A co texty, které „dokazují“ trojici?

ŘÍKÁ se, že některé biblické texty jsou důkazem podporujícím trojici. Ale když takové texty čteme, měli bychom mít na paměti, že biblická a historická svědectví trojici nepodporují.

Jakýkoli biblický důkaz předkládaný jako důkaz musí být chápán v kontextu důsledného učení celé Bible. Pravý význam takového textu často objasní kontext okolních veršů.

Tři v jednom

NOVÁ katolická encyklopedie nabízí tři takové „dokazující“ texty, ale přiznává také: „Nauce o Svaté trojici se ve S[tarém] Z[ákoně] nevyučuje. Nejstarší doklady v N[ovém] Z[ákoně] jsou v Pavlovských epištolách zejména v 2. Kor. 13.13 [v některých Biblích 14. verš] a v 1. Kor. 12.4–6. V Evangeliích se doklad Trojice výslovně nalézá jen v křestní formuli Mat. 28:19.“

V oněch verších jsou tři „osoby“ v Ekumenickém překladu vyjmenovány po sobě. Druhá Korinťanům 13:13 (14) seskupuje tyto tři takto: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ První Korinťanům 12:4–6 říká: „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.“ A Matouš 28:19 zní: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“

Říkají ty verše, že Bůh, Kristus a svatý duch tvoří trojjediné Božstvo, že ti tři jsou si rovni podstatou, mocí a věčností? O nic víc než vyjmenování tří lidí, třeba Honzy, Pepíka a Franty znamená, že jsou tři v jednom.

McClintockova a Strongova Cyklopedie biblické, teologické a církevní literatury (angl.) přiznává, že tento druh odkazu „dokazuje jen to, že jsou vyjmenovány tři subjekty, . . . ale samo o sobě to nedokazuje, že všechny tři nutně sdílejí božskou povahu a patří jim stejná božská čest“.

Přestože se tento pramen zastává trojice, říká o 2. Korinťanům 13:13 (14): „Nemohli bychom právem vyvozovat, že vlastnili stejnou autoritu nebo stejnou povahu.“ A o Matoušovi 28:18–20 říká: „Tento text by však sám o sobě rozhodně nedokázal ani osobnost tří zmíněných subjektů ani jejich rovnost ani božskost.“

Když byl Ježíš pokřtěn, Bůh, Ježíš a svatý duch byli také uvedeni ve stejném kontextu. Ježíš „viděl Božího ducha, jak sestupuje jako holubice a přichází na něj“. (Matouš 3:16) Tím se ovšem neříká, že ti tři jsou jeden. Abraham, Izák a Jákob jsou mnohokrát uváděni spolu, ale to z nich také nedělá jednoho. Navíc sestoupil Boží duch na Ježíše při křtu a to ukázalo, že Ježíš do té doby nebyl pomazán duchem. Když je to tak, jak mohl být částí trojice, když byl vždy jedno se svatým duchem?

Jiný odkaz, který mluví o těch třech spolu, se vyskytuje v některých starších překladech Bible v 1. Jana 5:7. Učenci však uznávají, že tato slova v Bibli původně nebyla, ale byla přidána mnohem později. Většina moderních překladů tento nepravý verš právem vynechává.

Jiné „dokazující“ texty hovoří jen o vztahu mezi dvěma — Otcem a Ježíšem. Uvažujme o některých.

„Já a Otec jsme jedno“

TENTO text z Jana 10:30 se často uvádí na podporu trojice, ačkoli tam není ani zmínka o třetí osobě. Ale sám Ježíš ukázal, co myslel tím, že je s Otcem „jedno“. U Jana 17:21, 22 se modlil k Otci, aby jeho učedníci „všichni byli jedno, stejně jako ty, Otče, jsi ve spojení se mnou a já ve spojení s tebou, aby také oni byli ve spojení s námi, . . . aby byli jedno, stejně jako my jsme jedno.“ Modlil se Ježíš, aby se všichni jeho učedníci stali jedinou bytostí? Ne, Ježíš se zjevně modlil za to, aby byli jednotní myšlením a záměrem, jako byl on a Bůh. — Viz též 1. Korinťanům 1:10.

V 1. Korinťanům 3:6, 8 říká Pavel: „Já jsem sázel, Apollo zaléval. . . Kdo tedy sází a kdo zalévá, jsou jedno.“ Pavel nemyslel, že on a Apollo jsou dvě osoby v jedné; myslel tím, že jsou sjednoceni záměrem. Řecké slovo, které tu Pavel použil pro „jedno“ (hen), je ve středním rodu, znamená doslovně „jedna [věc]“ a naznačuje jednotu ve spolupráci. Je to stejné slovo, jaké použil Ježíš u Jana 10:30, aby popsal svůj vztah k Otci. Je to také stejné slovo, které použil Ježíš u Jana 17:21, 22. Když tedy v těchto případech použil slovo „jedno“ (hen), mluvil o jednotě smýšlení a záměru.

Ohledně Jana 10:30 řekl Jan Kalvín (který byl trinitář) v knize Komentář k Evangeliu podle Jana: „Staří nesprávně používali tuto pasáž, aby dokazovali, že Kristus je. . . stejné podstaty s Otcem. Kristus totiž nedokazuje jednotu podstaty, ale shodu, kterou má s Otcem.“

Přímo v kontextu veršů za Janem 10:30 Ježíš důrazně argumentoval, že svými slovy netvrdí, že je Bůh. Zeptal se Židů, kteří učinili ten nesprávný závěr a chtěli ho kamenovat: „Proč mě obviňujete z rouhání, protože jsem já, posvěcený a vyslaný do světa Otcem, řekl: ‚Jsem Boží Syn‘?“ (Jan 10:31–36, NA) Ježíš tvrdil, že je Boží Syn, a ne Bůh.

„Činil se rovným Bohu“?

JINÝ text uváděný na podporu trojice je Jan 5:18. Říká, že Židé (jako u Jana 10:31–36) chtěli Ježíše zabít, protože „také nazýval Boha svým Otcem a tím se činil rovným Bohu“.

Ale kdo říkal, že se Ježíš činí rovným Bohu? Ježíš ne. Hájil se proti tomuto nařčení hned v následujícím verši (19): „Ježíš jim na to řekl. . . ‚Syn nemůže sám ze sebe konat nic, ale jen to, co vidí konat Otce‘.“ — Petrů.

Tím ukázal Ježíš Židům, že není roven Bohu, a proto nemůže jednat z vlastní iniciativy. Umíme si představit někoho rovného všemohoucímu Bohu, jak říká, že ‚sám ze sebe nemůže konat nic‘? (Srovnej Daniela 4:34, 35; 4:31, 32, KB) Je zajímavé, že kontext jak u Jana 5:18, tak 10:30 ukazuje, že se Ježíš hájil před falešným obviněním od Židů, kteří stejně jako zastánci trojice docházeli k nesprávným závěrům.

„Rovný Bohu“?

VE FILIPANŮM 2:6 říká katolická Česká bible z 18. století o Ježíšovi: „Jsa v způsobě Boží, nepoložil sobě toho za loupež, že jest roven Bohu.“ Kralická bible z roku 1613 zní velmi podobně. Řadu takových překladů někteří dosud používají na podporu myšlenky, že Ježíš byl rovný Bohu. Ale všimni si, jak zní ten verš v jiných překladech:

1869: „Který, jsa v Boží podobě, nepovažoval za věc, po níž by se měl sápat, aby byl roven Bohu.“ Nový zákon od G. R. Noyese (angl.)

1965: „On — vpravdě božské povahy! — se nikdy sebejistě nečinil rovným Bohu.“ Das neue Testament, revidované vydání, od Friedricha Pfäfflina.

1968: „Který, ač byl v Boží podobě, nepovažoval rovnost Bohu za věc, které by se měl chtivě zmocnit.“ La Bibbia Concordata.

1976: „Vždy měl povahu Boha, ale nemyslil, že by se měl pokusit násilím se stát rovným Bohu.“ — Dnešní anglická verze.

1984: „Ačkoli existoval v Boží podobě, neuvažoval o tom, že by něco uchvátil, totiž aby byl rovný Bohu.“ Překlad nového světa Svatých písem.

1985: „Který, jsa v podobě Boha, nepokládal rovnost s Bohem za něco, po čem by se měl sápat.“ Nová jeruzalémská bible, angl.

1970: „Ačkoli měl božskou podobu, nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist.“ — Žilka.

Někteří však tvrdí, že i tyto přesnější překlady naznačují, že 1. Ježíš již měl rovnost, ale nechtěl se jí držet, nebo že 2. nepotřeboval uchvacovat rovnost, protože ji měl.

V tomto ohledu říká Ralph Martin v Pavlově epištole Filipanům (angl.) o původní řečtině: „Je však sporné, zda význam slovesa může sklouznout od svého skutečného smyslu ‚zmocnit se‘, ‚násilím uchvátit‘ ke smyslu ‚podržet‘.“ Vykladačův Řecký zákon (angl.) také říká: „Nemůžeme najít žádnou pasáž, kde ἁρπάζω [harpazo] nebo kterákoli jeho odvozenina má smysl ‚držet ve vlastnictví‘, ‚udržet‘. Bez výjimky se zdá znamenat ‚zmocnit se‘, ‚násilím uchvátit‘. Není tedy přípustné odklánět se od pravého smyslu ‚sápat se‘ k smyslu docela jinému, totiž ‚držet‘.“

Z dosud řečeného vyplývá, že překladatelé verzí jako Česká bible a Kralická bible pozměňují pravidla, aby podpořili trinitářský záměr. Když přečteme řecký text Filipanům 2:6 objektivně, zdaleka neříká, že Ježíš pokládal za vhodné být roven Bohu, ale ukazuje pravý opak, že to Ježíš nepokládal za vhodné.

Ze souvislosti okolních veršů (3–5, 7, 8, Česká bible) jasně vyplývá, jak chápat 6. verš. Filipané byli vybízeni k postoji: „V pokoře jedni druhých za vyšší nežli sami sebe držíce.“ Pak používá Pavel Krista jako vynikající příklad tohoto postoje: „To zajisté ciťte v sobě, což i v Kristu Ježíši.“ Co měli cítit? ‚Nepoložit sobě toho za loupež, že jsou rovni Bohu‘? Ne, to by byl pravý opak toho, co chtěl Pavel zdůraznit. Naopak, Ježíš, který ‚držel Boha za vyššího nežli sama sebe‘, by se nikdy ‚nesápal po rovnosti s Bohem‘, ale místo toho „ponížil sebe samého, učiněn jsa poslušným až k smrti“.

To přece není řeč o nějaké části všemohoucího Boha. Je to řeč o Ježíši Kristu, který zde dokonale ztělesňoval Pavlovu myšlenku — totiž důležitost pokory a poslušnosti vůči nadřazenému stvořiteli Jehovovi Bohu.

„Já jsem“

U Jana 8:58 v řadě překladů, například v Ekumenickém, říká Ježíš: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem“. Vyučoval tam Ježíš, jak tvrdí zastánci trojice, že byl známý titulem „Já jsem“? A znamená to, jak tvrdí oni, že byl Jehovou z Hebrejských písem, protože v Kralické bibli stojí v 2. Mojžíšově 3:14: „Řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM“?

Ve 2. Mojžíšově 3:14 (KB) je slovo „JSEM“ použito jako titul pro Boha a naznačuje, že skutečně existuje a udělá, co slíbil. Pentateuch a Haftorahs vydaný dr. J. H. Hertzem, říká o tomto výroku: „Pro Izraelity v otroctví to asi znamenalo: ‚Ačkoli On ještě neprojevil Svou moc vůči vám, učiní to; je věčný a jistě vás vykoupí.‘ Většina moderních překladatelů se řídí podle Rashiho [francouzský komentátor Bible a talmudu] a [2. Mojžíšova 3:14] u nich zní: ‚Chci být, čím chci být.‘“

Výraz u Jana 8:58 je docela jiný než ten, který je použit ve 2. Mojžíšově 3:14. Ježíš jej nepoužil jako jméno nebo titul, ale jako způsob vysvětlení své předlidské existence. Všimni si proto, jak překládají Jana 8:58 některé jiné biblické verze:

1869: „Od doby předtím, než byl Abraham, byl jsem já.“ Nový zákon od G. R. Noyese.

1935: „Existoval jsem předtím, než se narodil Abraham.“ Bible–Americký překlad od J. M. P. Smithe a E. J. Goodspeeda.

1965: „Než se narodil Abraham, již jsem byl tím, kdo jsem.“ Das neue Testament od Jörga Zinka.

1981: „Byl jsem naživu, než se narodil Abraham!“ Jednoduchá anglická bible.

1984: „Než Abraham začal existovat, byl jsem já.“ Překlad nového světa Svatých písem.

Základní myšlenka zde použité řečtiny je ta, že Boží stvořený „prvorozený“, Ježíš, existoval dlouho předtím, než se narodil Abraham. — Kolosanům 1:15; Přísloví 8:22, 23, 30; Zjevení 3:14.

Kontext opět ukazuje, že je to správné porozumění. Tentokrát chtěli Židé Ježíše kamenovat, protože tvrdil, že ‚viděl Abrahama‘, ačkoli mu podle nich nebylo ani padesát let. (Verš 57) Ježíšova přirozená odpověď byla říci pravdu o svém věku. Proto jim tedy oznámil, že byl „naživu, než se narodil Abraham“. — Jednoduchá anglická bible.

„Slovo byl Bůh“

U JANA 1:1 stojí v Kralické bibli: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Zastánci trojice tvrdí, že to znamená, že „Slovo“ (řecky ho logos), které přišlo na zem jako Ježíš Kristus, byl samotný všemohoucí Bůh.

Všimni si však, že i zde dává kontext podklad pro správné porozumění. I Kralická bible říká: „To Slovo bylo u Boha.“ (Kurziva od nás.) Ten, kdo je „u“ nějaké jiné osoby, nemůže být totéž, co ta osoba. Ve shodě s tím poznamenává Journal of Biblical Literature vydávaný jezuitou Josephem A. Fitzmyerem, že kdyby se závěr textu Jana 1:1 vykládal jako „ten“ Bůh, „odporovalo by to předešlé větě“, která říká, že Slovo bylo u Boha.

Všimni si také, jak tuto část verše uvádějí jiné překlady.

1808: „A to slovo bylo bohem.“ Nový zákon ve zlepšené verzi, na základě Nového překladu arcibiskupa Newcoma: s opraveným textem, angl.

1864: „A bohem bylo to slovo.“ Zdůrazněný diaglott, meziřádkové čtení, od Benjamina Wilsona, angl.

1928: „a Slovo byla božská bytost.“ La Bible du Centenaire, L’Evangile selon Jean, od Maurice Goguela.

1935: „A Slovo bylo božské.“ Bible — americký překlad, od J. M. P. Smithe a E. J. Goodspeeda.

1946: „a božského druhu bylo to Slovo.“ Das neue Testament od Ludwiga Thimma.

1950: „A Slovo bylo bohem.“ Překlad nového světa Svatých písem.

1958: „A to Slovo bylo Bohem.“ Nový zákon od Jamese L. Tomaneka.

1975: „A Bůh (neboli božského druhu) bylo to Slovo.“ Das Evangelium nach Johannes od Siegfrieda Schulze.

1978: „A bohu podobného druhu byl Logos.“ Das Evangelium nach Johannes od Johannese Schneidera.

U Jana 1:1 se dvakrát vyskytuje řecké podstatné jméno theos (bůh). První výskyt odkazuje na všemohoucího Boha, u něhož bylo Slovo („a Slovo [logos] bylo u Boha [tvar theos]“). Tento první theos má však u sebe slovo ton, což je tvar řeckého určitého členu, který ukazuje na zřetelnou totožnost, v tomto připadě všemohoucího Boha („a Slovo bylo u [toho] Boha“).

Zato před druhým theos u Jana 1:1 žádný člen není. Doslovný překlad by tedy zněl „a bůh bylo to Slovo“. Viděli jsme však, že mnohé překlady toto druhé theos [přísudkové podstatné jméno] překládají jako „božské“, „bohu podobné“ nebo „bůh“ s neurčitým členem („a“, „ein“). Co je k tomu opravňuje?

Řečtina koiné měla určitý člen, ale neměla neurčitý člen. Když tedy před přísudkovým podstatným jménem nestojí určitý člen, může být neurčité. Záleží na kontextu.

Journal of Biblical Literature říká, že výrazy „s anarthrózním [bez členu] přísudkem, který předchází sloveso, mají význam především kvalitativní“. Jak poznamenává Journal, naznačuje to, že logos může být přirovnán k bohu. O textu Jana 1:1 se tam také říká: „Kvalitativní platnost přísudku je tak výrazná, že na podstatné jméno [theos] nelze pohlížet jako na určité.“

Jan 1:1 tedy osvětluje kvalitu, vlastnost Slova, že je „božské“, „bohu podobné“, že je to nějaký „bůh“, ale ne všemohoucí Bůh. To je v souladu s celou Biblí, která ukazuje, že Ježíš, zde nazývaný „Slovo“ ve své úloze Božího mluvčího, byl poslušný, podřízený, vyslaný na zem svým nadřízeným, všemohoucím Bohem.

Je mnoho jiných biblických veršů, v nichž téměř všichni překladatelé do jazyků, které mají neurčitý člen, vkládají neurčitý člen do překládaných řeckých vět stejné stavby. Například u Marka 6:49, když učedníci viděli Ježíše kráčet po vodě, říká Překlad krále Jakuba: „They supposed it had been a spirit.“ („Předpokládali, že to byl [neurčitý člen] duch.“) V řečtině koiné není před slovem „duch“ žádný neurčitý člen. Ale téměř všechny překlady do jazyků, které neurčitý člen mají, jej tam vkládají, aby překlad odpovídal kontextu. Právě tak, protože Jan 1:1 ukazuje, že Slovo bylo u Boha, nemohlo být Bůh, ale bylo „[nějaký] bůh“ neboli „božské“.

Joseph Henry Thayer, teolog a učenec, který pracoval na Americké standardní verzi, řekl prostě: „Logos byl božský, ne sama božská Bytost.“ A jezuita John L. McKenzie napsal ve svém Biblickém slovníku (angl.): „Jn 1:1 by se měl přísně překládat. . . ‚Slovo bylo božská bytost‘.“

Porušení pravidla?

NĚKTEŘÍ však tvrdí, že takové překlady porušují pravidlo gramatiky řečtiny koiné, kterou vydal roku 1933 znalec řečtiny E. C. Colwell. Tvrdil, že v řečtině přísudkové podstatné jméno „má [určitý] člen, když stojí za slovesem; nemá [určitý] člen, když stojí před slovesem“. Myslel tím, že přísudkové podstatné jméno před slovesem by se mělo chápat stejně, jako by před sebou mělo určitý člen. U Jana 1:1 druhé podstatné jméno [theos], přísudek, stojí před slovesem — „a [theos] byl to Slovo“. Proto, tvrdil Colwell, se má číst Jan 1:1: „a [určitý člen] Bůh byl to Slovo.“

Vezměme však jen dva příklady, které najdeme u Jana 8:44. Tam říká Ježíš o ďáblovi: „Ten byl zabiják“ a „je lhář“. Stejně jako u Jana 1:1 stojí v řečtině přísudková podstatná jména [„zabiják“ a „lhář“] před slovesy („byl“ a „je“). Ani před jedním jménem není neurčitý člen, protože řečtina koiné neurčitý člen neměla. Ale většina překladů neurčitý člen vkládá, protože to vyžaduje řecká gramatika a kontext. — Viz také Marka 11:32; Jana 4:19; 6:70; 9:17; 10:1; 12:6.

Colwell to musel ohledně přísudkového podstatného jména uznat, neboť řekl: „V této pozici je neurčité, jen když to vyžaduje kontext.“ I on tedy uznává, že překladatelé mohou v tomto typu větné stavby, když to kontext vyžaduje, vložit před podstatné jméno neurčitý člen.

Vyžaduje tedy kontext u Jana 1:1 neurčitý člen? Ano, protože celá Bible dosvědčuje, že Ježíš není všemohoucí Bůh. V takových případech by se tedy překladatel neměl řídit Colwellovým sporným gramatickým pravidlem, ale kontextem. A z celé řady překladů, které vkládají neurčitý člen u Jana 1:1 a na jiných místech, je zjevné, že mnoho učenců s takovým umělým pravidlem nesouhlasí, stejně jako s ním není v souladu Boží slovo.

Žádný rozpor

JE tvrzení, že Ježíš Kristus je „bohem“, v rozporu s biblickým učením, že je jen jeden Bůh? Ne, protože Bible někdy používá tento pojem pro mocné tvory. Žalm 8:5 (8:6 v českých Biblích) zní: „Udělal jsi ho [člověka] rovněž o něco menšího, než jsou ti božští [hebrejsky elohim]“, totiž andělé. Ježíš ve své obhajobě proti obvinění Židů, že se prohlašuje za Boha, poznamenal: „Zákon používá slovo bohové na ty, jimž bylo určeno Boží slovo“, totiž na lidské soudce. (Jan 10:34, 35, JB; Žalm 82:1–6) I satan je v 2. Korinťanům 4:4 nazván „bohem tohoto systému věcí“.

Ježíš má mnohem vyšší postavení než andělé, nedokonalí lidé nebo satan. Když se na ně odkazuje jako na „bohy“, mocné, Ježíš jistě může být a je „bůh“. Pro své jedinečné postavení ve vztahu k Jehovovi je Ježíš „Mocný bůh“. — Jan 1:1; Izajáš 9:6.

Nenaznačuje však anglický titul „Mighty God“ („Mocný bůh“) svým velkým písmenem, že je Ježíš nějakým způsobem rovný Bohu? Vůbec ne. Izajáš pouze prorokoval, že to bude jedno ze čtyř jmen, jimiž bude nazván Ježíš, a v angličtině se taková jména píší velkým písmenem. Ale i když byl Ježíš nazván „Mocným“, může existovat jen jeden, který je „všemohoucí“. Nazývat Jehovu Boha „všemohoucím“ by mělo pramalý význam, kdyby neexistovali jiní, kteří se také nazývají bohové, ale mají nižší nebo podřízené postavení.

Bulletin of the John Rylands Library v Anglii poznamenává, že podle katolického teologa Karla Rahnera se sice theos v textech u Jana 1:1 používá ve vztahu ke Kristu, ale „v žádném z těch případů se ‚theos‘ nepoužívá tak, že by Ježíše ztotožňovalo s tím, kdo jinde v Novém zákoně vystupuje jako ‚ho Theos‘, totiž svrchovaný Bůh“. A Bulletin dodává: „Jestliže novozákonní pisatelé věřili, že je životně důležité, aby věrní vyznávali Ježíše jako ‚Boha‘, jak vysvětlíme téměř úplnou nepřítomnost právě této formy vyznání v Novém Zákoně?“

Ale jak je to s výrokem apoštola Tomáše u Jana 20:28, kde říká Ježíšovi „Můj Pane a můj Bože“? Pro Tomáše byl Ježíš jako „bůh“, zejména za zázračných okolností, které vedly k tomuto zvolání. Někteří učenci se domnívají, že Tomáš snad prostě vykřikl úžasem v návalu citů a že mluvil k Ježíšovi, ale obracel se k Bohu. Tak či onak Tomáš nemyslel, že je Ježíš všemohoucí Bůh, protože stejně jako ostatní apoštolové věděl, že Ježíš nikdy netvrdil, že je Bůh, ale učil, že pouze Jehova je „jediný pravý Bůh“. — Jan 17:3.

K porozumění nám opět pomáhá kontext. O několik dní dříve řekl vzkříšený Ježíš Marii Magdaléně, že má povědět učedníkům: „Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.“ (Jan 20:17) Ačkoli byl Ježíš již vzkříšen jako mocný duch, Jehova byl stále jeho Bohem. A Ježíš tak o něm mluvil i v poslední knize Bible, potom, co byl oslaven. — Zjevení 1:5, 6; 3:2, 12.

Pouhé tři verše za Tomášovým zvoláním, u Jana 20:31, Bible věc dále ujasňuje výrokem: „To. . . bylo zapsáno proto, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn“, ne že je všemohoucí Bůh. A myslí se doslovně „Syn“, jako u přirozeného otce a syna, a ne jako u nějaké tajemné části trojjediného Božstva.

Musí tu být soulad s Biblí

TVRDÍ se, že trojici podporuje ještě několik jiných textů. Podobají se však těm, o nichž jsme hovořili, v tom, že po pečlivém prozkoumání vlastně nic nepodporují. Takové texty jen dokládají, že při úvaze o něčem, co údajně podporuje trojici, se musíme ptát: Je tento výklad v souladu s důsledným učením celé Bible — že jedině Jehova Bůh je svrchovaný? Pokud ne, je to výklad mylný.

Je také třeba pamatovat na to, že ani jediný „dokazující text“ neříká, že Bůh, Ježíš a svatý duch jsou jedno v nějakém tajuplném Božstvu. Ani jeden text v celé Bibli neříká, že jsou všichni tři stejní podstatou, mocí a věčností. Bible je důsledná v tom, že zjevuje všemohoucího Boha, Jehovu, jako jediného svrchovaného, Ježíše jako jeho stvořeného Syna a svatého ducha jako Boží činnou sílu.

[Praporek na straně 24]

„Staří nesprávně používali [Jana 10:30], aby dokazovali, že Kristus je. . . stejné podstaty s Otcem.“ — Komentář k Evangeliu podle Jana od Jana Kalvína

[Praporek na straně 27]

Ten, kdo je „u“ jiné osoby, nemůže být také tou druhou osobou

[Praporek na straně 28]

„Logos byl božský, ne sama božská bytost“ — Joseph Henry Thayer, znalec Bible

[Obrázky na straně 24 a 25]

Ježíš se modlil k Bohu, aby jeho učedníci „všichni byli jedno“, stejně jako on a jeho Otec jsou „jedno“

[Obrázek na straně 26]

Ježíš ukázal Židům, že není roven Bohu, když řekl, že nemůže „dělat vůbec nic sám od sebe, ale jenom to, co vidí dělat otce“

[Obrázky na straně 29]

Protože Bible nazývá lidi, anděly, dokonce i satana „bohy“ neboli mocnými, nadřazenými, Ježíš v nebi může být právem nazýván „bůh“