Ošklivme si, co je ničemné

JEHOVA je svatý Bůh. Ve starověku byl ‚Svatým Izraele‘, a vyžadoval tedy, aby i Izrael byl čistý, neposkvrněný. (Žalm 89:18) Svému vyvolenému lidu řekl: „Prokážete se svatými, protože já jsem svatý.“ (3. Mojžíšova 11:45) Každý, kdo chtěl „vystoupit na Jehovovu horu“, musel jít „s nevinnýma rukama a čistým srdcem“. (Žalm 24:3, 4) To neznamenalo jen nejednat hříšně. Znamenalo to i „nenávidět špatné“. (Přísloví 8:13)

Jehova láskyplně ustanovil podrobné zákony, aby izraelský národ mohl rozpoznat, co je špatné, a aby se toho mohl vyvarovat. (Římanům 7:7, 12) Tyto zákony zahrnovaly i přísná vodítka v sexuální oblasti. Cizoložství, homosexualita, krvesmilstvo a styk se zvířaty — to všechno bylo označeno za nesvaté jednání, které člověka znečišťuje. (3. Mojžíšova 18:23; 20:10–17) Lidé, kteří se takovým jednáním provinili, byli z izraelského národa odříznuti.

Když se „Božím Izraelem“ stal sbor pomazaných křesťanů, byla pro ně stanovena podobná morální měřítka. (Galaťanům 6:16) I křesťané si měli ‚ošklivit, co je ničemné‘. (Římanům 12:9) Také jich se týkala Jehovova slova pronesená k Izraeli: „Budete svatí, protože já jsem svatý.“ (1. Petra 1:15, 16) Nesvaté jednání — jako je například smilstvo, cizoložství, homosexualita, styk se zvířaty a krvesmilstvo — nemá špinit křesťanský sbor. Lidé, kteří s takovými věcmi nechtějí přestat, nebudou vzati do Božího Království. (Římanům 1:26, 27; 2:22; 1. Korinťanům 6:9, 10; Hebrejcům 13:4) V těchto „posledních dnech“ platí stejná měřítka i pro „jiné ovce“. (2. Timoteovi 3:1; Jan 10:16) Pomazaní křesťané a jiné ovce tvoří díky tomu čistou a spořádanou společnost lidí, která ve svém jménu, svědkové Jehovovi, může nést jméno svého Boha. (Izajáš 43:10)

Jak udržet sbor duchovně čistý

Svět naopak přehlíží všechny druhy nemravnosti. Ačkoli jsou praví křesťané jiní, neměli by zapomínat, že mnozí z těch, kdo dnes slouží Jehovovi, byli dříve ve světě. Je mnoho těch, kdo předtím, než poznali našeho svatého Boha, nevěděli, proč by se neměli oddávat tužbám a představám svého padlého těla a libovat si v ‚hlubokém bahnu prostopášnosti‘. (1. Petra 4:4) Apoštol Pavel nejprve popsal odporné jednání nestydatých lidí z národů a pak napsal: „Někteří z vás takoví byli.“ Nicméně připojil: „Ale byli jste čistě umyti, ale byli jste posvěceni, ale byli jste prohlášeni za spravedlivé ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha.“ (1. Korinťanům 6:11)

To je opravdu povzbudivé. Když na srdce nějakého člověka zapůsobí slavná dobrá zpráva o Kristu, takový člověk se změní, nehledě na to, co dělal v minulosti. Projevuje víru a zasvětí se Jehovovi Bohu. Od té doby žije mravně čistým životem; Bůh na něj pohlíží jako na čistě umytého. (Hebrejcům 9:14) Hříchy, které spáchal v minulosti, jsou prominuty, a může se ‚napřahovat po věcech vpředu‘.a (Filipanům 3:13, 14; Římanům 4:7, 8)

Kajícnému Davidovi Jehova odpustil vraždu a cizoložství, a kajícnému Manasemu nemravné modlářství a rozsáhlé krveprolévání. (2. Samuelova 12:9, 13; 2. Paralipomenon 33:2–6, 10–13) Můžeme být opravdu vděční, že Jehova je přichystaný odpouštět i nám, pokud činíme pokání a obracíme se na něj upřímně a pokorně. Ale přestože Jehova Davidovi a Manasemu odpustil, tito dva muži — a s nimi i celý Izrael — museli nést následky svého hříšného jednání. (2. Samuelova 12:11, 12; Jeremjáš 15:3–5) Jehova tedy sice kajícným hříšníkům odpouští, ale ti se nemohou vyhnout případným následkům svého jednání.

Nevyhnutelné následky

Dejme tomu, že člověk, který žil v sexuálním ohledu nevázaně a nakazil se AIDS, přijme pravdu, změní svůj život, zasvětí se Bohu a dá se pokřtít. Z duchovního hlediska je čistým křesťanem, má dobrý vztah k Bohu a krásnou naději do budoucnosti; nicméně stále má AIDS. Časem může na tuto nemoc zemřít, což je smutný, ale nevyhnutelný následek jeho někdejšího chování. Někteří křesťané mohou pociťovat následky své dřívější hrubé nemravnosti jiným způsobem. Ještě roky po svém křtu — a možná po zbytek svého života v tomto systému věcí — budou snad muset čelit nutkání svého těla, které je nutí vrátit se k jejich předchozímu nemravnému způsobu života. S pomocí Jehovova ducha se mnohým z nich daří tomuto tlaku odolávat. Musejí však vést neustálý boj. (Galaťanům 5:16, 17)

Takoví lidé nehřeší, pokud své nutkání drží na uzdě. Pokud však nějaký muž musí stále přemáhat silné podněty svého těla, pak se možná moudře rozhodne, že nebude ‚usilovat‘ o odpovědné postavení ve sboru. (1. Timoteovi 3:1) Proč? Protože ví, že sbor vkládá ve starší důvěru. (Izajáš 32:1, 2; Hebrejcům 13:17) Uvědomuje si, že se členové sboru na starší obracejí s mnoha delikátními záležitostmi a že starší musí řešit choulostivé situace. Člověk, který vede stálý boj s nečistými tělesnými touhami a přitom usiluje o takovou odpovědnou práci, nejedná láskyplně ani moudře a ani rozumně. (Přísloví 14:16; Jan 15:12, 13; Římanům 12:1)

Pro člověka, který předtím, než byl pokřtěn, pohlavně zneužíval děti, mohou vyplynout jiné důsledky. Když pozná pravdu, činí pokání a obrátí se, nevnáší tedy tento hrozný hřích do sboru. Pak může udělat pěkný pokrok, zcela překonat své nesprávné podněty, a dokonce může mít snahu ‚usilovat‘ o odpovědné postavení ve sboru. Co však když je v okolí stále znám jako člověk, který dříve zneužíval děti? Je snad takový člověk „bez výtky“, má „znamenité svědectví od lidí, kteří jsou vně“ a je „bez obžaloby“? (1. Timoteovi 3:1–7, 10; Titovi 1:7) Ne, není. Nesplňuje tedy požadavky pro to, aby dostal výsady ve sboru.

Když Bohu zasvěcený křesťan zhřeší

Jehova chápe, že jsme slabí a že se i po křtu možná dopustíme hříchu. Apoštol Jan tehdejším křesťanům napsal: „Píši vám tyto věci, abyste nezhřešili. A jestliže někdo přece zhřeší, máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého. A on je usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale také za hříchy celého světa.“ (1. Jana 2:1, 2) Ano, Jehova na základě Ježíšovy oběti odpustí pokřtěným křesťanům, kteří se dopustí hříchu — za předpokladu, že činí opravdové pokání a přestanou jednat nesprávně.

Jeden takový příklad byl jasně vidět v korintském sboru v prvním století. Apoštol Pavel se doslechl, že se v tomto mladém sboru vyskytl případ krvesmilstva, a dal pokyny k tomu, aby byl dotyčný muž vyloučen. Později hříšník činil pokání a Pavel sbor vybídl, aby ho přijal zpět. (1. Korinťanům 5:1, 13; 2. Korinťanům 2:5–9) Díky uzdravující moci Jehovovy milující laskavosti a velké hodnotě Ježíšovy výkupní oběti byl tedy tento muž od svého hříchu očištěn. Podobné věci se mohou stát i dnes. I když se však nějaká pokřtěná osoba dopustí závažného hříchu a pak činí pokání a Jehova jí odpustí, opět platí to, že takový člověk může pocítit další následky svého hříchu. (Přísloví 10:16, 17; Galaťanům 6:7)

Dejme tomu, že se nějaká Bohu zasvěcená dívka dopustí smilstva, následně svého skutku hořce lituje a možná později s pomocí sboru opět nabude duchovního zdraví. Co však když kvůli svému nemravnému skutku otěhotněla? V tom případě se tím její život nezvratně změnil. Nějaký muž, který se dopustí cizoložství, může činit pokání a nebýt vyloučen. Avšak jeho nevinná manželka má biblický podklad dát se s ním rozvést a možná to udělá. (Matouš 19:9) V tom případě si ten muž po celý zbytek svého života ponese těžké následky svého hříchu, ačkoli mu Jehova odpustil. (1. Jana 1:9)

A co muž, který se neláskyplně rozvede se svou manželkou, aby si vzal jinou ženu? Možná bude po nějaké době činit pokání a bude přijat zpět do sboru. Po letech může udělat pokroky a ‚spět ke zralosti‘. (Hebrejcům 6:1) Dokud však jeho první manželka žije bez muže, takový bratr nesplňuje požadavky pro to, aby mohl sloužit ve sboru v nějakém odpovědném postavení. Není „manžel jedné manželky“, protože neměl žádný biblický podklad rozvést se se svou první manželkou. (1. Timoteovi 3:2, 12)

Nejsou to pádné důvody pro to, aby si křesťan pěstoval odpor k tomu, co je ničemné?

A co člověk, který zneužil dítě?

Co když pokřtěný dospělý křesťan pohlavně zneužil dítě? Je to tak ničemný hříšník, že mu Jehova nikdy neodpustí? Nemusí to tak být. Ježíš řekl, že neodpustitelné je ‚rouhání proti svatému duchu‘. A Pavel řekl, že žádná oběť za hříchy není pro toho, kdo po přesném poznání pravdy svévolně páchá hřích. (Lukáš 12:10; Hebrejcům 10:26, 27) Bible ale nikde neříká, že dospělému křesťanovi, který pohlavně zneužil dítě — ať už ze své rodiny, nebo z jiné —, není možné odpustit. Jeho hřích může být opravdu čistě umyt, pokud upřímně a ze srdce činí pokání a změní své jednání. Musí však stále bojovat s nesprávnými tělesnými podněty, které si vypěstoval. (Efezanům 1:7) A může pocítit nevyhnutelné důsledky.

To, zda bude člověk, který zneužil dítě, uvězněn nebo jinak potrestán, záleží na zákonech země, v níž žije. Sbor ho nebude před takovým postihem krýt. U toho muže navíc vyšla najevo závažná slabost, což napříště bude třeba brát v úvahu. Pokud se zdá, že činí pokání, bude povzbuzován k tomu, aby činil duchovní pokroky, chodil do kazatelské služby, a dokonce se aktivně podílel na programu školy teokratické služby a služebního shromáždění s výjimkou vyučujících programů. To však neznamená, že bude splňovat požadavky pro to, aby ve sboru sloužil v nějakém odpovědném postavení. Jaké jsou pro to biblické důvody?

Sborový starší musí být kromě jiného „se sebeovládáním“. (Titovi 1:8) Je pravda, že nikdo z nás se neovládá dokonale. (Římanům 7:21–25) Avšak u dospělého, Bohu zasvěceného křesťana, který pohlavně zneužije dítě, vychází najevo jeho zvrhlá tělesná slabost. Zkušenosti ukázaly, že takový dospělý člověk může zneužít další děti. Je pravda, že ne všichni lidé, kteří zneužili dítě, svůj čin opakují. Mnozí však ano. A sbor nedokáže číst v lidském srdci, aby určil, kdo má sklon k opětovnému zneužití dítěte, a kdo ne. (Jeremjáš 17:9) A tak Pavlova rada Timoteovi má v případě pokřtěných dospělých, kteří zneužili dítě, zvláštní důraz: „Nikdy na žádného nevkládej ruce ukvapeně; ani nebuď podílníkem na hříších jiných.“ (1. Timoteovi 5:22) Naše děti musíme chránit, a proto člověk, o němž se ví, že zneužil dítě, není způsobilý, aby měl odpovědné postavení ve sboru. Dále také nemůže být průkopníkem nebo sloužit v jiném druhu zvláštní celodobé služby. (Srovnej zásadu vyjádřenou ve 2. Mojžíšově 21:28, 29.)

Někdo by se mohl zeptat: ‚Nespáchali snad také někteří lidé jiný druh hříchu, pak zjevně činili pokání, a svůj hřích později opakovali?‘ Ano, to se stává, ale jsou další činitele, s nimiž je třeba počítat. Jestliže například někdo dělá nemravné návrhy jinému dospělému, tento dospělý by měl být schopen takovým návrhům odolat. Děti se dají snadno oklamat, zmást nebo zastrašit. Bible mluví o tom, že dětem schází moudrost. (Přísloví 22:15; 1. Korinťanům 13:11) Ježíš použil děti jako příklad pokorné nevinnosti. (Matouš 18:4; Lukáš 18:16, 17) K této nevinnosti dětí patří to, že jsou naprosto nezkušené. Většina dětí je přístupných, touží člověka potěšit, a jsou tedy snadnou kořistí pro úklady dospělého, kterého znají a kterému důvěřují. Sbor má tedy před Jehovou odpovědnost chránit své děti.

Dobře vychovávané děti se učí poslouchat a ctít své rodiče, sborové starší a jiné dospělé. (Efezanům 6:1, 2; 1. Timoteovi 5:1, 2; Hebrejcům 13:7) Byla by to šokující zvrácenost, kdyby někdo z těchto lidí, kteří mají autoritu, zneužil bezelstnou dětskou nevinnost a svedl nebo přinutil dítě k sexuálnímu jednání. Lidé, kteří byli takto pohlavně zneužiti, mnohdy celé roky překonávají následný duševní otřes. Člověk, který zneužil dítě, bude proto ve sboru přísně ukázněn a omezen. Nebude důležité jeho postavení ve sboru, ale to, aby byl sbor zachován čistý. (1. Korinťanům 5:6; 2. Petra 3:14)

Pokud člověk, který zneužil dítě, opravdu činí pokání, uzná, že je moudré uplatnit biblické zásady. Jestliže se opravdu naučí ošklivit si, co je ničemné, to, co udělal, se mu bude hnusit, a bude usilovat o to, aby svůj hřích neopakoval. (Přísloví 8:13; Římanům 12:9) Bude navíc jistě děkovat Jehovovi za Jeho velikou lásku, díky níž kajícný hříšník, jako je on, může stále uctívat našeho svatého Boha, a doufat, že bude mezi ‚přímými‘, kteří budou na zemi přebývat navždy. (Přísloví 2:21)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 28]

Jehova sice odpouští kajícným hříšníkům, ale ti možná budou čelit nevyhnutelným následkům svého jednání