LASKAVOST

Vlastnost nebo rozpoložení spočívající v tom, že se aktivně zajímáme o blaho druhých; přátelské a prospěšné skutky nebo projevy přízně. V Křesťanských řeckých písmech se pro „laskavost“ používá zejména slovo chre·stoʹtes. Iniciativy v projevování laskavosti se nejvíce ujímá Jehova Bůh a je v tomto ohledu tím nejlepším příkladem; tuto vlastnost projevuje mnoha způsoby, a to dokonce i k nevděčným a ničemným lidem, které povzbuzuje, aby činili pokání. (Lk 6:35; Ří 2:4; 11:22; Tit 3:4, 5) Křesťané, kteří jsou pod příjemným jhem Kristovým (Mt 11:30), jsou proto nabádáni, aby si oblékli laskavost (Kol 3:12; Ef 4:32) a aby rozvíjeli ovoce Božího ducha, k němuž laskavost patří. (Ga 5:22) Tak se budou doporučovat jako Boží služebníci. (2Ko 6:4–6) „Láska je . . . laskavá.“ (1Ko 13:4)

„Laskavost“ (nebo „rozumnost“; doslova „poddajnost“; řec. e·pi·ei·kiʹa) je význačná vlastnost Krista Ježíše. (2Ko 10:1, Rbi8, ppč) S neobvyklou ‚lidskou laskavostí‘ (doslova „náklonností k lidstvu“; řec. fi·lan·thro·piʹa) jednali s Pavlem obyvatelé Malty. (Sk 28:2, Rbi8, ppč)

Boží milující laskavost. O laskavosti se často mluví nejen v Křesťanských řeckých písmech, ale i v Hebrejských písmech. Hebrejské slovo cheʹsedh se ve smyslu „laskavost“ vyskytuje 245krát. Příbuzné sloveso cha·sadhʹ znamená „jednat ve věrné oddanosti (nebo s ‚milující laskavostí‘)“, to je víc než jen něžný ohled nebo laskavost pramenící z lásky, i když takové vlastnosti zahrnuje. (Ža 18:25, Rbi8, ppč) Cheʹsedh je laskavost, která se s láskou pevně drží někoho nebo něčeho, dokud není účel takového sepětí splněn. Podle díla Theological Dictionary of the Old Testament je cheʹsedh „aktivní, společenská a stálá . . . [Cheʹsedh] vždy označuje nejen postoj člověka, ale také skutek, který z tohoto postoje pramení. Je to skutek, který udržuje nebo podporuje život. Je to zásah ve prospěch někoho, kdo zažívá neštěstí nebo je v tísni. Je to projev přátelství nebo ohledu spojeného s úctou. Sleduje to, co je dobré, ne to, co je zlé.“ (G. J. Botterweck a H. Ringgren, ed., 1986, sv. 5, s. 51) Výstižnějším překladem slova cheʹsedh je tedy „milující laskavost“; další překlad by mohl být „věrná láska“, protože s laskavostí je spojena věrnost, pocit vzájemnosti a prokázaná věrná oddanost. V množném čísle je možné slovo cheʹsedh přeložit jako „projevy milující laskavosti“, „skutky věrné lásky“, „plná milující laskavost“ nebo „plná věrná láska“. (Ža 25:6, Rbi8, ppč; Iz 55:3, Rbi8, ppč)

Milující laskavost je vynikající vlastnost Jehovy Boha; Jehova v ní má potěšení a projevuje ji vždy, když jedná se svými služebníky. (Ža 36:7; 62:12; Mi 7:18) Kdyby to tak nebylo, byli by již dávno zahubeni. (Ná 3:22) Proto mohl Mojžíš naléhavě prosit za vzpurný Izrael, a to jak na základě velkého Jehovova jména, tak i na základě toho, že Jehova je Bůh milující laskavosti. (4Mo 14:13–19)

Písmo ukazuje, že Jehova projevuje milující laskavost neboli věrnou lásku různými způsoby a za různých okolností — tím, že vysvobozuje a zachovává naživu (Ža 6:4; 119:88, 159), tím, že střeží a chrání (Ža 40:11; 61:7; 143:12), a tím, že přináší úlevu v těžkostech (Rut 1:8; 2:20; Ža 31:16, 21). Díky své milující laskavosti Jehova může člověka osvobodit od hříchu (Ža 25:7) a může jej podporovat a posilovat. (Ža 94:18; 117:2) Svou milující laskavostí Bůh pomáhá svým vyvoleným. (Ža 44:26) Boží milující laskavost byla vyvýšena v případě Lota (1Mo 19:18–22), Abrahama (Mi 7:20) a Josefa (1Mo 39:21). Byla oceněna také při výběru manželky pro Izáka. (1Mo 24:12–14, 27)

Jehovova milující laskavost byla dále vyvyšována ve spojitosti s Jehovovou smlouvou, když vznikl izraelský národ a také později. (2Mo 15:13; 5Mo 7:12) Stalo se to v případě Davida (2Sa 7:15; 1Kr 3:6; Ža 18:50), v případě Ezry a těch, kdo byli s ním (Ezr 7:28; 9:9), a rovněž i v případě ‚tisíců‘ dalších Božích služebníků (2Mo 34:7; Jer 32:18). Aby potvrdil smlouvu o království uzavřenou s Davidem, projevoval Jehova svou milující laskavost dále, dokonce i po Ježíšově smrti, neboť tohoto ‚věrně oddaného‘ vzkřísil, aby se splnilo proroctví: „Dám vám projevy milující laskavosti k Davidovi, jež jsou věrné.“ (Ža 16:10; Sk 13:34; Iz 55:3)

Právě tato milující laskavost přitahuje k Jehovovi mnoho lidí. (Jer 31:3) Důvěřují v ni (Ža 13:5; 52:8), doufají v ni (Ža 33:18, 22), modlí se o ni (Ža 51:1; 85:7; 90:14; 109:26; 119:41) a jsou jí utěšováni (Ža 119:76). Za tuto milující laskavost Jehovovi také vzdávají díky (Ža 107:8, 15, 21, 31), žehnají mu za ni, chválí ho pro ni (Ža 66:20; 115:1; 138:2) a mluví o ní s druhými lidmi (Ža 92:2). Podobně jako David by ji nikdy neměli tajit (Ža 40:10), protože je dobrá (Ža 69:16; 109:21) a je velkým zdrojem radosti. (Ža 31:7) Tato Boží milující laskavost je jistě jako příjemná stezka, po které můžeme kráčet. (Ža 25:10)

V jiných biblických textech je zdůrazněna překypující hojnost Boží milující laskavosti (Ža 5:7; 69:13; Jon 4:2), její velikost (4Mo 14:19) a její stálost (1Kr 8:23). Je vysoká jako nebesa (Ža 36:5; 57:10; 103:11; 108:4), naplňuje zemi (Ža 33:5; 119:64) a je projevována do tisíce generací (5Mo 7:9) a „na neurčitý čas“ (1Pa 16:34, 41; Ža 89:2; Iz 54:8, 10; Jer 33:11). Ve 136. žalmu se ve všech 26 verších opakuje rčení: ‚Jehovova milující laskavost je na neurčitý čas‘.

Tato podivuhodná Jehovova vlastnost, jeho milující laskavost, je často spojována s dalšími význačnými vlastnostmi — s Božím milosrdenstvím, milostivostí, pravdou, ochotou odpouštět, spravedlností, pokojem, schopností soudit a smyslem pro právo. (2Mo 34:6; Ne 9:17; Ža 85:10; 89:14; Jer 9:24)

Milující laskavost člověka. Z toho, co již bylo uvedeno, je zřejmé, že ti, kdo chtějí mít Boží schválení, musí ‚milovat laskavost‘ a ‚prokazovat si navzájem milující laskavost a projevy milosrdenství‘. (Mi 6:8; Ze 7:9) Přísloví říká, že „žádoucí věc u pozemského člověka je jeho milující laskavost“, a její projevování přináší bohatou odměnu. (Př 19:22; 11:17) Bůh s potěšením vzpomínal na to, jak mu milující laskavost projevoval Izrael ve svém mládí. (Jer 2:2) Když však tato milující laskavost začala být „jako ranní oblaka a jako rosa, která brzy sejde“, Jehovovi se to nelíbilo, protože, jak říká, „nalezl potěšení v milující laskavosti, a ne v oběti“. (Oz 6:4, 6) Izraelité neprojevovali milující laskavost, a proto byli pokáráni. Toto pokárání však bylo ve skutečnosti projevem Boží milující laskavosti. (Oz 4:1; Ža 141:5) Izraelité také dostali radu, aby se vrátili k Bohu a projevovali milující laskavost a dodržovali právo. (Oz 12:6) Chce-li někdo mít přízeň v očích Boha a lidí, musí takové vlastnosti projevovat neustále. (Job 6:14; Př 3:3, 4)

V Bibli jsou četné příklady toho, jak jednotlivci projevili milující laskavost druhým lidem. Jedním z těchto příkladů je Sára. Když byla se svým manželem Abrahamem v nepřátelském území, projevila mu věrnou lásku tím, že ho vydávala za svého bratra, aby ho ochránila. (1Mo 20:13) Jákob prosil Josefa, aby mu projevil milující laskavost — aby slíbil, že ho nepohřbí v Egyptě. (1Mo 47:29; 50:12, 13) Raab žádala Izraelity, aby jí projevili milující laskavost tím, že zachovají naživu její rodinu, podobně jako ona předtím s milující laskavostí jednala s izraelskými zvědy. (Joz 2:12, 13) Boaz chválil Rut za to, že projevila milující laskavost (Rut 3:10), a Jonatan prosil Davida, aby projevil milující laskavost jemu a jeho rodině. (1Sa 20:14, 15; 2Sa 9:3–7)

Lidé projevují laskavost či milující laskavost z nejrůznějších pohnutek a za nejrůznějších okolností. Náhodné projevy laskavosti mohou být výrazem běžné pohostinnosti nebo přirozeného sklonu být vřelý, avšak nemusí být nutně znakem zbožnosti. (Srovnej Sk 27:1, 3; 28:1, 2.) Laskavost, která byla nabídnuta jistému muži z města Betel, měla být ve skutečnosti prokázána za službu, jež se od něho očekávala. (Sd 1:22–25) Jindy zase ten, kdo se snad dostal do zoufalé situace, žádal projevy milující laskavosti na tom, komu sám takovou laskavost už dříve projevil. (1Mo 40:12–15) Někdy však někteří lidé zapomněli takový dluh v podobě milující laskavosti splatit. (1Mo 40:23; Sd 8:35) Jak ukazuje přísloví, svou vlastní milující laskavost bude vyhlašovat mnoho lidí, ale jen málo bude těch, kdo ji věrně prokáží. (Př 20:6) Saul i David pamatovali na milující laskavost, kterou jim projevili druzí (1Sa 15:6, 7; 2Sa 2:5, 6), a zdá se, že se izraelští králové, snad v porovnání s pohanskými panovníky, stali svou milující laskavostí určitým způsobem známi. (1Kr 20:31) Při jedné příležitosti však byl Davidův projev milující laskavosti odmítnut, protože byly nesprávně pochopeny jeho pohnutky. (2Sa 10:2–4)

Pavel říká, že Zákon nebyl učiněn pro spravedlivé, ale pro zlé lidi, kterým kromě jiných věcí chybí milující laskavost. (1Ti 1:9) Řecké slovo a·noʹsi·os, které je zde přeloženo jako „[ti, komu] chybí milující laskavost“, má také význam „nevěrní“. (2Ti 3:2)

Nezasloužená laskavost. Řecké slovo chaʹris se v Řeckých písmech vyskytuje více než 150krát a překládá se různými způsoby, a to v závislosti na kontextu. Ve všech případech je zachována ústřední myšlenka slova chaʹris, tedy něco příjemného (1Pe 2:19, 20) a poutavého. (Lk 4:22) V některých případech se chaʹris v širším smyslu vztahuje na laskavý dar (1Ko 16:3; 2Ko 8:19) nebo na laskavý způsob dávání. (2Ko 8:4, 6) Na jiných místech jsou tím myšleny uznání, dík nebo vděčnost, jež jsou vyvolány obzvlášť laskavým skutkem. (Lk 6:32–34; Ří 6:17; 1Ko 10:30; 15:57; 2Ko 2:14; 8:16; 9:15; 1Ti 1:12; 2Ti 1:3)

Naproti tomu většina českých překladatelů Bible překládá chaʹris v mnoha případech jako „milost“. Slovo „milost“ má však sedm různých významů a těmi není možné myšlenky obsažené v řeckém slově sdělit tak, aby byly většině čtenářů jasné. Ukažme si to na příkladu. V Janovi 1:14 v Ekumenickém překladu čteme: „Slovo se stalo tělem . . . Syn, plný milosti a pravdy“. Co je míněno slovem „milost“? Znamená „slitování“, nebo „přízeň“, nebo něco jiného?

Učenec R. C. Trench v díle Synonyms of the New Testament říká, že chaʹris znamená „přízeň projevenou ze svobodné vůle, bez nároku nebo vyhlídky na odměnu — slovo je tak předem připravené přijmout svůj nový důrazný význam [který je mu dán v křesťanských spisech] . . . k vyjádření úplné a absolutní svobody, s níž Bůh projevuje milující laskavost lidem. Když tedy Aristoteles definuje [chaʹris], klade veškerý důraz právě na to, že je projevována dobrovolně, bez jakékoli vyhlídky na odměnu, a za její jedinou pohnutku považuje štědrost a upřímnost dárce.“ (Londýn, 1961, s. 158) Joseph H. Thayer ve svém lexikonu říká: „Slovo [chaʹris] obsahuje myšlenku laskavosti, která někomu udílí to, co si nezasloužil . . . pisatelé NZ používají [chaʹris] převážně na tu laskavost, díky níž Bůh projevuje přízeň dokonce i těm, kdo si ji nezaslouží, díky níž hříšníkům odpouští jejich přestupky a zve je, aby prostřednictvím Krista přijali věčnou záchranu.“ (A Greek-English Lexicon of the New Testament, 1889, s. 666) Chaʹris úzce souvisí s jiným řeckým slovem, se slovem chaʹri·sma. O něm ve svém díle New Testament Wordbook (1956, s. 29) William Barclay říká: „Celá základní myšlenka slova [chaʹri·sma] je myšlenka dobrovolného daru, který si jeho příjemce nezaslouží, myšlenka něčeho, co bylo člověku darováno, aniž si to zasloužil.“ (Srovnej 2Ko 1:11, Int.)

Když se chaʹris používá v uvedeném smyslu, tedy ve smyslu laskavosti projevené někomu, kdo si ji nezaslouží, jako je to v případě laskavosti, kterou projevuje Jehova, pak tomuto řeckému výrazu velmi dobře odpovídá české slovní spojení „nezasloužená laskavost“. (Sk 15:40; 18:27; 1Pe 4:10; 5:10, 12)

Pracovník má nárok dostat to, zač pracoval, tedy svou mzdu. Očekává ji oprávněně. Je to něco jako dluh, který mu má být zaplacen; jeho vyplacení není žádným darem nebo zvláštní laskavostí, kterou si pracovník nezaslouží. (Ří 4:4) Jestliže ale hříšníci odsouzení k smrti (a jako takoví hříšníci jsme se my všichni narodili) mají být tohoto odsouzení zproštěni a prohlášeni za spravedlivé, je to skutečně laskavost, která je zcela nezasloužená. (Ří 3:23, 24; 5:17) Kdo by tvrdil, že ti, kdo se narodili pod uspořádáním smlouvy Zákona, měli větší vinu na svém odsouzení k smrti kvůli tomu, že je tato smlouva odhalovala jako hříšníky, neměl by zapomenout, že Židům byla projevena větší nezasloužená laskavost tím, že byli první, komu byla nabídnuta záchrana. (Ří 5:20, 21; 1:16)

Tím zvláštním projevem nezasloužené laskavosti, kterou Jehova Bůh prokázal lidstvu jako celku, bylo to, že lidi zprostil odsouzení, když je vykoupil krví svého milovaného Syna, Krista Ježíše. (Ef 1:7; 2:4–7) Prostřednictvím této nezasloužené laskavosti přináší Bůh záchranu lidem všeho druhu (Tit 2:11), jak o tom mluvili proroci. (1Pe 1:10) Je tedy rozumné to, k čemu dospěl a co vyjádřil Pavel: „Jestliže je to z nezasloužené laskavosti, pak to již není díky skutkům; jinak se již nezasloužená laskavost neprokazuje být nezaslouženou laskavostí.“ (Ří 11:6)

Pavel se o Boží nezasloužené laskavosti zmiňoval častěji než kterýkoli jiný pisatel — ve svých 14 dopisech o ní psal více než 90krát. O Boží nebo o Ježíšově nezasloužené laskavosti se zmiňuje v úvodním pozdravu ve všech svých dopisech kromě dopisu Hebrejcům, a znovu o ní mluví v závěrečných poznámkách v každém dopisu bez výjimky. Podobná slova uvádějí v úvodu a závěru svých spisů také jiní bibličtí pisatelé. (1Pe 1:2; 2Pe 1:2; 3:18; 2Ja 3; Zj 1:4; 22:21)

Pavel měl dobrý důvod pro to, aby zdůrazňoval Jehovovu nezaslouženou laskavost; dříve byl totiž „rouhač a pronásledovatel a nestoudný muž“. „Nicméně,“ vysvětluje, „mi bylo projeveno milosrdenství, protože jsem byl v nevědomosti a jednal jsem z nedostatku víry. Ale nezasloužená laskavost našeho Pána nadmíru oplývala spolu s vírou a láskou, která je ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ (1Ti 1:13, 14; 1Ko 15:10) Touto nezaslouženou laskavostí Pavel nepohrdl, jak to pošetile udělali někteří lidé (Juda 4), ale s radostí a vděčností ji přijal. Ostatní křesťany, kteří ji také přijali, nabádal, aby ‚neopomíjeli její účel‘. (Sk 20:24; Ga 2:21; 2Ko 6:1)