Jak se v prvním století šířilo křesťanství mezi Židy

ASI v roce 49 n. l. se v Jeruzalémě konala důležitá schůzka. Účastnili se jí muži, kteří se „zdáli být sloupy“ křesťanského sboru v prvním století — Jan, Petr a Ježíšův nevlastní bratr Jakub. Jako účastníci této schůzky jsou dále jmenovitě uvedeni apoštol Pavel a jeho společník Barnabáš. Na pořadu jednání byla otázka, jak rozdělit obrovské pole, na němž se mělo konat kazatelské dílo. Pavel o tom napsal: „Podali mně a Barnabášovi pravici k podílnictví, abychom my šli k národům, ale oni k těm, kdo jsou obřezaní.“ (Galaťanům 2:1, 9)a

Jak máme této dohodě rozumět? Bylo snad kazatelské pole rozděleno na obyvatelstvo tvořené Židy a proselyty na jedné straně a pohany na straně druhé? Anebo se jednalo spíše o zeměpisné rozdělení tohoto kazatelského pole? Jestliže chceme najít pravděpodobné vysvětlení, potřebujeme k tomu některé historické informace o Židech žijících v diaspoře, neboli mimo Palestinu.

Svět Židů v prvním století

Kolik Židů žilo v prvním století v diaspoře? Mnoho odborníků zřejmě souhlasí s tím, co je uvedeno v publikaci Svět Židů: „Je těžké stanovit nějaké absolutní číselné údaje, ale lze uspokojivě odhadnout, že krátce před [rokem] 70 žilo v Judeji 2,5 milionu Židů a více než 4 miliony v římské diaspoře. . . . Je pravděpodobné, že Židé reprezentovali asi desetinu obyvatelstva celého římského císařství a v místech, kde byli nejvíce soustředěni, ve městech východních provincií, mohli tvořit čtvrtinu i větší část obyvatel.“

Hlavní židovská centra na východě byla v Sýrii, Malé Asii, Babylóně a Egyptě a menší komunity byly v Evropě. Z diaspory pocházeli někteří známí první křesťané židovského původu, jako byl například Barnabáš z Kypru, Priska a Aquila z Pontu, kteří později žili v Římě, Apollos z Alexandrie a Pavel z Tarsu. (Skutky 4:36; 18:2, 24; 22:3)

Komunity v diaspoře byly v mnoha směrech spjaty se svou vlastí. Jedním takovým pojítkem byla daň, kterou Židé každoročně zasílali jeruzalémskému chrámu. Tímto způsobem se podíleli na jeho životě a na uctívání. Učenec John Barclay píše: „Existují přesvědčivé doklady o tom, že komunity v diaspoře úzkostlivě dbaly na vybírání těchto peněz, k nimž bohatí dávali ještě dary navíc.“

Dalším pojítkem byly desetitisíce poutníků, kteří každoročně cestovali do Jeruzaléma ke svátkům. Dokladem toho je zpráva, jež se týká Letnic roku 33 n. l. a je uvedena ve Skutcích 2:9–11. Židovští poutníci, kteří přišli k tomuto svátku, pocházeli z Parthie, Médie, Elamu, Mezopotámie, Kappadokie, Pontu, Asie, Frýgie, Pamfýlie, Egypta, Libye, Říma, Kréty a Arábie.

Se Židy žijícími v diaspoře komunikovali vedoucí představitelé jeruzalémského chrámu písemně. Je známo, že učitel zákona Gamaliel, o němž je zmínka ve Skutcích 5:34, posílal dopisy do Babylónu a do jiných míst tehdejšího světa. Když se asi v roce 59 n. l. apoštol Pavel dostal jako vězeň do Říma, ‚židovští přední muži‘ mu řekli: „Neobdrželi jsme z Judeje o tobě dopisy, ani žádný z bratrů, který přijel, nepodal zprávu ani nemluvil o tobě nic ničemného.“ Z toho je patrné, že z vlasti byly do Říma často posílány dopisy a zprávy. (Skutky 28:17, 21)

Biblí, kterou Židé v diaspoře používali, byl řecký překlad Hebrejských písem známý jako Septuaginta. Jeden naučný slovník uvádí: „Je možné usuzovat, že v celé diaspoře byla LXX [Septuaginta] čtena a uznávána jako diasporální židovská Bible neboli ‚svaté písmo‘.“ Právě tento překlad používali při svém vyučování první křesťané.

Členové křesťanského vedoucího sboru v Jeruzalémě o těchto okolnostech věděli. Dobrá zpráva se již dostala nejen do židovské diaspory v Sýrii, jmenovitě do Damašku a Antiochie, ale i do dalších území. (Skutky 9:19, 20; 11:19; 15:23, 41; Galaťanům 1:21) Ti, kdo byli přítomni na oné schůzce, jež se konala v roce 49 n. l., zjevně plánovali budoucí činnost. Podívejme se nyní na biblické odkazy, jež se týkají postupu díla mezi Židy a proselyty.

Židovská diaspora a Pavlovy cesty

Původním úkolem apoštola Pavla bylo, aby „nesl . . . jméno [Ježíše Krista] národům i králům a izraelským synům“.b (Skutky 9:15) Po schůzce v Jeruzalémě Pavel dále na všech místech, kam přišel, vyhledával Židy žijící v diaspoře. (Viz rámeček na straně 14.) To naznačuje, že dohoda o kazatelském poli se týkala rozdělení zeměpisného. Pavel a Barnabáš při své misionářské činnosti směřovali na západ, a ostatní sloužili Židům v jejich vlasti a velkým židovským komunitám ve východním světě.

Dalším významným střediskem byla Babylónie a území sahající až do Parthie, Médie a Elamu. Jeden historik říká, že „židovské obyvatele bylo možno nalézt ve všech územích v nížině kolem Tigridu a Eufratu, od Arménie až po Perský záliv a také na severovýchod ke Kaspickému moři a na východ do Médie“. Podle odhadu uvedeného v Encyclopaedia Judaica bylo těchto obyvatel nejméně 800 000. Židovský historik Josephus, který žil v prvním století, uvádí, že z Babylónie cestovaly ke každoročním svátkům do Jeruzaléma desetitisíce Židů.

Byli někteří z těchto poutníků, kteří přišli z Babylónie, pokřtěni o Letnicích roku 33 n. l.? To nevíme, ale mezi lidmi, kteří toho dne slyšeli apoštola Petra, byli někteří z Mezopotámie. (Skutky 2:9) Rozhodně víme, že v letech 62–64 n. l. byl apoštol Petr v Babylóně. Během svého pobytu v Babylóně napsal svůj první a možná i druhý dopis. (1. Petra 5:13) Babylón se svým početným židovským obyvatelstvem byl zřejmě považován za část kazatelského pole, které bylo při schůzce zmíněné v dopise Galaťanům přiděleno Petrovi, Janovi a Jakubovi.