JUBILEUM

Rok, který následoval vždy po cyklu sedmi sedmiletých období a který se počítal od roku, kdy Izraelité vstoupili do Zaslíbené země. Hebrejské slovo jó·velʹ (nebo jo·velʹ) znamená „beraní roh“ a vztahuje se na to, že v 50. roce zazněl beraní roh, kterým byla po celé zemi vyhlášena svoboda. (3Mo 25:9, 10, Rbi8, ppč; viz heslo ROH.)

Od chvíle, kdy vstoupil do Zaslíbené země, měl izraelský národ odpočítávat šest let, během nichž se zem osívala a obdělávala a sklízela se úroda; sedmý rok však měl být rokem sabatním, kdy zem měla ležet ladem. V sedmém roce se nesměla osívat pole ani se nesměly prořezávat vinice. Dokonce se ani nesmělo sklízet to, co vyrostlo ze zrn, která se rozsypala při sklizni v předchozím roce, ani se nesměly sklízet hrozny, které vyrostly na neprořezaných vinných révách. Ale obilí a ovoce, které vyrostlo samo, měli vlastník, jeho otroci, najatí dělníci, cizí usedlíci a chudí k dispozici. Jíst je mohla také domácí a divoce žijící zvířata. (3Mo 25:2–7; 2Mo 23:10, 11) Izraelité měli odpočítávat sedm sedmiletých období (7 × 7 = 49) a rok, který následoval, tedy 50. rok, měl být Jubilejním rokem.

Jubileum mělo určité charakteristické rysy Sabatního roku. Zem si opět zcela odpočinula. Platily také stejné předpisy, pokud jde o výnos země. (3Mo 25:8–12) To znamenalo, že to, co se urodilo vždy ve 48. roce z padesátiletého cyklu, mělo být hlavním zdrojem obživy v tom roce, ve dvou následujících letech a částečně (až do žně) v 51. roce, tedy v roce, který následoval po Jubileu. Díky tomu, že v šestém roce Jehova obzvláště žehnal, byla úroda obilí tak velká, že po celý Sabatní rok bylo jídla dostatek. (3Mo 25:20–22) Také ve 48. roce, za předpokladu, že Židé dodržovali Boží Zákon, Bůh opatřoval bohatou úrodu, která mohla dostatečně uspokojit potřeby národa během Sabatního roku, během Jubilea, které následovalo, a až do sklizně příštího roku.

Jubileum bylo v určitém smyslu celoročním svátkem, rokem svobody. Dodržováním tohoto uspořádání mohli Izraelité dávat najevo víru ve svého Boha Jehovu. Zároveň to byla doba, kdy Jehovovi mohli vzdávat díky za to, co pro ně dělá, a radovat se z toho.

Desátého dne sedmého měsíce (tišri), tedy v Den smíření, se troubilo na roh (šó·farʹ neboli šo·farʹ, zahnutý zvířecí roh) a tak se v celé zemi ohlašovala svoboda. Znamenalo to svobodu pro hebrejské otroky, z nichž mnozí se prodali do otroctví kvůli tomu, že se zadlužili. K tomuto propuštění docházelo běžně až v sedmém roce otroctví (2Mo 21:2), ale v Jubileu byli osvobozeni i ti, kdo sloužili méně než šest let. Vracely se veškeré pozemky, které byly dědičným vlastnictvím, ale které (obvykle kvůli finančním neúspěchům) byly prodány, a každý člověk se vrátil ke své rodině a k majetku po předcích. Žádná rodina neměla upadnout do trvalé chudoby. Všechny rodiny se měly těšit cti a úctě. Dokonce i takový člověk, který svůj majetek promrhal, nemohl pro své potomky ztratit dědické právo na půdu navždy. Konec konců, země ve skutečnosti patřila Jehovovi, a z jeho hlediska byli Izraelité cizími usedlíky a osadníky. (3Mo 25:23, 24) Pokud národ dodržoval Boží zákony, pak, jak Jehova slíbil, ‚nikdo mezi nimi neměl zchudnout‘. (3Mo 25:8–10, 13; 5Mo 15:4, 5)

Díky zákonu o Jubileu nemohl být žádný díl země prodán natrvalo. Bůh učinil takové opatření, že jestliže někdo prodával díl země ze svého dědičného vlastnictví, měla se prodejní cena stanovit podle počtu let, která zbývala do Jubilea. Totéž platilo v případě, kdy si vlastník svůj dědičný díl země kupoval zpět. Při prodeji půdy šlo tedy pouze o prodej práva užívat zem a její výnos v letech, která zbývala do Jubilejního roku. (3Mo 25:15, 16, 23–28) To se vztahovalo i na domy v osadách, které nebyly obehnány zdí a které byly považovány za otevřenou krajinu. K majetku, který se v Jubileu vracel, však nepatřily domy ve městech, kolem nichž zeď byla. Výjimku tvořily domy Levitů, jejichž jediným majetkem byly domy v levitských městech a pastviny kolem nich. Levitům se tedy jejich domy v Jubileu vracely; pastviny v okolí levitských měst se však nesměly prodávat. (3Mo 25:29–34)

Jubilejní rok byl skutečně vynikajícím opatřením. Tuto skutečnost je možné ještě více ocenit, když se uváží, jaký prospěch to přinášelo nejen jednotlivým Izraelitům, ale jaký vliv to mělo zejména na celý národ. Když Židé toto opatření náležitě dodržovali, pak se z jejich národa stal v Jubilejním roce opět skutečný a řádný teokratický stát, jaký Bůh na začátku zamýšlel a založil. Vláda byla vykonávána na správném základě. Hospodářství národa bylo stabilní a národ neměl žádné tíživé dluhy. (5Mo 15:6) Díky opatření Jubilejního roku byla hodnota půdy stálá a také nedocházelo k velké vnitřní zadluženosti a z ní vyplývajícímu klamnému blahobytu, který s sebou přináší inflaci, deflaci a hospodářskou krizi.

Dodržování zákona o Jubileu mělo národ chránit před tím, že by se dostal do smutného stavu, který dnes můžeme pozorovat v mnoha zemích, kde existují vlastně pouze dvě třídy — třída extrémně bohatých a třída extrémně chudých. Jubileum přinášelo značný prospěch jednotlivci, a tak byl upevňován i celý národ; nikdo totiž nebyl odstrkován a nikdo se následkem špatné ekonomické situace nemohl stát neproduktivním, ale všichni mohli svým talentem a svými schopnosti přispívat k blahu národa. Díky tomu, že Jehova žehnal výnosu země, a díky vzdělávání, kterého se jim dostávalo, se Izraelité, když byli poslušní, mohli těšit z dokonalé vlády a zažívat blahobyt; to mohla zajistit pouze pravá teokracie. (Iz 33:22)

Během Sabatních roků, zejména pak o Svátku chýší neboli sklizně, byl lidu čten Zákon. (5Mo 31:10–12) To mělo Izraelitům pomoci, aby se přiblížili k Jehovovi a udrželi si svou svobodu. Jehova Izraelity varoval, že je postihne neštěstí, jestliže budou neposlušní a jestliže budou opakovaně přehlížet jeho zákony (k nimž patřilo zachovávání Sabatních a Jubilejních let). (3Mo 26:27–45)

Izraelité začali počítat roky od vstupu do Zaslíbené země. Proto první Jubilejní rok začal v měsíci tišri roku 1424 př. n. l. (3Mo 25:2–4, 8–10) Od doby, kdy v roce 1473 př. n. l. vešli do Zaslíbené země, do pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. měli Izraelité slavit 17 Jubileí. Dějiny národa však ukazují smutnou skutečnost, že Izraelité si Jehovy jako svého Krále nevážili. Nakonec přestali dodržovat jeho příkazy, k nimž patřily i zákony o Sabatu, a připravili se tak o požehnání, které by jim Bůh jinak dal. Jejich selhání uvedlo před národy světa na Boha pohanu a stalo se těmto národům překážkou v tom, aby si uvědomily, že teokratická vláda je opravdu znamenitá. (2Pa 36:20, 21)

Symbolický význam. O opatření Jubilea jsou zmínky v Křesťanských řeckých písmech. Ježíš Kristus řekl, že přišel, aby „kázal propuštění zajatým“. (Lk 4:16–18) Později se o osvobození z pout hříchu vyjádřil: „Jestliže vás tedy Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ (Jan 8:36) Duchem pomazaní křesťané byli o Letnicích roku 33 n. l. prohlášeni za spravedlivé k životu a byli zplozeni jako Boží synové, a proto mohl Pavel později napsat: „Zákon toho ducha, který dává život ve spojení s Kristem Ježíšem, tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (Ří 8:2) Během Kristovy Tisícileté vlády budou také ostatní lidé, jak ukazují slova v Římanům 8:19–21, ‚osvobozeni ze zotročení porušeností a budou mít slavnou svobodu Božích dětí‘. Budou osvobozeni od zděděného hříchu a od smrti, k níž hřích vede. Správa země bude opět svěřena pravým Božím ctitelům, kteří budou zemi spravovat v souladu se záměrem, jaký Jehova měl s lidstvem původně. (Zj 21:4; 1Mo 1:28; Iz 65:21–25)