LENOST

Nechuť nebo odpor k námaze či práci; zahálka; pohodlnost; loudavost. Hebrejské sloveso ʽa·calʹ znamená „být lenivý“. (Sd 18:9) Přídavné jméno, které je odvozeno od tohoto slovesa, se překládá jako ‚lenoch‘. (Př 6:6) Řecké slovo o·kne·rosʹ znamená „lenivý, loudavý“. (Mt 25:26; Ří 12:11, Int) Další řecký výraz no·throsʹ znamená „lenivý, otupělý“. (Heb 5:11; 6:12)

Dva největší pracovníci, Jehova a jeho Syn, lenost nenávidí. Ježíš řekl: „Můj Otec stále pracuje až dosud, i já stále pracuji.“ (Jan 5:17) Boží slovo lenochy napomíná a lenost odsuzuje.

Jak lenoch uvažuje. Kniha Přísloví uvádí popis lenocha. Především si v mysli vytváří překážky, aby ospravedlnil, proč nezačal něco dělat. „Cesta lenocha je jako šípkový plot.“ (Př 15:19) Na svůj úkol se dívá jako na cestu před sebou, která je plná šípků, a je velmi obtížné tudy projít. Potom má pro svou loudavost směšné výmluvy, když říká: „Venku je lev! Uprostřed veřejných prostranství budu zavražděn!“ (Př 22:13) Vyvolává tak dojem, že mu v práci brání nějaké nebezpečí, které však ve skutečnosti neexistuje. Lenost je často spojena se zbabělostí, když se člověk ustrašeně drží stranou. (Mt 25:26, Rbi8, ppč; 2Ti 1:7) I když druzí takovému člověku radí a vybízejí ho, on se na posteli obrací ‚jako dveře v čepu‘, jako ten, kdo nemůže vstát. Je příliš líný i na to, aby se najedl. Lenoch „schoval ruku do hodovní misky; příliš se unavil, než aby ji opět zvedl k ústům“. (Př 26:14, 15; 19:24) Oklamal sám sebe, takže si ve svém srdci myslí, že jedná správně.

Takový člověk se oddává klamnému, nereálnému uvažování. Myslí si možná, že prací by si poškodil zdraví nebo že je příliš unavený. Možná má pocit, že ‚svět je mu povinen poskytnout živobytí‘; anebo práci odkládá „na zítra“. (Př 20:4) Každá maličkost, kterou lenoch udělal, v něm vzbuzuje pocit, že udělal, co měl, stejně tolik jako všichni ostatní. Zatímco pilní lidé mohou mít rozumnou odpověď na každou jeho výmluvu, on je „ve svých vlastních očích moudřejší“. Má pocit, že ti, kdo se namáhají a kdo ho povzbuzují, aby dělal totéž, jsou pošetilí. (Př 26:13–16)

Líný člověk nepatří k těm, kdo jsou ‚soběstační‘ či spokojeni s tím, že mají „obživu a čím se přikrýt“. (1Ti 6:6–8) Spíše touží po věcech a obvykle chce mít víc než jen obživu a čím se přikrýt. „Lenoch se projevuje jako žádostivý, jeho duše však nemá nic.“ (Př 13:4) Nemá žádný ohled na své bližní ani úctu k nim, ale je ochoten nechat někoho druhého, aby za něj dělal jeho práci, a dokonce nechává jiné lidi, aby mu opatřili věci, po kterých touží. (Př 20:4)

Odplata za lenost. Líný člověk si možná myslí, že všechno udělá později, ale jeho lenost ho náhle zaskočí, a je příliš pozdě. Proto je mu řečeno: „Ještě trochu spánku, ještě trochu dřímoty, ještě trochu poležení se složenýma rukama a jistě přijde tvá chudoba právě jako nějaký tulák, a tvá nouze jako ozbrojenec.“ (Př 6:9–11)

Ať se to vezme doslova, nebo obrazně, popis lenocha je pravdivý: „Šel jsem kolem pole lenocha a kolem vinice člověka, kterému bylo zapotřebí srdce. A pohleďme, všechno to rodilo plevel. Kopřivy porostly samotný povrch toho a kamenná zeď, ta byla stržena.“ „Pro velkou lenost se propadá trámoví, a pro poklesnutí rukou teče do domu.“ (Př 24:30, 31; Ka 10:18)

Kdokoli líného člověka najme, nebo kohokoli lenoch zastupuje, ten musí být zklamaný, rozmrzelý a utrpí ztrátu, protože „jako ocet pro zuby a jako dým pro oči, takový je lenoch pro ty, kdo ho vysílají“. (Př 10:26)

Loudavost má pro lenocha nakonec hrozné následky, protože „právě dychtivost líného jej usmrtí“. Touží po věcech, které si nezaslouží nebo které jsou nesprávné. Když se je snaží získat, může ho to zničit. V každém případě jeho touha spolu s leností ho odvracejí od Zdroje života, od Boha. (Př 21:25)

Líný křesťan nepěstuje ovoce ducha, které člověka osvěžuje a aktivuje (Sk 18:25), ale dostává se do těžkostí. Uspokojuje žádosti těla. Brzy možná bude ‚chodit nepořádně‘, ‚nebude vůbec pracovat, ale bude se plést do toho, co se ho netýká‘. (2Te 3:11)

Jak na něj pohlíží křesťanský sbor. Raný křesťanský sbor udělal určité opatření, aby lidé v nouzi, a zvláště vdovy, dostávali hmotnou pomoc. Zdá se, že některé mladší vdovy se tvářily, že svobodu, kterou jako vdovy mají, touží využívat v horlivé křesťanské službě. (Srovnej 1Ko 7:34.) Je zřejmé, že některé takové vdovy hmotnou podporu dostaly. Větší svobodu a více času, které tím získaly, však nepoužívaly vhodným způsobem, ale staly se zahálčivými, nepracovaly a potulovaly se. Začaly tlachat, plést se do záležitostí jiných lidí a mluvit, o čem by neměly. Apoštol Pavel proto dozorci Timoteovi nařídil, aby takové lidi nedával na seznam těch, kdo potřebují pomoc. Tyto vdovy se měly vdát a využívat svou energii a své schopnosti při výchově dětí a spravování domácnosti. (1Ti 5:9–16)

Biblické pravidlo v otázce hmotné pomoci bylo v raném křesťanském sboru toto: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2Te 3:10) Hlava rodiny musí svou domácnost zajistit a manželka nemá ‚jíst chléb lenosti‘. (Př 31:27; 1Ti 5:8)

Vyhýbat se lenosti ve studiu a ve službě. Dostáváme radu, abychom nebyli líní studovat a získávat hlubší porozumění Božímu záměru a podílet se rovněž na křesťanské službě. Apoštol Pavel pokáral některé hebrejské křesťany, protože nedělali žádný pokrok, a zdůraznil: „[Vy] jste otupěli [zlenivěli] ve svém slyšení. Ačkoli byste totiž skutečně měli být vzhledem k času učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo vyučoval od počátku základním věcem Božích posvátných prohlášení; a stali jste se jakoby těmi, kdo potřebují mléko, a ne hutný pokrm.“ (Heb 5:11, 12) Pavel rovněž vybízí: „Neloudejte se při tom, co děláte. Buďte zaníceni duchem. Pracujte jako otroci pro Jehovu.“ (Ří 12:11)

Ježíš předpověděl, že bude existovat skupina lidí, kteří budou prohlašovat, že jsou jeho služebníci, ale budou leniví a ničemní, nebudou pracovat na rozšiřování pozemských zájmů svého Pána. Když se Pán vrátí, odejme podíl, který jim byl svěřen do péče, a vyhodí je jako „neužitečného otroka“ ven do tmy. (Mt 25:18, 24–30)