SMÍŘENÍ

Smířit znamená zavést znovu soulad nebo uvést opět do příznivého vztahu; také urovnat nebo vyřešit, například smírně vyřešit neshody. Výrazy vztahující se ke smíření se v Hebrejských písmech, zejména ve 3. a 4. Mojžíšově, vyskytují na mnoha místech. Hebrejským slovem pro vykonání smíření je ka·farʹ; jeho původní význam byl možná „přikrýt“, ale předpokládá se, že mohlo znamenat i „setřít“. V řečtině jsou slova týkající se smíření odvozena od slovesa al·lasʹso, jehož základní význam je „změnit, upravit“. (Sk 6:14; Ga 4:20, Int)

Složenina ka·tal·lasʹso tedy začala mít význam „smířit“, i když v zásadě znamená „vyměnit“. (Ří 5:10) Toto sloveso použil Pavel, když mluvil o tom, že se žena má ‚opět smířit‘ se svým manželem, od něhož odešla. (1Ko 7:11) Příbuzné slovo di·al·lasʹso·mai se vyskytuje u Matouše 5:24, kde je zapsán Ježíšův pokyn, že než člověk předloží oběť na oltáři, měl by se nejprve ‚usmířit‘ se svým bratrem.

Člověk potřebuje smíření. Člověk potřebuje přikrytí hříchů čili smíření, a to kvůli hříchu, který zdědil. (1Kr 8:46; Ža 51:5; Ka 7:20; Ří 3:23) Odpovědnost za něj nenese Bůh, ale samotný člověk. (5Mo 32:4, 5) Adam, který ztratil věčný život v lidské dokonalosti, odkázal hřích a smrt svým potomkům (Ří 5:12), a proto se na ně vztahuje odsouzení ke smrti. Jestliže by lidstvo mělo znovu získat příležitost žít věčně, pak by v souladu s právní zásadou, kterou Jehova později zahrnul do mojžíšského Zákona, totiž že stejná věc se musí dát za stejnou věc, bylo nutné přesně odpovídající smíření za to, co Adam ztratil. (5Mo 19:21)

Slovo „smíření“, jak je používáno v Bibli, má základní myšlenku „přikrýt“ nebo „vyměnit“, a to, co je dáno výměnou neboli co „přikrývá“, se musí přesně shodovat s tím, co je vyměňováno neboli přikrýváno. Proto jakákoli věc, která má odčinit to, co bylo ztraceno nebo co propadlo, se s tím musí shodovat a musí to zcela přikrývat jako přesný protějšek. Nesmí to být ani větší, ani menší. Přikrytí či smíření, které je nezbytné k tomu, aby mohl být celému lidstvu navrácen dokonalý život, nemohl opatřit žádný nedokonalý člověk. (Ža 49:7, 8) Jestliže mělo být za to, co Adam ztratil, vykonáno odpovídající smíření, musela být poskytnuta oběť za hřích, která měla hodnotu dokonalého lidského života.

Jehova Bůh zavedl mezi Izraelity uspořádání, které mělo přinést smíření a které bylo předobrazem většího opatření ke smíření. To znamená, že Jehovovi, ne člověku, má být připisována zásluha za stanovení a za zjevení toho, co má být prostředkem pro smíření, prostředkem, jímž bude přikryt zděděný hřích a jímž bude dosaženo osvobození od odsouzení ke smrti, které ze hříchu plyne.

Oběti smíření. Bůh Izraelitům nařídil přinášet oběti za hřích, aby bylo vykonáno smíření. (2Mo 29:36; 3Mo 4:20) Zvláštní význam měl výroční Den smíření, kdy izraelský velekněz obětoval zvířecí oběti a vykonával smíření za sebe, za ostatní Levity a za nekněžské kmeny Izraele. (3Mo 16) Obětní zvířata měla být bez vady, což ukazovalo, že i jejich protiobraz musí být dokonalý. Smíření je také velmi nákladné, což je ukázáno tím, že musel být obětován život oběti; aby bylo vykonáno smíření, musela být totiž prolita její krev. (3Mo 17:11) Oběti za hřích, které Izraelité přinášeli, a také různé charakteristické rysy každoročního Dne smíření, nepochybně vštěpovaly Izraelitům do mysli, že hříšný stav, ve kterém jsou, je vážný a že nutně potřebují úplné smíření. Nicméně úplného smíření za hříchy člověka nemohlo být zvířecími oběťmi dosaženo, protože zvířata jsou člověku, který nad nimi má panovat, podřízena. (1Mo 1:28; Ža 8:4–8; Heb 10:1–4; viz hesla DEN SMÍŘENÍ; OBĚTNÍ DARY.)

Splnění na Kristu Ježíši. V Křesťanských řeckých písmech je úplné smíření za hříchy lidí jasně spojováno s Ježíšem Kristem. Na něm se splňují předobrazy mojžíšského Zákona, protože právě na něho předem poukazovaly různé zvířecí oběti Zákona. Ježíš jakožto dokonalý, bezhříšný člověk byl obětí za hřích přinesenou za všechny Adamovy potomky, kteří budou nakonec osvobozeni od zděděného hříchu a smrti. (2Ko 5:21) Kristus „natrvalo obětoval jednu oběť za hříchy“ (Heb 10:12) a je zcela nesporně „Boží Beránek, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29, 36; 1Ko 5:7; Zj 5:12; 13:8; srovnej Iz 53:7.) Odpuštění je závislé na vylití krve (Heb 9:22), a křesťané, kteří chodí ve světle, jsou ujišťováni, že ‚krev Ježíše, Božího Syna, je očišťuje od všeho hříchu‘. (1Ja 1:7; Heb 9:13, 14; Zj 1:5)

Ježíšův dokonalý lidský život, který byl dán jako oběť, je protiobraznou obětí za hřích. Je velmi cenná, protože jejím prostřednictvím je lidstvo vykoupeno a vyplaceno ze zděděného hříchu a smrti. (Tit 2:13, 14; Heb 2:9) Samotný Kristus řekl: „Syn člověka . . . nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné [řec. lyʹtron] výměnou za mnohé.“ (Mr 10:45; viz heslo VÝKUPNÉ.) Jeho oběť je smířením přesně za to, co hříšný Adam ztratil; Ježíš byl totiž dokonalý, a tudíž byl Adamovi — než tento první člověk zhřešil — roven. (1Ti 2:5, 6; Ef 1:7)

Smíření umožněno. Lidský hřích způsobuje rozdělení mezi Bohem a člověkem, protože Jehova hřích neschvaluje. Tato propast mezi člověkem a jeho Stvořitelem by mohla být překlenuta pouze za předpokladu, že by byl hřích skutečně ‚přikryt‘ neboli smířen. (Iz 59:2; Hab 1:13; Ef 2:3) Jehova Bůh však umožnil smíření mezi sebou a hříšným lidstvem prostřednictvím dokonalého člověka Ježíše Krista. Proto apoštol Pavel napsal: „Jásáme také v Bohu prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní obdrželi smíření.“ (Ří 5:11) Chceme-li se dostat do Jehovovy přízně, musíme přijmout Boží opatření pro smíření prostřednictvím Ježíše Krista. Pouze tak je možné získat postavení, které je srovnatelné s postavením, jež měl Adam před tím, než zhřešil. Tím, že Bůh toto smíření umožnil, projevil svou lásku. (Ří 5:6–10)

Smířením bylo učiněno zadost právu. Smíření však bylo nezbytné kvůli právu. Člověk byl sice stvořen jako dokonalý, ale kvůli svému hříchu o dokonalost přišel, a tak Adam a jeho potomci jsou pod Božím odsuzujícím rozsudkem. Právo a věrnost zásadám spravedlnosti vyžadovaly, aby Bůh na základě svého zákona vykonal nad neposlušným Adamem rozsudek. Láska však Boha podnítila k tomu, aby vytvořil náhradní opatření, které by učinilo zadost právu a na základě kterého — aniž by bylo právo porušeno — by mohlo být kajícným potomkům hříšného Adama odpuštěno a mohli dosáhnout pokoje s Bohem. (Kol 1:19–23) Proto Jehova „vyslal svého Syna jako usmiřující oběť za naše hříchy“. (1Ja 4:10; Heb 2:17) Smíření je opatření, díky kterému se něco stane vhodným neboli příznivým. Ježíšova usmiřující oběť odstraňuje důvod, kvůli kterému Bůh odsuzuje lidské tvory, a umožňuje Bohu, aby člověku projevil přízeň a milosrdenství. Díky tomuto smíření dochází k odstranění obvinění z hříchu a následného odsouzení ke smrti v případě duchovního Izraele a všech dalších, kdo ze smíření mají užitek. (1Ja 2:1, 2; Ří 6:23)

V určitých biblických textech, které se vztahují ke smíření, vystupuje do popředí myšlenka zástupné oběti. Pavel například uvedl, že „Kristus zemřel podle Písem za naše hříchy“ (1Ko 15:3) a že „nás koupí propustil z kletby Zákona tím, že se stal kletbou místo nás [Židů], protože je napsáno: ‚Prokletý je každý pověšený na kůlu.‘“ (Ga 3:13; 5Mo 21:23) Petr vysvětlil: „Sám vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl, abychom skoncovali s hříchy a žili pro spravedlnost. A ‚jeho podlitinami jste byli uzdraveni‘.“ (1Pe 2:24; Iz 53:5) Petr také napsal: „Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás vedl k Bohu.“ (1Pe 3:18)

Láskyplné opatření, na něž člověk musí reagovat vírou. Bůh a Kristus dali v souvislosti s opatřením úplného smíření za hřích, který lidé zdědili, příklad lásky. (Jan 3:16; Ří 8:32; 1Ja 3:16) Ale aby měl z tohoto opatření člověk užitek, musí činit opravdové pokání a musí projevovat víru. Jehova neměl potěšení v obětech Judy, když nebyly přinášeny se správným postojem. (Iz 1:10–17) Bůh vyslal Krista „jako obětní dar ke smíření prostřednictvím víry v jeho krev“. (Ří 3:21–26) Ti, kdo s vírou přijímají Boží opatření pro smíření prostřednictvím Ježíše Krista, mohou být zachráněni; ti, kdo jím pohrdají, zachráněni být nemohou. (Sk 4:12) A pro ty, kdo ‚svévolně páchají hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu‘. (Heb 10:26–31)

Smíření s Bohem. V dopise Římanům a v některých svých dalších dopisech používá Pavel slovo ka·tal·lasʹso a a·po·ka·tal·lasʹso (zesílený tvar), když pojednává o tom, že člověk byl smířen s Bohem prostřednictvím oběti Krista Ježíše.

Toto usmíření s Bohem je nezbytné kvůli odcizení, oddělení, nesouladu, kvůli tomu, že neexistoval přátelský vztah, a co víc, že existovalo nepřátelství. Příčinou toho byl hřích prvního člověka Adama a následná hříšnost a nedokonalost, kterou zdědili všichni Adamovi potomci. (Ří 5:12; srovnej Iz 43:27.) Apoštol Pavel mohl proto napsat, že „tělesné smýšlení znamená nepřátelství s Bohem, neboť tělo není podřízeno Božímu zákonu, ani ve skutečnosti nemůže být [kvůli své zděděné nedokonalé, hříšné podstatě]. Proto ti, kdo jsou v souladu s tělem, se nemohou líbit Bohu.“ (Ří 8:7, 8) Nepřátelství panuje proto, že Boží dokonalá měřítka nedovolují, aby Bůh schvaloval nebo přehlížel provinění. (Ža 5:4; 89:14) O jeho Synovi, který zrcadlil dokonalé vlastnosti svého Otce, je napsáno: „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi nezákonnost.“ (Heb 1:9) Proto i když „Bůh je láska“ a i když „tak velice miloval svět [lidstva], že dal svého jediného zplozeného Syna“ za lidstvo, zůstává skutečnost, že lidstvo jako celek je ve stavu nepřátelství s Bohem a že Boží láska ke světu lidstva byla láskou k nepřátelům, láskou vedenou zásadami (řec. a·gaʹpe), ne náklonností či přátelstvím (řec. fi·liʹa). (1Ja 4:16; Jan 3:16; srovnej Jk 4:4.)

Boží měřítka jsou zcela spravedlivá, a proto Bůh nemůže hřích — porušení své výslovné vůle — tolerovat nebo schvalovat. Jehova je „milostivý a milosrdný“ a „bohatý v milosrdenství“ (Ža 145:8, 9; Ef 2:4), ale když chce projevit milosrdenství, nepřehlíží právo. V M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (1894, sv. VIII, s. 958) je správně uvedeno, že vztah mezi Bohem a hříšným člověkem je tedy „právní vztah, jako vztah mezi svrchovaným panovníkem v postavení soudce a zločincem, který porušil jeho zákony a postavil se proti jeho autoritě, a se kterým se tedy jedná jako s nepřítelem“. To je situace, do níž se lidstvo dostalo kvůli tomu, že po svém praotci Adamovi zdědilo hřích.

Základ pro smíření. Jedině díky výkupní oběti Krista Ježíše a jejím prostřednictvím je možné úplné usmíření s Bohem; Ježíš je ta „cesta“, a nikdo nepřichází k Otci, leda skrze něho. (Jan 14:6) Jeho smrt byla „usmiřující obětí [řec. hi·la·smonʹ] za naše hříchy“. (1Ja 2:2; 4:10) Slovo hi·la·smosʹ označuje „prostředek upokojení“, „smíření“. Je zjevné, že oběť Ježíše Krista nebyla ‚prostředkem upokojení‘ v tom smyslu, že by uklidnila zraněné city Boha, že by ho obměkčila; smrt jeho milovaného Syna by takový účinek jistě neměla. Ježíšova oběť spíše upokojovala neboli splňovala požadavky Božího dokonalého práva, a to tím, že poskytla právně platný a spravedlivý základ pro odpuštění hříchu, aby Bůh „byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka [dědičně hříšného člověka], který má víru v Ježíše“. (Ří 3:24–26) Kristova oběť poskytla prostředek ke smytí lidského hříchu a nezákonných skutků (úplně je odčinila) a tak podpořila lidské úsilí o obnovení a získání správného vztahu ke Svrchovanému Bohu. (Ef 1:7; Heb 2:17; viz heslo VÝKUPNÉ.)

Prostřednictvím Krista tedy bylo možné, aby Bůh „smířil se sebou všechny jiné věci tím, že způsobil pokoj prostřednictvím krve, kterou [Ježíš] prolil na mučednickém kůlu“, a tak aby lidé, kteří kdysi „byli odcizenými a nepřáteli“, protože měli svou mysl zaměřenu na ničemné skutky, mohli nyní být ‚smířeni prostřednictvím jeho masitého těla skrze jeho smrt, aby je představil svaté a bezvadné a bez obžaloby před ním‘. (Kol 1:19–22) Jehova Bůh mohl nyní ‚prohlásit za spravedlivé‘ ty, které vyvolil jako své duchovní syny; nemá se na ně vztahovat žádné obvinění, protože jsou úplně smířeni s Bohem a mají k němu pokojný vztah. (Srovnej Sk 13:38, 39; Ří 5:9, 10; 8:33.)

Jak je to tedy s těmi lidmi, kteří Bohu sloužili před Kristovou smrtí? K nim patřili například Abel, který „obdržel svědectví, že je spravedlivý, neboť Bůh vydával svědectví ohledně jeho darů“, Enoch, který „měl svědectví, že se líbí Bohu“, Abraham, který „byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘“, Mojžíš, Jozue, Samuel, David, Daniel, Jan Křtitel a Kristovi učedníci (kterým Ježíš před svou smrtí řekl: „Sám Otec k vám má náklonnost.“). (Heb 11:4, 5; Jk 2:23; Da 9:23; Jan 16:27) Jehova se všemi těmito lidmi jednal a žehnal jim. Jak to, že i oni potřebují smíření prostřednictvím Kristovy smrti?

Je zjevné, že tito lidé byli s Bohem do určité míry smířeni. Nicméně stejně jako zbývající svět lidstva byli i oni stále dědičně hříšní a tím, že obětovali zvířecí oběti, sami svou hříšnost uznávali. (Ří 3:9, 22, 23; Heb 10:1, 2) Je pravda, že někteří lidé se dopouštěli zjevnějších nebo těžších hříchů než jiní, a byli dokonce zcela nepokrytě vzpurní; hřích je ale hříchem bez ohledu na jeho míru nebo závažnost. Všichni jsou hříšní, a proto bez výjimky všichni lidé, kteří jsou potomky Adama, potřebují usmíření s Bohem, jež umožňuje oběť jeho Syna.

Základem relativního přátelství mezi Bohem a lidmi, například těmi, o kterých jsme se zmínili, byla víra, kterou tito lidé projevovali, víra, která zahrnovala přesvědčení, že Bůh ve svém stanoveném čase opatří prostředek k tomu, aby byli zcela osvobozeni ze svého stavu hříchu. (Srovnej Heb 11:1, 2, 39, 40; Jan 1:29; 8:56; Sk 2:29–31.) Proto míra usmíření, z níž se těšili, byla závislá na budoucím Božím opatření výkupného. Jak je vysvětleno pod heslem PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO, Bůh ‚počítal‘ neboli považoval jejich víru za spravedlnost a na tomto základě, s absolutní jistotou, že opatření výkupného bude uskutečněno, Jehova mohl už tehdy mít k těmto lidem přátelský vztah, aniž porušil svá měřítka dokonalého práva. (Ří 4:3, 9, 10, NS a KB; srovnej také s 3:25, 26; 4:17.) Nicméně oprávněné požadavky jeho práva musí být nakonec uspokojeny, takže ‚připočtení‘ spravedlnosti proběhne na základě skutečné platby požadované výkupní hodnoty. Tím vším je zdůrazněna důležitost Kristova postavení v Božím uspořádání a je tím ukázáno, že nezávisle na Kristu Ježíši lidé nemají spravedlnost, díky níž by mohli splňovat požadavky pro to, aby mohli stát před Bohem. (Srovnej Iz 64:6; Ří 7:18, 21–25; 1Ko 1:30, 31; 1Ja 1:8–10.)

Kroky, které jsou nezbytné pro dosažení smíření. Stranou, která byla poškozena, je Bůh, protože porušen byl jeho zákon; proto je to člověk, kdo musí být smířen s Bohem, ne Bůh s člověkem. (Ža 51:1–4) Člověk není na stejné úrovni s Bohem a ani není možné změnit, opravit nebo uzpůsobit Boží náhled na to, co je spravedlivé. (Iz 55:6–11; Mal 3:6; srovnej Jk 1:17.) O Božích podmínkách pro smíření tedy není možné vyjednávat, není možné o nich diskutovat ani nejsou možné žádné ústupky. (Srovnej Joba 40:1, 2, 6–8; Iz 40:13, 14.) V mnoha překladech jsou slova v Izajášovi 1:18 přeložena těmito nebo podobnými slovy: „Pojďte a projednejme to spolu, praví Hospodin.“ (EP; KB; KJ; RS). Ale mnohem výstižnější a důslednější překlad je: „‚Tak pojďte a urovnejme záležitosti [„vyřešme spor“, Ro] mezi sebou,‘ říká Jehova.“ Za chybu, kvůli níž vznikl nesoulad, zcela nese odpovědnost člověk, ne Bůh. (Srovnej Ez 18:25, 29–32.)

To však Bohu nebrání, aby se milosrdně chopil iniciativy a otevřel cestu ke smíření. Udělal to prostřednictvím svého Syna. Apoštol Pavel napsal: „Vždyť Kristus vskutku zemřel v ustanovený čas za bezbožné lidi, zatímco jsme ještě byli slabí. Stěží někdo totiž zemře za spravedlivého člověka; ano, za dobrého člověka se snad ještě někdo odváží zemřít. Ale Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku [a·gaʹpen] tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy, protože jsme byli nyní prohlášeni za spravedlivé jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od zloby. Jestliže jsme totiž byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, když jsme byli nepřáteli, tím spíše budeme zachráněni jeho životem nyní, když jsme byli smířeni. A nejen to, ale jásáme také v Bohu prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní obdrželi smíření.“ (Ří 5:6–11) Ježíš, který „neznal hřích“, byl učiněn „hříchem za nás“; zemřel totiž jako lidská oběť za hřích, aby z lidí sňal obvinění z hříchu a trest za hřích. Proto ti, kdo jsou tohoto obvinění z hříchu zbaveni, se mohou v Božích očích jevit jako spravedliví, a tak ‚se jeho [Ježíšovým] prostřednictvím stát Boží spravedlností‘. (2Ko 5:18, 21)

Bůh své milosrdenství a svou lásku projevuje také tím, že k hříšnému lidstvu vysílá vyslance. Ve starověku byli vyslanci vysíláni ne v dobách pokojných, ale zejména v dobách, kdy panovalo nepřátelství (srovnej Lk 19:14); měli často prozkoumat, zda by nebylo možné odvrátit válku, nebo dojednat podmínky pro uzavření míru, když už válka vypukla. (Iz 33:7; Lk 14:31, 32; viz heslo VYSLANEC.) Bůh vysílá křesťanské vyslance k lidem, kterým tak chce umožnit, aby se dozvěděli jeho podmínky pro smíření a měli z něj prospěch. Apoštol Pavel napsal: „Jsme tudíž vyslanci, kteří zastupují Krista, jako by Bůh skrze nás snažně prosil. Jako zástupci Krista prosíme: ‚Smiřte se s Bohem.‘“ (2Ko 5:20) Tato snažná prosba není znamením toho, že by postavení Boha bylo nějak oslabeno nebo že by byl nějak oslaben jeho odpor k proviněním; je to spíše milosrdné naléhání na provinilce, aby hledali pokoj a unikli nevyhnutelným následkům Božího spravedlivého hněvu namířeného proti všem, kdo setrvávají v odporu proti jeho svaté vůli; je jisté, že tito lidé budou zničeni. (Srovnej Ez 33:11.) I křesťané musí být opatrní, aby „nepřijímali Boží nezaslouženou laskavost, a přitom opomíjeli její účel“ tím, že by přestali neustále hledat Boží přízeň a dobrou vůli v „přijatelném čase“ a v „den záchrany“, které Bůh milosrdně poskytuje, jak ukazují následující Pavlova slova. (2Ko 6:1, 2)

Ten, kdo si uvědomuje, že je nutné smíření, a přijímá Boží opatření ke smíření, totiž oběť Božího Syna, musí potom činit pokání ze svého hříšného způsobu jednání a obrátit se neboli opustit cestu, po níž jde hříšný svět lidstva. Když se na základě Kristova výkupného obrací k Bohu, mohou mu být odpuštěny hříchy a může dosáhnout smíření, a pak přicházejí „období osvěžení od Jehovovy osoby“ (Sk 3:18, 19) a také pokoj mysli a srdce. (Fil 4:6, 7) Tento člověk už není nepřítelem, na kterého dopadá Boží hněv, ale ve skutečnosti „přešel ze smrti do života“. (Jan 3:16; 5:24) Potom si musí uchovat Boží dobrou vůli tím, že ‚Boha vzývá v opravdovosti‘, že ‚zůstává ve víře a nebude odvlečen od naděje té dobré zprávy‘. (Ža 145:18; Fil 4:9; Kol 1:22, 23)

V jakém smyslu Bůh ‚smiřuje se sebou svět‘?

Apoštol Pavel napsal, že Bůh „se sebou smiřuje svět prostřednictvím Krista a nepočítá jim jejich přečiny“. (2Ko 5:19) To by se nemělo vykládat nesprávně, tedy tak, že všichni lidé jsou díky Ježíšově oběti automaticky smířeni s Bohem. Apoštol totiž vzápětí popisuje dílo vyslanců, kteří snažně prosí lidi, aby ‚se smířili s Bohem‘. (2Ko 5:20) Ve skutečnosti mohou být smířeni všichni ti ze světa lidí, kdo jsou ochotni na prostředek ke smíření kladně reagovat. Proto čteme, že Ježíš přišel, aby „dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“, a ten, „kdo projevuje víru v Syna, má věčný život; kdo neposlouchá Syna, neuvidí život, ale zůstává na něm Boží zloba“. (Mt 20:28; Jan 3:36; srovnej Ří 5:18, 19; 2Te 1:7, 8.)

Záměrem Jehovy Boha je však „shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef 1:10) Je sice nezbytné, aby byli zničeni ti, kdo odmítají ‚urovnat záležitosti‘ (Iz 1:18) s Jehovou, ale výsledkem bude vesmír, který bude v naprostém souladu s Bohem, a lidstvo, které se bude opět radovat z přátelství s Bohem, jenž bude lidem hojně žehnat, jako to dělal na počátku v Edenu. (Zj 21:1–4)

Jehova Bůh ukončil svůj smluvní vztah s Izraelity jakožto národem, protože jako celek byli nevěrní a zavrhli jeho Syna. (Mt 21:42, 43; Heb 8:7–13) Je zřejmé, že právě na to poukazuje apoštol Pavel, když říká: „Jejich zavržení znamená smíření pro svět.“ (Ří 11:15) Jak totiž vyplývá z kontextu, otevřela se tím cesta pro svět mimo židovskou komunitu neboli židovský sbor. To znamená, že vedle věrného židovského ostatku měly nyní nežidovské národy příležitost být zahrnuty do nové smlouvy jako Boží nový národ, duchovní Izrael. (Srovnej Ří 11:5, 7, 11, 12, 15, 25.)

Židovský národ jakožto Boží smluvní lid, Boží „zvláštní majetek“ (2Mo 19:5, 6; 1Kr 8:53; Ža 135:4), byl sice do určité míry usmířen s Bohem, ale potřeboval úplné smíření prostřednictvím předpověděného Výplatce, Mesiáše. (Iz 53:5–7, 11, 12; Da 9:24–26) Lidé z nežidovských národů naproti tomu byli ‚odcizeni izraelskému státu a byli cizími lidmi vůči smlouvám o slibu, a neměli žádnou naději a byli bez Boha ve světě‘, protože před Bohem neměli schválené postavení. (Ef 2:11, 12) V souladu s posvátným tajemstvím týkajícím se Semene Bůh ale zamýšlel požehnat lidem ze ‚všech národů země‘. (1Mo 22:15–18) Prostředek pro toto požehnání, oběť Krista Ježíše, tedy otevřel cestu lidem z odcizených nežidovských národů, aby se „přiblížili Kristovou krví“. (Ef 2:13) Kromě toho bylo touto obětí také odstraněno rozdělení mezi Židy a Nežidy, protože Ježíšova oběť naplnila a odstranila smlouvu Zákona; to Kristu umožnilo, aby „plně smířil obojí lid v jedno tělo Bohu prostřednictvím mučednického kůlu, protože skrze sebe usmrtil nepřátelství [rozdělení, které způsobila smlouva Zákona]“. Židé a Nežidé měli nyní prostřednictvím Krista Ježíše stejný přístup k Bohu a v průběhu času byli Nežidé uvedeni do nové smlouvy jako dědicové Království s Kristem. (Ef 2:14–22; Ří 8:16, 17; Heb 9:15)