SVĚDOMÍ

Toto slovo je překladem řeckého výrazu sy·neiʹde·sis, a je spojením slov syn (s) a eiʹde·sis (poznání), a tudíž znamená spolupoznání neboli poznání vlastní osoby. Svědomí je schopnost dívat se sám na sebe, posuzovat sám sebe, svědčit o sobě. Apoštol Pavel se vyjadřuje o působení svého svědomí takto: „Mé svědomí vydává se mnou svědectví ve svatém duchu.“ (Ří 9:1)

Svědomí je člověku vrozené, protože Bůh je učinil součástí člověka. Je to vnitřní vědomí toho, co je správné a nesprávné, nebo cit pro to, a člověk je tímto vědomím omlouván, nebo obviňován. Svědomí tedy soudí. Může být školeno přemýšlením a jednáním, přesvědčením a pravidly vštípenými do mysli člověka studiem a zkušeností. To tvoří základ, s nímž svědomí srovnává postup jednání, které člověk podnikl nebo zamýšlí podniknout. Dostávají-li se pravidla a jednání do rozporu, svědomí člověka varuje, pokud není „umlčeno“ a nestane se necitlivým, když jsou varování stále přehlížena. Svědomí může být mravním bezpečnostním zařízením v tom, že při dobrém jednání navozuje radost a při špatném bolest.

Člověk měl svědomí již od samého počátku. U Adama a Evy se projevilo ihned, jak porušili Boží zákon a skryli se. (1Mo 3:7) V Římanům 2:14, 15 čteme: „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví a oni jsou svými vlastními myšlenkami obžalováváni nebo též omlouváni.“ Z toho lze vidět, že svědomí mají i lidé, kteří nejsou křesťané. Je to tím, že všichni lidé jsou potomky Adama a Evy, jimž bylo svědomí dáno při jejich stvoření. Zákony mnoha národů jsou v souladu s křesťanským svědomím, ačkoli tyto národy a zákonodárci nemuseli být křesťanstvím vůbec ovlivněni. Takové zákony byly ve shodě s tím, jak je vedlo jejich vlastní svědomí. Svědomí mají všichni lidé a na toto svědomí působí způsob života a kázání křesťanů. (2Ko 4:2)

Svědomí musí být osvíceno; pokud ne, může být zavádějící. Není-li školeno podle správných měřítek v souladu s pravdou, není to bezpečný vůdce. Může být nesprávně ovlivněno místním prostředím, zvyky, uctíváním a návyky. Podle těchto nesprávných měřítek či hodnot může považovat určitou věc za správnou, či nesprávnou. Takový příklad je u Jana 16:2, kde Ježíš předpověděl, že lidé budou Boží služebníky dokonce zabíjet v domnění, že tím Bohu prokáží svatou službu. Skutečně, Saul (později apoštol Pavel) se s vražedným úmyslem vydal proti Kristovým následovníkům a byl přesvědčen, že Bohu horlivě slouží. (Sk 9:1; Ga 1:13–16) Židé neměli ocenění pro Boží slovo, proto byli závažným způsobem oklamáni a bojovali proti Bohu. (Ří 10:2, 3; Oz 4:1–3; Sk 5:39, 40) Pouze svědomí, které je řádně školeno Božím slovem, může správně posoudit a důkladně urovnat věci v životě. (2Ti 3:16; Heb 4:12) Křesťan musí mít pevná, správná měřítka — Boží měřítka.

Dobré svědomí. Člověk musí přistupovat k Jehovovi s očištěným svědomím. (Heb 10:22) Křesťan musí stále usilovat o to, aby měl ve všem poctivé svědomí. (Heb 13:18) Když Pavel prohlásil: „Trvale [se] cvičím, abych měl vědomí, že jsem se nedopustil žádné urážky vůči Bohu a lidem“ (Sk 24:16), mínil tím, že trvale řídil a upravoval svůj život podle Božího slova a Kristova učení, protože věděl, že v konečném hodnocení bude jeho soudcem Bůh, a ne jeho vlastní svědomí. (1Ko 4:4) Jedná-li člověk podle svého biblicky školeného svědomí, může to vést k pronásledování, ale Petr utěšujícím způsobem radí: „Jestliže totiž někdo pro svědomí vůči Bohu snáší zarmucující věci a protiprávně trpí, je to něco příjemného.“ (1Pe 2:19) Křesťan se musí ‚držet dobrého svědomí‘ navzdory odporu. (1Pe 3:16)

Pokud jde o svědomí, Zákon se svými zvířecími oběťmi nedokázal učinit člověka tak dokonalým, aby se mohl pokládat za nevinného; nicméně uplatněním Kristovy výkupní oběti na ty, kdo mají víru, může být svědomí člověka očištěno. (Heb 9:9, 14) Petr ukazuje, že ti, kdo obdrží záchranu, toto dobré, čisté, spravedlivé svědomí mít musí. (1Pe 3:21)

Ohled ke svědomí druhých. Má-li člověk věci správně hodnotit, jeho svědomí musí být úplně a přesně školené Božím slovem, protože neškolené svědomí může být slabé. To znamená, že může být snadno a nemoudře potlačeno, nebo se člověka může dotknout jednání či slova druhých, a to i v situacích, kdy se nic špatného nestalo. Pavel uvádí takové příklady v souvislosti s jídlem, pitím a usuzováním, že některé dny převyšují jiné dny. (Ří 14:1–23; 1Ko 8:1–13) Od křesťana, který má poznání a školené svědomí, se vyžaduje, aby si všímal těch, kdo mají slabé svědomí a bral na ně ohled, aby nevyužíval celou svou svobodu či netrval na svých osobních „právech“ nebo aby nedělal vždy jen to, co je mu příjemné. (Ří 15:1) Ten, kdo zraňuje slabé svědomí svého spolukřesťana, ‚hřeší proti Kristu‘. (1Ko 8:12) Na druhé straně Pavel vysvětluje, že když on nechce udělat nic, co by se slabého bratra dotklo, a za co by tudíž Pavla odsoudil, měl by podobně i slabý křesťan brát takový ohled na svého bratra a usilovat o zralost tím, že získá více poznání a bude školit své svědomí tak, aby se snadno neurazil a pak kvůli tomu nepohlížel na druhé nesprávně. (1Ko 10:29, 30; Ří 14:10)

Špatné svědomí. Svědomí může být tak potlačováno, že přestane být čisté a citlivé. Když k tomu dojde, nevysílá již varování ani neposkytuje bezpečné vedení. (Tit 1:15) Chování člověka potom není řízeno dobrým svědomím, ale strachem z odhalení a z trestu. (Ří 13:5) Pavlova zmínka o svědomí, které je označeno jakoby cejchovadlem, ukazuje, že takové svědomí bude jako spálené místo, které je pokryto zjizvenou tkání bez nervových zakončení, a je tudíž bez citu. (1Ti 4:2) Lidé s takovým svědomím nemohou cítit, co je správné a co nesprávné. Nemají ocenění pro svobodu, kterou jim Bůh dal, jsou vzpurní a stávají se otroky špatného svědomí. Znečistit své svědomí je snadné. Cíl, který by si měl podle Skutků 23:1 křesťan dát, je tento: „Bratři, choval jsem se před Bohem s dokonale čistým svědomím až do tohoto dne.“