Jákob si vážil duchovních hodnot

ŽIVOT Jákoba je poznamenán spory a nešťastnými událostmi. Jákobův bratr, který je jeho dvojčetem, pociťuje proti němu vražedný hněv, a Jákob je proto nucen uprchnout, aby si zachránil život. Místo aby mu byla dána dívka kterou miluje, nejdříve je lstivě vmanévrován do manželství s jinou ženou. Nakonec má čtyři manželky, a s tím je spojeno mnoho problémů. (1. Mojžíšova 30:1–13) Dvacet let pracuje pro muže, který Jákoba vykořisťuje. Bojuje s andělem, a zůstávají mu po tom trvalé následky. Jeho dcera je znásilněna, jeho synové vyvolají krveprolití a on sám oplakává tragickou ztrátu svého nejmilejšího syna a milované manželky. Ve stáří, kdy ho hlad donutí přestěhovat se do jiné země, připouští, že jeho dnů bylo „málo a byly tísnivé“. (1. Mojžíšova 47:9) Přesto všechno je Jákob duchovně smýšlejícím člověkem a důvěřuje v Boha. Vedla snad jeho víra ke zklamání? Co se můžeme naučit z několika Jákobových zážitků, jimiž se budeme blíže zabývat?

Velmi se lišil od svého bratra

Příčinou konfliktu mezi ním a jeho bratrem bylo to, že si Jákob vážil duchovního bohatství, zatímco Esau tímto bohatstvím pohrdal. Jákob se zajímal o smluvní slib, který byl dán Abrahamovi, a věnoval se péči o zájmy rodiny, kterou Jehova vybral jako dědice. Proto jej Jehova „miloval“. Jákob byl ‚bezúhonný‘, přičemž tímto výrazem se označuje mravní znamenitost. Naproti tomu Esau se o duchovní dědictví zajímal tak málo, že je Jákobovi prodal, a to velmi lacino. Když Jákob později s Božím schválením vyžadoval to, co mu patřilo, a obdržel požehnání určené pro jeho bratra, Esau se rozzuřil a chtěl se pomstít. Jákob potom opustil všechno, co miloval. Pak se však stalo něco, díky čemu se z případné sklíčenosti jistě vzpamatoval. (Malachiáš 1:2, 3; 1. Mojžíšova 25:27–34; 27:1–45)

Bůh Jákobovi ukázal ve snu anděly, jak vystupují a sestupují po žebříku, neboli po ‚řadě kamenů vedoucích vzhůru‘, mezi nebem a zemí, a prohlásil, že bude Jákoba a jeho semeno chránit. „Tvým prostřednictvím a prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny rodiny zemské půdy. A hle, jsem s tebou a budu tě opatrovat na celé cestě, po níž jdeš, a vrátím tě na tuto zemskou půdu, protože tě neopustím, dokud skutečně nevykonám to, o čem jsem s tebou mluvil.“ (1. Mojžíšova 28:10–15; poznámka pod čarou)

To bylo povzbuzení! Jehova potvrdil, že sliby dané Abrahamovi a Izákovi duchovně obohatí Jákobovu rodinu. Jákob se dozvěděl, že andělé mohou sloužit těm, kdo mají Boží schválení, a dostal ujištění o Boží ochraně. Jako projev ocenění a vděčnosti Jákob Jehovovi slavnostně slíbil, že mu bude věrný. (1. Mojžíšova 28:16–22)

Je zřejmé, že Jákob si Esauovo dědictví nepřisvojil neprávem. Ještě než se oba chlapci narodili, Jehova řekl, že „starší bude sloužit mladšímu“. (1. Mojžíšova 25:23) Někdo by se mohl zeptat: ‚Nebylo by snadnější, kdyby Bůh způsobil, aby se Jákob narodil jako první?‘ To, co následovalo, je pro nás poučením o důležitých pravdách. Bůh nevyhrazuje požehnání pro ty, kdo si myslí, že na ně mají právo, ale svou nezaslouženou laskavost projevuje těm, které si vybírá. Prvorozenecké právo tedy připadlo Jákobovi, a ne jeho staršímu bratrovi, který si tohoto práva nevážil. Podobně byli přirození Židé nahrazeni duchovním Izraelem, protože národ jako celek projevil tentýž postoj jako Esau. (Římanům 9:6–16, 24) Ani v dnešní době člověk nezíská dobrý vztah s Jehovou jako bezpracné dědictví, a to ani v případě, že se narodí v bohabojné rodině nebo v bohabojném prostředí. Všichni, kdo touží po Božím požehnání, musí usilovat o zbožnost a opravdu si vážit duchovních věcí.

Laban jej vítá

Když Jákob přišel do Paddan-aramu, aby si mezi svými příbuznými našel manželku, setkal se u jedné studny se svou sestřenicí Ráchel, dcerou Labana. Pomohl jí odstranit těžký kámen zakrývající studnu a napojit zvířata, o která se starala.a Ráchel se rozběhla domů, aby oznámila Jákobův příchod, a Laban mu spěchal naproti. Pokud si Laban vzpomněl, jaké bohatství kdysi dostala jeho rodina od Abrahamova sluhy, byl zklamán. Jákob totiž přišel s prázdnýma rukama. Laban však zjevně poznal, že něco se využít dá — viděl pilného, snaživého pracovníka. (1. Mojžíšova 28:1–5; 29:1–14)

Jákob vyprávěl Labanovi svůj příběh. Není jasné, zda se zmínil o úskoku, jehož použil, aby získal prvorozenecké právo, ale když Laban „to vše“ slyšel, prohlásil: „Jsi vskutku má kost a mé tělo.“ Jeden znalec se k tomu vyjádřil, že tato věta mohla být chápána jako vřelé pozvání, aby u nich Jákob zůstal, nebo jako projev toho, že Laban uznává jejich příbuzenství a cítí povinnost Jákoba chránit. Ať tomu bylo jakkoli, Laban zanedlouho začal uvažovat o tom, jak by mohl svého synovce využít.

Laban později zavedl řeč na něco, co potom bylo předmětem sporu po celých dvacet let. „Jsi můj bratr a máš mi sloužit zadarmo?“ zeptal se. „Pověz mi: Jaká má být tvoje mzda?“ Laban sice vystupoval jako dobrotivý strýc, ale projev pokrevního příbuzenství s Jákobem omezil na pouhou smlouvu o službě. Protože byl Jákob do Ráchel zamilovaný, odpověděl: „Jsem ochoten ti sloužit sedm let za Ráchel, tvou mladší dceru.“ (1. Mojžíšova 29:15–20)

Zasnoubení bývalo potvrzeno tím, že rodině nevěsty byla zaplacena cena za nevěstu. Mojžíšský zákon později stanovil, že cena za pannu, která byla svedena, je 50 stříbrných šekelů. Učenec Gordon Wenham zastává názor, že to byl „ten největší dar za manželství“, ale že většinou bývala cena „daleko nižší“. (5. Mojžíšova 22:28, 29) Jákob zaplatit nemohl. Nabídl Labanovi, že mu bude sedm let sloužit. „V dobách starého Babylóna dostávali příležitostní dělníci půl šekelu až jeden šekel měsíčně,“ (42 až 84 šekelů za celých sedm let) pokračuje Gordon Wenham, takže „cena, kterou za Ráchelinu ruku nabídl Jákob Labanovi, byla vynikající“. Laban s tím ochotně souhlasil. (1. Mojžíšova 29:19)

Jákob tak miloval Ráchel, že mu sedm let připadalo jako „několik málo dnů“. Potom si vyžádal svou manželku. Byla zahalená závojem, a Jákob netušil, že jej Laban oklame. Představte si, jak byl otřesen, když druhý den ráno zjistil, že měl poměr ne s Ráchel, ale s její sestrou Leou! Jákob se naléhavě dožadoval vysvětlení: „Cos mi to udělal? Nesloužil jsem snad u tebe za Ráchel? Tak proč jsi mě ošálil?“ Laban odpověděl: „U nás není zvykem jednat tak, že dáme mladší ženu před prvorozenou. Oslav plně týden této ženy. Potom ti jistě bude dána také tato druhá žena za službu, kterou u mne můžeš sloužit dalších sedm let.“ (1. Mojžíšova 29:20–27) Jákob nemohl nic dělat. Jestliže chtěl získat Ráchel, nezbývalo mu než tuto podmínku přijmout.

Na rozdíl od prvních sedmi let bylo toto další sedmileté období krušné. Jak by mohl Jákob zapomenout na Labanův podlý trik? A také na to, co udělala Lea, která na tom měla svůj podíl? Laban se ovšem vůbec nezajímal o to, jakou pohnutou budoucnost tím připravil pro Leu i pro Ráchel. Sledoval jen své vlastní zájmy. K rozmrzelosti se přidala žárlivost, když Lea porodila čtyři syny, jednoho za druhým, zatímco Ráchel zůstávala neplodná. Ráchel zoufale toužila po dětech, a proto nabídla svou služku jako náhradní matku, a Lea udělala totéž, protože se bála konkurence. A tak měl Jákob čtyři manželky a dvanáct dětí, ale jeho rodina vůbec nebyla šťastná. Jehova však z Jákoba učinil velký národ. (1. Mojžíšova 29:28–30:24)

Jehova jej obohacuje

I přes obtížné situace Jákob viděl, že Bůh je s ním, jak mu to slíbil. Viděl to i Laban. Z těch několika zvířat, která měl, když k němu jeho synovec přišel, se totiž díky Jákobově péči stala celá stáda. Laban nechtěl, aby od něj Jákob odešel. Proto mu nabídl, aby si stanovil mzdu, za kterou by Labanovi dále sloužil. Jákob jej tedy požádal o neobvykle zbarvená zvířata, která se narodí v Labanových stádech. V této oblasti údajně ovce bývaly obvykle bílé a kozy černé nebo tmavohnědé; pouze málokteré byly strakaté. Laban se tedy domníval, že tato úmluva je pro něj výhodná, a ochotně souhlasil. Všechna svá zvířata s neobvyklým zbarvením okamžitě oddělil a převedl je do vzdáleného místa, aby nebyla ve styku se stády, která zůstala na starosti Jákobovi. Pravděpodobně se domníval, že Jákobovi tato úmluva nepřinese velký zisk, že to jistě nebude ani dvacet procent nově narozených kůzlat a jehňat, což byla ve starověku obvyklá mzda pro pastýře. Laban se však mýlil. S Jákobem totiž byl Jehova. (1. Mojžíšova 30:25–36)

Pod Božím vedením vypěstoval Jákob statná zvířata žádoucího zbarvení. (1. Mojžíšova 30:37–42) Jeho představy o šlechtění hospodářských zvířat správné nebyly. Nicméně „z vědeckého stanoviska mohly být žádoucí výsledky dosaženy postupným křížením . . . jednobarevných zvířat, která měla potlačené geny pro skvrnitost. Taková zvířata lze rozpoznat podle . . . [jejich] hybridní zdatnosti,“ vysvětluje učenec Nahum Sarna.

Když si Laban povšiml, k čemu to vede, snažil se pozměnit úmluvu o tom, která zvířata patří jeho synovci — zda pruhovaná, skvrnitá, strakatá nebo kropenatá. Laban jednal ziskuchtivě, ale ať měnil smlouvu jakkoli, Jehova se vždy postaral o to, aby se Jákobovi dařilo dobře. Laban to mohl jen rozhořčeně pozorovat. Jákob měl zanedlouho velké bohatství, stáda, sluhy, velbloudy a osly. Nebylo to díky jeho vlastnímu důmyslu, ale protože ho podporoval Jehova. Později to Lee a Ráchel vysvětlil: „Váš otec si se mnou zahrával a desetkrát změnil mou mzdu, ale Bůh mu nedovolil, aby mě poškodil. ... Bůh odebíral stádo dobytka vašemu otci a dával je mně.“ Jehova také Jákoba ujistil, že vidí Labanovo jednání, ale že si Jákob nemusí dělat starosti. „Vrať se do své země a ke svým příbuzným,“ řekl Bůh, „a budu s tebou dobře jednat.“ (1. Mojžíšova 31:1–13; 32:9)

Jákob tedy od neupřímného Labana odešel a vydal se směrem domů. Ačkoli už uplynulo dvacet let, Esaua se stále bál, obzvlášť když slyšel, že mu Esau jde vstříc se čtyřmi sty muži. Co mohl Jákob dělat? Stále to byl duchovně smýšlející člověk, důvěřoval v Boha, a proto jednal ve víře. Modlil se a uznával, že si Jehovovu štědrost nezaslouží. Spoléhal se na Boží sliby a úpěnlivě Boha prosil, aby on i jeho rodina byli osvobozeni z Esauovy ruky. (1. Mojžíšova 32:2–12)

Potom se stalo něco neočekávaného. Nějaký neznámý muž — ukázalo se, že to byl anděl — zápasil v noci s Jákobem a jedním dotekem mu vymkl kyčelní kloub. Jákob nechtěl anděla pustit, dokud od něj nezíská požehnání. Prorok Ozeáš později řekl, že Jákob „plakal, aby si vyprosil přízeň“. (Ozeáš 12:2–4; 1. Mojžíšova 32:24–29) Jákob věděl, že když se mu v minulosti objevili andělé, týkalo se to splnění abrahamské smlouvy prostřednictvím jeho semene. Usilovně a dlouho tedy zápasil, a dostal požehnání. Tehdy mu Bůh změnil jméno na Izrael, což znamená „Zápolící (vytrvávající) s Bohem“ nebo „Bůh zápolí“.

Jste ochotni zápasit?

Zápas s andělem a opětovné setkání s Esauem nebyly jediné kritické situace, které musel Jákob překonat. Ale z událostí, o nichž jsme zde uvažovali, je patrné, jakým člověkem Jákob byl. Zatímco Esau nebyl ochoten zůstat chvíli o hladu, aby si udržel prvorozenecké právo, Jákob po celý život zápasil o požehnání, a dokonce zápolil s andělem. V souladu se svým slibem Bůh poskytl Jákobovi vedení a ochranu, a Jákob se stal praotcem velkého národa a předkem Mesiáše. (Matouš 1:2, 16)

Jste ochotni namáhat se, abyste získali Jehovovu přízeň, jakoby o ni zápasit? Ti, kdo chtějí sloužit Bohu, mají dnes mnoho obtíží a problémů, a když se chtějí rozhodovat správně, je to někdy boj. Ale Jákobův znamenitý příklad nás mocně podněcuje, abychom se pevně drželi naděje na odměnu, kterou nám Jehova slibuje.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 31]

Jákob celý život zápasil, aby získal požehnání