ČLOVĚK, MUŽ
Nejvyšší forma života na zemi a výtvor Stvořitele, Jehovy Boha. Jehova vytvořil člověka z prachu zemské půdy, vdechl do jeho chřípí dech života „a člověk se stal živou duší“. (1Mo 2:7; 1Ko 15:45) Po stvoření Adama Jehova způsobil, že Adam, když pojmenoval zvířata, upadl do hlubokého spánku; a zatímco spal, Bůh vzal jedno z jeho žeber a použil ho k vytvoření Evy. Proto když Eva byla Adamovi představena, Adam mohl říci: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ Nazval ji Ženou, ʼiš·šahʹ, „protože byla vzata z muže“. (1Mo 2:21–23) Adam jí později dal jméno Eva (to znamená „Živá“). (1Mo 3:20)
Slovo člověk je vyjádřeno řadou hebrejských a řeckých výrazů. ʼA·dhamʹ znamená „muž, člověk, pozemský člověk, lidstvo“ (obecně); ʼiš je „muž, jednotlivec, manžel“; ʼenóšʹ je „smrtelný člověk“; geʹver znamená „tělesně zdatný člověk“; za·kharʹ je „muž“. Existuje ještě několik dalších hebrejských slov, která se také překládají jako „člověk“. Řecké slovo anʹtro·pos znamená „člověk, lidstvo“ (obecně); a·nerʹ je „muž, osoba mužského pohlaví, manžel“.
Když Pavel svědčil o tom, že člověka stvořil Jehova Bůh, řekl Atéňanům: „Udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu.“ (Sk 17:26) Všechny národy a rasy tedy mají stejný původ.
Adam a Eva byli stvořeni na sklonku šestého stvořitelského „dne“. (1Mo 1:24–31) Neexistují žádné skutečné záznamy o dávném člověku — o jeho psaní, zemědělství a jiných činnostech —, které by pocházely z doby před rokem 4026 př. n. l., kdy byl stvořen Adam. Písmo popisuje dějiny člověka od stvoření první lidské dvojice, a proto nemohlo existovat nic takového jako „prehistorický člověk“. Fosilní záznamy v zemi neposkytují žádný spojovací článek mezi člověkem a zvířetem. V nejstarších lidských záznamech, ať v psaných dokumentech, či na jeskynních malbách, sochách nebo čemkoli jiném, není ani zmínky o nějakých pololidech. Písmo jasně tvrdí opak — že člověk byl původně Božím synem a že degeneroval. (1Kr 8:46; Ka 7:20; 1Ja 1:8–10) Archeolog O. D. Miller napsal: „Tradice ‚zlatého věku‘ tedy nebyl mýtus. Staré učení o postupném úpadku lidské rasy z původního stavu štěstí a čistoty v sobě nepochybně obsahovalo velkou, ale politováníhodnou pravdu. Naše moderní filozofie dějin, které pravěkého člověka považují za divocha, zřejmě potřebují nový úvod . . . Ne, pravěký člověk divochem nebyl.“ (Har-Moad, 1892, s. 417)
Bible odhaluje, že původním domovem člověka byla ‚zahrada v Edenu‘. (1Mo 2:8; viz heslo EDEN č. 1.) Její naznačená poloha je poměrně blízko místa prvních civilizací po potopě. Archeolog P. J. Wiseman vyjádřil všeobecně přijímaný názor učenců takto: „Všechny skutečné doklady, které máme, doklady z 1. Mojžíšovy, doklady archeologie i lidské tradice poukazují na Mezopotámii jako na nejstarší domov člověka. Civilizace Dálného východu, ať čínské, nebo indické, se s touto zemí nemohou měřit co do starobylosti osídlení. Ona může snadno prokázat, že je kolébkou civilizace.“ (New Discoveries in Babylonia About Genesis, 1949, s. 28)
V jakém smyslu je člověk udělán „k obrazu Božímu“?
Když Bůh svému ‚mistru v díle‘ zjevoval svůj božský záměr stvořit lidstvo, řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby.“ (1Mo 1:26, 27; Př 8:30, 31; srovnej Jana 1:1–3; Kol 1:15–17.) Všimněme si, že Písmo neříká, že Bůh stvořil člověka k obrazu divokého zvířete nebo domácího zvířete či ryby. Člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“; byl ‚synem Božím‘. (Lk 3:38) Pokud jde o formu nebo tvar Božího těla, „Boha nikdy nikdo nespatřil“. (1Ja 4:12) Nikdo na zemi neví, jak Boží nádherné nebeské, duchovní tělo vypadá, a tak nemůžeme přirovnávat lidské tělo k tělu Božímu. „Bůh je Duch.“ (Jan 4:24)
Nicméně člověk je „k obrazu Božímu“ v tom smyslu, že byl stvořen s mravními vlastnostmi, které má Bůh, totiž s láskou a spravedlností. (Srovnej Kol 3:10.) Člověk má také větší moc a moudrost než zvířata, takže může ocenit to, z čeho se Bůh těší a co Bůh oceňuje, například krásu a umění, řeč, uvažování a podobné procesy mysli a srdce, kterých zvířata nejsou schopna. Člověk je kromě toho schopen duchovního smýšlení, je schopen znát Boha a komunikovat s ním. (1Ko 2:11–16; Heb 12:9) Proto byl člověk způsobilý k tomu, aby byl Božím představitelem a měl v podřízenosti tvory na obloze, na zemi i v moři.
Člověk je Božím stvořením, a proto byl původně dokonalý. (5Mo 32:4) Adam tedy mohl odkázat svému potomstvu lidskou dokonalost a příležitost k věčnému životu na zemi. (Iz 45:18) On a Eva dostali příkaz: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi a podmaňte si ji.“ Jak by se jejich rodina rozrůstala, obdělávali a zkrášlovali by zemi podle záměru svého Stvořitele. (1Mo 1:28)
Když apoštol Pavel pojednává o relativním postavení muže a ženy v Božím uspořádání, říká: „Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je zase muž; hlavou Krista je zase Bůh.“ Pak poukazuje na to, že žena, která se modlí nebo prorokuje ve sboru s nepokrytou hlavou, hanobí toho, kdo je její hlavou. Na podporu svého tvrzení potom Pavel říká: „Vždyť muž by si neměl pokrývat hlavu, jelikož je Božím obrazem a Boží slávou; ale žena je mužovou slávou.“ Muž byl stvořen jako první a nějaký čas byl sám. Jen on byl k obrazu Božímu. Pak byla z muže stvořena žena a měla být podřízena muži. To je něco jiného než postavení Boha, protože ten není podřízen nikomu. Mužovo vedoucí postavení je však nižší než vedoucí postavení Boha a Krista. (1Ko 11:3–7)
Tvor se svobodnou vůlí. To, že byl člověk udělán k obrazu Božímu, podle Boží podoby, znamenalo, že byl tvorem se svobodnou vůlí. Měl svobodu si vybrat, zda bude jednat dobře, nebo špatně. Když ochotně a s láskou poslouchal svého Stvořitele, přinášel Bohu mnohem větší čest a slávu, než mu mohla přinést zvířata. Mohl inteligentně chválit Boha za jeho podivuhodné vlastnosti a mohl podporovat jeho svrchovanost. Ale Adamova svoboda byla svoboda relativní, nikoli absolutní. Mohl nadále šťastně žít jen v případě, že uznával Jehovovu svrchovanost. To bylo vyjádřeno stromem poznání dobrého a špatného, z něhož měl Adam zakázáno jíst. Jedení z tohoto stromu by bylo skutkem neposlušnosti, vzpourou proti Boží svrchovanosti. (1Mo 2:9, 16, 17)
Adam byl ‚synem Božím‘ (Lk 3:38), a proto jeho vztah k Bohu měl být jako vztah syna k otci. Podle toho měl Adam také Boha poslouchat. Kromě toho Bůh člověka stvořil s vrozenou touhou uctívat. Tato touha, pokud by se pokřivila, by člověka vedla špatným směrem a zničila by jeho svobodu. Dovedla by ho totiž k tomu, že by se stal poddaným toho, co bylo stvořeno, místo poddaným Stvořitele. To by zpětně vedlo k úpadku člověka.
Vzpurný duchovní syn Boží způsobil, že Adamova manželka Eva zhřešila, a Eva uvedla do pokušení Adama, který se úmyslně přidal ke vzpouře proti Jehovovi. (1Mo 3:1–6; 1Ti 2:13, 14) Stali se podobnými těm, koho Pavel později popsal v Římanům 1:20–23. Svým přestupkem Adam ztratil své synovství a dokonalost a svým potomkům, celé lidské rase, předal hřích s nedokonalostí a smrtí. Lidé jsou už při narození k obrazu svého otce Adama — jsou nedokonalí a v jejich těle působí smrt. (1Mo 3:17–19; Ří 5:12; viz heslo ADAM č. 1.)
„Člověk, jímž jsme uvnitř.“ Když Bible mluví o konfliktu křesťana, mimo jiné o konfliktu s padlým, hříšným tělem, používá výrazy ‚člověk, jímž jsem ve svém nitru‘, „člověk, jímž jsme uvnitř“ a podobně. (Ří 7:22; 2Ko 4:16; Ef 3:16) Tyto výrazy jsou na místě, protože křesťané jsou ‚obnovováni v síle, která podněcuje jejich mysl‘. (Ef 4:23) Síla, která je pohání, neboli sklon jejich mysli je zaměřen duchovně. Vynakládají úsilí, aby svlékli „starou osobnost [doslova ‚starého člověka‘]“ a oblékli si „novou osobnost [doslova ‚nového‘]“. (Kol 3:9, 10; Ří 12:2) Tím, že byli pokřtěni v Krista, pomazaní křesťané byli „pokřtěni v jeho smrt“; stará osobnost byla přibita na kůl, „aby . . . hříšné tělo bylo uvedeno do nečinnosti“. Ale až do smrti v těle a vzkříšení hmotné tělo stále bojuje proti ‚duchovnímu člověku‘. Je to těžký boj a Pavel o něm říká: „V tomto obytném domě totiž vskutku sténáme.“ Ale pokud se tito křesťané nevzdají a úmyslně nepůjdou cestou těla, výkupní oběť Ježíše Krista přikrývá hříchy staré osobnosti s tělesnými žádostmi, které působí v jejích údech. (Ří 6:3–7; 7:21–25; 8:23; 2Ko 5:1–3)
Duchovní člověk. Apoštol dává do kontrastu člověka duchovního s člověkem hmotným. Říká: „Ale hmotný [doslova duševní] člověk nepřijímá věci Božího ducha, neboť jsou pro něj pošetilostí.“ (1Ko 2:14) Výraz „hmotný člověk“ neznamená pouze člověk žijící na zemi, člověk s masitým tělem, vždyť křesťané na zemi samozřejmě mají masitá těla. Hmotný člověk, o němž se zde mluví, je člověk, jehož život nemá žádnou duchovní stránku. Je „duševní“ v tom, že se řídí touhami lidské duše do té míry, že nepočítá s duchovními věcmi.
Pavel o „hmotném člověku“ dále píše, že nemůže poznat věci Božího ducha, „protože jsou zkoumány duchovně“. Pak říká: „Duchovní člověk však zkoumá skutečně všechno, ale sám není zkoumán žádným člověkem.“ Duchovní člověk rozumí věcem, které Bůh zjevuje; vidí také špatné postavení a špatný směr hmotného člověka. Ale postavení duchovního člověka, jeho skutky a jeho životní běh nemůže hmotný člověk pochopit. Žádný člověk nemůže duchovního člověka soudit, protože jeho Soudce je pouze Bůh. (Ří 14:4, 10, 11; 1Ko 4:3–5) Apoštol uvádí jako znázornění a argument toto: „Vždyť ‚kdo poznal Jehovovu mysl, aby ho poučoval‘?“ Nikdo, samozřejmě. „Ale,“ říká Pavel křesťanům, „my máme Kristovu mysl.“ Tím, že křesťané získali mysl Krista, který jim odhaluje, jaký je Jehova a jaké jsou jeho záměry, stali se duchovními lidmi. (1Ko 2:14–16)
Viz hesla STARŠÍ MUŽ; SYN ČLOVĚKA.