Křesťanský názor na autoritu
„Není žádná autorita kromě od Boha.“ — ŘÍMANŮM 13:1.
1. S čím je příbuzné slovo „autorita“, a proč je tedy možné říci, že Jehova je Nejvyšší autoritou?
AUTORITA souvisí s postavením stvořitele. Slovo „autorita“ je příbuzné se slovem „autor“, jehož význam je „původce, tvůrce nebo ten, kdo působí, aby něco existovalo“. Ten Nejvýše postavený, který způsobil, že existuje veškeré stvoření, živé i neživé, je Jehova Bůh. On je nepopíratelně Nejvyšší autoritou. Praví křesťané smýšlejí stejně jako nebeští tvorové, kteří prohlašují: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ — Zjevení 4:11.
2. Jak lidští panovníci již v dávné době v určitém smyslu uznávali, že nemají přirozené právo vládnout nad jinými lidmi, a co Ježíš řekl Pontskému Pilátovi?
2 Samotná skutečnost, že mnozí z dávných lidských panovníků se snažili legalizovat svou moc tvrzením, že jsou bohové nebo že jsou zástupci nějakého boha, byla nevysloveným uznáním toho, že žádný člověk nemá sám o sobě právo vládnout nad jinými lidmi.a (Jeremjáš 10:23) Jediným legitimním zdrojem autority je Jehova Bůh. Kristus řekl Pontskému Pilátovi, římskému místodržiteli Judeje: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou autoritu, kdyby ti nebyla propůjčena shora.“ — Jan 19:11.
„Žádná autorita kromě od Boha“
3. Co řekl apoštol Pavel o ‚nadřazených autoritách‘, a jaké otázky vznikají v souvislosti s Ježíšovými a Pavlovými výroky?
3 Apoštol Pavel napsal křesťanům, kteří žili pod nadvládou Římské říše: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem.“ (Římanům 13:1) Co měl na mysli Ježíš, když řekl, že Pilátovi byla autorita propůjčena „shora“? A jak byly podle Pavlova názoru politické autority jeho doby umístěny do svých postavení Bohem? Znamenalo to, že Jehova je osobně odpovědný za jmenování každého jednotlivého politického panovníka tohoto světa?
4. Jak Ježíš a Pavel nazvali Satana, a které Satanovo prohlášení Ježíš nepopřel?
4 Jak by to bylo možné, když Ježíš řekl, že ‚panovníkem tohoto světa‘ je Satan, a Pavel označil Satana jako ‚boha tohoto systému věcí‘? (Jan 12:31; 16:11; 2. Korinťanům 4:4) A když Satan pokoušel Ježíše, nabídl Ježíšovi „autoritu“ nad ‚všemi královstvími obydlené země‘ a tvrdil, že mu tato autorita byla předána. Ježíš tuto nabídku odmítl, ale nepopřel, že takovou autoritu Satan má a že ji může komukoli dát. — Lukáš 4:5–8.
5. a) Jak máme rozumět Ježíšovým a Pavlovým slovům o lidské autoritě? b) V jakém smyslu jsou nadřazené autority „umístěny do svých relativních postavení Bohem“?
5 Jehova předal panství nad tímto světem Satanovi tím, že dovolil, aby Satan žil dále, ačkoli se dopustil vzpoury a svedl Adama a Evu a přiměl je, aby se vzbouřili proti Jehovově svrchovanosti. (1. Mojžíšova 3:1–6; srovnej 2. Mojžíšovu 9:15, 16.) Ježíšova a Pavlova slova tedy musí znamenat, že když první lidská dvojice v Edenu zavrhla teokracii neboli vládu Boha, Jehova dovolil, aby si lidé, kteří se mu odcizili, vytvořili vládní struktury, které jim dovolí žít v uspořádané společnosti. Někdy Jehova v zájmu svého předsevzetí způsobil pád určitých panovníků nebo určitých vlád. (Daniel 2:19–21) Jiným dovolil, aby zůstali u moci. O panovnících, jejichž existenci Jehova trpí, se může říci, že ‚jsou umístěni do svých relativních postavení Bohem‘.
První křesťané a římské autority
6. Jak první křesťané pohlíželi na římské autority, a proč?
6 První křesťané se nespojili se židovskými sektami, které proti Římanům okupujícím Izrael plánovaly spiknutí a bojovaly proti nim. Pokud římské autority se svým kodifikovaným právním systémem udržovaly pořádek na pevnině i na moři, budovaly mnoho užitečných akvaduktů, silnic a mostů a vcelku působily k všeobecnému blahu, považovali křesťané takovou autoritu za ‚Boží služebnici [neboli „služebníka“, Reference Bible, pozn. pod čarou] ke svému dobru‘. (Římanům 13:3, 4) Díky zákonu a řádu vzniklo prostředí, v němž křesťané mohli v širokém rozsahu kázat dobrou zprávu, jak to přikázal Ježíš. (Matouš 28:19, 20) S naprosto čistým svědomím mohli platit daně, které Římané ukládali, a mohli je platit i v případě, že část těchto peněz byla použita k účelům, které Bůh neschvaloval. — Římanům 13:5–7.
7, 8. a) Co poznáváme při pozorném čtení slov v Římanům 13:1–7 a co je vidět z kontextu? b) Za jakých okolností římské autority nejednaly jako ‚Boží služebnice‘, a jaký postoj zaujímali v takovém případě prvotní křesťané?
7 Čteme-li pozorně prvních sedm veršů 13. kapitoly Římanům, poznáváme, že politické ‚nadřazené autority‘ byly „Boží služebnicí“, která měla chválit ty, kdo jednali dobře, a trestat ty, kdo činili něco špatného. Z kontextu je patrné, že o tom, co je dobré a co špatné, rozhoduje Bůh, a ne nadřazené autority. Jestliže tedy římský císař nebo kterákoli jiná politická autorita vyžadovali věci, jež Bůh zakazoval, nebo naopak zakazovali něco, co Bůh vyžadoval, pak již taková autorita nejednala jako Boží služebnice. Ježíš prohlásil: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Jestliže římský stát vyžadoval věci, které patřily Bohu, jako například uctívání nebo život člověka, pak se praví křesťané řídili apoštolskou radou: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.
8 Prvotní křesťané odmítali uctívat císaře a pěstovat modlářství, nechtěli se vzdát svých křesťanských shromáždění a nepřestali kázat dobrou zprávu — a to vyvolalo pronásledování. Všeobecně rozšířený je ten názor, že apoštol Pavel byl popraven na příkaz císaře Nerona. Jiní císařové, především Domitianus, Marcus Aurelius, Septimius Severus, Decius a Diocletianus, prvotní křesťany také pronásledovali. Když tito císařové a autority jim podřízené pronásledovali křesťany, rozhodně nejednali jako ‚Boží služebnice‘.
9. a) Co až dosud platí o politických nadřazených autoritách, a od koho dostává politické zvíře moc a autoritu? b) Co tedy můžeme logicky říci o křesťanské podřízenosti nadřazeným autoritám?
9 Z toho všeho je vidět, že politické nadřazené autority sice v některých ohledech slouží jako ‚Boží uspořádání‘ k udržení řádné lidské společnosti, ale že přitom nadále patří ke světskému systému věcí, jehož bohem je Satan. (1. Jana 5:19) Patří k celosvětové politické organizaci, která je ve Zjevení 13:1, 2 znázorněna jako „divoké zvíře“. Toto zvíře dostává svou moc a autoritu od ‚velkého draka‘, Satana Ďábla. (Zjevení 12:9) Je proto logické, že křesťanská podřízenost takovým vládám je relativní, a ne absolutní. — Srovnej Daniela 3:16–18.
Správná úcta k autoritě
10, 11. a) Jak Pavel ukázal, že bychom k těm, kdo mají ve svém postavení autoritu, měli být uctiví? b) Jak a proč se můžeme modlit „za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení“?
10 To však neznamená, že by se křesťané měli chovat k představitelům nadřazených autorit drze nebo vzdorně. Je pravda, že mnozí z těchto mužů si vzhledem ke svému soukromému životu, a dokonce i vzhledem ke svému životu v postavení veřejného činitele úctu příliš nezaslouží. Apoštolové však svým příkladem a svými radami ukázali, že s lidmi, kteří zastávají úřední postavení, bychom měli jednat uctivě. Když byl apoštol Pavel předveden před krále Heroda Agrippu II., který žil v krvesmilstvu, mluvil s ním s náležitou úctou. — Skutky 26:2, 3, 25.
11 Pavel dokonce prohlásil, že je vhodné, abychom se o těch, kdo ve světě zaujímají vysoké postavení, zmiňovali ve svých modlitbách, zejména když se na tyto osoby obracíme proto, aby byla učiněna rozhodnutí, která ovlivní náš život a křesťanskou činnost. Napsal: „Především tedy vybízím, aby se konaly úpěnlivé prosby, modlitby, přímluvy, předkládání díků za lidi všeho druhu, za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení; abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností. To je znamenité a přijatelné před zrakem našeho Zachránce, Boha, jehož vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy.“ (1. Timoteovi 2:1–4) Náš uctivý postoj k takovým lidem ve vysokém postavení může vést k tomu, že nám tito lidé poskytnou větší svobodu při vykonávání práce, při které se snažíme zachránit lidi „všeho druhu“.
12, 13. a) Jakou vyrovnanou radu ohledně autority dal Petr? b) Jak můžeme působit proti ‚nevědomé řeči nerozumných lidí‘, kteří vyvolávají předsudky proti svědkům Jehovovým?
12 Apoštol Petr napsal: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému stvoření: ať králi jako nadřazenému, či místodržitelům jako těm, kteří jsou od něho posláni, aby uvalovali trest na zločince, ale chválili činitele dobra. Vždyť taková je Boží vůle, abyste činěním dobra umlčovali nevědomou řeč nerozumných lidí. Buďte jako svobodní lidé, a přece se nedržte své svobody jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci. Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:13–17) To je opravdu vyrovnaná rada! Je naší povinností projevovat Bohu naprostou podřízenost jako jeho otroci; a relativní a uctivou podřízenost projevujeme politickým autoritám, které mají trestat zločince.
13 Ukázalo se, že mnoho představitelů světské moci má o svědcích Jehovových naprosto podivné a nesprávné představy. Příčinou obvykle je, že od zlomyslných nepřátel Božího lidu dostali nesprávné informace. Nebo se může stát, že jediné informace, které o nás mají, pocházejí z hromadných sdělovacích prostředků, jež ve svém zpravodajství nejsou vždy nestranné. Někdy můžeme takové předsudky odstranit svým uctivým chováním a tím, že — pokud je to možné — dáme úředním činitelům příležitost, aby si udělali přesnou představu o díle a názorech svědků Jehovových. Státním úředníkům, kteří jsou velice zaměstnáni, poskytne stručné informace brožura Svědkové Jehovovi ve dvacátém století. Pokud si přejí podrobnější informace, mohou dostat knihu Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království, která je znamenitou pomůckou a zaslouží si, aby měla své místo v místních i státních veřejných knihovnách.
Autorita v křesťanských rodinách
14, 15. a) Na jakém základě spočívá autorita v křesťanské rodině? b) Jaký postoj by měly mít křesťanské manželky ke svým manželům, a proč?
14 Jestliže Bůh vyžaduje, aby křesťané prokazovali náležitou úctu světským autoritám, je samozřejmé, že by také měli prokazovat úctu autoritě, kterou Bůh ustanovil v rámci vnitřního uspořádání křesťanské rodiny. Přesnými výrazy apoštol Pavel vyjádřil zásadu vedení prostřednictvím hlavy, a tato zásada je uplatňována mezi Jehovovým lidem. Pavel napsal: „Chci . . . , abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je zase muž; hlavou Krista je zase Bůh.“ (1. Korinťanům 11:3) To je zásada teokracie neboli vlády Boha. Co to znamená?
15 Úcta k autoritě začíná doma. Křesťanská manželka, která neprojevuje pravou úctu k autoritě svého manžela — bez ohledu na to, zda je spoluvěřícím, nebo ne —, nejedná teokraticky. Pavel křesťanům radil: „Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem. Ať se manželky podřizují svým manželům jako Pánu, protože manžel je hlavou své manželky, jako i Kristus je hlavou sboru, neboť je zachránce tohoto těla. Vskutku jako se sbor podřizuje Kristu, tak ať se i manželky podřizují svým manželům ve všem.“ (Efezanům 5:21–24) Stejně jako se křesťanští muži musí podřizovat Kristu jako hlavě, měly by i křesťanské ženy uznávat, že je moudré podřizovat se Bohem ustanovené autoritě svého manžela. To jim přinese hluboké vnitřní uspokojení, a ještě něco důležitějšího, totiž Jehovovo požehnání.
16, 17. a) Jak se mohou děti vychovávané v křesťanských rodinách lišit od mnoha dnešních chlapců a dívek, a co je k tomu podněcuje? b) V čem dal Ježíš dnešním mladým lidem znamenitý příklad, a k čemu je dnes mládež povzbuzována?
16 Děti, které jednají teokraticky, s radostí projevují správnou úctu svým rodičům. O příslušnících mladé generace žijících v posledních dnech bylo předpověděno, že budou „neposlušní rodičů“. (2. Timoteovi 3:1, 2) Ale křesťanským dětem Boží inspirované Slovo říká: „Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť je to příjemné v Pánu.“ (Kolosanům 3:20) Úcta k rodičovské autoritě se líbí Jehovovi a přináší jeho požehnání.
17 Vidíme to na Ježíšovi. Lukášova zpráva říká: „Šel s nimi [se svými rodiči] a přišel do Nazaretu a zůstal jim podřízen . . . A Ježíš dále dělal pokroky v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha a lidí.“ (Lukáš 2:51, 52) Ježíšovi tehdy bylo dvanáct let; tvar řeckého slovesa, který je zde použit, zdůrazňuje, že svým rodičům „zůstal . . . podřízen“. Jeho podřízenost tedy neskončila, když začal dospívat. Mladí, chcete-li dělat pokroky v duchovním smýšlení a také v přízni u Jehovy a u zbožných lidí, jistě budete projevovat úctu k autoritě jak ve vaší rodině, tak i mimo ni.
Autorita ve sboru
18. Kdo je hlavou křesťanského sboru, a koho tato osoba pověřila autoritou?
18 V pojednání o tom, že v křesťanském sboru má být pořádek, Pavel napsal: „Bůh . . . není Bohem nepořádku, ale pokoje . . . Ať se všechno děje slušně a uspořádaně [nebo: „podle řádu“, Reference Bible, poznámka pod čarou] .“ (1. Korinťanům 14:33, 40) K tomu, aby se všechno dělo řádně, Kristus, hlava křesťanského sboru, pověřil autoritou věrné muže. Čteme o tom: „Dal některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele, s ohledem na usměrňování svatých, pro služební dílo . . . Ale tím, že mluvíme pravdu, vyrůstejme láskou ve všem v toho, kdo je hlavou, Krista.“ — Efezanům 4:11, 12, 15.
19. a) Koho Kristus ustanovil nade vším svým pozemským majetkem, a komu propůjčil zvláštní autoritu? b) Jak je v křesťanském sboru udílena autorita, a co to od nás vyžaduje?
19 V tomto čase konce ustanovil Kristus kolektivního ‚věrného a rozvážného otroka‘ nad „vším svým majetkem“ neboli nad zájmy Království na zemi. (Matouš 24:45–47) Tohoto otroka zastupuje — stejně jako v prvním století — vedoucí sbor pomazaných křesťanských mužů, jimž dal Kristus autoritu, aby činili rozhodnutí a aby jmenovali další dozorce. (Skutky 6:2, 3; 15:2) Vedoucí sbor zase pověřuje autoritou výbory odboček, oblastní a krajské dozorce a starší v každém z více než 73 000 sborů svědků Jehovových na celém světě. Všichni tito oddaní křesťanští muži si zaslouží naši podporu a úctu. — 1. Timoteovi 5:17.
20. Který příklad ukazuje, že Jehova se dívá s nelibostí na ty, kdo nemají úctu ke spolukřesťanům, jimž byla svěřena autorita?
20 Úctu, kterou jsme povinni prokazovat těm, kdo v křesťanském sboru zastávají postavení spojené s autoritou, je zajímavé srovnat s podřízeností, kterou jsme povinni prokazovat představitelům světské moci. Když někdo poruší nějaký lidský zákon, který Bůh schvaluje, pak trest vyměřený ‚těmi, kteří panují,‘ je ve skutečnosti nepřímým projevem Boží zloby „nad tím, kdo koná, co je špatné“. (Římanům 13:3, 4) Jestliže Jehova projevuje hněv, když někdo porušuje lidské zákony a nemá správnou úctu ke světským autoritám, oč více musí projevovat nelibost, jestliže Bohu oddaný křesťan přehlíží biblické zásady a projevuje neúctu spolukřesťanům, kteří jsou v takovém postavení, v němž mají autoritu!
21. Kterou biblickou radou se budeme s radostí řídit, a co se bude rozebírat v následujícím článku?
21 Nechceme si přivodit Boží nelibost tím, že bychom se chovali vzpurně nebo nezávisle, ale naopak se budeme řídit radou, kterou dal Pavel křesťanům ve Filipech: „Proto, moji milovaní, jako jste byli vždy poslušní nejen za mé přítomnosti, ale nyní ještě mnohem pohotověji za mé nepřítomnosti, pracujte stále na své vlastní záchraně s bázní a chvěním; vždyť je to Bůh, který kvůli svému zalíbení ve vás působí, abyste chtěli i jednali. Dělejte všechno bez reptání a dohadování, abyste se stali bezúhonnými a nevinnými, Božími dětmi bez vady mezi pokřivenou a převrácenou generací, v níž záříte jako ti, kteří poskytují světlo ve světě.“ (Filipanům 2:12–15) Na rozdíl od dnešní pokřivené a převrácené generace, v níž se autorita dostala do stavu krize, Jehovův lid se autoritě ochotně podřizuje. Tak sklízí v mnoha směrech velký prospěch, což uvidíme v následujícím článku.
[Poznámky pod čarou]
a Viz předcházející článek.
K opakování
◻ Kdo je Nejvyšší autoritou, a proč je jeho autorita legitimní?
◻ V jakém smyslu jsou nadřazené autority „umístěny do svých relativních postavení Bohem“?
◻ Kdy přestávají nadřazené autority být „Boží služebnicí“?
◻ Jaké vnitřní uspořádání související s autoritou existuje v křesťanských rodinách?
◻ Jak je v křesťanském sboru udílena autorita?
[Obrázek na straně 18]
Ježíš prohlásil: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi“