4. kapitola

Rozvíjí se velké odpadlictví

„JEDEN Pán, jedna víra.“ (Ef. 4:5) Když apoštol Pavel napsal pod inspirací tato slova (kolem roku 60–61 n. l.), existovala jen jedna křesťanská víra. Přesto dnes vidíme spoustu denominací, sekt a kultů, které se prohlašují za křesťanské, přestože vyučují naukám, které si odporují, a přestože se drží různých měřítek chování. Jak daleko to má k jedinému, jednotnému křesťanskému sboru, který vznikl o letnicích roku 33 n. l.! Jak vůbec vznikly ty rozdíly? Pro odpověď se musíme vrátit do prvního století našeho letopočtu.

Od samotného počátku se Odpůrce, Satan, snažil umlčet svědectví Jehovových křesťanských svědků tím, že na ně prostřednictvím lidí, kteří stáli vně sboru, přiváděl pronásledování. (1. Petra 5:8) Zprvu přicházelo od Židů a pak od pohanské Římské říše. Prvotní křesťané úspěšně přestáli pronásledování všeho druhu. (Srovnej Zjevení 1:9; 2:3, 19.) Ale Odpůrce se nevzdal. Když je nemohl umlčet tlakem zvenčí, proč je nezkazit zevnitř? Křesťanský sbor byl ještě v plenkách, a již jeho existenci ohrožoval jeden vnitřní nepřítel — odpadlictví.a

Odpadlictví se však do sboru nevplížilo bez ohlášení. Kristus se jako Hlava sboru postaral o to, aby byli jeho následovníci předem varováni. — Kol. 1:18.

„Mezi vámi budou falešní učitelé“

„Buďte ve střehu,“ varoval Ježíš, „před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu.“ (Mat. 7:15) Ježíš věděl, že se Satan bude snažit rozdělit a zkazit jeho následovníky. A tak je hned od počátku své služby varoval před falešnými učiteli.

Odkud ti falešní učitelé povstanou? „Z vás samotných,“ řekl apoštol Pavel kolem roku 56 n. l. dozorcům z Efezu. Ano, přímo ze sboru „povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Sk. 20:29, 30) Takoví sobečtí odpadlíci se nespokojí s tím, že si získají vlastní učedníky; budou se snažit, aby „odvedli učedníky“, to znamená Kristovy učedníky.

Také apoštol Petr (kolem roku 64 n. l.) předpověděl rozklad zevnitř, a dokonce popsal, jak budou takoví odpadlíci působit: „Mezi vámi budou falešní učitelé. Právě ti budou nenápadně zavádět ničivé sekty. . . Také vás budou chtivě vykořisťovat podvodnými slovy.“ (2. Petra 2:1, 3) Falešní učitelé, přestože povstanou přímo ze sboru, budou jako vyzvědači nebo zrádci v nepřátelském táboře tajně či skrytě šířit své rozkladné názory.

Tyto výstrahy Ježíše a jeho apoštolů nebyly plané. Vnitřní opozice měla sice malé počátky, ale brzy se v křesťanském sboru jasně projevila.

‚Je již v činnosti‘

Necelých 20 let po Ježíšově smrti naznačil apoštol Pavel, že Satanovo úsilí rozdělit lidi a odvrátit je od pravé víry ‚je již v činnosti‘. (2. Tes. 2:7) Už v dopise rozeslaném sborům kolem roku 49 n. l. vedoucí sbor upozornil: „Slyšeli [jsme], že vám někteří z nás řečmi způsobili těžkosti a pokoušeli se podvrátit vaše duše, ačkoli jsme jim nedali žádné pokyny.“ (Sk. 15:24) Takže uvnitř sboru už tehdy někteří vyslovovali své odporující názory — v tomto případě zjevně kvůli sporné otázce, zda se nežidovští křesťané musí dát obřezat a zda musí zachovávat mojžíšský Zákon. — Sk. 15:1, 5.

Jak první století ubíhalo, rozdělující myšlení se šířilo jako sněť. (Srovnej 2. Timoteovi 2:17.) Kolem roku 51 n. l. někteří v Tesalonice nesprávně předpovídali, že „přítomnost“ Pána Ježíše je za dveřmi. (2. Tes. 2:1, 2) Již kolem roku 55 n. l. někteří v Korintu zavrhli jasnou křesťanskou nauku o vzkříšení mrtvých. (1. Kor. 15:12) Jiní říkali kolem roku 65 n. l., že ke vzkříšení již došlo, že je symbolické a zakoušejí ho žijící křesťané. — 2. Tim. 2:16–18.

O tom, co se dělo v křesťanském sboru během dalších třiceti let, nejsou inspirované zprávy. Ale v době, kdy psal své dopisy apoštol Jan (kolem roku 98 n. l.), „se mnozí stali antikristy“ — těmi, kteří popírali, že „Ježíš je Kristus“ a že Ježíš je Boží Syn, který přišel „v těle“. — 1. Jana 2:18, 22; 4:2, 3.

Více než 60 let působili apoštolové „jako zábrana“ a snažili se zadržet příliv odpadlictví. (2. Tes. 2:7; srovnej 2. Jana 9, 10.) Ale když se křesťanský sbor chystal vstoupit do druhého století a když kolem roku 100 n. l. zemřel Jan, poslední žijící apoštol, odpadlictví, které se pomalu začalo vkrádat do sboru, mohlo teď propuknout bez zábran, a to s ničivými organizačními i naukovými následky.

Duchovenstvo a laikové

„Všichni jste bratři,“ řekl Ježíš svým učedníkům. „Váš Vůdce je jeden, Kristus.“ (Mat. 23:8, 10) V křesťanských sborech prvního století tedy nebyla žádná třída duchovenstva. Všichni raní křesťané měli jako duchem pomazaní Kristovi bratři vyhlídku, že budou s Kristem nebeskými kněžími. (1. Petra 1:3, 4; 2:5, 9) Pokud jde o organizaci, na každý sbor dohlížela skupina dozorců neboli duchovně starších mužů.b Všichni starší měli stejnou autoritu a nikdo nebyl zmocněn, aby ‚panoval‘ nad svěřeným stádem. (Sk. 20:17; Fil. 1:1; 1. Petra 5:2, 3) Jak se však rozvíjelo odpadlictví, začalo se to měnit — a velmi rychle.

Mezi nejranější úchylky patřilo oddělení pojmů „dozorce“ (řecky episkopos) a „starší muž“ neboli „starší“ (řecky presbyteros), takže se již nepoužívaly pro totéž odpovědné postavení. Pouhé desetiletí po smrti apoštola Jana psal Ignatios, „biskup“ antiochijský, Smyrňanům: „Dbejte, abyste všichni následovali biskupa [dozorce], jako Ježíš Kristus následuje Otce, a presbyterstvo [skupinu starších mužů], jako by to byli apoštolové.“ Ignatios tak doporučoval, aby byl každý sbor pod dozorem jednoho biskupac neboli dozorce, který měl být uznáván jako odlišný od presbyterů neboli starších mužů a měl mít větší autoritu.

Jak ale došlo k tomuto oddělení? Augustus Neander ve své knize The History of the Christian Religion and Church, During the Three First Centuries (Dějiny křesťanského náboženství a církve během prvních tří století) vysvětluje, co se stalo: „Ve druhém století. . . se zřejmě utvořil trvalý úřad předsedy presbyterstva, kterému, zejména pokud měl dozor nade vším, bylo dáno jméno [episkopos], a tím byl odlišen od ostatních presbyterů.“

Tak byl položen základ pro pomalu se objevující třídu duchovenstva. Asi sto let nato se Cyprián, „biskup“ z Kartága v severní Africe, silně zastával autority biskupů — jako skupiny oddělené od presbyterů (později známých jako kněžíd), diákonů a laiků. Nezastával však názor, že jeden biskup má být považován za prvního mezi ostatními biskupy.e

Jak tedy biskupové a presbyteři stoupali po hierarchickém žebříčku, nechávali ostatní věřící ve sboru pod sebou. To vedlo k rozlišení duchovenstva (těch, kteří se ujímali vedení) od laiků (pasívního sboru věřících). McClintockova a Strongova Cyclopedia vysvětluje: „Od doby Cypriána [který zemřel kolem roku 258 n. l.], otce hierarchického systému, začalo rozlišování na duchovenstvo a laiky, které bylo velmi brzy všeobecně uznáno. Ano, od třetího století byl pojem clerus. . . takřka výlučně používán na duchovní, aby je odlišil od laiků. Jak se rozvíjela římská hierarchie, duchovenstvo se stalo nejen odděleným řádem. . ., ale také bylo uznáváno jako jediné kněžstvo.“

A tak přibližně za 150 let po smrti posledního z apoštolů pronikly do sboru dvě významné organizační změny: První změnou bylo oddělení biskupa od presbyterů a jeho vyvýšení na horní příčku hierarchického žebříčku. Druhou změnou bylo oddělení duchovenstva od laiků. Místo aby všichni duchem zplození věřící tvořili „královské kněžstvo“, duchovenstvo bylo nyní „uznáváno jako jediné kněžstvo“.f — 1. Petra 2:9.

Takové změny znamenaly odklon od biblického způsobu řízení sborů v apoštolské době. Organizační změny však nebyly jedinými důsledky odpadlictví.

Prosakují pohanské nauky

Kristovo čisté učení je zaznamenáno a uchováno ve Svatých písmech. Ježíš například jasně učil, že Jehova je „jediný pravý Bůh“ a že lidská duše je smrtelná. (Jan 17:3; Mat. 10:28) Přesto se po smrti apoštolů a s oslabením organizační struktury Kristovo čisté učení postupně kazilo tím, jak do křesťanství prosakovaly pohanské nauky. Jak se mohlo něco takového stát?

Klíčovým činitelem byl nenápadný vliv řecké filozofie. The New Encyclopædia Britannica vysvětluje: „Od poloviny 2. století n. l. začali křesťané, kteří měli jisté školení v řecké filozofii, cítit potřebu vyjádřit svou víru v jejích pojmech, a to jak pro své vlastní intelektuální uspokojení, tak kvůli obrácení vzdělaných pohanů.“ Jakmile se filozoficky zaměření lidé stali křesťany, netrvalo to dlouho, a řecká filozofie a „křesťanství“ se nerozlučně spojily.

V důsledku tohoto spojení pronikly do nakaženého křesťanství pohanské nauky jako trojice a nesmrtelnost duše. Tyto nauky ovšem sahají mnohem dále do minulosti než k řeckým filozofům. Řekové je převzali ze starších kultur; takové nauky jsou totiž doloženy už ve starověkém egyptském a babylónském náboženství.

Jak pohanské nauky dále prosakovaly do křesťanství, i jiné biblické nauky se křivily nebo byly opouštěny.

Naděje na Království bledne

Ježíšovi učedníci si dobře uvědomovali, že musí být ve střehu a vyhlížet Ježíšovu slíbenou „přítomnost“ a příchod jeho Království. Časem poznali, že toto Království bude panovat nad zemí tisíc let a promění zemi v ráj. (Mat. 24:3; 2. Tim. 4:18; Zjev. 20:4, 6) Křesťanští pisatelé Bible nabádali svědky v prvním století, aby zůstávali duchovně bdělí a byli oddělení od světa. (Jak. 1:27; 4:4; 5:7, 8; 1. Petra 4:7) Jakmile však apoštolové zemřeli, křesťanské očekávání Kristovy přítomnosti a příchodu jeho Království vybledlo. Proč?

Jedním činitelem bylo duchovní znečištění způsobené řeckou naukou o nesmrtelnosti duše. Když se mezi křesťany ujala, naděje na milénium byla opouštěna. Proč? The New International Dictionary of New Testament Theology (Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie) vysvětluje: „Nauka o nesmrtelnosti duše zaujala místo NZ [novozákonní] eschatologie [učení o „posledních věcech“] s její nadějí na vzkříšení mrtvých a nové stvoření (Zjev. 21 pozn.), takže duše bude souzena po smrti a dosáhne ráje, který se nyní považuje za část onoho světa.“ Jinými slovy, odpadličtí křesťané si mysleli, že duše při smrti přežívá tělo a že se tedy požehnání Kristova tisíciletého panování musí vztahovat k duchovní říši. Přesunuli tak ráj ze země do nebe, kam se podle nich spasená duše dostává po smrti. Nebylo tedy třeba vyhlížet Kristovu přítomnost a příchod jeho Království, protože doufali, že se po smrti všichni připojí ke Kristu v nebi.g

Ale byl tu ještě další činitel, který skutečně vyvolával zdání, že je zbytečné vyhlížet příchod Kristova Království. The New Encyclopædia Britannica vysvětluje: „[Zdánlivé] pozdržení Parúsie vedlo v prvotní církvi k oslabení bezprostředního očekávání. V tomto procesu ‚de-eschatologizace‘ [oslabování nauky o „posledních věcech“] očekávané Boží Království stále více nahrazovala institucionální církev. Utváření katolické církve jako hierarchické instituce přímo souvisí s úpadkem bezprostředního očekávání.“ (Kurzíva od nás.) Tak se požehnání milénia přenesla ze země do nebe, zatímco Království se přesunulo z nebe na zemi. Tento „přesun“ dokončil Augustin z Hippa (354–430 n. l.). Ve svém proslulém díle Město Boží prohlásil: „Církev je i nyní jak královstvím Kristovým, tak královstvím nebeským.“

Mezitím bylo za vlády římského císaře Konstantina kolem roku 313 n. l. křesťanství legálně uznáno. Velká část křesťanů již tou dobou smýšlela odpadlicky. Náboženští vůdci byli ochotni vstoupit do služeb státu a stát zprvu ovládal náboženské záležitosti. (Zanedlouho však mělo náboženství ovládat státní záležitosti.) Tak vzniklo křesťanstvo,h jehož část (katolické náboženství) se časem stala oficiálním státním náboženstvím Říma. Nyní bylo „království“ nejen ve světě, ale bylo částí světa. Jak daleko to mělo ke Království, které kázal Kristus! — Jan 18:36.

Reformace — návrat k pravému uctívání?

Jako plevel bující mezi zadušenou pšenicí, tak římská církev se svým papežským vládcem ovládala po staletí světské záležitosti. (Mat. 13:24–30, 37–43) Čím více se stávala částí světa, tím více se vzdalovala od křesťanství prvního století. „Kacířské“ sekty během staletí volaly po reformách uvnitř církve, ale církev dál zneužívala moci a hromadila bohatství. Pak v 16. století propukla v plné síle protestantská reformace, náboženská vzpoura.

Reformátoři jako Martin Luther (1483–1546), Ulrich Zwingli (1484–1531) a Jan Kalvín (1509–1564) napadali církev pro různé sporné otázky: Luther kvůli prodeji odpustků, Zwingli kvůli kněžskému celibátu a uctívání Marie a Kalvín naléhal, aby se církev vrátila k původním zásadám křesťanství. Co dokázaly takové pokusy?

Reformace rozhodně přinesla některé dobré věci, především překládání Bible do jazyků prostých lidí. Svobodný duch reformace vedl k objektivnějšímu biblickému bádání a k rostoucímu porozumění jazykům Bible. Reformace však neznamenala návrat k pravému uctívání a učení.i Proč ne?

Účinky odpadlictví pronikly hluboko, až do základů křesťanstva. Různé protestantské skupiny se tedy sice osvobodily od papežské autority Říma, ale převzaly některé základní vady římskokatolické církve, rysy, jež vyplynuly z rozchodu s pravým křesťanstvím. I když se například správa protestantských církví poněkud různila, základní dělení církve na nadřízenou třídu duchovenstva a podřízené laiky bylo zachováno. Byly také zachovány nebiblické nauky jako trojice, nesmrtelnost duše a věčná muka po smrti. A stejně jako římská církev, zůstaly i protestantské církve částí světa, neboť byly úzce propojeny s politickými systémy a elitními vládnoucími třídami.

A jak to bylo s křesťanským očekáváním — s vyhlížením Ježíšovy přítomnosti a příchodu jeho Království? Po reformaci byly církve — katolická i protestantské — po staletí hluboce zavázány světské moci a měly sklon naději na příchod Kristova Království odsouvat.

Probouzení

V devatenáctém století však všeobecné náboženské klima vedlo k probouzení křesťanské bdělosti. Díky biblickému bádání některých duchovních a znalců Bible byly přezkoumány nauky jako nesmrtelnost duše, věčná muka po smrti, předurčení a trojice. Někteří badatelé Bible navíc důkladně zkoumali biblická proroctví, jež se týkala posledních dnů. V důsledku toho začaly různé skupiny lidí vážně přemýšlet o Pánově slíbeném návratu. — Mat. 24:3.

Ve Spojených státech předpověděl William Miller viditelný Kristův návrat na rok 1843 nebo 1844. Německý teolog J. A. Bengel stanovil datum na rok 1836; irvingiáni v Anglii vyhlíželi nejprve rok 1835, pak 1838, 1864 a 1866. V Rusku byla skupina mennonitů, která vyhlížela nejprve rok 1889, pak 1891.

Takové snahy pěstovat ostražitost přispěly k probuzení mnohých, kteří pak vyhlíželi návrat našeho Pána. Ale tyto snahy po pěstování křesťanské ostražitosti skončily zklamáním. Proč? Protože tyto skupiny většinou příliš spoléhaly na lidi, a ne dost na Písma. Většina těchto skupin po několika desetiletích zanikla.

Mezitím však na lidské naděje a očekávání působily jiné činitele.

Doba „osvícenství“ a industrializace

V roce 1848 vydali Karel Marx a Bedřich Engels Komunistický manifest. Místo náboženství, které Marx nazval „opiem lidu“, prosazovali ateismus. Zatímco navenek byli proti každému náboženství, ve skutečnosti podporovali náboženství — neboli uctívání — státu a jeho předáků.

Asi deset let nato, v roce 1859, byla vydána kniha Charlese Darwina O původu druhů; hluboce ovlivnila vědecké i náboženské myšlení své doby. Teorie evoluce vedla k tomu, že byla napadena pravdivost biblické zprávy o stvoření a o tom, jak vznikl hřích neposlušností první lidské dvojice. (1. Mojž., kap. 1–3) To mnoha lidem podkopalo víru v Bibli.

Mezitím probíhala průmyslová revoluce a nabývala na síle. Důraz se přesouval ze zemědělství na průmysl a na výrobu strojů. Vynález parní lokomotivy (na počátku 19. století) vedl k rozvoji železnic. Druhá polovina 19. století byla svědkem vynálezu telefonu (1876), fonografu (1877), elektrického světla (1878–1879) a používání linotypu — řádkového sázecího stroje — k tisku (1884).

Lidstvo vstupovalo do období největšího rozvoje rychlých dopravních a sdělovacích prostředků v dějinách. Přestože tyto užitečné věci měly podporovat obchodní a politické cíle, byly k dispozici i náboženství. Tak byla připravena scéna pro skromnou iniciativu malé skupiny badatelů Bible, která měla mít celosvětový účinek.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 33]

Křesťanský sbor byl ještě v plenkách, a již jej ohrožovalo odpadlictví

[Praporek na straně 34]

Vnitřní opozice měla malé počátky

[Praporek na straně 37]

Odpadlíci nejen přesunuli požehnání milénia ze země do nebe, ale také přesunuli Království z nebe na zemi

[Rámeček a obrázek na straně 36]

Platón a „křesťanství“

Řecký filozof Platón (narozený okolo roku 428 př. n. l.) nemohl tušit, že si jeho učení jednou najde cestu do odpadlického křesťanství. Platónův základní přínos pro „křesťanství“ byl spojen s naukami o trojici a o nesmrtelnosti duše.

Platónovy představy o Bohu a přírodě ovlivnily nauku křesťanstva o trojici. “Nouveau Dictionnaire Universel” vysvětluje: „Platónská trojice, sama pouhé nové uspořádání starších trojic pocházejících od dřívějších národů, se jeví jako racionální filozofická trojice přídomků, jež dala vznik třem hypostazím božských osob, jak vyučují křesťanské církve. . . Pojem božské trojice tohoto řeckého filozofa. . . lze najít ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“ — Svazek 2, strana 1467.

O nauce o nesmrtelnosti duše říká “New Catholic Encyclopedia”: „Křesťanský pojem duchovní duše stvořené Bohem a vložené do těla při početí a vytvářející z člověka živý celek je plodem dlouhého vývoje křesťanské filozofie. Teprve Origenem [zemřel kolem roku 254 n. l.] na Východě a sv. Augustinem [zemřel roku 430 n. l.] na Západě byla duše prohlášena za duchovní podstatu a její povaha se stala filozofickým pojmem. . . [Augustinova] nauka. . . vděčila za mnohé (včetně nejednoho nedostatku) novoplatonismu.“ — Svazek XIII, strany 452, 454.

[Obrázek na straně 35]

Kartaginský „biskup“ Cyprián viděl v biskupech třídu odlišnou od presbyterů, diákonů a laiků

[Obrázek na straně 38]

„Církev je i nyní jak královstvím Kristovým, tak královstvím nebeským.“ (Augustin z Hippa)

[Obrázky na straně 39]

Reformátoři, kteří napadali církev pro různé sporné otázky

Martin Luther

Jan Kalvín

Ulrich Zwingli

[Obrázky na straně 40]

„Komunistický manifest“ Karla Marxe vlastně podporoval uctívání státu. Kniha „O původu druhů“ Charlese Darwina hluboce ovlivnila vědecké i náboženské myšlení své doby

[Obrázek na straně 41]

Parní lokomotiva

[Obrázek na straně 41]

Elektrické světlo

[Obrázek na straně 41]

První telefon

[Obrázek na straně 41]

Jeden z prvních linotypů

[Obrázek na straně 41]

Fonograf