ČEST

Hlavní hebrejský výraz pro „čest“ je ka·vódhʹ, což doslova znamená „tíha“. (Srovnej s použitím příbuzného výrazu v 1Sa 4:18 a 2Sa 14:26.) A tak osoba, která je ctěna, je považována za váženou neboli za rovnající se něčemu. V řečtině má podstatné jméno ti·meʹ význam „čest“, „úcta“, „hodnota“ nebo „vzácnost“. Sloveso ti·maʹo může tedy také znamenat „stanovit cenu něčeho“ (Mt 27:9); podstatné jméno ti·meʹ může mít také význam „cena“ nebo „hodnota“ (Mt 27:6; Sk 4:34) a přídavné jméno tiʹmi·os může znamenat „vážený“, „drahý neboli hodnotný“ a „vzácný“. (Sk 5:34; 20:24; 1Ko 3:12)

Jehova Bůh a jeho Syn. Jehova Bůh je Stvořitel a Svrchovaný Panovník, a proto si zaslouží, aby mu byla projevována čest, uctivá pozornost neboli respekt. (1Ti 1:17; Heb 3:3, 4; Zj 4:9–11) Lidé Bohu prokazují takovou čest tím, že dělají to, co se mu líbí, stejně jako to po celý čas dělal jeho Syn. (Jan 8:29, 49) Dokud byla v platnosti smlouva Zákona, Izraelité mohli ctít Jehovu tím, že mu jako oběť předkládali to nejlepší, co měli. (Př 3:9; Mal 1:6–8)

Pouze puntičkářské dodržování vnější formy uctívání není skutečným prokazováním cti Všemohoucímu. Také je potřeba skutečně milovat Jehovovy cesty a mít v srdci touhu plnit Jehovovu vůli. To v době, kdy Ježíš sloužil na zemi, náboženským vůdcům judaismu chybělo. (Mr 7:6; Iz 29:13)

Ježíš Kristus dal dokonalý příklad úcty ke svému Otci tím, že bezchybně vykonal Jeho vůli až do té míry, že položil svůj život jako oběť. (Mt 26:39; Jan 10:17, 18) Měl potěšení v tom, že plnil Otcovu vůli, a proto ho jeho Otec poctil tím, že ho uznal za svého milovaného a schváleného Syna. (2Pe 1:17; Mt 17:5) Když Ježíš dokončil svůj pozemský běh, Bůh mu propůjčil mnohem větší čest a důstojnost, než měl Ježíš před tím, než se stal člověkem. (Fil 2:9–11) Na případě Ježíše Krista je vidět, jak Nejvyšší poctí ty, kdo ctí jeho, uzná je jako své schválené služebníky a nadmíru jim požehná. (1Sa 2:30)

Byl to Jehova Bůh, kdo vysoko vyvýšil svého Syna, a tak všichni, kdo Ježíše Krista odmítají uznat jako nesmrtelného Krále králů a Pána pánů, zneuctívají Otce. Kvůli tomu, kým je a co dokázal, si Syn zaslouží čest a věrnou podporu. (Jan 5:23; 1Ti 6:15, 16; Zj 5:11–13) Všichni, kdo touží po tom, aby je Syn poctil jako své schválené učedníky, musí napodobovat jeho příklad a věrně lnout k jeho učení. (Ří 2:7, 10)

Jiné osoby, které mají být ctěny. Jehova Bůh a jeho Syn si zaslouží největší čest, ale vztahy, v nichž se má prokazovat čest, jsou i mezi lidmi. Děti mají ctít své rodiče tím, že budou poslušné. (5Mo 5:16; Ef 6:1, 2) Když se rodiče octnou v nouzi, jejich dospělý potomek jim může prokázat čest tím, že jim ochotně poskytne hmotnou pomoc. (Mt 15:4–6; 1Ti 5:3, 4) Manžel ctí svou manželku tím, že s ní jedná láskyplně a důstojně, a manželka prokazuje čest svému manželovi tím, že se mu podřizuje a projevuje mu hlubokou úctu. (1Pe 3:1–7) Starším, kteří tvrdě pracovali tím, že vyučovali, měla být prokazována ‚dvojnásobná čest‘, což zřejmě znamenalo i hmotnou pomoc. (1Ti 5:17, 18) Křesťanští otroci měli ctít své pány tím, že uctivě plnili přidělené úkoly. (1Ti 6:1, 2) Vládcům a jiným osobám v oficiálním postavení by měla být prokazována čest — neboli respekt —, kterou jejich postavení vyžaduje. (Ří 13:7) Bez ohledu na svou životní situaci si lidé všeho druhu zaslouží čest, protože jsou součástí Božího stvoření. (1Pe 2:17)

Křesťané se mají ujímat vedení v prokazování úcty spoluvěřícím. (Ří 12:10) K tomu patří i to, že nehledají vlastní výhodu, ale výhodu druhého. (1Ko 10:24) Vyžaduje to ochotu plnit obyčejné úkoly. (Lk 22:26; Jan 13:12–17) Tohoto vynikajícího ducha je možné zachovávat, když se pamatuje na to, že každý věřící je pro Boha vzácný a že křesťané se navzájem potřebují — stejně jako každý úd lidského těla je závislý na ostatních údech. (1Ko 12:14–27)

Křesťanům nejde o vlastní slávu, ale je správné, že jim záleží na tom, aby si udrželi čestné postavení před Jehovou Bohem a jeho Synem. To vyžaduje, aby se střežili před špatnou společností a odolávali touhám hříšného těla. Pouze v případě, že člověk zůstane mravně i duchovně čistý, zůstane čestnou nádobou použitelnou Bohem. (1Te 4:3–8; 2Ti 2:20–22; Heb 13:4) A v tom spočívá skutečná čest.