Pátá kapitola

Co je za tímto mistrovským dílem?

JAK už bylo uvedeno v předchozích kapitolách, současné vědecké objevy poskytují řadu přesvědčivých důkazů, že vesmír i život na zemi mají počátek. Co za jejich počátkem stojí?

Mnozí lidé, kteří dostupné důkazy zkoumali, dospěli k závěru, že musí existovat nějaká prvotní příčina. Možná se však zdráhají tuto příčinu personifikovat. V jejich neochotě mluvit o Stvořiteli se zrcadlí postoj některých vědců.

Například Albert Einstein byl přesvědčen, že vesmír má počátek, a vyjádřil touhu „poznat, jak Bůh stvořil svět“. Einstein však netvrdil, že by věřil v Boha, který je osoba. Mluvil o kosmickém „náboženském cítění, jež nezná ani žádné dogma, ani pojetí Boha, který se podobá člověku“. Také chemik Keniči Fukui, nositel Nobelovy ceny, vyjádřil, že věří ve velký základní systém ve vesmíru. Řekl, že „toto velké, vzájemně propojené uspořádání je možné popsat slovy jako ‚Absolutno‘ nebo ‚Bůh‘“. Ale označil to jako „charakteristickou zvláštnost přírody“.

Věděli jste, že se víra v nějakou neosobní příčinu velmi podobá náboženským představám rozšířeným v Orientu? Mnoho obyvatel této části světa věří, že příroda vznikla sama od sebe. Tento názor je patrný i z čínských znaků pro přírodu, jejichž doslovný význam je „vzniká samo od sebe“ nebo „existuje samo od sebe“. Pro Einsteina byl nejlepším vyjádřením jeho kosmického náboženského cítění buddhismus. Buddha totiž zastával názor, že není důležité, zda se Stvořitel podílel na zplození vesmíru a lidí. Podobně ani šintoismus nevysvětluje, jak příroda vznikla. Šintoisté věří, že bohové jsou duchové mrtvých, kteří se asimilují s přírodou.

Je zajímavé, že takové názory se příliš neliší od názorů, které byly rozšířeny ve starověkém Řecku. Filozof Epikúros (341–270 př. n. l.) prý věřil, že ‚bohové jsou příliš vzdáleni, než aby na vás mohli jakkoli působit‘. Domníval se, že člověk je dílem přírody, že je pravděpodobně výsledkem abiogeneze a přirozeného výběru nejzdatnějšího. Možná máte pocit, že podobné názory rozšířené v dnešní době nejsou vůbec ničím novým.

Ve stejné době jako epikurejci žili i řečtí stoikové, pro něž byla Bohem příroda. Domnívali se, že když člověk zemře, neosobní energie se vrací do moře energie, která je podstatou Boha. Mysleli si, že jednat v souladu s přírodními zákony je to nejvyšší dobro. Nesetkali jste se s podobnými názory i v dnešní době?

Spory o to, zda je Bůh osoba

Nicméně ne všechny informace ze starověkého Řecka bychom měli odmítat jako něco starodávného. V kontextu s názory popisovanými v předchozím odstavci totiž jistý věhlasný učitel v prvním století přednesl jeden z nejvýznamnějších projevů v dějinách. Tuto veřejnou řeč zaznamenal lékař a historik Lukáš, a my ji najdeme v 17. kapitole knihy Skutky apoštolů. Pomůže nám ujasnit si názor na prvotní příčinu a pochopit, jaké je naše postavení ve vztahu k této prvotní příčině. Jak ale může řeč přednesená před 1 900 lety ovlivnit život dnešních upřímných lidí, kteří hledají jeho smysl?

Onen proslulý učitel, Pavel, byl pozván před nejvyšší soud v Aténách. Zde stál tváří v tvář epikurejcům a stoikům, kteří nevěřili, že Bůh je osoba. Pavel se v úvodu zmínil o tom, že v jejich městě viděl oltář, na němž byl nápis „Neznámému bohu“ (řecky A·gnoʹstoi The·oiʹ). Je zajímavé, že si někteří lidé myslí, že právě na to narážel biolog Thomas H. Huxley (1825–1895), když vytvořil výraz „agnostik“. Huxley tímto slovem označil ty lidi, kteří si myslí, že „základní příčina (Bůh) a základní přirozenost věcí jsou neznámé či nepoznatelné“. Je však Stvořitel skutečně „nepoznatelný“, jak se mnoho lidí domnívá?

Po pravdě řečeno, v tomto smyslu je Pavlův výrok použit nesprávně; je to nepochopení toho, co měl Pavel na mysli. On totiž neřekl, že Stvořitel je nepoznatelný, ale pouze uvedl, že ho neznali tehdejší Atéňané. Pavel neměl k dispozici tolik vědeckých dokladů existence Stvořitele, kolik jich máme my dnes. Přesto vůbec nepochyboval o tom, že inteligentní Konstruktér existuje, že tento Konstruktér je osoba a že by nás jeho vlastnosti měly k němu přitahovat. Povšimněte si, jak Pavel pokračoval:

„Čemu jste tedy nevědomky zbožně oddáni, to vám zvěstuji. Bůh, který udělal svět a všechno v něm, Ten, který je Pánem nebe a země, nebydlí v chrámech udělaných rukama ani mu neslouží lidské ruce, jako by něco potřeboval, protože sám dává všem lidem život, dech a všechno. A udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu.“ (Skutky 17:23–26) To je zajímavá argumentace, že?

Pavel tedy nenaznačoval, že Bůh je nepoznatelný, ale zdůrazňoval, že ti, kdo postavili zmíněný aténský oltář, a také mnozí z Pavlových posluchačů, Boha ještě neznají. Tyto lidi — a všechny ty, kdo od té doby četli jeho projev — Pavel vybídl, aby se snažili poznat Stvořitele, protože „není daleko od nikoho z nás“. (Skutky 17:27) Jak si můžete všimnout, Pavel taktně uvedl, že je možné vidět doklady toho, že Stvořitel existuje — můžeme je vidět, když pozorujeme jeho stvoření. Na základě toho můžeme také poznat některé jeho vlastnosti.

Dosud jsme zkoumali několik důkazových linií, které na existenci Stvořitele poukazují. Jednou z nich je nekonečný, inteligentně uspořádaný vesmír, který zcela nepochybně měl počátek. Další je život na zemi a mimo jiné i promyšlený plán, který je patrný v buňkách našeho těla. Třetí důkazovou linií je náš mozek a s ním související sebeuvědomování a náš zájem o budoucnost. Podívejme se však ještě na dva další příklady Stvořitelova mistrovského díla, které denně ovlivňují náš život. A až budete o těchto příkladech přemýšlet, zkuste si položit otázku: ‚Co mi to ukazuje o osobnosti Toho, kdo tyto věci zkonstruoval a dal nám je?‘

Učme se z Jeho mistrovského díla

Zkoumáním stvoření se toho o Stvořiteli dozvídáme hodně. Pavel to ukázal na jednom příkladu, když při jiné situaci mluvil k zástupu lidí v Malé Asii: „V minulých generacích dovolil všem národům, aby šly vlastní cestou, ačkoli se skutečně neponechal bez svědectví, že dělal dobro, když vám dával deště z nebe a plodná období a zcela naplňoval vaše srdce pokrmem a dobrou náladou.“ (Skutky 14:16, 17) Zamysleme se nad tímto příkladem, který Pavel uvedl. Ukazuje totiž, jak skutečnost, že Stvořitel lidstvu poskytuje potravu, svědčí o jeho osobnosti.

V některých zemích dnes lidé možná považují za samozřejmost, že mají co jíst. Jinde ale mnozí musí vynakládat velké úsilí, aby si jídla opatřili dostatek. Nicméně ať jsme v jakékoli situaci, každý z nás je — pokud jde o pouhou možnost mít výživnou stravu — odkázán na moudrost a dobrotu našeho Stvořitele.

To, že lidé i zvířata mají potravu, je výsledkem složitých cyklů — mimo jiné koloběhu vody, koloběhu oxidu uhličitého, koloběhu fosforu a koloběhu dusíku. Většina lidí ví, že při fotosyntéze, která je pro život nezbytná, rostliny využívají oxid uhličitý a vodu jako suroviny potřebné k tvorbě cukrů, a sluneční světlo jako zdroj energie. Během fotosyntézy rostliny mimochodem uvolňují kyslík. Mohli bychom ho snad označit jako „odpadní produkt“? Pro nás je tento vedlejší produkt fotosyntézy sotva odpadem. Kyslík je totiž pro nás naprosto nezbytný — musíme ho vdechovat, protože naše tělo ho používá při metabolismu neboli spalování potravy. Při tom vzniká oxid uhličitý, který pak vydechujeme a rostliny ho znovu zpracují jako surovinu při fotosyntéze. I když jsme se o tomto procesu možná učili v hodinách přírodopisu, neztrácí tím na důležitosti nebo se nestává méně úžasným. Fotosyntéza je však jenom začátek.

Aby v buňkách našeho těla a v buňkách zvířat mohlo docházet k přenosu energie, je k tomu nezbytný fosfor. Odkud tento fosfor získáváme? Opět z rostlin. Ty totiž z půdy absorbují anorganické fosfáty a přeměňují je na fosfáty vázané v organických sloučeninách. My potom rostliny, které obsahují fosfor v těchto formách, jíme a fosfor využíváme při životně důležitých činnostech. Fosfor se pak vrací do půdy v podobě tělesných „odpadů“ a rostliny ho znovu mohou absorbovat.

Také potřebujeme dusík, který je součástí každé bílkoviny a molekuly DNA v našem těle. Jak tento prvek, který je pro život tak nepostradatelný, získáváme? Dusík tvoří sice asi 78 procent vzduchu kolem nás, ale ani rostliny, ani živočichové ho nedokážou vstřebávat přímo. Než tedy mohou vzdušný dusík přijmout rostliny a než ho později zužitkují lidé a zvířata, musí být přeměněn na jiné formy. Jak k této přeměně neboli k tomuto poutání dusíku dochází? Různými způsoby. Například působením blesku.a Dusík vážou také bakterie, které žijí v hlízkách na kořenech bobovitých rostlin, například fazolí, sóji a vojtěšky. Tyto bakterie přeměňují vzdušný dusík na látky, které rostliny mohou využít. A tak tím, že jíte listovou zeleninu, přijímáte do těla dusík, který vaše tělo potřebuje, aby mohlo vytvářet bílkoviny. Je úžasné, že některé druhy bobovitých rostlin se vyskytují v tropických deštných pralesích, v pouštích, a dokonce i v tundrách. A když nějaké území zničí požár, jsou obvykle prvními rostlinami, které tam znovu vyrostou.

Nejsou to skutečně skvělé recyklační systémy? V každém z nich se zužitkují odpadní produkty ostatních cyklů. Potřebnou energii obstarává především slunce — neznečišťuje, je věčné a dodává konstantní množství energie. Jak propastný rozdíl je mezi těmito recyklačními systémy a lidskými snahami o recyklaci! Vždyť ani ty výrobky, o nichž se říká, že neškodí životnímu prostředí, možná nepřispívají k tomu, aby byla naše planeta čistší. Je to proto, že lidmi vytvořené recyklační systémy jsou příliš složité. V souvislosti s tím časopis U.S.News & World Report poukázal na to, že výrobky by měly být navrhovány tak, aby se jejich cenné složky daly snadno znovu získat recyklací. Právě to přece pozorujeme ve zmíněných kolobězích v přírodě. Co se z toho tedy dozvídáme o Stvořiteli — o jeho schopnosti předvídat a o jeho moudrosti?

Nestranný a spravedlivý

Abychom poznali další ze Stvořitelových vlastností, pomůže nám, když prozkoumáme ještě jeden systém — imunitní systém v našem těle. I v něm hrají určitou roli bakterie.

„V souvislosti s bakteriemi se lidé sice často zaměřují na jejich škodlivé účinky,“ píše se v díle The New Encyclopædia Britannica, „ale většina bakterií je pro lidské bytosti neškodná a mnoho jich je skutečně užitečných.“ Dá se říci, že mají rozhodující význam v otázce života a smrti. Bakterie hrají velmi důležitou úlohu ve zmíněném koloběhu dusíku a také v koloběhu oxidu uhličitého a dalších prvků. Bakterie potřebujeme i v trávicím traktu. Jen v tlustém střevě jich máme asi 400 druhů. Pomáhají nám syntetizovat vitamín K a zpracovávat odpadní látky. Bakterie nám prospívají ještě jinak — kravám pomáhají přeměnit trávu na mléko. Jiné bakterie jsou nezbytné při kvašení — když vyrábíme sýry a jogurty, když nakládáme okurky, zelí a kim či. Co se však stane, když se bakterie dostanou v našem těle tam, kam nepatří?

V tom případě proti bakterii, která by nám mohla ublížit, bojují v našem těle až dva biliony bílých krvinek. Daniel E. Koshland jr., redaktor časopisu Science, vysvětluje: „Imunitní systém je zkonstruován tak, aby dokázal rozpoznat vetřelce. Za tímto účelem vytváří přibližně 10¹¹ [100 000 000 000] různých druhů imunitních receptorů, takže odpovídající receptor cizorodou látku rozpozná a odstraní, a to bez ohledu na její podobu či tvar.“

Jedním z typů buněk, které naše tělo používá v boji proti vetřelcům, je makrofág. Toto označení znamená „velký požírač“. Je výstižné, protože makrofág požírá cizorodé látky v naší krvi. Například když pohltí virus pronikající do organismu, rozloží ho na malé fragmenty a část bílkoviny z viru potom vyvrhne. Tento kousek markerové bílkoviny slouží v našem imunitním systému jako varovný signál a spouští poplach, že se v našem těle potuluje cizorodý element. Jestliže jiná buňka v imunitním systému, pomocná T-buňka, rozpozná bílkovinu viru, vymění si s makrofágem chemické signály. Těmito chemickými látkami jsou zvláštní bílkoviny, které mají ohromující množství funkcí, přičemž usměrňují a zesilují reakci našeho imunitního systému na vetřelce. Výsledkem tohoto procesu je tuhý boj proti určitému typu viru. Obvykle se nám tak podaří infekci zvládnout.

Ve skutečnosti je to všechno mnohem složitější, ale už i tento stručný popis svědčí o komplexitě našeho imunitního systému. Jak jsme vlastně toto složité ústrojí získali? Máme ho zdarma, bez ohledu na finanční situaci či společenské postavení naší rodiny. A teď to porovnejme s nespravedlností, která panuje v oblasti zdravotní péče poskytované většině lidí. „Z pohledu WHO [Světové zdravotnické organizace] je rostoucí nespravedlnost [v poskytování zdravotní péče] doslova otázkou života a smrti, protože na sociální nerovnost doplácejí chudí lidé svým zdravím,“ napsal dr. Hiroši Nakadžima, generální ředitel WHO. Jistě dokážete pochopit nářky ženy, která žije v jedné chudinské čtvrti v São Paulu: „Dobrá zdravotní péče je pro nás jako zboží ve výlohách obchodů na luxusní třídě. Můžeme se na ně podívat, ale nemůžeme je mít.“ Podobně to cítí miliony lidí na celé zeměkouli.

Tato nespravedlnost vedla Alberta Schweitzera k tomu, že odešel do Afriky, aby tam mohl chudým lidem poskytovat lékařskou péči. Za své úsilí obdržel Nobelovu cenu. Jaké vlastnosti spojujete s muži a ženami, kteří dělají podobné dobré skutky? Pravděpodobně si uvědomujete, že mají lásku k lidem a také smysl pro spravedlnost, protože jsou toho názoru, že i lidé v rozvojových zemích mají právo na lékařskou péči. A co potom Ten, kdo nás vybavil podivuhodným imunitním systémem, jenž je do našeho těla vestavěn bez ohledu na naše finanční možnosti a společenské postavení? Neukazuje to snad ještě výrazněji na to, že Stvořitel nás má rád, že je nestranný a má smysl pro právo?

Poznejme Stvořitele

Systémy, o kterých jsme se zmínili, jsou jen základními příklady toho, jaké mistrovské dílo Stvořitel vytvořil. Cožpak nám ale i to málo neodhaluje, že Stvořitel je skutečná inteligentní osoba s vlastnostmi a způsobem jednání, které nás k ní přitahují? Mohli bychom si uvést další nespočetné příklady. Ze svého každodenního života však pravděpodobně víme, že chceme-li někoho dobře poznat, nestačí jen všímat si toho, co udělal. Kdybychom totiž takového člověka dobře nepoznali, mohlo by se dokonce stát, že bychom ho vůbec nepochopili. A když se o někom mluví ve zlém nebo když je někdo tupen, není snad dobré setkat se s ním a poslechnout si jeho názor? Mohli bychom si s ním promluvit a zjistit, jak jedná za různých situací a jaké vlastnosti projevuje.

S mocným Stvořitelem vesmíru si pochopitelně nemůžeme popovídat tváří v tvář. On však nám o sobě — o skutečné osobě — předal mnoho informací v knize, která je dostupná (celá, nebo její části) ve více než 2 000 jazyků, k nimž patří i ten váš. Tato kniha — Bible — vás povzbuzuje, abyste poznali Stvořitele a vytvořili si k němu vztah. Říká: „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.“ Ukazuje také, jak se můžete stát jeho přáteli. (Jakub 2:23; 4:8) Stáli byste o to?

Pokud ano, pak vás zveme, abyste uvažovali o přesné a vzrušující zprávě, kterou Stvořitel nechal o své stvořitelské činnosti zapsat.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 79]

Rozumný závěr

Vědci se všeobecně shodují v tom, že vesmír měl počátek. Většina vědců také souhlasí s tím, že než vesmír vznikl, muselo existovat něco reálného. Někteří mluví o všudypřítomné energii. Jiní mají za to, že před vznikem vesmíru existoval jakýsi prvotní chaos. Ať už se použije jakýkoli výraz, většina vědců předpokládá, že existovalo něco — něco, co nemělo počátek —, co je směrem do minulosti nekonečné.

Sporná otázka se tedy redukuje na to, zda předpokládáme, že jde o něco věčného, nebo o někoho věčného. Která z těchto dvou alternativ vám po tom, co jsme prozkoumali vědecké poznatky o původu a povaze vesmíru a o životu v něm, připadá rozumnější?

[Rámeček na straně 80]

„Každý z prvků, jež jsou nezbytné pro život — uhlík, dusík a síra —, je bakteriemi přeměňován z nějaké anorganické, plynné sloučeniny na formu, kterou mohou rostliny i živočichové využít.“ (The New Encyclopædia Britannica)

[Nákres a obrázek na straně 78]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

K jakému závěru jste dospěli?

Náš vesmír

↓ ↓

Neměl Měl počátek

počátek

↓ ↓

Nic za tím není Něco za tím je

↓ ↓

NĚCO věčného NĚKDO věčný

[Obrázek na straně 75]

Mnoho obyvatel Orientu věří, že příroda vznikla sama od sebe

[Obrázek na straně 76]

Na tomto pahorku s Akropolí v pozadí stál Pavel, když přednášel podnětnou řeč o Bohu

[Obrázek na straně 83]

Každému z nás dal Bůh imunitní systém, který převyšuje všechno, co je schopna poskytnout současná lékařská věda