POVĚŠENÍ

Podle zákona, který dal Jehova Izraeli, mohli být po svém usmrcení někteří zločinci pověšeni na kůl jako „něco prokletého Bohem“ a být tak veřejně vystaveni jako varovný příklad. Pověšené mrtvé tělo se z kůlu mělo před setměním sejmout a mělo se pohřbít; kdyby zůstalo na kůlu celou noc, poskvrnila by se tak půda, kterou dal Bůh Izraelitům. (5Mo 21:22, 23) Izraelité se tohoto pravidla drželi, a to i v případě, kdy popraveným byl Neizraelita. (Joz 8:29; 10:26, 27)

Před setměním nebyli pohřbeni dva synové a pět vnuků Saula, které David vydal Gibeoňanům, aby je usmrtili. Byli ponecháni venku od začátku sklizně ječmene (březen/duben) až do doby, kdy začalo pršet, což bylo zřejmě až po skončení období žně. Zdá se, že Gibeoňanům bylo v tomto případě dovoleno jednat podle jiného postupu, a to z toho důvodu, že se na tomto národu král Saul dopustil hříchu. Některé Gibeoňany totiž usmrtil, čímž porušil smlouvu, kterou s nimi o staletí dříve uzavřel Jozue. (Joz 9:15) Bůh na důkaz svého hněvu způsobil, že země byla po tři roky sužována hladomorem. Pověšená mrtvá těla tedy zůstala nepohřbena do té doby, než Jehova ukončil období sucha lijákem, čímž dal najevo, že jeho hněv je utišen. David potom nechal kosti těchto mužů pohřbít a pak se „Bůh nechal pro zemi uprosit“. (2Sa 21:1–14)

V příběhu v knize Ester se mluví o pověšení několika osob. V každém z těchto případů je použito stejné hebrejské slovo (ta·lahʹ, což znamená „viset; pověsit“). Výslovně je tam uvedeno, že Židé zabili deset Hamanových synů, kteří potom byli příští den pověšeni. (Es 9:7–10, 13, 14) S ostatními pověšenými bylo zřejmě naloženo stejně; jejich mrtvé tělo bylo vystaveno na očích veřejnosti, protože zločiny, kterých se dopustili, byly urážkou krále. (Es 2:21–23; 7:9, 10) Totéž hebrejské slovo je použito v souvislosti s pověšením faraónova vrchního pekaře. (1Mo 40:22; 41:13)

Pokud jde o metody trestání a tupení popravených osob, byly národy, které žily okolo Izraele, všeobecně krutější než Izraelité. Když babylónská vojska dobyla Jeruzalém, krutě potrestala urozené, a některá knížata byla pověšena „jen jejich rukou“. (Ná 5:12)

Zaživa byl pověšen Ježíš Kristus, který byl na příkaz římské vlády v Palestině přibit na kůl. (Jan 20:25, 27) Apoštol Pavel vysvětlil, že to, jak Ježíš zemřel, bylo pro Židy nanejvýš důležité, protože „Kristus nás koupí propustil z kletby Zákona tím, že se stal kletbou místo nás, protože je napsáno: ‚Prokletý je každý pověšený na kůlu.‘“ (Ga 3:13; viz heslo PŘIBITÍ, NARAŽENÍ NA KŮL.)

Bible píše o dvou případech sebevraždy, kdy se sebevrazi uškrtili oběšením. Uškrtil se („oběsil“, LXX) Achitofel, zrádný Davidův rádce. (2Sa 17:23) To, co udělal, bylo prorockým obrazem toho, co později udělal jeden z Ježíšových apoštolů, který se prokázal jako zrádce, totiž Jidáš Iškariotský. (Ža 41:9; Jan 13:18) I Jidáš se oběsil. (Mt 27:5) Vzhledem k tomu, že „spadl po hlavě, hlučně uprostřed praskl a všechna jeho střeva se vyvalila“, je zřejmé, že se buď přetrhl provaz, nebo se zlomila větev, na níž visel. (Sk 1:18)