 9.)
Proč bylo nezbytné. Ježíšovo vystoupení do nebeské říše bylo nezbytné z několika důvodů. Ježíš prohlásil, že musí ‚odejít‘, aby mohl svým učedníkům poslat Božího svatého ducha jako pomocníka. (Jan 16:7–14) Když Ježíš v den Letnic tohoto ducha vylil, bylo to pro učedníky zřejmým důkazem skutečnosti, že se dostal do Boží přítomnosti a že Bohu předložil hodnotu své výkupní oběti. (Sk 2:33, 38) Nanebevstoupení bylo důležité také proto, že Ježíš nemohl předložit hodnotu své prolité krve zde na zemi, v Nejsvětější chrámu v Jeruzalémě, ale pouze v ‚samotném nebi před osobou Boha‘. (Heb 9:24) Nanebevstoupení se stalo nezbytným také proto, aby Ježíš mohl být ustanoven a oslaven jako ‚velký Velekněz, který prošel nebesy‘. (Heb 4:14; 5:1–6) Pavel vysvětlil, že „kdyby tedy byl na zemi, nebyl by knězem“, ale když se „posadil po pravici trůnu Majestátu v nebesích“, Ježíš nyní „obdržel znamenitější veřejnou službu, takže je také prostředníkem úměrně lepší smlouvy“. (Heb 8:1–6) Proto křesťané, kteří jsou podrobeni zděděnému hříchu, jsou utěšováni poznáním, že ‚mají u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého‘. (1Ja 2:1; Ří 8:34; Heb 7:25)
Konečně, Ježíšovo nanebevstoupení bylo nutné kvůli správě Království, kterého se stal dědicem, aby mu byli „podřízeni andělé a autority a moci“. (1Pe 3:22; Fil 2:6–11; 1Ko 15:25; Heb 10:12, 13; srovnej Da 7:14.) Když Ježíš ‚zvítězil nad světem‘ (Jan 16:33), podílel se na splnění proroctví v Žalmu 68:18 tím, že ‚vystoupil do výše a odvedl zajatce‘. Význam tohoto proroctví objasnil Pavel v Efezanům 4:8–12.