Co je klíčem k pravému křesťanství?

KE KŘESŤANSTVÍ se dnes hlásí více lidí než ke kterékoli jiné náboženské skupině. Avšak nauky, jimž tito takzvaní křesťané věří, si vzájemně odporují. Jejich zastánci neznají jednotu a někdy se dokonce navzájem zabíjejí. Mnozí z nich nepochybně pravými křesťany nejsou. Ježíš řekl, že v našich dnech mu mnozí řeknou „Pane, Pane“, jinými slovy, budou tvrdit, že jsou křesťany, avšak on jim odpoví: „Nikdy jsem vás neznal! Pryč ode mne, vy, kteří činíte bezzákonnost.“ (Matouš 7:21, 23) Jistě by nikdo z nás nechtěl mezi ně patřit! Jak ale poznáme, zda jsme pravými křesťany?

Být pravým křesťanem zahrnuje mnoho věcí. Pravý křesťan musí projevovat silnou víru, protože „bez víry je nadto nemožné líbit se [Bohu] “. (Hebrejcům 11:6) Tato silná víra musí být doprovázena pravými skutky. Učedník Jakub upozorňoval, že ‚víra bez skutků je mrtvá‘. (Jakub 2:26) Navíc musí křesťan uznávat autoritu „věrného a rozvážného otroka“. (Matouš 24:45–47) Avšak klíč k pravému křesťanství spočívá ještě v něčem jiném.

Co je tímto klíčem? Apoštol Pavel ve svém prvním dopise Korinťanům vysvětlil: „Jestliže mluvím lidskými a andělskými jazyky, ale nemám lásku, stal jsem se zvučícím kusem mosazi nebo řinčícím činelem. A jestliže mám dar prorokování a jsem seznámen se všemi posvátnými tajemstvími a vším poznáním a jestliže mám všechnu víru, abych přesazoval hory, ale nemám lásku, nejsem nic. A jestliže dávám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a jestliže vydávám své tělo, abych se chlubil, ale nemám lásku, vůbec mi to neprospívá.“ — 1. Korinťanům 13:1–3.

A tak klíčem k pravému křesťanství je láska. Víra, dobré skutky, vhodné společenství, to jsou věci, které jsou životně důležité, nepostradatelné. Ale bez lásky ztrácejí svou hodnotu. Proč?

V podstatě proto, jaký je Bůh, kterého uctíváme. Apoštol Jan popsal Jehovu, Boha pravého křesťanství, slovy „Bůh je láska“. (1. Jana 4:8) Jehova Bůh má mnoho dalších vlastností, jako je moc, smysl pro právo či moudrost, ale protože je především Bohem lásky, jakými lidmi by podle jeho přání měli být ti, kdo ho uctívají? Určitě by to měli být lidé, kteří ho napodobují a pěstují lásku. — Matouš 5:44, 45; 22:37–39.

Správná pohnutka

Ano, je to láska, jež vede křesťany, aby byli jako Bůh, kterého uctívají. To znamená, že jejich pohnutky jsou podobné Božím pohnutkám. Co především podnítilo Jehovu, aby poslal na zem Ježíše a tím nám poskytl příležitost k získání věčného života? Láska. „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Co by tedy mělo být naší pohnutkou při uskutečňování Boží vůle? Opět láska. „To znamená lásku k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.“ — 1. Jana 5:3.

Je možné sloužit Bohu se špatnou pohnutkou? Ano. Pavel se zmínil o některých lidech, kteří za jeho dnů sloužili ze závisti a soupeření. (Filipanům 1:15–17) Mohlo by se to stát i nám. Dnešní svět je velmi soutěživý, a tento duch by nás mohl ovlivnit. Mohli bychom být pyšní na to, že jsme lepší řečníci nebo že jsme schopni rozšířit více literatury než druzí. Mohli bychom srovnávat své přednosti služby s těmi, z nichž se těší někdo jiný, a stát se domýšlivými — nebo závistivými. Starší by mohl žárlivě střežit své postavení, a to dokonce do té míry, že by bránil někomu mladšímu a schopnému, aby dělal pokroky. Touha po osobním zisku by nás mohla vést k tomu, abychom pěstovali přátelství s bohatšími křesťany, zatímco ty chudší bychom přehlíželi.

Tyto věci se mohou stát jako důsledek naší nedokonalosti. Jestliže však — stejně jako Jehova — učiníme lásku svou hlavní pohnutkou, budeme proti takovým sklonům bojovat. Sobectví, touha po vlastní slávě nebo opovážlivá pýcha mohou lásku vytlačit, a to by nám ‚vůbec neprospělo‘. — Přísloví 11:2; 1. Korinťanům 13:3.

Láska v sobeckém světě

Ježíš řekl, že jeho následovníci nebudou „částí světa“. (Jan 17:14) Jak se můžeme ubránit, abychom nebyli přemoženi vlivem světa kolem nás? Pomůže nám láska. Dnes například lidé ‚spíše milují rozkoše než milují Boha‘. (2. Timoteovi 3:4) Jan nás vybízí, abychom takoví nebyli. Řekl: „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska, protože všechno ve světě — žádost těla a žádost očí a okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu — nepochází od Otce, ale pochází ze světa.“ — 1. Jana 2:15, 16.

Není však snadné úplně odvrhnout „žádost těla“ a „žádost očí“. Věci, jež vyvolávají tyto žádosti, se nám líbí zcela přirozeně, protože jsou pro naše tělo přitažlivé. Navíc se dnes nabízí mnohem více požitků, než jich bylo v Janových dnech. Větší je i jejich rozmanitost. A tak jestliže byla žádost očí problémem tehdy, o to více je jím dnes.

Je zajímavé, že mnohá dnešní potěšení, jež svět nabízí, nejsou sama o sobě špatná. Není nic špatného na tom, když někdo vlastní velký dům, pěkné auto, televizní přijímač či stereofonní soupravu. Stejně tak není porušením biblických norem podnikat dlouhé zajímavé cesty a mít nádhernou dovolenou. Jaký je tedy smysl Janova upozornění? Jednak ten, že jestliže se pro nás takové věci stanou příliš důležitými, vyvinou v nás ducha sobectví, hmotařství a pýchy. A dále ten, že snaha po získání peněz by nám mohla bránit v naší službě Jehovovi. Dokonce i užívání těch věcí zabírá čas. I když rozumná míra odpočinku přináší osvěžení, čas, který máme, je omezený z hlediska našeho závazku studovat Bibli, účastnit se uctívání se spolukřesťany a kázat dobré poselství o Království. — Žalm 1:1–3; Matouš 24:14; 28:19, 20; Hebrejcům 10:24, 25.

‚Hledat nejprve království‘ a odolávat ‚plnému užívání světa‘ v této době hmotařství vyžaduje odhodlanost. (Matouš 6:33; 1. Korinťanům 7:31) Pomocí je pevná víra. Zvláště nás však posílí ryzí láska k Jehovovi a bližním, abychom odolávali lákadlům, která — ačkoli nejsou sama o sobě špatná — by nám mohla bránit, ‚dovršit svou službu‘. (2. Timoteovi 4:5) Bez takové lásky by se naše služba mohla snadno proměnit v pouhé mechanicky vyvíjené úsilí.

Láska ve sboru

Ježíš zdůraznil důležitost lásky, když řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Proč by starší věnovali tolik času pasení spolukřesťanů a poskytování pomoci, kdyby je nemilovali? Proč by sbor snášel slabosti svých členů — včetně slabostí starších — ne-li z lásky? Láska podněcuje křesťany, aby si v hmotném ohledu navzájem pomáhali, když se doslechnou, že někdo takovou pomoc potřebuje. (Skutky 2:44, 45) Během pronásledování se křesťané navzájem chrání a jeden za druhého dokonce položí život. Proč? Kvůli lásce. — Jan 15:13.

Někdy jsou největší důkazy lásky ukryty v maličkostech. Za nějakým starším, který již nese těžký náklad práce, možná přijde spolukřesťan, aby znovu předložil svou stížnost, která se staršímu zdá nepodstatná. Měl by se starší rozhněvat? Nepřipustí, aby se to stalo důvodem k rozdělení, ale jedná se svým bratrem trpělivě a laskavě. Záležitost spolu projednají a stávají se lepšími přáteli, než byli předtím. (Matouš 5:23, 24; 18:15–17) Spíše než aby trvali každý na svých právech, snaží se pěstovat velkomyslnost, kterou doporučil Ježíš, a jsou připraveni odpustit svým bratrům „sedmasedmdesátkrát“. (Matouš 18:21, 22) Takto křesťané vynakládají velké úsilí na to, aby si oblékli lásku, „neboť je dokonalým poutem jednoty“. — Kolosanům 3:14.

Zesilovat lásku jednoho k druhému

Ano, láska je tou pravou pohnutkou ke službě Jehovovi. Láska nás posílí, abychom zůstávali odděleni od světa, a láska zajistí, aby se sbor uchovával opravdu křesťanský. Láska neubírá na výkonnosti, ale těm, kdo mají odpovědné postavení, pomůže, aby se nestali tak zaměstnanými, že by při jednání s druhými zapomínali na laskavost a mírnost. Láska pomáhá nám všem, abychom ‚poslouchali ty, kteří se mezi námi ujímají vedení a byli poddajní‘. — Hebrejcům 13:17.

Apoštol Petr nás vybízí, abychom měli „vřelou lásku“ jeden k druhému, protože „láska přikrývá množství hříchů“. (1. Petra 4:8) Jak to můžeme dělat? Člověk byl vytvořen k Božímu obrazu, a proto je mu schopnost milovat přirozená. Ale láska, o které zde mluvíme, vyžaduje něco navíc. Je to hlavní ovoce Božího ducha. (Galaťanům 5:22) Chceme-li tedy pěstovat lásku, musíme se vystavit působení Božího ducha. Jak? Tím, že budeme studovat Bibli, jež byla inspirována Jehovovým duchem. (2. Timoteovi 3:16) Tím, že budeme v modlitbě Jehovu prosit o jeho ducha, abychom si vybudovali lásku k němu a k našim bratrům. A tím, že se budeme stýkat s křesťanským sborem, kde tento duch volně působí.

Potřebujeme se také prozkoumat, abychom odhalili všechny skutky či myšlenky, v nichž láska není. Pamatujme, že láska je vlastností srdce, a „srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání“. (Jeremjáš 17:9) Navzdory vší pomoci, kterou Jehova dává, jednáme někdy způsobem, v němž láska není. Snad mluvíme se spolukřesťany zbytečně příkře, nebo se můžeme rozčílit a urazit pro to, co bylo řečeno. Uděláme tedy dobře, když budeme opakovat Davidovu modlitbu: „Prozkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce. Vyzkoušej mě a poznej mé znepokojivé myšlenky a viz, zda je ve mně nějaká bolavá cesta, a veď mě cestou neurčitého času.“ — Žalm 139:23, 24.

Jak říká Bible, „láska nikdy neselhává“. (1. Korinťanům 13:8) Jestliže si navzájem projevujeme lásku, nikdy nebudeme v čase zkoušek strádat. Láska, která je mezi Božím lidem, přispívá dnes významně k duchovnímu ráji. Pouze ti, kdo se navzájem milují z hloubi srdce, se budou těšit ze života v novém světě. Napodobujme proto Jehovu v projevování takové lásky a upevněme pouto jednoty. Pěstujme lásku a uchopme klíč k pravému křesťanství.