Když lidé nedbají výstrahy a zkoušejí Boha
„Nechtěli utéci, ani když jim voda už sahala ke kotníkům.“ — „El País“, Kolumbie.
TENTO nadpis v jednom kolumbijském deníku ukazuje jeden z důvodů, proč došlo k tak hrozným ztrátám na lidských životech při katastrofě, která zpustošila v listopadu 1985 Armero. Pro Doru Elisu Rada Esguerrovou, telefonistku v Armeru, byl spad popela a rozvodněná řeka varovným signálem a rozhodla se k útěku. Předtím ještě varovala své kolegy v telefonní ústředně před hrozící katastrofou. Později vyprávěla: „Viděli vodu, která. . . se prudce, velmi prudce valila, ale ani pak se nepohnuli.“ Dora uprchla z města odsouzeného k záhubě.
Nikdo z jejích kolegů nepřežil. Patřili k těm asi 21 000 obětí, k lidem, kteří zahynuli ve strhujícím proudu sopečného bláta a kusů ledu a kamení, jenž se valil ze sopky Nevado del Ruiz. K těm, kteří byli smeteni, patřil i starosta města a většina místních policistů, z čehož je patrné, že většina pochopila vážnost výstrahy, až když bylo příliš pozdě.
Proč neuprchli?
Hrozící katastrofa měla své předzvěsti; zaznívaly také hlasité výstrahy. Proč jich tolik lidí v Armeru nedbalo? Především proto, že oficiální výstrahy přišly příliš pozdě, totiž teprve tehdy, když katastrofa již postihla město. Ještě krátce předtím bylo obyvatelstvo vyzýváno, aby zachovalo klid — že možná dojde k záplavě, ale že není třeba se obávat ničeho vážného. Stalo se však něco zcela jiného. Armero bylo smeteno obrovskou smrtící lavinou bláta, která se vylila řečištěm Ria Lagunilla dolů.
Někteří pravděpodobně nechtěli opustit svůj dům a majetek, protože by tam zakrátko vnikli vandalové a ukradli jim všechno, co mají. Tyto obavy se ovšem projevily jako opodstatněné, protože vojáci opravdu zastřelili několik lidí, kteří drancovali. Někteří lidé, kteří přežili katastrofu, zjistili při návratu do svých zatopených domů, že byly vyrvány zámky ze dveří a cenné věci jim byly ukradeny. Většina obyvatel města se však již do svých domů nevrátila — byli mrtví. A většinou také nezůstaly stát žádné domy, k nimž by se byli mohli vrátit.
Jiní se snad domnívali, že Bůh nebo Panna Maria zasáhnou v jejich prospěch. Je však rozumné očekávat od Boha, že dnes bude v přírodních katastrofách zasahovat ve prospěch určitých lidí? Proč by měli být někteří božským zákrokem zachráněni a druzí za podobných okolností ponecháni svému osudu?
Je opravdu opodstatněná víra, že je někdo chráněn přede vším, protože je pod zvláštní Boží ochranou? Může se například řidič automobilu spoléhat na svého „strážného anděla“ nebo na některého ze „svatých“, které uctívá? Pro takovou důvěru již přišlo při dopravních nehodách o život mnoho upřímných katolíků, kteří nosili medailónek „svatého“ Kryštofa. Nebo měl by křesťan počítat se zvláštní Boží ochranou, když cestuje letadlem? A byla by poskytnuta taková ochrana při pěstování nějakého nebezpečného sportu? Bylo by rozumné zkoušet Boha za takových okolností?
Jehovova ruka není krátká
Z Bible vyplývá, že Jehova v určitých situacích může zasáhnout ve prospěch svého lidu, například když je omezováno kázání poselství o království nebo když je ohrožen jeho sbor. Prorok Izajáš nás ujišťuje: „Pohleď, Jehovova ruka se nezkrátila tak, že nemůže zachránit, ani jeho ucho neztěžklo tak, že nemůže slyšet.“ — Iz. 59:1.
Bible poskytuje některé příklady, jež ukazují, jak apoštolové pocítili Jehovovu ochrannou ruku. Král Herodes dal uvrhnout Petra do velmi střeženého vězení, aby si získal přízeň Židů. Jeruzalémský sbor se za Petra vroucně modlil. Co se stalo? Jehovův anděl osvobodil Petra z vězení. Sám Petr byl tou událostí překvapen. Když se vzpamatoval, řekl: „Nyní skutečně vím, že Jehova vyslal svého anděla a vysvobodil mě z Herodovy ruky.“ — Sk. 12:1–11.
Naproti tomu se z téže zprávy dovídáme, že dal Herodes předtím usmrtit apoštola Jakuba, bratra Janova. Jehova připustil, aby zemřel mučednickou smrtí. Je proto zřejmé, že Jehova je sice schopen poskytnout ochranu a způsobit vysvobození, ale že také připouští, aby šly události svým směrem, takže někteří z jemu oddaných služebníků musí zachovat svou ryzost až do smrti. Výstižně o tom napsal Jakub, Ježíšův nevlastní bratr: „Nevíte, jaký bude váš život zítra. Jste totiž mlha, která se na chvilku objevuje a pak mizí. Místo toho byste měli říci: ‚Jestliže Jehova bude chtít, budeme žít a uděláme také to či ono.‘“ — Jak. 4:14, 15; srovnej Joba 2:3–5.
Jedno je jisté: V přírodních katastrofách a při nehodách netvoří nikdo výjimku z biblické zásady: „Všechny je totiž postihuje čas a nepředvídaná událost.“ (Kaz. 9:11) A ačkoli je vhodné prosit při pronásledování o pomoc a ochranu, nesmíme nikdy zapomínat, že „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“. — 2. Tim. 3:12, „EP“.
Duch zdravé mysli
Je sice pravda, že Jehova i v minulosti zasahoval, aby ochránil svůj lid, například když jej zachránil z Egypta a před vojsky faraónovými, ale bylo by troufalé se domnívat, že Bůh musí zachránit každého křesťana před následky ‚času a nepředvídaných událostí‘ nebo před vlastní neopatrností. Pavel ve svém dopise křesťanům v Římě — z nichž snad někteří později zemřeli mučednickou smrtí v aréně — napsal: „Říkám. . . každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je třeba, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý podle toho, jakou míru víry mu Bůh přidělil.“ (Řím. 12:3) „Ekumenický překlad“ zní: „Smýšlejte o sobě střízlivě.“
Rada, která zde byla vyjádřena, platí dnes stejně, i když v jiné souvislosti. Svědčí snad o „zdravé mysli“, jestliže se křesťan domnívá, že může po požití alkoholu bezstarostně a bez nehody řídit auto a že se mu nic nestane, protože je pod Boží ochranou? ‚Smýšlí o sobě‘ takový člověk opravdu „střízlivě“? A miluje snad „svého bližního jako sám sebe“, jestliže ohrožuje druhé? — Mat. 22:39.
Zamysleme se s duchem zdravé mysli nad situací, že se člověk usídlil v územích, jež jsou postihována zemětřeseními nebo v místech, kde dřímající sopky představují nepopiratelné nebezpečí. Dobrým příkladem je již zmíněné území v blízkosti sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii. Kolumbijský list „El País“ oznámil, že podle studie architekta Césara Zárateho z roku 1982 zaplavila řeka Rio Lagunilla město Armero již v minulosti; nebyla však učiněna žádná přiměřená ochranná opatření. Bylo také známo, že Nevado del Ruiz vybuchla od roku 1570 šestkrát. Z historických pramenů se vědělo, že má sopka pravidelný cyklus činnosti, který kolísá mezi 140 lety a 9 měsíci a 110 lety a 2 měsíci.
Tyto informace byly zaslány několik týdnů před katastrofou v Armero redakci nedělního vydání kolumbijského listu „El Tiempo“. Ve studii bylo výslovně uvedeno: „Nejbližší záplava. . . nastane asi v polovině listopadu tohoto roku. Již je možné pozorovat charakteristické příznaky: kouř z kráteru Arenas, déšť popela a oblaka plynu, znečištění vody a úrody, zápachy vyvolávající nevolnost. . . 11. září byl ze sopky slyšet temný rachot. Sněhová pokrývka na špičce taje stále dál. . . Je tedy nejvyšší čas jednat.“
Článek však nebyl uveřejněn. Snad se domnívali, že by zbytečně vyvolal paniku. Vydavatelé listu „El Tiempo“ to později svedli na nedostatek „prozíravosti, nedostatek intuice nebo naivní důvěru, že se již nic nestane“.
Ale přesně podle předpokladu vyletěl v noci 13. listopadu 1985 vrchol sopky Nevado del Ruiz do povětří. V Armeru přišlo o život přes 20 000 lidí a tisíce obětí bylo také v Chinchiná a v jiných okolních městech. Mezi mrtvými v Armeru bylo také 41 svědků Jehovových a osob, jež s nimi byly spojeny. Někteří se ukryli v sále království, což ve skutečnosti nebylo moudré, protože ležel v nízko položené části města. Byli se sálem smeteni a zasypáni. Jiní svědkové mohli naštěstí uprchnout do výše položených míst a zachránit se.
Když je po všem, je samozřejmě snadné dávat moudré rady. Z těchto hrozných událostí je však možné alespoň vyvodit určitá poučení.
Výstrahy, které byly v minulosti přehlíženy
V Bibli nacházíme zprávy, jež ukazují, že lidé přehlíželi výstrahy, jež dostávali včas, nebo se domnívali, že se za jejich života nebo v té části země, kde žili, nic nestane. To se například stalo, když byl Lot vyzván, aby uprchl z území Sodomy a Gomory. Varoval své zetě: „Vstaňte! Vyjděte z tohoto místa, protože Jehova toto místo zničí!“ Jak na to reagovali? „V očích svých zeťů vypadal jako ten, kdo žertuje.“ ‚Žert‘ měl jenom krátké trvání. Jehova připustil, aby na město, které zasvětil zkáze, padal déšť ohně a síry. Zeťové zahynuli společně s nemravnými obyvateli onoho území. Lotova manželka nebyla zřejmě plně přesvědčena o tom, že je nutné uprchnout ze Sodomy. ‚Za ním [Lotem] se začala rozhlížet a stal se z ní solný sloup.‘ — 1. Mojž. 19:12–26.
Před více než 1 900 lety předpověděl Ježíš úplné zničení starověkého Jeruzaléma. Dal podrobný popis některých událostí, které budou předcházet zničení města: „Když. . . uvidíte Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky, pak vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení.“ Připojil výstrahu: „Ať potom ti, kteří jsou v Judeji, utečou k horám a ti, kteří jsou v jeho středu, ať odejdou a ti, kteří jsou na venkově, ať do něho nevstupují.“ — Luk. 21:20–24.
Když římská vojska v roce 66 n. l. obklíčila Jeruzalém, poznali křesťané, kteří byli ve městě, že to je znamení, které dal Ježíš. Vojevůdce Cestius Gallus se svými vojsky se z nepochopitelných důvodů opět stáhl, ačkoli bylo vítězství na dosah ruky. Na tuto příležitost křesťané čekali a uprchli na druhou stranu Jordánu. Římané se v roce 70 n. l. vrátili pod vedením vojevůdce Tita a Jeruzalém zničili. Statisíce Židů, kteří zůstali v městě odsouzeném k zániku, bylo během obklíčení a při bojích pobito.
Jak vidíme, předcházela těmto událostem vždy božská výstraha. Je však pozoruhodné, že na toto varovné poselství reagovalo jen málo lidí a jen málo jich uteklo. Většina tomu nevěnovala pozornost. Nebrali Boží výstrahu vážně.
V jakém ohledu smíme Jehovu zkoušet?
Ani před přírodními katastrofami často nechybějí varovné výstrahy — historie daného území, náznaky v poslední době nebo vědecké údaje —, které mluví o tom, že v dohledné době je nutné počítat s katastrofou. Jestliže je například nějaké území ohrožováno povodněmi, měl by rozumný člověk uvážit všechny okolnosti, aby se rozhodl, zda není nutné a ekonomické přestěhovat se do nějakého jiného území. Je přirozeně nemožné předpovědět čas a místo každé přírodní katastrofy. Je však možné vzít v úvahu, jak často v takovém místě dochází ke katastrofám, a odhadnout, jak vysoké je v nejhorším případě riziko. Není však rozumné očekávat od Boha zvláštní ochranu. Tím bychom Boha zkoušeli způsobem, na nějž nemáme právo a který nesvědčí o vyrovnanosti.
V jiném ohledu nás však Jehova vybízí, abychom ho vyzkoušeli. V době proroka Malachiáše to Izraelité činili nesprávným způsobem, což vyvolalo Boží nelibost, protože totiž přinášeli na oltář nedůstojné oběti. Tím, že obětovali znečištěný chléb a chromá zvířata, ukazovali, že pohrdají Jehovovým stolem. Jehova je prostřednictvím Malachiášovým vyzval, aby se obrátili a opravili svůj způsob jednání. „‚Přineste všechny desetiny do zásobárny, ať je v mém domě jídlo; a vyzkoušejte mě, prosím, v tomto ohledu,‘ řekl Jehova vojsk, ‚jestli vám neotevřu nebeská stavidla a opravdu na vás nevyleji požehnání, až již nebude víc potřeba.‘“ — Mal. 3:10.
Ano, můžeme ‚vyzkoušet‘ Jehovovu věrnost, pokud jde o duchovní požehnání. Jestliže hledáme nejdříve království a Boží spravedlnost, pak nám bude „všechno ostatní. . . přidáno“. Ježíš také řekl: „Neustále proste a bude vám dáno; neustále hledejte a naleznete; neustále klepejte a bude vám otevřeno.“ Když i nedokonalí lidé dávají svým dětem dobré dary, „oč více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kteří jej prosí [v souladu s jeho vůlí]?“ — Mat. 6:33; 7:7–11; 1. Jana 5:14.
V přítomné době zaznívá výstraha národům, že Jehova brzy vykoná spravedlivý rozsudek nad vším, co patří k satanovu světu. (Zjev. 16:14, 16; 18:20) Milióny lidí obezřetně dbají výstrahy, kterou oznamují svědkové Jehovovi, a staví se na stranu Božího království. Opouštějí zkažené politicko–náboženské spojenectví, než bude příliš pozdě. (Zjev. 18:4) Mají tak vyhlídku, že budou věčně žít na zemi, nad níž bude panovat Kristus a jež bude přeměněna v ráj, ve kterém bude panovat spravedlnost a právo. Dbáš této výstrahy? — 2. Petra 3:13; Tit. 1:2.