Varuj se před zatvrzujícími účinky hříchu!
BYLA velmi oblíbená u svých křesťanských bratrů a sester. Byla přátelská a přístupná a se svou bystrou dceruškou byly stálými společnicemi v kazatelské službě a na shromážděních. Ale pak dostali sboroví starší zprávy, že bezostyšně kouří v zaměstnání — před očima jiných svědků Jehovových! Když jí předložili toto obvinění, přiznala kouření a také smilstvo a klidně řekla: „Myslím, že teď právě nechci být v pravdě.“ Hřích ji zatvrdil.
V Hebrejcům 3:13 varoval apoštol Pavel, že se člověk může ‚zatvrdit podvodnou mocí hříchu‘. To se prokázalo na našich prvních rodičích, Adamovi a Evě. Když byl Adam kárán za svou neposlušnost, zatvrzele se vymlouval: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.“ Jak se Adam změnil ode dne, kdy ho první pohled na jeho líbeznou nevěstu pohnul ke slovům: „Je to konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ Nyní byla Eva „žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou“. Eva zase chabě sváděla vinu na hada. — 1. Mojž. 2:23; 3:1–13.
Jiný muž, který se nenapravitelně zatvrdil hříchem, byl Jidáš Iškariotský. Na počátku musel mít dobré srdce, jinak by ho byl Ježíš nevyvolil za apoštola. Ale poté, co ho Ježíš při jedné příležitosti pokáral, začal popuzený Jidáš plánovat zradu svého Pána. (Mat. 26:6–16) Když Ježíš zjevil, že jeden z dvanácti ho zradí, zeptal se Jidáš jako vtělená nevinnost: „Nejsem to snad já?“ (Mat. 26:25) Jen úmyslný hříšník se mohl vyjádřit tak bezostyšně. A když přišli vojáci Ježíše zatknout, zvolil si Jidáš jako poznávací znamení právě starobylý znak vřelosti a přátelství — polibek. „Jidáši,“ zeptal se Ježíš, „zrazuješ Syna člověka polibkem?“ — Luk. 22:48.
Jak hřích zatvrzuje
Jak vlastně získává hřích takovou nadvládu nad člověkem? V Hebrejcům 3:7–11 ukazuje Pavel, jak byl izraelský národ nakažen hříchem nedostatku víry. Citoval Žalm 95:7–11, když řekl: „Proto, jak říká svatý duch: ‚Jestliže dnes nasloucháte jeho hlasu, nezatvrzujte své srdce jako tehdy, kdy byl způsoben rozhořčený hněv, jako v den, kdy byla učiněna zkouška v pustině, kdy mne vaši předkové vyzkoušeli pokusem, a přece viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto se mi znechutila tato generace a řekl jsem: „Stále ve svém srdci bloudí, a oni sami nepoznali mé cesty.“ Proto jsem přísahal ve svém hněvu: „Nevstoupí do mého odpočinku.“‘“
„Rozhořčený hněv“ byl způsoben na místě nazývaném buď Meriba, nebo Masa. (Žalm 95:8) Tam krátce po zázračném osvobození z Egypta „lid upadl do hádek s Mojžíšem a říkal: ‚Dej nám vodu, abychom se napili.‘“ (2. Mojž. 17:2) Vzpomněl si, že již viděli deset drtivých ran Egypta, rozdělení dmoucích se vod Rudého moře a manu padající z nebe. Přesto ‚bloudili ve svém srdci‘. Byli příliš zabráni do svých sobeckých tužeb, než aby uvažovali o Jehovových skutcích. Proto ‚nepoznali Boží cesty‘ a nevypěstovali si důvěru, že Jehova se o ně dokáže postarat za každých okolností. „Dej nám vodu!“ žádali, jako by Bůh, který rozdělil moře, byl bezmocný. Není pak divu, že se později rozhodli věřit špatné zprávě deseti bázlivých zvědů, kteří zkoumali Zaslíbenou zemi. (4. Mojž. 13:32–14:4) Pro takovou nevěru prohlásil Jehova: „Nevstoupí do mého místa odpočinku.“ — Žalm 95:11.
Pavel z toho načerpal poučení a varoval: „Dejte si pozor, bratři, aby se v někom z vás někdy nevyvinulo ničemné srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha. Dále se však každý den navzájem vybízejte, pokud lze říci ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ (Hebr. 3:12, 13) „Hřích“ Izraelitů byl nedostatek víry. (Viz Hebrejcům 3:19; srovnej 12:1.) Způsobil, že se ‚odtáhli od živého Boha‘, ztratili veškerou důvěru v Jehovu navzdory všem zázrakům, jež vykonal. Nevyhnutelně upadli do mravní provinilosti.
Nedostatek víry by mohl způsobit i dnes, že křesťan bude ‚bloudit ve svém srdci‘, poddá se přirozenému sklonu srdce. „Srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání. Kdo je může znát?“ (Jer. 17:9) Srdce začnou naplňovat nesprávné myšlenky a touhy a vyvolají smrtonosnou řetězovou reakci. „Každý je však zkoušen tím, že je přitahován a lákán vlastní žádostí. Když se pak žádost stane plodnou, porodí hřích; a když je dovršen hřích, zplodí smrt.“ — Jak. 1:14, 15.
Když někoho zatvrdí hřích
Jeden muž se těšil z velkých předností jako starší, ačkoli chytře zakrýval, že je vinen smilstvem. I potom, co se oženil, se choval nemravně. Přesto mu nebylo zatěžko udržovat vnější zdání nevinnosti. Dokonce sloužil v právních výborech a soudil jiné. Hřích ho začal zatvrzovat. Brzy zapochyboval i o základních biblických naukách. Když byl nakonec nucen přiznat své provinění, dokázal jen pokrčit rameny a říci: „Co na tom teď záleží?“
Pokrytectví může svědomí otupit tak, jako by je spálilo „cejchem“. (1. Tim. 4:2) Přísloví to znázorňuje: „Taková je cesta cizoložné ženy: najedla se, otřela si ústa a řekla: ‚Nedopustila jsem se ničeho nesprávného.‘“ (Přísl. 30:20) Zatvrzelý hříšník si dokonce představuje: „Bůh zapomněl. Skryl svůj obličej.“ (Žalm 10:11) A čím déle člověk pokračuje v hříchu, tím víc riskuje, že se jeho srdce stane „necitelným jako tuk“. (Žalm 119:70) Jeden mladík přiznal: „Když jsem se poprvé dopustil smilstva, úplně mě to vnitřně rozervalo. Ale pak to bylo pokaždé snadnější, až jsem dospěl tak daleko, že mě to ani moc netrápilo.“
Srdce vskutku hledá způsoby, jak omluvit provinění. Jeden mladý muž se dopustil smilstva se svou dívkou a pak jí zabránil hledat pomoc u starších tím, že řekl: „Vždyť se budeme brát! A víš přece, co říká Bible, že dva lidé jsou v Jehovových očích skoro manželé, když se rozhodnou, že k sobě patří.“ Jak sobecké, klamné uvažování! A tak si zvykli hřešit, což nakonec vedlo k vraždě — potratu! Dívka později přiznala: „Opravdu se člověk hrozně zatvrdí a myslí si, že se může pokárat sám.“ Mladý muž, který také propadl návyku smilstva, přiznal: „Je to jako u alkoholika, který říká: ‚Mohu přestat, kdy se mi zachce. Jen ještě jednou se napiju.‘ A tak cestu za staršími pořád odkládáš.“ Hříšník se naučí tak dobře klamat jiné, že začne klamat sám sebe. „Jednal totiž vůči sobě ve svých vlastních očích příliš hladce, než aby zjistil své provinění tak, aby je nenáviděl.“ — Žalm 36:2; 36:3, „KB“.
Vyhýbat se léčce hříchu
Protože „srdcem se projevuje víra“, musí je křesťan střežit, jak nejlépe umí. (Řím. 10:10; Přísl. 4:23) Modlitba, shromáždění a osobní studium plní naše srdce budujícími myšlenkami. Pravda, čas od času nám vstoupí do srdce špatné myšlenky. Ale v takovém případě můžeme prostě odmítnout zabývat se jimi. Jestliže někdy zjistíme, že jsme pokoušeni k něčemu nesprávnému, měli bychom se okamžitě obrátit k Jehovovi v modlitbě. (Žalm 55:22; 55:23, „KB“) A ‚ať mezi vámi není ani zmínka o smilstvu a nečistotě žádného druhu nebo o chamtivosti, jak sluší na svaté‘. (Ef. 5:3) Tak se řetězová reakce, která „porodí hřích“ a smrt, zastaví dřív, než začne.
Pamatuj také, že požitek z hříchu je „dočasný“. (Hebr. 11:25) Dříve nebo později tě ‚dohoní tvůj hřích‘ a budeš muset čelit trpkým následkům. Zeptej se sám sebe: ‚Skutečně se chci zatvrdit hříchem? Teď to sice může být příjemné, ale jak to na mne dlouhodobě zapůsobí?‘
Ale co když je člověk právě nyní v pasti nesprávného jednání? Nedocházej k závěru, že můžeš hřích „usmířit“ výbuchem křesťanské činnosti. „Oběti Bohu jsou zlomený duch,“ řekl kající král David. (Žalm 51:17; 51:19, „KB“) Biblická rada pro duchovně nemocné zní: Jděte ke starším! (Jakub 5:14, 15) Tito zralí muži udělají, co budou moci, aby churavému pomohli zase k duchovnímu zdraví. Je to tak, jak říká Bible: „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch, ale tomu, kdo je vyznává a opouští, bude projeveno milosrdenství.“ (Přísl. 28:13) Jeden muž řekl, když konečně přiznal svůj hřích starším: „Jako by ze mne spadla nesmírná tíha.“ — Srovnej Žalm 32:1–5.
Čím ničemnější je tento svět, tím obtížnější bude pro křesťana, aby zachoval svou ryzost. Pamatuj však: „Ačkoli snad hříšník činí špatnost stokrát a dlouho dělá, co je mu libo, . . . dobře [to] dopadne s těmi, kteří se bojí pravého Boha.“ (Kaz. 8:12) Boj se tedy Jehovy Boha! Opatří ti únik před zatvrzujícími účinky hříchu.