‚Proti tomu, co se falešně nazývá poznání‘

JAK důležitá je pro tebe pravda? Zneklidňuje tě, že byla pravda o stvořiteli nebe a Země zkreslena, ano dokonce zakryta nepravdou? Tato skutečnost velmi zneklidňovala Irenaea, muže, který se hlásil ke křesťanství ve druhém století našeho letopočtu. Snažil se odhalit nebezpečné nepřesnosti gnosticismu, odpadlické formy křesťanství. Ještě předtím varoval apoštol Pavel Timotea, aby se odvrátil od takového ‚falešně zvaného poznání‘. — 1. Timoteovi 6:20, 21.

Irenaeus statečně mluvil proti mylnému učení. Povšimněme si například, co řekl v úvodu ke svému rozsáhlému literárnímu dílu nazvanému „Vyvrácení a překonání toho, co se falešně nazývá poznání“. Napsal: „Jistí mužové, kteří odmítají pravdu, zavádějí mezi námi falešné příběhy a zbytečné rodopisy, které slouží spíše ke sporům, jak řekl apoštol (1. Timoteovi 1:3, 4), než k Božímu dílu budování ve víře. Svou lstivou výmluvností odvádějí na scestí mysl nezkušených a uvádějí je do zajetí, přičemž porušují Pánova zjevení a špatně vykládají to, co bylo řečeno dobře.“

Gnostikové (z řeckého slova gnosis, jež znamená „poznání“) tvrdili, že mají vyšší poznání na základě tajného zjevení, a chlubili se, že jsou „napravovateli apoštolů“. Gnosticismus propojil filosofii, spekulace a pohanský mysticismus s odpadlým křesťanstvím. Irenaeus se nechtěl na ničem takovém podílet. Pustil se naopak do celoživotního boje proti kacířským naukám. Bezpochyby dobře věděl, že je nutné uplatňovat výstrahu apoštola Pavla: „Dejte pozor, aby vás snad někdo neodvedl jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného klamu podle lidského podání, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ — Kolosanům 2:8; 1. Timoteovi 4:7.

Mládí a duchovní úřad

O mládí a osobním životě Irenaea mnoho nevíme. Všeobecně se předpokládá, že se narodil v Malé Asii v městě Smyrně nebo v její blízkosti mezi lety 120 a 140 n. l. Irenaeus osobně dosvědčuje, že se v raném mládí seznámil s Polykarpem, dozorcem sboru ve Smyrně.

V době, kdy se Irenaeus vzdělával pod vedením Polykarpovým, zjevně se spřátelil s Florinem. Polykarpos byl živým pojítkem s apoštoly. Podal rozsáhlé výklady Písma a důrazně doporučoval držet se učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Ačkoli však měl Florinus takové znamenité biblické vzdělání, uchýlil se později k naukám Valentina, nejvýznačnějšího vůdce gnostického hnutí.

Irenaeus si přál, aby se jeho přítel a bývalý společník Florinus opět vrátil ke zdravému biblickému učení, a chtěl ho zachránit před učením Valentinovým. Proto napsal Irenaeus v dopise Florinovi: „Tyto nauky, Florine. . . nejsou zdravým porozuměním, tyto nauky nesouhlasí s církví a ty, kteří se jimi řídí, zavádějí do té největší bezbožnosti;. . . presbyteři, kteří byli před námi a kteří se znali s apoštoly, ti takové učení nepředali.“

Irenaeus se snažil připomínat Florinovi znamenité školení, které obdržel u nohou vynikajícího Polykarpa, a proto mu dále napsal: „Vzpomínám si na tehdejší události. . . , takže mohu dokonce říci, kde požehnaný Polykarpos sedával a rozmlouval. . . Také jak mluvíval o svých důvěrných rozpravách s Janem a s ostatními, kteří kdysi viděli Pána; jak také vyprávěl jejich slova.“

Florinovi bylo připomenuto, že Polykarpos učil to, co kdysi přijal od „očitých svědků Slova života [a co] vylíčil v naprostém souladu s Písmem. Tyto věci, mně laskavě svěřené z milosti Boží, jsem pak slyšel a zaznamenal je, nikoli na papír, ale do svého srdce; a z Boží milosti si stále tyto věci přesně připomínám. A [ohledně valentinismu] mohu dosvědčit před Bohem, že kdyby byl onen požehnaný a apoštolský presbyter [Polykarpos] něco takového slyšel, byl by vykřikl a zacpal si uši. . . Utekl by z místa, kde by slyšel ať vsedě či vstoje taková slova.“

Není žádná zpráva o tom, že by vůbec Florinus na tento dojímavý a působivý dopis Irenaeův odpověděl. Ale z Irenaeových slov poznáváme, že měl hluboký zájem o drahého přítele, který opustil cestu pravdy a podlehl odpadlictví. — Srovnej 2. Tesaloničanům 2:3, 7–12.

Nevíme, kdy se Irenaeus usadil v Galii (ve Francii). V roce 177 n. l. sloužil jako dozorce ve sboru v Lyonu. Zpráva říká, že jeho služba tam byla velmi plodná. Dějepisec Řehoř z Toursu líčí, že se Irenaeovi podařilo v krátké době obrátit ke křesťanství celý Lyon. To byla bezpochyby nadsázka.

Proti kacířství

Irenaeovo hlavní dílo, „Vyvrácení a překonání toho, co se falešně nazývá poznání“, je obvykle uváděno pod jménem „Proti kacířství“. Skládá se z pěti knih. První dvě obsahují kritický popis učení různých kacířských sekt, především kacířství valentinské. Ve zbývajících třech knihách se Irenaeus snaží uvádět „důkazy z Písem“.

V úvodu ke své třetí knize „Proti kacířství“ Irenaeus píše: „Pamatuj tedy na to, co jsem řekl ve dvou předcházejících knihách; a když toto k nim připojíš, budeš mít ode mne plnou odpověď proti všem kacířům a budeš schopen věrně a statečně jim odolávat ve prospěch jediné pravé a životodárné víry, kterou církev přijala od apoštolů a kterou vštěpuje svým dětem. Pán všech totiž dal svým apoštolům moc evangelia a jejich prostřednictvím jsme také poznali pravdu, to jest, učení Syna Božího — protože jim Pán řekl: ‚Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo opovrhuje vámi, opovrhuje mnou a tím, který mne poslal.‘“

Irenaeus sice připouštěl, že není dobrým spisovatelem, ale byl rozhodnut odhalit všechny stránky „špatných nauk“ gnosticismu. Cituje a komentuje mnoho biblických textů a mistrně uvádí důvody proti „falešným učitelům“ „ničivých sekt“. (2. Petra 2:1–3) Zdá se, že Irenaeus obtížně sestavoval své dílo do uspokojivé podoby. Proč? Protože nahromadil nesmírně rozsáhlý materiál.

Irenaeův výklad se zřejmě zrodil z velkého úsilí a po důkladném studiu. Jeho zevrubné dokazování poskytuje bohaté informace o pramenech a jevech gnosticismu. Irenaeovy spisy jsou také neocenitelným seznamem alespoň některých biblických názorů, které koncem druhého století n. l. stále ještě zastávali ti, kteří se hlásili k Božímu slovu.

Irenaeus znovu potvrzuje víru v „jednoho Boha, Otce všemohoucího, který učinil nebe a zemi a moře a všechno, co v nich je, a v jednoho Krista Ježíše, Syna Božího, který byl učiněn tělem pro naši záchranu“. Tyto skutečnosti gnostikové popírali.

V pojednání o gnostickém doketismu (učení, že Kristus nikdy nepřišel v lidské podobě) Irenaeus napsal: „Kristus musí být člověk jako my, má-li nás vykoupit ze zkaženosti a učinit nás dokonalými. Hřích a smrt přišly do světa skrze člověka; mohou tedy být podle zákona a k našemu dobru vyhlazeny jedině člověkem; ne ovšem takovým, který by byl jen potomkem Adamovým, a tak by sám potřeboval vykoupení, ale druhým Adamem, který byl zplozen nadpřirozeně, novým zakladatelem našeho rodu.“ (1. Korinťanům 15:45) Gnostikové byli naproti tomu zastánci dualismu a věřili, že duchovní věci jsou dobré, ale že veškerá hmota a všechno tělo je něco špatného. Zavrhovali tudíž člověka Ježíše Krista.

Na základě víry, že je všechno tělo špatné, zavrhovali gnostikové také manželství a rozmnožování a tvrdili, že původcem toho je satan. Hadovi v Edenu dokonce připisovali božskou moudrost. Tento názor vedl k extrémnímu způsobu života, buď k asketismu nebo k tělesné poživačnosti. Tvrdili, že spasení je možné jedině na základě mystické gnose neboli sebepoznání, a proto neponechávali místo pravdě Božího slova.

K Irenaeovým argumentům naproti tomu patřila víra v milénium a z náznaků je patrné, že do jisté míry chápal vyhlídku na budoucí pokojný život na zemi. Snažil se sjednotit rozštěpení, které vzrůstalo v jeho době, mocným uplatňováním Božího slova. A všeobecně se na něho vzpomíná pro jeho jasné myšlení, bystrou vnímavost a zdravou soudnost.

Někteří sice připisují Irenaeovi (který zemřel kolem roku 200 n. l.) zásluhu za to, že prosazoval pravé nauky křesťanské víry, ale musíme si uvědomit, že žil v době změn a předpověděného odpadnutí. Jeho dokazování je občas poněkud nepřesné a někdy si dokonce odporuje. Ale svědectví mužů, kteří se statečně zastávali Božího inspirovaného psaného Slova proti lidským tradicím, považujeme za velmi cenné.