Charisma — Chvála člověka, nebo oslava Boha?
„PANOVNÍK by měl být nejen lepší než jeho poddaní, ale měl by je očarovat svým kouzlem,“ napsal Xenofón, proslulý řecký vojevůdce. Dnes by mnozí lidé takové „kouzlo“ nazvali charisma.
Samozřejmě že ne všichni lidští vládci mají charisma. Avšak ti, kteří je mají, užívají této své schopnosti k získání oddanosti davů a jejich manipulování ve prospěch svých cílů. Snad nejznámějším příkladem z nedávné historie je Adolf Hitler. V roce 1933 „Hitler měl — nebo krátce nato získal — v očích většiny Němců auru opravdově charismatického vůdce,“ píše William L. Shirer ve své knize The Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád třetí říše). „Následujících dvanáct bouřlivých let ho slepě následovali, jako kdyby jeho mínění bylo božské.“
Také dějiny náboženství jsou plné charismatických vůdců, kteří si získali oddanost lidí, ale svým následovníkům přinesli neštěstí. „Hleďte, ať vás nikdo nesvede,“ varoval Ježíš, „neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ‚Já jsem Kristus‘ a svedou mnohé.“ (Matouš 24:4, 5, ČB–Hč) Charismatičtí, falešní Kristové se neobjevovali jen v prvním století. V sedmdesátých letech našeho století se Jim Jones prohlásil za „mesiáše Svatyně lidu“. Byl popsán jako „charismatický duchovní“ s „překvapivým vlivem na lidi“ a v roce 1978 inicioval jednu z největších masových sebevražd v historii.a
Charisma může být zjevně nebezpečným darem. Bible ale mluví o rozdílném druhu daru nebo darech, jež Bůh dává všem a k užitku všech. Řecké slovo pro tento dar je chaʹri·sma a v Bibli se objevuje sedmnáctkrát. Jeden řecký učenec ho definuje jako ‚bezplatný a nezasloužený dar, něco, co člověk dostává, aniž pro to něco udělá nebo aniž si to zaslouží, něco, co přichází z Boží milosti a čeho by člověk vlastním úsilím nikdy nedosáhl, čeho by nedokázal nabýt‘.
Z biblického hlediska je tedy chaʹri·sma dar, který člověk dostane díky Boží nezasloužené laskavosti. Jaké dary nám Bůh ve své laskavosti například dal? A jak je můžeme použít, abychom mu přinášeli chválu? Uvažujme o třech z těchto milostivých darů.
Věčný život
Největším darem ze všech je nepochybně dar věčného života. Pavel napsal římskému sboru: „Mzda, kterou platí hřích, je totiž smrt, ale dar [chaʹri·sma], který dává Bůh, je věčný život skrze Krista Ježíše, našeho Pána.“ (Římanům 6:23) Za povšimnutí stojí, že „mzda“ (smrt) je něco, co si zasluhujeme, třebaže nedobrovolně, pro svůj hříšný stav. Oproti tomu věčný život, který nám Bůh nabízí, je zcela nezasloužený — nikdy bychom ho nemohli dosáhnout nebo si ho zasloužit.
Dar věčného života bychom měli střežit jako poklad a měli bychom se o něj dělit. Můžeme lidem pomáhat poznat Jehovu, sloužit mu a získat tak dar věčného života. Zjevení 22:17 říká: „A duch a nevěsta stále říkají: ‚Přijď!‘ A každý, kdo slyší, ať řekne: ‚Přijď!‘ A každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“
Jak můžeme druhé lidi vést k této životodárné vodě? Hlavně tím, že budeme při naší kazatelské službě používat Bibli. Je pravda, že v některých částech světa lidé čtou nebo přemýšlejí o duchovních věcech zřídka; vždy jsou zde však příležitosti ‚probudit něčí ucho‘. (Izajáš 50:4) V tomto ohledu se můžeme spolehnout na podněcující sílu Bible — vždyť „slovo Boha je živé a vykonává moc“. (Hebrejcům 4:12) Bible dokáže zapůsobit na srdce člověka a postavit ho na stezku k životu, ať už svou praktickou moudrostí, útěchou a nadějí, nebo vysvětlením smyslu života. (2. Timoteovi 3:16, 17)
Navíc když říkáme „Přijď!“, může nám pomáhat biblická literatura. Prorok Izajáš předpověděl, že v této době duchovní temnoty ‚bude svůj lid ozařovat Jehova‘. (Izajáš 60:2) Toto Jehovovo požehnání je vidět na publikacích Watch Tower Society, které každoročně přivedou tisíce lidí k Jehovovi, zdroji duchovního osvícení. Na jejich stranách nejsou vyvyšovány osobnosti. Tiráž Strážné věže vysvětluje, že „účelem Strážné věže je vyvyšovat Jehovu Boha jako Svrchovaného Pána vesmíru. . . . Povzbuzuje k víře v Ježíše Krista, Božího Krále, který již panuje a jehož prolitá krev otevírá lidstvu cestu k věčnému životu.“
Jedna křesťanka, která slouží celodobě a ve službě má úspěch už mnoho let, se vyjadřuje o tom, jak jí Strážná věž a Probuďte se! pomáhají, když se snaží lidi přiblížit k Bohu: „Pokud moji zájemci začnou s radostí číst Strážnou věž a Probuďte se!, dělají rychlé pokroky. Když pomáhám lidem poznat Jehovu, jsou pro mě tyto časopisy neocenitelnou pomůckou.“
Služební výsady
Timoteus byl křesťanský učedník, který dostal jiný dar, jež neměl být zanedbáván. Apoštol Pavel Timoteovi řekl: „Nezanedbávej v sobě dar [chaʹri·sma], který ti byl dán prostřednictvím předpovědi, a když rada starších mužů na tebe vložila ruce.“ (1. Timoteovi 4:14) Jaký to byl dar? Šlo o to, že Timoteus byl jmenován cestujícím dozorcem, což byla služební výsada, k níž se měl zodpovědně postavit. V této pasáži Pavel Timotea vybízel: „Věnuj se dále veřejnému čtení, vybízení, vyučování. Dávej neustále pozor na sebe a na své vyučování. Zůstaň u těch věcí, neboť takovým jednáním zachráníš sebe i ty, kdo ti naslouchají.“ (1. Timoteovi 4:13, 16)
I dnešní starší by si měli svých služebních výsad vážit. Podle Pavla to mohou dělat třeba tím, že ‚dávají pozor na své vyučování‘. Neměli by napodobovat světské charismatické vůdce — pozornost by měli obracet na Boha, ne na sebe. Ježíš, jejich vzor, byl vynikajícím učitelem, který měl bezesporu přitažlivou osobnost, ale pokorně vzdával slávu svému Otci. „Co vyučuji, není moje, ale patří tomu, který mě poslal,“ prohlašoval. (Jan 5:41; 7:16)
Ježíš svého Otce oslavoval tím, že své učení zakládal na Božím slově. (Matouš 19:4–6; 22:31, 32, 37–40) I Pavel zdůraznil, že dozorci se mají ‚pevně držet věrného slova při svém umění vyučovat‘. (Titovi 1:9) Když se starší při vyučování budou držet Písma, vlastně napodobí Ježíše, který řekl: „Co vám říkám, nemluvím sám od sebe.“ (Jan 14:10)
Jak se mohou starší ‚pevně držet věrného slova‘? Tím, že se ve svých proslovech a úkolech na shromáždění zaměřují na Boží slovo, že vysvětlují použité texty a kladou na ně důraz. Teatrální přirovnání nebo zábavné anekdoty mohou — zvláště, když jich je příliš — obracet pozornost posluchačů ne na Boží slovo, ale na řečníkovy schopnosti. Biblické verše naopak působí na srdce posluchačů a motivují je. (Žalm 19:7–9; 119:40; srovnej Lukáše 24:32.) Takové proslovy obracejí méně pozornosti na lidi a přinášejí větší slávu Bohu.
Účinněji vyučovat mohou starší také tím, když se budou učit jeden od druhého. Stejně jako Pavel pomáhal Timoteovi, mohou si navzájem pomáhat i starší. „Železo se ostří železem. Tak zostřuje jeden muž obličej druhého.“ (Přísloví 27:17; Filipanům 2:3) Starším prospívá, když si vyměňují myšlenky a postřehy. Jeden nedávno jmenovaný starší vysvětluje: „Jeden zkušený starší mi věnoval čas a ukázal mi, jak si sestavuje veřejnou přednášku. Zahrnul do ní řečnické otázky, znázornění, příklady nebo krátké zážitky, stejně jako úseky z Bible, které si pečlivě prostudoval. Naučil jsem se od něj, jak své proslovy oživit, aby můj přednes nebyl příliš strohý a monotónní.“
Každý z nás, kdo se těší služebním výsadám, ať už jako starší, služební pomocník, nebo průkopník, si musí svého daru vážit. Pavel krátce před svou smrtí připomněl Timoteovi, aby ‚jako oheň rozněcoval Boží dar [chaʹri·sma], který byl v něm‘, který v Timoteově případě znamenal zvláštní dar ducha. (2. Timoteovi 1:6) V domovech Izraelitů oheň často jen doutnal. Uhlíky bylo možné ‚roznítit‘, aby vyšlehly plameny, které by daly více tepla. Jsme tedy povzbuzováni, abychom do svých úkolů vložili své srdce a energii, abychom — ať už máme jakýkoli duchovní dar — jej roznítili jako oheň.
Duchovní dary, o něž je třeba se dělit
Pavel miloval své bratry v Římě a napsal jim: „Toužím vás totiž vidět, abych vám předal nějaký duchovní dar [chaʹri·sma], abyste byli upevněni; nebo spíše aby byla mezi vámi vzájemná výměna povzbuzení, aby každý byl povzbuzen vírou druhého, jak vaší, tak i mou.“ (Římanům 1:11, 12) Pavel pohlížel na naši schopnost posilovat jiné ve víře tím, že s nimi budeme mluvit, jako na duchovní dar. Vzájemná výměna takových duchovních darů vede k zocelení víry a k vzájemnému povzbuzení.
A to je opravdu potřeba. V tomto ničemném systému věcí, v němž žijeme, se všichni tak či onak potýkáme se stresem. Stálá, vzájemná výměna povzbuzení nám však umožní vytrvat. Oboustranné dávání je důležité pro udržení duchovní síly. Je pravda, že všichni čas od času potřebujeme dodat odvahy, ale dokážeme se posilovat i navzájem.
Když si budeme všímat spoluvěřících, kteří jsou sklíčení, můžeme ‚být schopni utěšovat ty, kdo jsou v jakémkoli soužení, útěchou, jíž jsme my sami utěšováni Bohem‘. (2. Korinťanům 1:3–5) Řecké slovo znamenající útěcha (pa·raʹkle·sis) doslova znamená „přivolání“. Pro případ potřeby jsme nablízku, abychom bratrovi nebo sestře nabídli pomoc, a nepochybně i my dostaneme láskyplnou pomoc, až ji budeme potřebovat. (Kazatel 4:9, 10; srovnej Skutky 9:36–41.)
Velkým přínosem jsou také láskyplné pastýřské návštěvy starších. Někdy sice je taková návštěva vykonána proto, aby člověk dostal biblickou radu ve věci, která si ji žádá, ale většina pastýřských návštěv je příležitostí k povzbuzení, ‚k utěšení srdce‘. (Kolosanům 2:2) Když dozorci vykonávají takové návštěvy, jež posilují víru, dávají opravdové duchovní dary. Podobně jako Pavel shledají, že tento jedinečný způsob dávání je uspokojuje, a vytvoří si ‚touhu‘ po svých bratrech. (Římanům 1:11)
To byl případ jednoho staršího ve Španělsku, který vypráví následující zážitek: „Ricardo, jedenáctiletý chlapec, budil dojem, že se moc nezajímá o shromáždění a o sbor obecně. Zeptal jsem se Ricardových rodičů, zda můžu navštívit jejich syna, s čímž ochotně souhlasili. Žili v horách asi hodinu cesty autem od mého domova. Ricardovi zjevně udělalo radost, že jsem o něj projevil zájem, a na povzbuzení ihned reagoval. Brzo se stal nepokřtěným zvěstovatelem a energickým členem sboru. Jeho ostýchavost se změnila, byl mnohem víc vstřícnější. Několik lidí ve sboru se ptalo: ‚Co se s tím Ricardem stalo?‘ Jako by si ho všimli poprvé. Když jsem přemýšlel o této rozhodující pastýřské návštěvě, zdálo se mi, že jsem získal více než Ricardo. Když vchází do sálu Království, jeho obličej přímo září a hned mě jde přivítat. Je pěkné sledovat jeho duchovní pokrok.“
Pastýřským návštěvám, jako byla tato, Bůh bezpochyby hojně žehná. Jsou v souladu s Ježíšovou pobídkou: „Pas mé ovečky.“ (Jan 21:16) Samozřejmě že nejen starší mohou dávat takové duchovní dary. Podněcovat k lásce a znamenitým skutkům může každý člen sboru. (Hebrejcům 10:23, 24) Stejně jako horolezci jsou při výstupu upoutáni na společném lanu i my jsme spojeni duchovními svazky. Tím, co děláme a říkáme, nevyhnutelně ovlivňujeme druhé. Jedovatá poznámka nebo sžíravá kritika může narušit svazky, které nás sjednocují. (Efezanům 4:29; Jakub 3:8) Dobře volená slova povzbuzení a láskyplná podpora mohou našim bratrům naopak pomoci překonávat těžkosti. Budeme tak předávat duchovní dary, které mají trvalou hodnotu. (Přísloví 12:25)
Co nejvíce zrcadleme Boží slávu
Je tedy jasné, že každý křesťan má jistou míru charisma. Dostali jsme neocenitelnou naději na věčný život. Také máme duchovní dary, o něž se můžeme navzájem dělit. Můžeme se také snažit druhé lidi podněcovat, motivovat ke správným věcem. Někteří mají kromě toho i jiné dary v podobě služebních výsad. Všechny tyto dary jsou dokladem Boží nezasloužené laskavosti. A protože každý dar, který snad máme, jsme dostali od Boha, jistě to není důvod k chlubení. (1. Korinťanům 4:7)
Jsme křesťané a děláme dobře, když se sami sebe ptáme: „Použiji míru charismatu, které mám, k tomu, abych působil slávu Jehovovi, Dárci ‚každého dobrého daru a dokonalého obdarování‘? (Jakub 1:17) Budu napodobovat Ježíše a podle svých schopností a okolností sloužit jiným?“
Apoštol Petr shrnul naši odpovědnost v tomto směru: „Úměrně k tomu, jak každý z vás obdržel dar [chaʹri·sma], používejte jej tak, že jeden druhému sloužíte jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti vyjádřené různými způsoby. Jestliže někdo mluví, ať mluví, jako by to byla posvátná Boží prohlášení; jestliže někdo slouží, ať slouží jako závislý na síle, kterou opatřuje Bůh, tak, aby byl ve všem oslavován Bůh prostřednictvím Ježíše Krista.“ (1. Petra 4:10, 11)
[Poznámka pod čarou]
a Celkem zemřelo 913 lidí včetně samotného Jima Jonese.
[Podpisek obrázku na straně 23]
UPI/Corbis-Bettmann
Corbis-Bettmann