SKROMNOST

Vědomí osobních omezení; také mravní bezúhonnost neboli vnitřní čistota člověka. Hebrejské kořenné sloveso ca·naʽʹ, které je přeloženo výrazem ‚být skromný‘, se vyskytuje pouze v Micheášovi 6:8. Příbuzné přídavné jméno ca·nuʹaʽ (skromný) je v Příslovích 11:2 uvedeno jako protiklad ke slovu opovážlivost. Někteří novodobí badatelé se sice domnívají, že tento kořen znamená „být obezřetný, pozorný či soudný“, mnozí však zastávají názor, že znamená „být skromný“. Například v díle A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament (od Browna, Drivera a Briggse, 1980, s. 857) je uvedeno, že tento kořen označuje někoho, kdo je zdrženlivý, skromný nebo pokorný. Slovo „skromnost“ je přeloženo z řeckého slova ai·dosʹ. (1Ti 2:9) Jestliže je slovo ai·dosʹ použito v mravním smyslu, je jím vyjádřena úcta, posvátná úcta, ohled na pocity nebo názory druhých nebo na vlastní svědomí, a toto slovo tedy označuje zahanbení, sebeúctu, smysl pro čest, střízlivost a umírněnost. (A Greek-English Lexicon od H. Liddella a R. Scotta, revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 36.) Lexikograf Richard Trench porovnává slovo ai·dosʹ s běžnějším řeckým slovem pro „hanbu, zahanbení“ (ai·schyʹne; 1Ko 1:27; Fil 3:19) a říká, že ai·dosʹ je „vznešenější slovo a obsahuje vznešenější pohnutku: je v něm obsažen přirozený mravní odpor k nečestnému jednání, který slovo [ai·schyʹne] téměř nebo vůbec neobsahuje“. Tento lexikograf uvádí, že „[ai·dosʹ] by mělo dobrému člověku vždy zabránit v hanebném jednání, zatímco [ai·schyʹne] by v tom někdy mohlo zabránit špatnému člověku“. (Synonyms of the New Testament, Londýn, 1961, s. 64, 65) Zvlášť významnou úlohu v omezujícím účinku, který je vyjádřen slovem ai·dosʹ, tedy hraje svědomí.

Před Bohem. V souvislosti se skromností ve smyslu správného odhadu vlastní osoby dává Písmo mnoho rad. Jedno přísloví říká: „Moudrost je u skromných.“ To je pravdivé proto, že skromný člověk se vyhýbá zneuctění, které je spojeno s opovážlivostí nebo s vychloubačností. (Př 11:2) Skromný člověk jedná způsobem, který Jehova schvaluje, a proto je moudrý. (Př 3:5, 6; 8:13, 14) Jehova takového člověka miluje a dává mu moudrost. Jedním z požadavků pro získání Jehovovy přízně je to, aby člověk ‚byl skromný, když chodí s Bohem‘. (Mi 6:8) K tomu patří, aby správně chápal své postavení před Bohem a aby uznával svůj hříšný stav v protikladu k Jehovově velikosti, čistotě a svatosti. To také znamená, že by se člověk měl dívat sám na sebe jako na Jehovovo stvoření, které je zcela závislé na Jehovovi a je podřízené Jehovově svrchovanosti. Eva si svého postavení nevážila. Vydala se cestou naprosté nezávislosti a vlastního rozhodování o svém životě. Skromnost by jí pomohla vypudit z mysli myšlenku na to, že bude ‚jako Bůh a bude znát dobré a špatné‘. (1Mo 3:4, 5) Apoštol Pavel varoval před přehnanou sebedůvěrou a opovážlivostí, když řekl: „Pracujte stále na své vlastní záchraně s bázní a chvěním.“ (Fil 2:12)

Čím se máme chlubit. Opakem skromnosti je vychloubačnost. Pravidlo zní: „Kéž tě chválí cizí člověk, a ne tvá vlastní ústa; kéž to dělá cizinec, a ne tvé vlastní rty.“ (Př 27:2) A sám Jehova řekl: „Ať se moudrý muž nechlubí kvůli své moudrosti a silný muž ať se nechlubí kvůli své moci. Ať se boháč nechlubí kvůli svému bohatství. Ale ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova, Ten, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi; vždyť v těchto věcech opravdu mám potěšení.“ (Jer 9:23, 24; srovnej Př 12:9; 16:18, 19.)

Bůh si váží skromných lidí. Apoštol Pavel ukázal, že Bůh si váží skromných lidí, a jako příklad skromného postoje uvedl své vlastní chování ve sboru. Křesťanům v Korintu napsal: „Hledíte totiž na své povolání od něho, bratři, že bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozeného původu; ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi; a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné věci; a Bůh vyvolil neurozené věci světa a přehlížené věci, věci, které nejsou, aby přivedl vniveč věci, které jsou, aby se žádné tělo před zrakem Boha nechlubilo. . . . Právě jak je napsáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Jehovovi.‘ A tak, když jsem k vám přišel, bratři, nepřišel jsem vám oznamovat Boží posvátné tajemství výstřední řečí ani moudrostí. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic kromě Ježíše Krista, a to přibitého na kůl. A přišel jsem k vám ve slabosti a se strachem a s velkým chvěním; a má řeč a to, co jsem kázal, nebylo s přesvědčivými slovy moudrosti, ale s projevem ducha a moci, abyste neměli víru v lidskou moudrost, ale v Boží moc.“ (1Ko 1:26–2:5)

„Nejděte nad to, co je napsáno.“ Ve svém dopise Pavel dále zdůraznil, že všichni potřebují být skromní, stejně jako byl skromný a správně hodnotil sám sebe on. Korinťané padli do léčky, když se vychloubali určitými muži, například Apollem, a dokonce samotným Pavlem. Pavel je pokáral, vysvětlil jim, že tímto jednáním se projevují jako tělesní, a ne jako duchovní lidé a napsal: „Bratři, tyto věci jsem předal tak, abych je uplatnil na sebe a na Apolla k vašemu dobru, abyste se na našem případě naučili pravidlo: ‚Nejděte nad to, co je napsáno [tedy nepřekračujte hranice, které Písmo stanovilo pro postoj lidí k sobě navzájem i k sobě samotným]‘, abyste jednotlivě nebyli nadutí ve prospěch jednoho proti druhému. Vždyť kdo působí, že se odlišuješ od jiného? Máš vskutku něco, co jsi nepřijal? Jestliže jsi to skutečně přijal, proč se chlubíš, jako bys to nepřijal?“ Má-li člověk tato slova na paměti, uchrání ho to před povýšeností a vychloubačností, jež mohou vzniknout na základě rodinného původu, rasy, barvy pleti nebo národnosti, tělesné krásy, schopností, poznání, pronikavé inteligence apod. (1Ko 4:6, 7)

Příklad Ježíše Krista. Nejlepším příkladem ve skromnosti byl Ježíš Kristus. Svým učedníkům řekl, že nemůže dělat ani jedinou věc ze své vlastní iniciativy, ale jenom to, co vidí dělat Otce, a že jeho Otec je větší než on. (Jan 5:19, 30; 14:28) Ježíš odmítal přijímat tituly, které mu nenáležely. Když ho jistý vládce oslovil „dobrý Učiteli“, Ježíš odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, pouze jeden, Bůh.“ (Lk 18:18, 19) A svým učedníkům řekl, že by kvůli tomu, čeho snad dosáhli v Boží službě, nebo kvůli tomu, že jsou pro Boha cenní, neměli jako Jehovovi otroci být nadutí. Naopak, když udělali všechno, čím byli pověřeni, měli by zaujmout postoj: „Jsme neužiteční otroci. Co jsme udělali, to jsme měli udělat.“ (Lk 17:10)

Kromě toho Pán Ježíš Kristus jako dokonalý člověk na zemi značně převyšoval své nedokonalé učedníky a také dostal od svého Otce velkou autoritu. Avšak při jednání se svými učedníky bral ohled na jejich omezení. Ohleduplně je poučoval a mluvil s nimi vhodným způsobem. Nenakládal na ně víc, než v té době mohli snést. (Jan 16:12; srovnej Mt 11:28–30; 26:40, 41.)

V oblečení a jiném osobním majetku. Když Pavel dával dozorci Timoteovi pokyny, aby dbal na vhodné chování ve sboru, řekl: „Toužím, aby se ženy zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí, ne módním splétáním vlasů a zlatem nebo perlami nebo velmi drahým oděním, ale tak, jak přísluší ženám, které vyznávají, že hluboce ctí Boha, totiž dobrými skutky.“ (1Ti 2:9, 10) Pavel se v této radě nestavěl proti úhlednému, pěknému vzhledu, protože doporučoval ‚dobře upravené šaty‘. Ukázal však, že marnivost a okázalé oblečení jsou nevhodné, protože tím člověk obrací pozornost na sebe nebo na své prostředky k životu. Skromnost také souvisí s ohledem na pocity druhých, se sebeúctou a se smyslem pro čest. Způsob křesťanova oblékání by neměl postrádat smysl pro slušnost, neměl by urážet mravní cítění sboru nebo vyvolávat něčí pohoršení. Tyto rady ohledně oblékání měly také objasnit Jehovův názor na to, jaký postoj má křesťan zaujímat k jinému hmotnému majetku, který mu snad patří, a jak ho má správně používat. (Viz heslo POKORA.)