NADĚJE

Toto slovo může znamenat důvěru, spoléhání; touhu spojenou s očekáváním toho, po čem člověk touží, nebo víru, že to je dosažitelné; osobu, od níž se něco očekává; zdroj nadějných očekávání nebo slibů; věc, od níž se něco očekává, nebo předmět očekávání. Výrazy, které se překládají jako „naděje“, pocházejí z hebrejského kořenného slovesa qa·wahʹ, jehož základní význam je „čekat na“ něco s dychtivým očekáváním. (1Mo 49:18) Řecký výraz el·pisʹ (naděje) používaný v Křesťanských řeckých písmech, nese myšlenku „očekávání dobra“.

Skutečná naděje neexistuje bez Boha. Opravdová naděje, o níž se mluví v Bibli, je mnohem víc než pouhá touha, která možná nemá žádný podklad pro splnění ani vyhlídku na ně. Tato naděje je také lepší než pouhé očekávání, protože to, co se očekává, není vždy žádoucí. Bible ukazuje, že lidé ve světě většinou nemají žádnou skutečnou naději založenou na pevném základu; lidstvo jde ke smrti, a jestliže nezná opatření, jež pochází z vyššího zdroje, nemá žádnou naději do budoucnosti. Šalomoun popsal bezvýchodnou situaci lidstva bez Božího zásahu slovy „největší marnost! . . . Všechno je marnost.“ (Ka 12:8; 9:2, 3)

Věrný patriarcha Job řekl, že i strom má naději znovu vyrašit, ale když zemře člověk, odejde natrvalo. Job však potom ukázal, že mluvil o člověku, který spoléhá sám na sebe a nečeká pomoc od Boha, a pak vyjádřil touhu a naději, že na něho si Bůh vzpomene. (Job 14:7–15) Podobně apoštol Pavel sděluje křesťanům, že mají naději na vzkříšení, aby tedy „netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději“. (1Te 4:13) Také když se obrací ke křesťanům z pohanů, vysvětluje jim, že předtím než poznali, jaké opatření Bůh udělal prostřednictvím Krista, byli jakožto pohané odcizeni národu, s nímž Bůh jednal v minulosti, a proto jim říká: „Neměli jste žádnou naději a byli jste bez Boha ve světě.“ (Ef 2:12)

Ti, kdo neměli důvěru v Boha a v jeho slib o vzkříšení mrtvých, se vyjadřovali podobně jako neposlušní obyvatelé Jeruzaléma, kteří se oddávali smyslné rozkoši i v době, kdy jejich město bylo odsouzeno Bohem a hrozilo mu zničení. Místo aby projevovali pokání a lítost, říkali: „Ať se jí a pije, vždyť zítra zemřeme.“ (Iz 22:13) Apoštol křesťany varuje, aby se nenechali nakazit postojem lidí, kteří nemají naději. (1Ko 15:32, 33)

Nesprávné naděje. Pavel nepopíral, že některé naděje lidí ve světě jsou rozumné a chvályhodné. Spíše však ukazoval, že bez Boha jsou lidské naděje bezvýznamné a z dlouhodobého hlediska vlastně marné.

Kromě těchto nepříliš významných, běžných, normálních lidských nadějí však existují naděje nesprávné. Takové naděje se možná někdy zdánlivě splní, ale doopravdy se uskuteční pouze dočasně, protože jedno přísloví říká: „Očekáváním spravedlivých je radost, ale naděje ničemných, ta zanikne.“ (Př 10:28) A další: „Když umírá ničema, jeho naděje zaniká; a zaniklo dokonce i očekávání založené na moci.“ (Př 11:7) Takže sobecké naděje a naděje založené na nesprávném základu, například na hmotařství, na lžích, na špatném jednání nebo na lidské moci či na lidských slibech, budou určitě zmařeny.

Zdroj naděje. Zdrojem pravé naděje je Jehova Bůh; jedině On je schopen splnit všechny své sliby a veškeré naděje lidí, kteří mu důvěřují. Prostřednictvím své nezasloužené laskavosti dává lidstvu „útěchu a dobrou naději“. (2Te 2:16) V každé době byl a je nadějí spravedlivých lidí. Byl nazván „naděje Izraele“ a ‚naděje praotců [Izraele]‘; (Jer 14:8; 17:13; 50:7) v Hebrejských písmech mnozí lidé vyjadřují, že v něho vkládají svou naději a důvěru a že na něho spoléhají. Projevoval svému lidu milující laskavost, a to i když ho Izraelité neposlouchali, a proto museli jít do vyhnanství; a na základě své milující laskavosti jim řekl: „Já totiž dobře znám myšlenky, které zamýšlím vůči vám . . . myšlenky o pokoji, a ne o neštěstí, abych vám dal budoucnost a naději.“ (Jer 29:11) Jehovův slib udržoval ve věrných Izraelitech živou víru a naději po celou dobu vyhnanství v Babylóně; byli jím značně posilováni i takoví muži jako Ezekiel a Daniel, protože Jehova řekl: „Existuje naděje pro tvou budoucnost . . . a synové se jistě vrátí na své vlastní území.“ (Jer 31:17) Tato naděje se uskutečnila v roce 537 př. n. l., kdy se věrný židovský ostatek vrátil, aby znovu vystavěl Jeruzalém a jeho chrám. (Ezr 1:1–6)

Naděje na odměnu je vhodná. Boží služebníci chovají naději, že dostanou od Boha odměnu. Toto očekávání však není projevem sobectví. Chce-li někdo opravdu znát Boha a mít o něm správné porozumění, musí vědět, že k Božím vynikajícím vlastnostem patří milující laskavost a štědrost; takový člověk musí věřit nejen v to, že Bůh existuje, ale také v to, „že se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. (Heb 11:6) Díky naději zůstává křesťanský služebník vyrovnaný a stále slouží Bohu, protože ví, že mu Jehova obstará vše, co denně potřebuje. Na to poukazuje apoštol Pavel, když se odvolává na zásady stanovené v Zákoně. Cituje ustanovení Zákona z 5. Mojžíšovy 25:4: „Nenasadíš náhubek býkovi, zatímco mlátí.“ Potom dodává: „Bylo to napsáno skutečně kvůli nám, protože muž, který orá, by měl orat s nadějí, a muž, který mlátí, by to měl dělat s nadějí, že bude podílníkem.“ (1Ko 9:9, 10)

Nezbytně nutná pro víru. Naděje je také nezbytně nutná pro víru; je to předpoklad a základ pro víru. (Heb 11:1) Víra zase naopak působí, že naděje je jasnější a silnější. Apoštol Pavel chce křesťany posílit, a proto uvádí vynikající příklad Abrahama. Mluví o tom, že Abraham a jeho manželka Sára již z lidského hlediska překročili hranici naděje na to, že budou mít děti, a říká: „Ačkoli za hranicí naděje, přece měl na základě naděje víru, že by se mohl stát otcem mnoha národů ve shodě s tím, co bylo řečeno: ‚Takové bude tvé semeno.‘“ Abraham věděl, že jeho tělo i tělo Sáry je vzhledem k plození dětí již „umrtvené“. Nezeslábl však ve víře. Proč ne? „Kvůli Božímu slibu nezakolísal v nedostatku víry, ale stal se mocným svou vírou.“ (Ří 4:18–20)

Apoštol potom uplatňuje Abrahamův příklad víry a naděje na křesťany a dochází k závěru: „Jásejme na základě naděje na Boží slávu . . . a naděje nevede ke zklamání, protože Boží láska byla vylita do našeho srdce prostřednictvím svatého ducha, který nám byl dán.“ (Ří 5:2, 5)

Křesťanská naděje. Nadějí křesťanů a vlastně celého lidstva je Ježíš Kristus. Nikdo z lidí nemohl získat život v nebi ani na zemi do té doby, než Kristus Ježíš „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Duchem zplozeným Kristovým bratrům je řečeno, že mají nebeskou naději díky velkému Božímu milosrdenství, protože Bůh jim dal „nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých“. (1Pe 1:3, 4; Kol 1:5, 27; Tit 1:1, 2; 3:6, 7) Tato nádherná naděje má být uskutečněna „při zjevení Ježíše Krista“. (1Pe 1:13, 21; Tit 2:13) Proto apoštol Pavel nazval Krista Ježíše ‚naší nadějí‘. (1Ti 1:1)

Naděje na věčný život a neporušenost, kterou mají „podílníci na nebeském povolání“ (Heb 3:1), je pevně založena a je to něco, o co je možné se spolehlivě opřít. Tato naděje je podepřena dvěma věcmi, ve kterých je nemožné, aby Bůh lhal, totiž jeho slibem a jeho přísahou; tato naděje spočívá v Kristu, který je nyní nesmrtelný v nebesích. Proto Pavel tuto naději popisuje jako „kotvu pro duši, jistou i pevnou, a ta vstupuje dovnitř za oponu [stejně jako velekněz vstupoval v Den smíření do Nejsvětější], kam za nás vstoupil předchůdce, Ježíš, jenž se stal navždy veleknězem podle způsobu Melchisedeka“. (Heb 6:17–20)

Musí být rozvíjena a upevňována. Bible neustále zdůrazňuje, aby se křesťané udržovali v „jedné naději“. (Ef 4:4) K tomu je nutné stále projevovat přičinlivost a volnost řeči a ‚chlubit se‘ svou nadějí. (Heb 3:6; 6:11) Naděje se rozvíjí vytrvalostí v soužení; to vede ke schválenému stavu před Bohem, od něhož naděje pochází. (Ří 5:2–5) Naděje společně s vírou a láskou patří ke třem vlastnostem, jimiž se vyznačuje křesťanský sbor od té doby, co přestaly působit zázračné dary ducha, které se projevovaly ve sboru v prvním století. (1Ko 13:13)

Její působení a užitek. Pro křesťana je naděje nepostradatelná. K ní se pojí radost, pokoj a moc svatého ducha. (Ří 15:13) Naděje podporuje v křesťanovi volnost řeči, když přistupuje k Bohu s prosbou o jeho nezaslouženou laskavost a o milosrdenství. (2Ko 3:12) Poskytuje mu možnost vytrvávat s radostí bez ohledu na životní okolnosti. (Ří 12:12; 1Te 1:3) Stejně jako přilba chránila hlavu válečníka, tak i naděje na záchranu chrání křesťanovy myšlenkové síly a umožňuje mu zachovat ryzost. (1Te 5:8) Naděje dodává křesťanovi sílu, protože dokud je pomazaný křesťan na zemi, ještě nepřijal odměnu nebeského života, ale jeho touha spojená s očekáváním toho, v co doufá, je tak silná, že navzdory velkým zkouškám a těžkostem na to nadále trpělivě a s vytrvalostí čeká. (Ří 8:24, 25)

Naděje křesťanovi pomáhá vést čistý život. Křesťan totiž ví, že Bůh a Kristus, v něž vkládá své naděje, jsou čistí, a také ví, že kdyby jednal nepoctivě nebo nespravedlivě, nemohl by doufat, že bude jako Bůh a že obdrží odměnu. (1Ja 3:2, 3) Naděje je úzce spojena s nejdůležitější vlastností, s láskou, a proto ten, kdo opravdu miluje Boha, bude také doufat ve splnění všech Božích slibů. A kromě toho bude doufat v to nejlepší i pro své bratry ve víře, bude je milovat a důvěřovat, že díky Kristu mají upřímné srdce. (1Ko 13:4, 7; 1Te 2:19)

Mnohem lepší než naděje vyplývající ze Zákona. Věrní praotcové izraelského národa měli naději v Boha i před tím, než Jehova dal Izraeli Zákon. (Sk 26:6, 7; 1Mo 22:18; Mi 7:20; 2Ti 1:3) Očekávali, že Bůh se postará o to, aby mohli žít. Když dostali Zákon, zpočátku to vypadalo, že se už jejich naděje uskuteční. Zákon však naopak odhalil, že před Bohem jsou všichni hříšníky, a protože učinil zjevnými přestupky, odsoudil k smrti všechny, kdo byli pod Zákonem. (Ga 3:19; Ří 7:7–11) Zákon sám o sobě byl svatý, nikoli špatný, ale právě tím, že byl svatý a spravedlivý, odhaloval nedokonalost těch, na něž se vztahoval. (Ří 7:12) Jak Bůh předpověděl prostřednictvím proroků, bylo nutné, aby skrze Ježíše Krista uvedl ‚lepší naději‘, odstranil Zákon a těm, kdo vkládají víru v Krista, umožnil přibližovat se k Bohu. (Heb 7:18, 19; 11:40; srovnej Jer 31:31–34.)

Naděje pro celé lidstvo. Boží nezasloužená laskavost byla ještě zdůrazněna tím, že neobyčejná naděje duchovních bratrů Ježíše Krista, totiž naděje, že budou Ježíšovými spoludědici v nebeském povolání (Heb 3:1), je úzce spjata s nadějí pro všechny lidi, kteří chtějí sloužit Bohu. Když apoštol Pavel popsal naději těch, kdo očekávají, že se stanou nebeskými ‚Božími syny‘ a spoludědici s Kristem, dále vysvětluje: „Dychtivé očekávání tvorstva . . . čeká na zjevení Božích synů. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ne ze své vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, kdo je podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí.“ (Ří 8:14, 17, 19–21)

Podle Pavlových slov v Římanům 8:20, 21 Jehova Bůh nezahubil Adama, praotce celého lidstva, v té chvíli, kdy zhřešil, ale dovolil, aby se z nedokonalého otce rodili lidé, kteří byli podrobeni nicotnosti ne kvůli vlastním úmyslným chybám, ale kvůli zděděné nedokonalosti. Bůh ovšem nenechal lidi bez naděje, ale laskavě jim předložil naději prostřednictvím slíbeného „semene“ (1Mo 3:15; 22:18), jímž je Ježíš Kristus. (Ga 3:16) Doba prvního Mesiášova příchodu byla předpověděna v proroctví, a nepochybně proto kázání Jana Křtitele vzbudilo v izraelském národu očekávání. (Lk 3:15; Da 9:24–27) Tuto naději Ježíš uskutečnil svou službou, smrtí a svým vzkříšením. Velká naděje všech lidí, ať živých, nebo mrtvých, se však uskuteční teprve v Kristově Království, až Ježíš a jeho spoludědici budou sloužit jako nebeští králové a kněží. Pak lidé, kteří projevují víru, budou konečně osvobozeni od porušenosti nedokonalostí a hříchem a úplně dosáhnou postavení „Božích dětí“. Bůh tuto naději lidstva posílil tím, že svého Syna před více než 1 900 lety vzkřísil. (Sk 17:31; 23:6; 24:15)

Jehova Bůh nechal napsat své Slovo, Bibli, které obsahuje poučení a příklady, aby všichni lidé mohli mít naději. (Ří 15:4; 1Ko 10:11; 2Ti 3:16, 17) Ti, kdo tuto naději již mají, ji musí oznamovat druhým; tímto způsobem může takový člověk zachránit sám sebe i ty, kdo mu naslouchají. (1Pe 3:15; 1Ti 4:16)