Usilujme o „svatost v Boží bázni“

JEHOVOVI Bohu připisuje Bible nejvyšší stupeň svatosti. Říká: „Svatý, svatý, svatý je Jehova.“ (Iz. 6:3; Zjev. 4:8) Hebrejská a řecká slova, která se překládají jako „svatost“, vyjadřují představu ryzosti nebo náboženské čistoty, oddělenosti od toho, co může poskvrnit. V případě Boha se svatost vztahuje na absolutní mravní dokonalost.

Jelikož Jehova Bůh je svatý, nedá se snad očekávat, že od těch, kdo ho uctívají, bude vyžadovat tělesnou, mravní i duchovní čistotu? Bible nám zcela jasně říká, že Jehova chce, aby jeho ctitelé byli svatí. Například v 1. Petra 1:16 čteme: „Budete svatí, protože já jsem svatý.“ Je vůbec možné, aby nedokonalí lidé napodobovali Jehovovu svatost? Možné to je, ačkoli ne v plné míře. Z Božího stanoviska můžeme být svatí, jestliže jsme jako jeho ctitelé duchovně čistí a máme k němu blízký vztah.

Ale jak můžeme zůstat čistí ve světě, který je mravně nečistý? Kterých zvyků bychom se měli vyvarovat? Co bychom možná měli změnit na způsobu, jak mluvíme a jak se chováme? Ukažme si, jak se v tomto ohledu můžeme poučit z toho, co Bůh vyžadoval od Židů, kteří se v roce 537 př. n. l. vraceli z Babylónu do své vlasti.

‚Vznikne tam Cesta svatosti‘

Jehova předpověděl, že se jeho lid, který bude ve vyhnanství v Babylóně, vrátí do své rodné země. Proroctví o obnově obsahovalo tuto záruku: „Jistě tam vznikne silnice, ano cesta; a bude se jmenovat Cesta svatosti.“ (Iz. 35:8a) Jak je z těchto slov patrné, Jehova nejen zařídil, aby se před Židy otevřela cesta k návratu, ale také je ujistil, že jim po cestě bude poskytovat ochranu.

V nové době Jehova zařídil, aby se před jeho služebníky na zemi otevřela ‚Cesta svatosti‘ vedoucí z Velkého Babylónu, celosvětové říše falešného náboženství. V roce 1919 vysvobodil z pout falešného náboženství pomazané křesťany, a ti postupně očistili své uctívání od všech falešných nauk. Dnes se jako Jehovovi ctitelé nacházíme v čistém duchovním prostředí, v němž můžeme nerušeně uctívat Jehovu a mít s ním i se svými bližními pokojné vztahy.

Členové ‚malého stáda‘ pomazaných křesťanů i ti, kdo patří k rostoucímu ‚velkému zástupu‘ ‚jiných ovcí‘, jsou rozhodnuti jít cestou svatosti a zvou druhé, aby se k nim připojili. (Luk. 12:32; Zjev. 7:9; Jan 10:16) Po této ‚Cestě svatosti‘ mohou jít všichni, kdo jsou ochotni „[předkládat] svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť“. (Řím. 12:1)

„Nečistý po ní nepřejde“

Židé vracející se roku 537 př. n. l. do vlasti museli splňovat důležitý požadavek. U Izajáše 35:8b je napsáno, kdo není způsobilý jít po ‚Cestě svatosti‘. Čteme tam: „Nečistý po ní nepřejde. A bude pro toho, kdo kráčí po cestě, a nebudou po ní bloudit žádní pošetilci.“ Židé se do Jeruzaléma vraceli proto, aby znovu zavedli čisté uctívání, a tak mezi nimi neměli co dělat lidé se sobeckými pohnutkami, lidé znevažující posvátné věci ani lidé duchovně nečistí. Navrátilci museli zachovávat Jehovova vysoká mravní měřítka. Stejný požadavek platí pro ty, kdo chtějí mít Boží přízeň dnes. Křesťané musí usilovat o „svatost v Boží bázni“. (2. Kor. 7:1) Kterých nečistých zvyků bychom se tedy měli vyvarovat?

Apoštol Pavel napsal: „Skutky těla jsou zjevné, totiž smilstvo, nečistota, nevázané chování.“ (Gal. 5:19) Smilstvo se týká jakékoli sexuální aktivity, při níž jsou používány pohlavní orgány a která je prováděna mimo manželský svazek. Nevázané chování se vztahuje na „prostopášnost; bezuzdnost; nestoudné chování; oplzlé chování“. Jak smilstvo, tak nevázané chování je zcela jednoznačně v rozporu s Jehovovou svatostí. Ti, kdo se takových věcí dopouštějí a nepřestanou s tím, se tedy nemohou stát členy křesťanského sboru nebo jsou z něj vyloučeni. Totéž platí o lidech, kteří ‚chamtivě páchají nečistotu‘, to znamená, že se dopouštějí toho, co lze označit jako hrubou nečistotu. (Ef. 4:19)

Výraz „nečistota“ zahrnuje celou řadu hříchů. Řecké slovo, které je takto přeloženo, se vztahuje na nečistotu všeho druhu — v chování, v mluvě i v náboženském životě. Patří k tomu zvyky, při nichž nečistota možná nedosahuje takového stupně, že by byla opodstatněným důvodem k právnímu jednání.a Dá se však říci, že ti, kdo mají takové nečisté zvyky, usilují o svatost?

Dejme tomu, že se nějaký křesťan začne tajně dívat na pornografii. Vyvolává to v něm nečisté touhy a jeho odhodlání zůstat před Jehovou čistý tím pomalu slábne. Jeho chování možná ještě nedosáhlo takového stupně, že by šlo o hrubou nečistotu, ale tento křesťan už dále neuvažuje pouze o tom, „co je cudné, . . . o čem se dobře mluví, o jakékoli ctnosti a o čemkoli chvályhodném“. (Fil. 4:8) Pornografie je nečistá a bezesporu poškozuje vztah k Bohu. O nečistotě jakéhokoli druhu by mezi námi neměla být ani zmínka. (Ef. 5:3)

Uveďme si jiný příklad. Řekněme, že nějaký křesťan si zvykne masturbovat — vědomě se dráždit, aby dosáhl sexuálního vzrušení —, ať už přitom sleduje pornografii nebo ne. Výraz „masturbace“ se v Bibli sice nevyskytuje, ale nade vší pochybnost je to zvyk, který člověka po duševní a citové stránce poskvrňuje. Kdyby se někdo tímto způsobem poskvrňoval, nepoškozoval by snad svůj osobní vztah k Jehovovi a nebyl by v Božích očích nečistý? Vezměme si k srdci vybídku apoštola Pavla, abychom se ‚očistili od každé poskvrny těla a ducha‘ a ‚umrtvovali své tělesné údy, které jsou na zemi, pokud jde o smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou touhu a chtivost‘. (2. Kor. 7:1; Kol. 3:5)

V tomto světě, kterému vládne Satan, je nečisté chování tolerováno, nebo dokonce doporučováno. Odolat pokušení a vyhnout se nečistému jednání může být velmi obtížné. Ale praví křesťané nesmí ‚chodit právě jak chodí i národy v neužitečnosti své mysli‘. (Ef. 4:17) Nečistého chování — třeba i skrytého — se musíme vyvarovat. Jen tehdy nám Jehova dovolí, abychom dál chodili po ‚Cestě svatosti‘.

„Nevyskytne se tam žádný lev“

Co ještě se vyžaduje od těch, kdo chtějí mít přízeň svatého Boha, Jehovy? Někdo možná musí udělat radikální změny v tom, jak se chová a jak mluví. Izajáš 35:9 říká: „Nevyskytne se tam žádný lev a nepřijdou na ni [tedy na ‚Cestu svatosti‘] žádná dravá divoká zvířata.“ O lidech, v jejichž chování a mluvě se projevuje sklon k násilí a agresivita, se v obrazném smyslu mluví jako o divokých zvířatech. Ti se do Božího spravedlivého nového světa rozhodně nedostanou. (Iz. 11:6; 65:25) Ten, kdo si přeje mít Boží schválení, se tedy nevyhnutelně musí takových zvířeckých povahových rysů zbavit a musí usilovat o svatost.

Bible nás vybízí: „Ať je od vás odňata všechna zlomyslná hořkost a hněv a zloba a jekot a utrhačná řeč spolu s veškerou špatností.“ (Ef. 4:31) V Kolosanům 3:8 čteme: „Všechny [je] od sebe odložte: zlobu, hněv, špatnost, utrhačnou řeč a oplzlou mluvu ze svých úst.“ Výraz přeložený v těchto dvou verších jako „utrhačná řeč“ v podstatě označuje mluvu, která zraňuje, ponižuje nebo je rouhavá.

Slovně druhým ubližovat a mluvit vulgárně je dnes zcela běžné, a to i v rodině. Manželé a manželky jeden na druhého štěkají a navzájem se zasypávají hrubými nebo potupnými poznámkami a chovají se tak i k dětem. K takové slovní agresi by v křesťanské domácnosti vůbec nemělo docházet. (1. Kor. 5:11)

Úsilí o svatost vede k požehnání

Sloužit svatému Bohu, Jehovovi, je veliká čest. (Jozue 24:19) Jehova nás uvedl do duchovního ráje a my si toho velmi vážíme. Když se budeme vždy chovat v souladu s Jehovovými svatými měřítky, povedeme ten nejlepší život, jaký je dnes možný.

Velmi brzy se země stane rájem, jak to Bůh slíbil. (Iz. 35:1, 2, 5–7) Ti, kdo po ráji touží a stále usilují o to, aby se chovali zbožně, obdrží v něm své místo. (Iz. 65:17, 21) Jako Boží ctitelé tedy zůstávejme duchovně čistí a zachovávejme si k Bohu blízký vztah.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Jaký požadavek museli splňovat Židé, aby mohli jít po ‚Cestě svatosti‘?

[Obrázek na straně 27]

Pornografie poškozuje vztah k Jehovovi

[Obrázek na straně 28]

‚Ať je od vás odňata všechna . . . zloba a jekot a utrhačná řeč‘