CHVÁLA

Projev uznání, obdivu, nebo — pokud je chvála vzdávána Bohu — dokonce projev uctívání. Slovesem „chválit“ je překládáno hebrejské sloveso ha·lalʹ a řecké sloveso ai·neʹo. (Ža 113:1; Iz 38:18; Ří 15:11; viz hesla HALEL; HALELUJAH.) Řecké podstatné jméno hyʹmnos, od něhož je odvozeno české slovo „hymnus“, označuje chválu nebo chvalozpěv k oslavě Boha. (Mr 14:26, Rbi8, ppč)

Chválit Boží jméno znamená chválit samotného Nejvyššího. (Ža 69:30) On si zaslouží tu největší chválu, protože je „dobrý“ neboli je zosobněním mravní dokonalosti, je Stvořitelem, je Pomocníkem těm, kdo jsou v tísni, je Zachovatelem a Osvoboditelem svého lidu. (Ža 135:3; 150:2; 1Pa 16:25, 26) O tuto chválu se nikdy nebude dělit s neživými sochami či obrazy, které svým ctitelům nemohou poskytnout žádnou pomoc. (Iz 42:8)

V uctívání, které Izrael prokazoval Jehovovi, zaujímala chvála důležité místo. Všemohoucí je zcela obklopen chválou, a proto je o něm řečeno, že ‚obývá Izraelovy chvály‘. (Ža 22:3) Král David organizoval kněze a Levity, aby chválili Jehovu písní a instrumentální hudbou. Organizační uspořádání, které zavedl David, platilo dále i v chrámu, který postavil Šalomoun, a ještě po mnoho let kněží a Levité poskytovali při vzdávání chvály vedení a používali inspirované skladby, které se až dodnes zachovaly v knize Žalmy. (1Pa 16:4–6; 23:2–5; 2Pa 8:14; viz heslo HUDBA.)

V projevování chvály, na kterou má Bůh výlučné právo, si Jehovovi věrní služebníci nedali ničím zabránit. Když byl vydán výnos, že chválit Jehovu je nezákonné a že kdo to dělá, bude za trest uvržen do lví jámy, prorok Daniel Jehovu chválit nepřestal. (Da 6:7–10) Ježíš Kristus nedělal nic sám od sebe, a tím dal znamenitý příklad ve chválení svého Otce. Celým svým životem a svou službou včetně zázraků, které vykonal, Boží Syn vyjadřoval chválu svému Otci. (Lk 18:43; Jan 7:17, 18)

Křesťané v prvním století dále používali ke chvále Jehovy inspirované žalmy. Zdá se, že kromě toho existovaly nějaké křesťanské skladby — ‚chvály Boha‘ neboli hymny a ‚duchovní písně‘ neboli písně s duchovními náměty. (Ef 5:19; Kol 3:16) Chvála, kterou vzdávají křesťané, se však neomezuje jen na písně. Vyjadřují ji způsobem života a aktivním zájmem o duchovní i hmotné blaho druhých. (Heb 13:15, 16)

Chvála určená lidem. Sebechvála je dokladem pýchy, a posluchače nepovzbuzuje. Je projevem nelásky, protože to je vyvyšování své vlastní osoby nad ostatní. (1Ko 13:4) Pokud je chvála na místě, má to být spontánní projev od nestranných pozorovatelů, kteří ze svých projevů chvály sami nic nezískají. (Př 27:2)

I když chválu vyjadřují druzí, přece může být zkouškou pro toho, komu je určena. Může vyvolávat pocity nadřazenosti nebo pýchy a pro někoho může být příčinou pádu. Jestliže však je chvála přijímána ve správném duchu, může na člověka zapůsobit kladně. Ten, kdo je chválen, může pokorně uznat, že za chválu vděčí Jehovovi Bohu, a může ho to povzbudit, aby se choval tak, aby ve svém chvályhodném mravním postoji neselhal. Z inspirovaného přísloví je vidět, jaký účinek chvála má; chvála totiž ukazuje, jakou osobností člověk skutečně je: „Na stříbro je tavicí kelímek, a na zlato je pec; a jednotlivec je podle své chvály.“ (Př 27:21; srovnej Bo.)

Žádnému člověku se nikdy nemůže dostat větší chvály nebo většího uznání, než je to, že ho uzná za schváleného Bůh. Taková chvála bude vyjádřena tehdy, až se Pán Ježíš Kristus zjeví ve své slávě. (1Ko 4:5; 1Pe 1:7) Tato chvála nezávisí na tom, čím se člověk vyznačuje v tělesném ohledu, ale na tom, zda žil tak, jak se patří na Jehovova služebníka. (Ří 2:28, 29; viz heslo ŽID, ŽIDOVKA.) Do té doby ať osoby ve vysokém vládním postavení a také jiní lidé chválí pravé křesťany za to, že dbají zákonů a jsou poctiví. (Ří 13:3) Jakmile ti, kdo jejich chování pozorují, pochopí, že znamenité chování křesťanů je důsledkem toho, že jsou oddanými ctiteli Jehovy, bude to ke chvále Jehovy a jeho Syna, jehož věrnými a oddanými učedníky tito křesťané jsou.