Tertius — Pavlův věrný tajemník
TERTIUS stál před obtížným úkolem. Apoštol Pavel ho chtěl použít k tomu, aby mu sloužil jako tajemník, když psal dlouhý dopis spolukřesťanům v Římě. To byla obtížná práce.
Proč bylo v prvním století tak obtížné být tajemníkem? Co k této práci patřilo? Jaké psací potřeby byly tehdy k dispozici?
Tajemníci ve starověku
Ve starověkém Řecku a Římě existovaly různé druhy tajemníků. Někteří muži sloužili jako státní tajemníci — byli to veřejní funkcionáři, kteří pracovali v kancelářích. Existovali také veřejní tajemníci — ti nabízeli své služby občanům na tržištích. Soukromé tajemníky (často otroky) si drželi boháči. Potom také byli ochotní přátelé, kteří byli šťastní, když mohli pro druhé napsat dopis. Podle učence E. Randolpha Richardse se schopnosti těchto neoficiálních tajemníků „pohybovaly od minimální znalosti jazyka a procedury psaní až k největší zběhlosti v rychlém vypracování přesného, správného a hezkého dopisu“.
Kdo tajemníky používal? V první řadě ti, kdo neuměli číst a psát. Mnoho starověkých kontraktů a obchodních dopisů bylo vyhotoveno s poznámkami, v nichž tajemník osvědčil, že napsal dokument kvůli tomu, že to neuměla osoba, která mu tu práci svěřila. Druhý důvod, proč se zaměstnávali tajemníci, je znázorněn starověkým dopisem z Théb v Egyptě. Byl adresován jistému Asklepiadovi a v závěru se říká: „Eumelus, syn Hermy, to napsal pro něj . . . , protože on píše poněkud pomalu.“
Zdá se ovšem, že to, zda někdo uměl číst a psát, nebylo rozhodující pro to, zda měl tajemníka. Podle komentátora Bible Johna L. McKenzieho „nešlo ani tak o to, aby dopis byl čitelný, ale o to, aby byl hezký nebo alespoň úhledný“. Právě to některé lidi přimělo k tomu, aby vyhledali službu tajemníka. Psaní bylo i pro vzdělané lidi únavné, zvláště pokud šlo o dlouhý a pracný text. Učenec J. A. Eschlimann říká, že každý, kdo si to mohl dovolit, „se této práci vyhýbal a svěřoval ji otrokům, profesionálním písařům“. Navíc není těžké pochopit, proč lidé psaní svých vlastních dopisů neměli rádi, když vezmeme v úvahu to, jaké prostředky a podmínky ke psaní měli.
V prvním století našeho letopočtu se nejvíce psalo na papyrus. Stonek této rostliny se rozřezal podélně a tak se získávaly tenké odřezky dřeňovitého materiálu. Tyto odřezky se položily vedle sebe a vytvořily tak první vrstvu. Další vrstva se položila v pravém úhlu na tu první. Tyto dvě vrstvy byly spojeny tlakem a tak vznikl list „papíru“.
Psát na tento povrch nebylo snadné. Byl drsný a vláknitý. Podle učence Angela Penny „pórovitá vlákna papyru přispívala k tomu, že se inkoust rozpíjel, a to zvláště podél jemných kanálků, které zbyly mezi tenkými odřezky“. Tajemník možná při práci seděl se skříženýma nohama na podlaze a držel papyrový list jednou rukou na nějaké podložce. Jestliže byl nezkušený nebo materiál nebyl nejlepší kvality, jeho rákosové pero se mohlo na papyru zachytávat, list se mohl trhat a písmo mohlo být nečitelné.
Inkoust byl vyráběn ze směsi sazí a klovatiny. Prodával se ve formě tyčinek, které se musely v kalamáři rozpustit ve vodě, než se dal inkoust použít ke psaní. Tajemníci, jako byl Tertius, používali i další nástroje — například nůž na ostření rákosového pera a vlhkou houbu na vymazávání chyb. Každé písmeno se muselo pečlivě napsat. Psaní tedy šlo pomalu a s obtížemi.
‚Já, Tertius, vás pozdravuji‘
Na konci Pavlova dopisu Římanům je řada pozdravů, mezi něž patří i pozdrav Pavlova tajemníka, který napsal: „V Pánu vás pozdravuji já, Tertius, který jsem zapsal tento dopis.“ (Římanům 16:22) Je to jediný případ, kdy je v Pavlových dopisech přímá zmínka o jednom z jeho tajemníků.
O Tertiovi toho víme málo. Z jeho pozdravu „v Pánu“ usuzujeme, že byl věrným křesťanem. Pravděpodobně to byl člen korintského sboru a snad znal mnoho křesťanů v Římě. Biblický učenec Giuseppe Barbaglio se domnívá, že byl otrokem nebo propuštěncem. Proč? Zaprvé proto, že „písaři obvykle k této třídě patřili; také proto, že jeho latinské jméno . . . bylo mezi otroky a propuštěnci běžné“. „Nebyl tedy nezaujatým profesionálním písařem,“ říká Giuseppe Barbaglio, „byl to spolupracovník, který tímto způsobem Pavlovi pomáhal sestavit jeho nejdelší a nejobsažnější dopis; byla to cenná služba, která Pavlovi ušetřila čas a síly.“
Tertiova práce je jistě cenná. Podobnou práci dělal Baruch pro Jeremjáše a Silvanus pro Petra. (Jeremjáš 36:4; 1. Petra 5:12) Tito spolupracovníci měli opravdu úžasné výsady.
Dopis Římanům
Dopis Římanům byl napsán zřejmě v době, kdy byl Pavel hostem Gaia pravděpodobně v Korintu. To bylo asi v roce 56 n. l. během apoštolovy třetí misionářské cesty. (Římanům 16:23) S jistotou sice víme, že Pavel používal Tertia jako tajemníka k napsání dopisu, ale nevíme, jak to dělal. Ať již to dělal jakkoli, určitě to nebyla snadná práce. Ale jedním si můžeme být jisti: stejně jako ostatní části Bible i Pavlův dopis Římanům byl ‚inspirován Bohem‘. (2. Timoteovi 3:16, 17)
Při psaní tohoto dopisu Tertius a Pavel napsali tisíce slov a popsali několik listů papyru. Když byly listy zklíženy dohromady, vytvořily svitek, který byl dlouhý asi tři nebo čtyři metry. Dopis byl pečlivě zabalen a zapečetěn. Zdá se, že ho potom Pavel svěřil Foibé, sestře ze sboru v Kenchrejích, která se právě chystala na cestu do Říma. (Římanům 16:1, 2)
Metody psaní se od prvního století úplně změnily. Ale dopis křesťanům v Římě byl po celá staletí chráněn Bohem. Za tuto část Jehovova slova, psanou za pomoci věrného a pracovitého Pavlova tajemníka Tertia, můžeme být opravdu vděčni.