LÁSKA

Je to cit v podobě silného osobního pouta nebo hluboké náklonnosti, například k příteli, rodiči nebo dítěti a podobně; vroucí něha nebo sympatie k jinému člověku; také dobrotivá náklonnost, kterou má Bůh k tvorům, jež stvořil, nebo náklonnost spojená s úctou, kterou má mít tvorstvo k Bohu; a rovněž přátelská náklonnost, kterou Bohem vytvoření tvorové vhodně projevují k sobě navzájem; je to silná či vášnivá náklonnost k nějakému člověku opačného pohlaví, která je emotivním podnětem k vytvoření manželského svazku. Jedno ze synonym ke slovu láska je „oddanost“.

Slovo láska se v Písmu používá nejen v těchto významech, ale mluví se tam také o lásce, která je vedena zásadami. Jsou tam například zmínky o lásce ke spravedlnosti, nebo dokonce o lásce k nepřátelům, k lidem, ke kterým člověk možná nemá náklonnost. V tomto ohledu či z tohoto hlediska je láska nesobeckou oddaností spravedlnosti a aktivně se projevujícím upřímným zájmem o trvalé dobro druhých lidí.

Sloveso ʼa·hevʹ nebo ʼa·havʹ („milovat“) a podstatné jméno ʼa·havahʹ („láska“) se v hebrejštině používají v první řadě k označení lásky ve významech, které již byly uvedeny. Přesný smysl a míru určuje kontext.

V Křesťanských řeckých písmech jsou používány hlavně tvary slov a·gaʹpe, fi·liʹa a dvě slova odvozená od stor·geʹ (slovo eʹros označující lásku mezi lidmi opačného pohlaví tam používáno není). A·gaʹpe se vyskytuje častěji než ostatní výrazy.

O podstatném jménu a·gaʹpe a o slovese a·ga·paʹo je v díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words řečeno: „Lásku je možné poznat pouze z jednání, k němuž podněcuje. Boží láska je patrná z toho, že Bůh dal svého Syna, I. Jana 4:9, 10. Tato láska však pochopitelně není láskou vyplývající ze sebeuspokojení nebo z náklonnosti. Nevyvolala ji totiž žádná vynikající vlastnost těch, jimž je tato láska určena, Řím. 5:8. Byl to projev Boží vůle učiněný po svobodné volbě, kterou Bůh udělal bez sdělitelné příčiny, s výjimkou toho, že je to v povaze samotného Boha, srov. V. Mojž. 7:7, 8.“ (1981, sv. 3, s. 21)

O slovese fi·leʹo se W. E. Vine vyjadřuje: „Od slovesa agapao se liší v tom, že fi·leʹo má spíše význam něžné náklonnosti . . . Na druhé straně, mít rád (fi·leʹo) život, chránit si ho z nesprávné touhy, bez ohledu na jeho skutečný cíl, to přináší Pánovo pokárání, Jan 12:25. Naproti tomu výraz milovat život (a·ga·paʹo), jak je použit v I. Pet. 3:10, znamená brát v úvahu pravé životní zájmy. Zde by bylo slovo fi·leʹo naprosto nevhodné.“ (Sv. 3, s. 21, 22)

James Strong v řeckém slovníku ke své publikaci Exhaustive Concordance of the Bible (1890, s. 75, 76) pod heslem fi·leʹo uvádí: „Být přítelem (mít rád [nějakého člověka nebo předmět]), tzn. mít k někomu náklonnost (projevovat mu osobní příchylnost na základě citového vztahu nebo sympatie; zatímco [a·ga·paʹo] má širší význam, v němž je zahrnuta zejm. rozvaha a uvážený souhlas s určitou vůlí na základě zásady, povinnosti a toho, co je žádoucí . . . ).“ (Viz heslo NÁKLONNOST.)

Slovem a·gaʹpe je tedy míněna láska, která je vedena neboli ovládána zásadami. Může, ale nemusí v ní být obsažena náklonnost a něha. To, že v a·gaʹpe může být obsažena náklonnost a vřelost, je patrné z mnoha textů v Bibli. V Janovi 3:35 jsou zapsána Ježíšova slova: „Otec miluje [a·ga·paiʹ] Syna.“ Podle textu v Janovi 5:20 Ježíš řekl: „Otec má . . . náklonnost [fi·leiʹ] k Synovi.“ Boží láska k Ježíši Kristu je s velkou náklonností rozhodně spojena. Ježíš také jasně řekl: „Kdo . . . miluje [a·ga·ponʹ] mne, bude milován [a·ga·pe·theʹse·tai] mým Otcem, a budu ho milovat [a·ga·peʹso].“ (Jan 14:21) Tato Otcova i Synova láska je doprovázena něžnou náklonností k láskyplným lidem. Stejným způsobem musí Jehovovi ctitelé milovat Boha a jeho Syna a také jeden druhého. (Jan 21:15–17)

A·gaʹpe se tedy vyznačuje úctou k zásadám, ale přesto není bez citu; jinak by se nelišila od chladného smyslu pro právo. Pocity ani sentiment ji však neovládají; nikdy nepřehlíží zásady. Křesťané tedy správně projevují a·gaʹpe jiným lidem, k nimž možná nepociťují náklonnost či něhu; dělají to proto, že mají na mysli jejich dobro. (Ga 6:10) Ale i když k těmto svým bližním nepociťují náklonnost, přesto s nimi mají soucit a projevují o ně upřímný zájem v takové míře a takovým způsobem, jak jim to dovolují a jak je k tomu vedou spravedlivé zásady.

Výrazem a·gaʹpe je sice míněna láska ovládaná zásadami, ale existují zásady dobré a zásady špatné. Bylo by možné projevovat i nesprávný druh a·gaʹpe, která by byla ovládána špatnými zásadami. Ježíš například řekl: „Jestliže milujete [a·ga·paʹte] ty, kdo milují vás, jaká je to pro vás zásluha? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo milují je. A jestliže činíte dobro těm, kdo činí dobro vám, skutečně, jaká je to pro vás zásluha? I hříšníci dělají totéž. A jestliže půjčujete bez úroku těm, od nichž doufáte, že dostanete, jaká je to pro vás zásluha? I hříšníci půjčují bez úroku hříšníkům, aby stejně tolik dostali zpět.“ (Lk 6:32–34) Takoví lidé se řídí zásadou: ‚Prokazuj dobro mně, a já budu prokazovat dobro tobě.‘

Apoštol Pavel řekl o jednom svém spolupracovníkovi: „Démas mě . . . opustil, protože miloval [a·ga·peʹsas] nynější systém věcí.“ (2Ti 4:10) Démas zřejmě miloval svět podle zásady, že láska ke světu přináší hmotné výhody. Apoštol Jan napsal: „Lidé si zamilovali [e·gaʹpe·san] tmu spíše než světlo, neboť jejich skutky byly ničemné. Kdo totiž provádí podlé věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly kárány.“ (Jan 3:19, 20) Lidé mají rádi tmu; je totiž pravdou či pravidlem, že tma pomáhá přikrýt jejich ničemné skutky.

Ježíš přikázal: „Milujte [a·ga·paʹte] své nepřátele.“ (Mt 5:44) Samotný Bůh stanovil zásadu, kterou apoštol Pavel vyjádřil slovy: „Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku [a·gaʹpen] tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky . . . Jestliže jsme totiž byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, když jsme byli nepřáteli, tím spíše budeme zachráněni jeho životem nyní, když jsme byli smířeni.“ (Ří 5:8–10) Vynikající příklad takové lásky dal Bůh tím, jak jednal se Saulem z Tarsu, z něhož se stal apoštol Pavel. (Sk 9:1–16; 1Ti 1:15) Naše láska k nepřátelům by tedy měla vycházet ze zásady, kterou stanovil Bůh, a měla by se projevovat poslušností Božích přikázání, ať už je s takovou láskou spojena vřelost či náklonnost, nebo není.

Bůh. Apoštol Jan píše: „Bůh je láska.“ (1Ja 4:8) Bůh je opravdovým zosobněním lásky. Láska je jeho dominantní vlastností. Opačné vyjádření — ‚láska (abstraktní vlastnost) je Bůh‘ — však není pravdivé. V Bibli Bůh sám sebe představuje jako Osobu a v obrazném smyslu mluví o svých „očích“, „rukách“, „srdci“, „duši“ a tak dále. Kromě lásky má i jiné vlastnosti, k nimž patří smysl pro právo, moc a moudrost. (5Mo 32:4; Job 36:22; Zj 7:12) Bůh má kromě toho i schopnost nenávidět, a nenávist je pravým opakem lásky. Láska ke spravedlnosti vyžaduje, aby Bůh nenáviděl ničemnost. (5Mo 12:31; Př 6:16) Láska zahrnuje také pocit vřelé osobní náklonnosti a projevy této náklonnosti. Takovou náklonnost může mít jenom osoba a projevovat ji je možné jen vůči osobě. Boží Syn Ježíš Kristus rozhodně není abstraktní vlastnost; právě Ježíš mluvil o tom, že je se svým Otcem, že s ním pracuje, že dělá, co se Otci líbí, a že ho Otec slyší; mluvil také o tom, že andělé hledí na obličej jeho Otce. Nic z toho není možné u pouhé abstraktní vlastnosti. (Mt 10:32; 18:10; Jan 5:17; 6:46; 8:28, 29, 40; 17:5)

Doklady Boží lásky. Existuje mnoho dokladů toho, že Jehova, Stvořitel a Bůh vesmíru, je láska. Tyto doklady můžeme vidět už ve hmotném stvoření. Hmotný svět byl vytvořen s pozoruhodnou péčí a měl sloužit pro zdraví, potěšení a užitek lidí. Člověk nebyl stvořen jen proto, aby existoval, ale i proto, aby se těšil z jídla, aby mu působilo potěšení pozorovat barevnost a krásu stvoření, aby se radoval ze zvířat a ze společnosti svých bližních a aby nacházel zalíbení v nesčíslném množství jiných životních radostí. (Ža 139:14, 17, 18) Jehova však šel ve své lásce ještě dál a projevil ji tím, že stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě (1Mo 1:26, 27), že mu dal schopnost milovat a zabývat se duchovními věcmi, a také tím, že se lidem dal poznat prostřednictvím svého Slova a svého svatého ducha. (1Ko 2:12, 13)

Jehova miluje lidi jako Otec svoje děti. (Mt 5:45) Pro jejich dobro nešetří ničím, ať ho to stojí cokoli; jeho láska přesahuje všechno, co dokážeme pocítit nebo vyjádřit. (Ef 2:4–7; Iz 55:8; Ří 11:33) Největším projevem Jehovovy lásky k lidstvu, tím nejláskyplnějším, co může rodič udělat, bylo to, že dal život svého věrného, jediného zplozeného Syna. (Jan 3:16) Jak píše apoštol Jan: „Pokud jde o nás, my milujeme, protože on nejprve miloval nás.“ (1Ja 4:19) Bůh je tedy Zdroj lásky. A Pavel, který byl také apoštolem jako Jan, píše: „Stěží někdo totiž zemře za spravedlivého člověka; ano, za dobrého člověka se snad ještě někdo odváží zemřít. Ale Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“ (Ří 5:7, 8; 1Ja 4:10)

Boží věčná láska. Láska Jehovy k jeho věrným služebníkům je věčná; neselhává ani neslábne, ať jsou jeho služebníci v příznivých či nepříznivých podmínkách, nebo se musí potýkat s malými či velkými problémy. Apoštol Pavel prohlásil: „Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vlády, ani věci nynější, ani věci budoucí, ani moci, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ří 8:38, 39)

Boží svrchovanost je založena na lásce. Jehova je hrdý na to, že jak jeho svrchovanost, tak i podpora, kterou jeho svrchovanosti poskytují tvorové, jež stvořil, jsou založeny v první řadě na lásce. Touží pouze po těch, kdo k této svrchovanosti mají lásku proto, že Bůh má opravdu znamenité vlastnosti, a proto, že jeho svrchovanost je spravedlivá. Touží také po těch, kdo Božímu svrchovanému panství dávají přednost před každým jiným panstvím. (1Ko 2:9) Místo aby se snažili být nezávislí, rozhodli se, že se raději podrobí Boží svrchovanosti. Znají totiž Boha a jeho lásku, smysl pro právo a moudrost a uvědomují si, že tyto Boží vlastnosti značně převyšují jejich vlastní lásku, smysl pro právo a moudrost. (Ža 84:10, 11) Ďábel v tomto ohledu selhal, protože sobecky usiloval o vlastní nezávislost stejně jako Adam a Eva. Ďábel vlastně vyvolal pochybnosti o Božím způsobu panování, protože v podstatě řekl, že Boží způsob panování je nelaskavý a nespravedlivý (1Mo 3:1–5) a že tvorstvo neslouží Bohu z lásky, ale ze sobectví. (Job 1:8–12; 2:3–5)

Jehova Bůh nechal Ďábla žít a dovolil mu, aby Boží služebníky — dokonce i jeho jediného zplozeného Syna — vyzkoušel až ke smrti. Bůh předpověděl, že Ježíš Kristus bude věrný. (Iz 53) Jak ale mohl za svého Syna dát v sázku své slovo? Bylo to díky lásce. Jehova znal svého Syna, a věděl, že jeho Syn má lásku k němu a ke spravedlnosti. (Heb 1:9) Znal svého Syna velmi důvěrně a do všech podrobností. (Mt 11:27) Plně spoléhal na jeho věrnost a důvěřoval v ni. Navíc „láska . . . je dokonalým poutem jednoty“. (Kol 3:14) Dokonalá láska je nejmocnějším poutem ve vesmíru a tou jsou Syn a Otec nerozlučně spojeni. Z podobných důvodů Bůh důvěřuje organizaci svých služebníků, protože ví, že většina z nich k němu bude z lásky pevně lnout i ve zkoušce a že organizace jeho tvorů se nikdy nerozpadne. (Ža 110:3)

Ježíš Kristus. Po nespočetné roky měl Ježíš to nejužší společenství se svým Otcem, Zdrojem lásky. Znal Otce velmi důvěrně a do všech podrobností, a proto mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9; Mt 11:27) Ježíšova láska je tedy úplná, dokonalá. (Ef 3:19) Ježíš svým učedníkům řekl: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:13) Předtím jim řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13:34) Toto přikázání bylo nové proto, že Zákon, pod nímž do té doby byli Ježíš i jeho učedníci, člověku přikazoval: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3Mo 19:18; Mt 22:39) Zákon vyžadoval, aby člověk miloval druhého člověka jako sám sebe, ale nevyžadoval obětavou lásku, která by vedla až k tomu, že by člověk obětoval vlastní život ve prospěch někoho jiného. Ježíš dal svým životem a svou smrtí příklad lásky, kterou toto nové přikázání vyžadovalo. Kristův následovník má konat dobro nejen tehdy, když se naskytne příležitost, ale má se také chopit iniciativy a pod Kristovým vedením pomáhat druhým lidem duchovně i v jiných ohledech. Má aktivně dělat to, co působí k jejich dobru. Kázání dobré zprávy a vyučování jiných lidí, z nichž někteří mohou být nepřátelé, je jedním z největších projevů lásky, protože to lidem může přinést věčný život. Křesťan musí ‚předávat nejen Boží dobrou zprávu, ale také svou vlastní duši‘, když lidem, kteří přijímají dobrou zprávu, pomáhá a spolupracuje s nimi. (1Te 2:8) A kvůli nim by měl být ochoten vzdát se své duše (svého života). (1Ja 3:16)

Jak člověk získává lásku. První muž a žena byli působením svatého ducha stvořeni s určitou mírou této dominantní Boží vlastnosti — lásky — a se schopností tuto vlastnost zvětšovat, prohlubovat a obohacovat. Láska patří k ovoci Božího ducha. (Ga 5:22) Zbožná láska není vlastnost, kterou člověk má, aniž ví proč, jako má možná určité fyzické nebo duševní schopnosti, například tělesnou krásu, hudební nadání nebo podobné zděděné dary. Člověk nemůže mít zbožnou lásku, jestliže nemá poznání o Bohu, jestliže mu neslouží, nerozjímá o něm a nemá pro něho ocenění. Napodobitelem Boha, Zdroje lásky, se člověk může stát jen tehdy, když svou lásku rozvíjí. (Ža 77:11; Ef 5:1, 2; Ří 12:2) Adam lásku k Bohu nerozvíjel; nesnažil se ji prohlubovat. To je patrné z toho, že s Bohem nebyl v jednotě, že s ním nebyl spojen tím dokonalým poutem jednoty. Ale i přesto, že se stal nedokonalým a hříšným, Adam svým potomkům, kteří jsou ‚k jeho obrazu‘, předal schopnost milovat. (1Mo 5:3) Lidstvo jako celek projevuje lásku, ale často je to láska klamná, pokažená a pokřivená.

Láska může být klamná. Z těchto důvodů je zcela zřejmé, že člověk může mít opravdovou, správně zaměřenou lásku jen tehdy, jestliže usiluje o Božího ducha a o poznání, které vychází z Božího slova, a nechává se jimi vést. Například rodič, který má náklonnost ke svému dítěti, může připustit, aby se jeho láska zkazila, nebo může být sveden na scestí sentimentalitou a dítěti všechno dá a nic mu neodepře. Možná neuplatňuje svou rodičovskou autoritu tím, že by dítě ukázňoval a někdy i skutečně potrestal. (Př 22:15) Rodina se může pyšnit touto zdánlivou láskou, ale ve skutečnosti se jedná o sobectví. Bible o takovém člověku říká, že neprojevuje lásku, ale nenávist, protože nejedná tak, aby zachránil život svého dítěte. (Př 13:24; 23:13, 14)

To není láska, která pochází od Boha. Zbožná láska působí, že člověk dělá to, co je pro druhého člověka dobré a prospěšné. „Láska buduje.“ (1Ko 8:1) Láska není sentimentální. Je pevná a silná, je vedena zbožnou moudrostí a především lne ke všemu, co je cudné a správné. (Jk 3:17) Takovou lásku Bůh projevoval Izraelitům, které s ohledem na jejich věčný prospěch přísně trestal za neposlušnost. (5Mo 8:5; Př 3:12; Heb 12:6) Apoštol Pavel říká křesťanům: „To, že vytrváváte, je kvůli ukázňování. Bůh s vámi jedná jako se syny. Vždyť kterého syna otec neukázňuje? . . . Mívali jsme ostatně otce, kteří byli našeho těla, aby nás ukázňovali, a prokazovali jsme jim úctu. Nemáme se daleko více podřizovat Otci našeho duchovního života a žít? Vždyť oni nás obvykle ukázňovali po několik málo dnů podle toho, co se jim zdálo dobré, ale on to činí pro náš užitek, abychom se podíleli na jeho svatosti. Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kdo jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Heb 12:7–11)

Poznání dává lásce správné zaměření. Láska musí být v první řadě zaměřena na Boha. Jinak se zaměří na něco nesprávného, a dokonce povede k uctívání nějakého tvora nebo věci. Je velmi důležité, aby člověk znal Boží záměry, protože potom ví, co je nejlepší pro něho samotného i pro druhé lidi a jak má projevovat lásku správným způsobem. Máme milovat Boha „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“. (Mt 22:36–38; Mr 12:29, 30) Láska nemá být pouze nějaký vnější projev, ale má se v ní zrcadlit celý vnitřní člověk. K lásce patří i pocity. (1Pe 1:22) Jestliže však mysl člověka není vybavena poznáním o tom, co to je pravá láska a jak tato láska působí, mohou být projevy lásky zaměřeny nesprávným směrem. (Jer 10:23; 17:9; srovnej Fil 1:9.) V mysli musí mít člověk poznání o Bohu, o jeho vlastnostech, jeho záměrech a o tom, jak Bůh lásku projevuje. (1Ja 4:7) Na základě tohoto poznání a také na základě toho, že právě láska je tou nejdůležitější vlastností, znamená oddanost Bohu oddanost samotné osobě Jehovy (jehož dominantní vlastností je láska), a ne nějaké práci nebo záležitosti. Člověk tedy musí milovat celou duší, každou částečkou svého organismu; a do tohoto úsilí musí vložit veškerou svou sílu.

Láska je velkorysá. Pravá láska, která je ovocem Božího ducha, je velkorysá. (2Ko 6:11–13) Není skoupá, omezená, ani nezná žádné hranice. Má-li být úplná, nesmí být jednostranná. Člověk musí především milovat Boha (5Mo 6:5), Božího Syna (Ef 6:24) a potom celosvětové společenství svých křesťanských bratrů (1Pe 2:17; 1Ja 2:10; 4:20, 21). Manžel musí milovat svou manželku; manželka svého manžela. (Př 5:18, 19; Ka 9:9; Ef 5:25, 28, 33) Křesťan má také milovat své děti. (Tit 2:4) Má milovat celé lidstvo, dokonce své nepřátele, a má s nimi jednat křesťanským způsobem. (Mt 5:44; Lk 6:32–36) Bible mluví o ovoci Božího ducha — a prvním z tohoto ovoce je právě láska — a říká: „Proti tomu není zákon.“ (Ga 5:22, 23) Tato láska nemůže být omezena žádným zákonem. Lidem, kterým láska náleží, je možné ji projevovat kdykoli, kdekoli a v jakémkoli rozsahu. Láska je vlastně jediná věc, kterou by si křesťané měli být navzájem dlužni. (Ří 13:8) Tato vzájemná láska je poznávacím znakem pravých křesťanů. (Jan 13:35)

Jak jedná zbožná láska. Láska, jakou má například Bůh, je tak podivuhodná, že je těžké ji definovat. Snazší je vyjádřit, jak taková láska jedná. Následující pojednání bude rozebírat, jak tuto znamenitou vlastnost mají křesťané projevovat. Když o tomto námětu psal apoštol Pavel, nejprve zdůraznil, jaký význam má láska pro věřícího křesťana, a pak podrobně popsal, že láska jedná nesobecky: „Láska je trpělivá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává.“ (1Ko 13:4–7)

„Láska je trpělivá a laskavá.“ Snáší nepříznivé podmínky a nesprávné jednání jiných lidí, a to s cílem přispět ke konečné záchraně těch, kdo jednají nesprávně, nebo těch, kdo se dostali do nepříznivé situace, a také s cílem ospravedlnit Boží svrchovanost. (2Pe 3:15) Láska je laskavá bez ohledu na to, jak je člověk provokován. Kdyby byl křesťan k druhým lidem hrubý a nevlídný, nedosáhl by ničeho dobrého. Přesto může být láska pevná a v zájmu spravedlnosti jednat podle práva. Ti, kdo jsou v postavení, které je spojeno s určitou autoritou, mohou ukázňovat provinilce, ale i tehdy musí jednat s laskavostí. Nelaskavé jednání by nepřineslo užitek ani nelaskavému rádci, ani tomu, kdo jedná špatně, ale naopak by mohlo způsobit, že by pro provinilce bylo ještě těžší činit pokání a jednat správně. (Ří 2:4; Ef 4:32; Tit 3:4, 5)

„Láska není žárlivá.“ Nezávidí jiným lidem dobré věci, které získávají. Raduje se, když vidí, jak bližní dostává postavení s větší odpovědností. Nepohoršuje se ani tehdy, když dobré věci dostávají nepřátelé. Je štědrá. Bůh dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5:45) Boží služebníci, kteří mají lásku, jsou spokojeni se svou situací (1Ti 6:6–8) a se svým postavením a neopouštějí své místo ani sobecky netouží po postavení, které má někdo jiný. Ze sobectví a ze závisti opustil své místo Satan Ďábel, a dokonce toužil po tom, aby ho uctíval Ježíš Kristus. (Lk 4:5–8)

Láska ‚se nevychloubá a nenadýmá‘. Netouží po uznání a obdivu od jiných tvorů. (Ža 75:4–7; Juda 16) Člověk, který má lásku, nebude jiného člověka snižovat, aby sám sebe vyvýšil. Bude naopak vyvyšovat Boha a bude jiné lidi upřímně povzbuzovat a posilovat. (Ří 1:8; Kol 1:3–5; 1Te 1:2, 3) Bude mít radost, když uvidí, jak jiný křesťan dělá pokroky. A nebude se chlubit tím, co má v úmyslu udělat. (Př 27:1; Lk 12:19, 20; Jk 4:13–16) Bude si uvědomovat, že všechno dělá jen díky síle, která pochází od Boha. (Ža 34:2; 44:8) Jehova řekl Izraelitům: „Ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova, Ten, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi; vždyť v těchto věcech opravdu mám potěšení.“ (Jer 9:24; 1Ko 1:31)

Láska ‚se nechová neslušně‘. Nepočíná si nezpůsobně. Nedopouští se neslušného chování, například pohlavního zneužívání nebo pohoršujícího jednání. Není hrubá, vulgární, nezdvořilá, drzá či obhroublá ani nejedná s druhými neuctivě. Člověk, který projevuje lásku, nebude, ať už jde o zevnějšek, nebo o nějaké jednání, dělat nic, co by jeho křesťanské bratry zneklidňovalo. Pavel dal sboru v Korintu pokyn: „Ať se všechno děje slušně a uspořádaně.“ (1Ko 14:40) Láska bude člověka podněcovat také k tomu, aby se uctivě choval k lidem, kteří nejsou věřícími křesťany. (Ří 13:13; 1Te 4:12; 1Ti 3:7)

Láska „nevyhledává své vlastní zájmy“. Řídí se zásadou: „Ať nikdo nehledá svou vlastní výhodu, ale výhodu druhého.“ (1Ko 10:24) Právě tak se projevuje zájem o věčné dobro druhých lidí. Tento upřímný zájem o druhé je jednou z nejsilnějších hnacích sil lásky a ve svých důsledcích je nejúčinnější a nejprospěšnější silou. Ten, kdo má lásku, nevyžaduje, aby se všechno dělalo podle něho. Pavel řekl: „Slabým jsem se stal slabým, abych získal slabé. Stal jsem se lidem všeho druhu vším, abych rozhodně některé zachránil. Ale všechno činím kvůli dobré zprávě, abych se na ní stal podílníkem s jinými.“ (1Ko 9:22, 23) Láska také nevymáhá svá „práva“; má větší zájem o duchovní blaho druhého člověka. (Ří 14:13, 15)

Láska ‚se nedá vyprovokovat‘. Nevyhledává záminky k vyprovokování, ani se nesnaží své nesprávné jednání v tomto ohledu ospravedlňovat. Nedá se přimět k výbuchům hněvu, které patří ke skutkům těla. (Ga 5:19, 20) Ten, kdo má lásku, se nenechá snadno urazit tím, co druzí říkají nebo dělají. Neobává se, že by mohla být poškozena jeho osobní „důstojnost“.

Láska „nevypočítává urážky“. (Doslova „nepočítá špatné věci“; Int.) Nepovažuje sama sebe za poškozenou, a tak si urážky nezaznamenává jako nějaké položky ‚účetní knihy‘, které mají být ve stanovené době vyrovnány neboli splaceny a které mezitím nedovolují, aby mezi uraženým a tím, kdo urazil, byl nějaký vztah. To by byl projev pomstychtivého ducha, a ten je v Bibli odsouzen. (3Mo 19:18; Ří 12:19) Láska nebude jinému člověku připisovat špatné pohnutky, ale bude mít sklon pohlížet na jiné lidi shovívavě a v případě pochybností je bude považovat za nevinné. (Ří 14:1, 5)

Láska ‚se neraduje z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy‘. Láska se raduje z pravdy i tehdy, když pravda člověku vyvrací to, o čem byl předtím přesvědčen nebo co prohlašoval. Láska se pevně drží Božího slova pravdy. Vždy stojí na straně práva a nenachází zalíbení ve špatnosti, ve lžích nebo v jakémkoli druhu nespravedlnosti, ať je obětí nespravedlnosti kdokoli, i kdyby to byl nepřítel. Jestliže se však jedná o nesprávnou nebo chybnou věc, v zájmu pravdy a druhých lidí se láska nebojí vyjádřit svůj názor. (Ga 2:11–14) Také raději utrpí křivdu, než by se dopustila jiné křivdy ve snaze urovnat problém. (Ří 12:17, 20) Jestliže je však někdo oprávněně kárán tím, kdo má autoritu, láskyplný člověk nebude sentimentálně stranit tomu, kdo je kárán, a kritizovat kárání nebo toho, kdo oprávněně kárá. Takové jednání by nebylo projevem lásky ke káranému člověku. Mohlo by sice vynést přízeň káraného, ale spíše by mu ublížilo, než pomohlo.

Láska „všechno snáší“. Je ochotna vytrvávat a trpět v zájmu spravedlnosti. Doslovný překlad zní „všechno přikrývá“. (Int) Člověk, který projevuje lásku, nebude druhým ihned odhalovat, kdo mu ukřivdil. Není-li přestupek příliš vážný, přehlédne jej. Jinak, když to bude vhodné, se bude řídit postupem, který je zapsán v Matoušovi 18:15–17 a který doporučil Ježíš. Jestliže ten druhý člověk požádá o odpuštění potom, co byl na nesprávné jednání soukromě upozorněn, a napraví škodu, v takovém případě ten, kdo má lásku, ukáže, že mu doopravdy odpustil a že stejně jako Bůh tu záležitost naprosto přikryl. (Př 10:12; 17:9; 1Pe 4:7, 8)

Láska „všemu věří“. Láska má víru v to, co Bůh řekl ve svém Slově pravdy, a to i v případě, kdyby vnější okolnosti zdánlivě svědčily proti tomu a nevěřící svět by se posmíval. Tato láska, zaměřená zejména na Boha, uznává na základě jeho věrnosti a spolehlivosti, že je pravdomluvný. Je to stejné, jako když známe a milujeme pravého, věrného přítele a nepochybujeme, když nám říká něco, o čem možná nemáme důkaz. (Joz 23:14) Láska věří všemu, co Bůh říká, i když to možná není schopna zcela pochopit, a je ochotna trpělivě čekat, dokud ta záležitost není plněji vysvětlena nebo dokud se nezíská jasné porozumění. (1Ko 13:9–12; 1Pe 1:10–13) Láska také důvěřuje tomu, že Bůh vede křesťanský sbor a své jmenované služebníky, a podporuje tedy jejich rozhodnutí založená na Božím slově. (1Ti 5:17; Heb 13:17) Není ovšem lehkověrná, a proto se řídí radou z Božího slova, že máme ‚zkoušet inspirované výroky, abychom viděli, zda pocházejí od Boha‘. Láska tedy všechno ‚zkouší‘ podle biblických měřítek. (1Ja 4:1; Sk 17:11, 12) Láska vzbuzuje v člověku důvěru v jeho věrné křesťanské bratry; křesťan své bratry nepodezírá ani jim neprojevuje nedůvěru, pokud není přesvědčivě prokázáno, že jednali nesprávně. (2Ko 2:3; Ga 5:10; Fm 21)

Láska „ve vše doufá“. Doufá ve splnění všeho, co Jehova slíbil. (Ří 12:12; Heb 3:6) Stále pracuje a trpělivě čeká, že Jehova dá ovoce, že způsobí vzrůst. (1Ko 3:7) Člověk, který má lásku, bude u svých křesťanských bratrů doufat v to nejlepší, ať procházejí jakýmikoli situacemi, dokonce i když jsou možná slabí ve víře. Bude si vědom toho, že je-li Jehova k takovým slabým lidem trpělivý, že by i on měl rozhodně zaujmout stejný postoj. (2Pe 3:15) A stále podporuje lidi, kterým pomáhá poznávat pravdu, a doufá a očekává, že je Boží duch podnítí k tomu, aby Bohu sloužili.

Láska „ve všem vytrvává“. Láska je potřebná, jestliže chce křesťan zůstat Jehovovi Bohu věrný. Ať se Ďábel jakýmkoli způsobem snaží vyzkoušet pravost křesťanovy oddanosti a věrnosti Bohu, láska vytrvává v tom smyslu, že se křesťan věrně drží Boha. (Ří 5:3–5; Mt 10:22)

„Láska nikdy neselhává.“ Nikdy neskončí ani nepřestane existovat. Nové poznání a porozumění možná poopraví to, čemu jsme kdysi věřili; naděje se změní, když se to, v co jsme doufali, uskuteční, a my doufáme v něco nového; ale láska ve své plnosti stále zůstává a je neustále posilována. (1Ko 13:8–13)

„Čas milovat.“ Lásku však neprokazujeme těm, o kom Jehova odhaluje, že jí nejsou hodni, neboli těm, kdo se vydali po cestě špatnosti. Láska je projevována všem; když ale někdo dá najevo, že nenávidí Boha, přichází čas, kdy už mu láska projevována není. Jehova Bůh i Ježíš Kristus milují spravedlnost a nenávidí nezákonnost. (Ža 45:7; Heb 1:9) Ti, kdo silně nenávidí pravého Boha, nepatří k těm, jimž by láska měla být projevována. Nemělo by žádný význam, aby byli dále milováni, protože ti, kdo nenávidí Boha, nebudou na Boží lásku reagovat. (Ža 139:21, 22; Iz 26:10) Bůh je tedy oprávněně nenávidí a ve stanovený čas proti nim zakročí. (Ža 21:8, 9; Ka 3:1, 8)

Co nemáme milovat. Apoštol Jan píše: „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska, protože všechno ve světě — touha těla a touha očí a okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu — nepochází od Otce, ale pochází ze světa.“ (1Ja 2:15, 16) A později říká, že „celý svět leží v moci toho ničemného“. (1Ja 5:19) Proto lidé, kteří milují Boha, nenávidí každý ničemný způsob jednání. (Ža 101:3; 119:104, 128; Př 8:13; 13:5)

Bible ukazuje, že by manžel a manželka měli mít jeden k druhému lásku a že k této lásce patří také pohlavní styky v manželství (Př 5:18, 19; 1Ko 7:3–5). Zároveň však poukazuje na špatnost tělesného, světského zvyku mít pohlavní styky s někým jiným než s vlastním manželským partnerem. (Př 7:18, 19, 21–23) Dalším znakem světa je hmotařství, „láska k penězům“ (fi·lar·gy·riʹa, doslova „záliba ve stříbře“; Int), která je kořenem škodlivých věcí všeho druhu. (1Ti 6:10; Heb 13:5)

Ježíš Kristus varoval před hledáním slávy od lidí. Ostře odsoudil pokrytecké židovské náboženské vůdce, kteří se rádi modlili, když stáli v synagógách a na rozích širokých cest, aby je lidé viděli, a kteří měli rádi nejvýznamnější místa na večeřích a přední sedadla v synagógách. Zdůraznil, že již dostali v plné míře svou odměnu — to, co měli rádi a po čem toužili —, totiž čest a slávu od lidí; proto jim už nenáleží žádná odměna od Boha. (Mt 6:5; 23:2, 5–7; Lk 11:43) Zpráva říká: „I mnozí z vládců v [Ježíše] skutečně uvěřili, ale kvůli farizeům ho nevyznali, aby nebyli vyhnáni ze synagógy; neboť milovali lidskou slávu více než samotnou Boží slávu.“ (Jan 12:42, 43; 5:44)

V rozhovoru se svými učedníky Ježíš řekl: „Kdo má rád [fi·lonʹ] svou duši, hubí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, zachrání ji pro věčný život.“ (Jan 12:23–25) Člověk, který si nyní raději chrání svůj život, než by jej jako Kristův následovník dobrovolně obětoval, přijde o věčný život. Ale ten, kdo život v tomto světě považuje za něco druhořadého, a Jehovu, Krista a jejich spravedlnost miluje nade všechno ostatní, věčný život obdrží.

Bůh nenávidí lháře, protože nemají lásku k pravdě. Oznámil to ve vidění apoštolu Janovi: „Venku [vně svatého města, Nového Jeruzaléma] jsou psi a ti, kdo provozují spiritismus, a smilníci a vrazi a modláři a každý, komu se líbí [fi·lonʹ] a kdo provádí lež.“ (Zj 22:15; 2Te 2:10–12)

Láska může ochladnout. Když Ježíš Kristus mluvil se svými učedníky o tom, co se má stát v budoucnosti, ukázal jim, že láska (a·gaʹpe) mnoha lidí, kteří tvrdí, že věří v Boha, ochladne. (Mt 24:3, 12) Jako jeden z rysů budoucích kritických časů apoštol Pavel uvedl, že lidé budou „milovat peníze“. (2Ti 3:1, 2) Je tedy zcela jasné, že člověk může ztratit ze zřetele správné zásady a že se jeho někdejší pravá láska může vytratit. Z toho vyplývá, že je velmi důležité, aby člověk lásku neustále projevoval a rozvíjel, a to tím, že rozjímá o Božím slově a utváří svůj život podle Božích zásad. (Ef 4:15, 22–24)