ZÁVIST

Pocit rozmrzelosti a nelibosti vůči jiným lidem kvůli jejich majetku, úspěchu, výhodám, postavení či pověsti. Závistiví lidé chtějí mít to, co mají druzí, a možná mají pocit, že ti druzí na to nemají právo. Zatímco hebrejské slovo qin·ʼahʹ může podle kontextu znamenat horlivost, zanícení, trvání na výlučné oddanosti nebo žárlivost a závist (2Kr 19:31; Ža 79:5; 4Mo 25:11; 5:14; Job 5:2), řecké slovo fthoʹnos má jednoznačně negativní význam a označuje závist. (Ří 1:29)

Jedním ze špatných sklonů hříšného člověka je sklon k závisti. (Jk 4:5) Je to projev nenávisti. Filištíni záviděli Izákovi jeho blahobyt, a proto zlomyslně ucpali studny, které potřeboval pro napájení svých stád. Filištínský král nakonec Izáka požádal, aby tuto oblast opustil. (1Mo 26:14–16, 27) Korach, Datan a Abiram záviděli Mojžíšovi a Áronovi jejich důstojnost a vznešené postavení, a proto na ně zaútočili zlomyslnými slovy. (4Mo 16:1–3; Ža 106:16–18) Reakce lidí na Ježíšova slova byla příznivá, a to naplnilo přední kněze a mnohé židovské starší závistí. Jejich závist vyvrcholila tím, že vydali Božího Syna Pilátovi, aby ho odsoudil na smrt. (Mt 27:1, 2, 18; Mr 15:10)

Podpora učení, které není v souladu s naukami Ježíše Krista, vede k závisti. Člověku, který takové věci učí, nejde o oslavení Boha, ale jde mu hlavně o jeho vlastní slávu a o to, aby propagoval své vlastní nauky. Závist, k níž to vede, se nakonec může projevit snahou podat nesprávné informace o pravých křesťanech, uškodit jim a snížit hodnotu jejich tvrdé práce a zdravého vlivu. (1Ti 6:3, 4) S lidmi, kteří měli špatnou motivaci a kázali Krista ze závisti, musel bojovat apoštol Pavel. Jejich záměrem bylo zkazit Pavlovu pověst a autoritu apoštola, protože mu záviděli. Uvězněného apoštola se snažili zastrašit a sklíčit. Chtěli se vyvýšit na jeho úkor proto, aby prosadili své sobecké cíle. (Fil 1:15–17)

Podlehnout závisti je nebezpečné. Lidem, kteří svých cílů dosáhnou podvodem a násilím, se možná nějakou dobu daří dobře, jsou v bezpečí a mají dobré zdraví, dokonce i jejich smrt může být pokojná, bez velké úzkosti. A tak vidí-li Boží služebník, že on sám má horší podmínky, mohl by ničemným jejich okolnosti závidět, a narušit tím své ocenění pro to, jakou hodnotu má konání Boží vůle, jako se to stalo žalmistovi Asafovi. (Ža 73:2–14) Písmo proto opakovaně předkládá rozumné důvody, proč nezávidět zlým lidem ani nepřijímat jejich způsoby — ti, kdo jednají nespravedlivě, pomíjejí jako zelená tráva, která v prudkém slunečním horku rychle usychá. (Ža 37:1, 2) Ti, kdo svého cíle dosáhli násilím, sice mají blahobyt, jsou však Jehovovi něčím odporným a je na nich jeho prokletí. (Př 3:31–33) Jejich život nemá žádnou budoucnost. (Př 23:17, 18; 24:1, 19, 20)

Inspirované přísloví popisuje žalostný úděl závistivých lidí: „Muž se závistivým [doslova „špatným; zlým“] okem pospíchá za hodnotnými věcmi, ale neví, že na něho přijde nouze.“ (Př 28:22) Člověk se závistivým okem jde vlastně vstříc nouzi. Usiluje o to, aby se dostal na úroveň těch, kterým závidí, ale degraduje se přitom morálně, protože obětuje spravedlivé zásady. Dokonce i když se mu podaří zbohatnout, je to jen dočasné, a při smrti vše ztratí. Tito lidé tudíž usilují neboli ‚se namáhají‘ nadarmo. Ježíš zahrnul „závistivé [doslova „ničemné“] oko“ mezi ničemné věci, které vycházejí z člověka a poskvrňují ho. (Mr 7:22, 23)

Závist patří mezi ohavné skutky těla, které člověku brání, aby nezdědil Boží Království. (Ga 5:19–21) Všichni, kdo ve skutcích těla setrvávají, „zasluhují smrt“. (Ří 1:29, 32) Sklonům k závisti však lze s pomocí Božího ducha odolávat. (Ga 5:16–18, 25, 26; Tit 3:3–5; 1Pe 2:1)