VYSLANEC

V biblickém použití je to oficiální představitel, který byl ze zvláštního důvodu vyslán vládcem za nějakým konkrétním účelem. Obvykle v tomto postavení sloužili starší, zralí muži. Řecké slovo pre·sbeuʹo (‚jednat jako vyslanec‘ [Ef 6:20]; ‚být vyslancem‘ [2Ko 5:20]) a slovo pre·sbeiʹa („sbor vyslanců“ [Lk 14:32]) jsou tudíž příbuzné slovu pre·sbyʹte·ros, které znamená „starší muž; starší“. (Sk 11:30; Zj 4:4)

Potom, co byl Kristus vzkříšen do nebes a nebyl již na zemi jako člověk, jeho věrní následovníci byli jmenováni, aby jednali místo něho, a proto „zastupují Krista“ jako Boží vyslanci. Pavel se výslovně zmiňuje o svém úřadu vyslance. (2Ko 5:18–20) Byl podobně jako všichni pomazaní následovníci Ježíše Krista vyslán k národům a lidem, kteří byli odcizeni nejvyššímu Svrchovanému Panovníku, Jehovovi Bohu — byli vyslanci ve světě, který neměl pokoj s Bohem. (Jan 14:30; 15:18, 19; Jk 4:4) Jako vyslanec nesl Pavel poselství smíření s Bohem skrze Krista, a když byl vězněn, řekl tudíž o sobě, že je „vyslanec v řetězech“. (Ef 6:20) Skutečnost, že Pavel byl v řetězech, ukazuje na nepřátelský postoj světa vůči Bohu, Kristu a mesiášské královské vládě, protože vyslanci byli od nepaměti pokládáni za nedotknutelné. Národy projevily neúctu vyslancům, kteří byli vysláni, aby zastupovali Boží Království pod vládou Krista, a tím daly najevo velké nepřátelství. Byla to ta nejhrubší urážka.

Pavel v roli vyslance respektoval zákony té země, ale zůstával přísně neutrální ke světskému politickému a vojenskému dění. Bylo to v souladu se zásadou světských vlád, že vyslanci musí poslouchat zákony, ale nemusí projevovat oddanost zemi, do níž byli vysláni.

Všichni Kristovi věrní, pomazaní, duchem zplození následovníci, kteří mají nebeské občanství, jsou podobně jako Pavel „vyslanci, kteří zastupují Krista“. (2Ko 5:20;Fil 3:20)