MLHA

Částečky vody pohybující se ve vzduchu; podobají se velmi slabému dešti. Když teplý vlhký vzduch stoupá ze země a ochlazuje se na tzv. rosný bod, vlhkost se sráží, protože studený vzduch nemůže obsahovat tolik vody jako teplý vzduch. Pokud tento jev nastane blízko země, nazývá se mlha; pokud je to výše, na obloze, vytvoří se to, čemu se říká mrak. (Ža 135:7; Př 25:14; Jer 10:13; 51:16) Vlhkost, která se srazí na chladných předmětech, jako jsou rostliny, nebo na zemi (obvykle v noci), je popsána jako rosa. (2Mo 16:13, 14; Sd 6:36–40; viz heslo ROSA.) Na druhé straně mlha je složena z drobných kapiček vody, které jsou přenášené vzduchem a které jsou menší než dešťové kapky.

Poetická vyjádření o těchto geofyzikálních jevech, jak jsou zapsána v Bibli, se shodují s vědeckými objevy. Elihu vypráví, jak Jehova, Zdroj všeho žáru a veškeré energie, nejprve působí, aby byla vlhkost vytažena ze země nahoru, a potom dovoluje, aby pomalu po kapkách padala a stékala zpět ve formě deště a mlhy (heb. ʼedh), jako by byla cezena. (Job 36:27, 28)

Hebrejské slovo ʼedh (mlha) se v Bibli vyskytuje ještě jednou, a to ve zprávě 1. Mojžíšovy, kde se píše o podmínkách zde na zemi v určitém stadiu během stvořitelských „dnů“. „Jehova Bůh nezpůsobil, aby pršelo na zemi . . . Ale ze země [včetně řek, jezer a moří] stále vystupovala mlha a zavlažovala celý povrch zemské půdy.“ (1Mo 2:5, 6) Avšak překladatelé starověkých verzí (LXX; Vg; Sy) tomu rozuměli tak, že se tento odkaz nevztahuje na mlhu, ale na pramen. Předpokládali totiž, že se zavlažování uskutečňovalo pomocí podzemních sladkovodních pramenů.

Obrazné použití. Ve městě Páfos na Kypru odporoval kouzelník a falešný prorok Bar-Jezus (Elymas) Pavlovi, když tento apoštol mluvil s prokonzulem Sergiem Paulem. Pavel mu řekl, že je na něm Jehovova ruka a že na nějakou dobu oslepne. „Okamžitě na něj padla hustá mlha a tma.“ Jeho zrak se zjevně zakalil neboli zamlžil, a nato následovala hustá tma. Lékař Lukáš při popisu této příhody použil řecký lékařský termín a·chlysʹ (hustá mlha). (Sk 13:4–11)

Apoštol Petr varoval před falešnými učiteli a samozvanými zkaženými lidmi, kteří se vloudí do křesťanského sboru, a řekl: „Jsou to prameny bez vody a mlhy hnané prudkou bouří, a je pro ně vyhrazena čerň tmy.“ Pocestní na Středním východě dobře věděli, jaké je to zklamání, když míří ke studni nebo prameni s nadějí, že se osvěží, a místo toho najdou studnu vyschlou. V srpnu se v Palestině příležitostně objevují cirrostratové mraky, které přicházejí ze Z, ale nepřinášejí s sebou déšť. Hospodář, který se na tato chomáčovitá, mlhavá oblaka dívá jako na příslib vláhy pro svou úrodu, bude hořce zklamán. A stejné je to s těmi falešnými učiteli, těmi nemravnými muži, jak Petr dále řekl: „Vždyť pronášejí neprospěšné nabubřelé výrazy a tělesnými touhami a nevázanými návyky lákají ty, kdo právě unikají lidem, kteří chodí v provinění. Zatímco jim slibují svobodu, sami existují jako otroci porušenosti.“ (2Pe 2:1, 17–19)

Křesťanům je připomínáno, že mají brát v úvahu Jehovův názor ve všech svých plánech, nemají se chlubit tím, co budou dělat, ale mají pamatovat na pomíjivost a nejistotu života v tomto systému věcí a na to, že jsou jako mlha, která rychle mizí. (Jk 4:14; viz heslo OBLAK.)