VÝKLAD
Ten, kdo podává výklad, je podle Bible člověk, který vysvětluje biblická proroctví a předává jiným lidem smysl, význam a pochopení prorockých snů, vidění a poselství božského původu.
Výklad proroctví. Di·er·me·neuʹo je silnější a intenzívnější forma slova her·me·neuʹo. Obvykle se používá ve vztahu k překládání jazyků (Sk 9:36; 1Ko 12:30), ale také znamená „úplně vysvětlit; úplně vyložit“. Slovo di·er·me·neuʹo použil Lukáš, když popisoval, jak Ježíš na cestě do Emauz dvěma svým učedníkům „vykládal . . . věci, které se na něj v celých Písmech vztahovaly,“ počínaje spisy Mojžíše a proroků. Tito dva učedníci později vyprávěli ostatním o tomto zážitku, jak jim Ježíš „plně otevíral Písma“. (Lk 24:13–15, 25–32)
Slovo dy·ser·meʹneu·tos má opačný význam. Použil je Pavel a najdeme je pouze v Hebrejcům 5:11, kde znamená „těžké vyložit“, tedy „těžké vysvětlit“. (Viz Int.)
Další řecké slovo překládané jako „výklad“ je e·piʹly·sis; pochází od slovesa, které doslova znamená „rozvázat nebo uvolnit“ (tudíž vysvětlit nebo vyřešit). Pravé proroctví nemá zdroj v názorech či výkladech, které vyjádřili lidé, ale pochází od Boha. Proto Petr napsal: „Žádné proroctví Písma nepramení z nějakého soukromého výkladu [e·pi·lyʹse·os] . . . , ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2Pe 1:20, 21) Biblická proroctví tedy nikdy nebyla výsledkem vychytralých lidských dedukcí a předpovědí založených na soukromém rozboru lidských událostí a trendů.
Význam některých proroctví byl zřejmý, a tudíž nebyl zapotřebí žádný výklad — například když prorok předpověděl, že Judejci ‚půjdou do zajetí babylónského krále na sedmdesát let‘ nebo že se Babylón stane ‚opuštěným úhorem‘. Doba splnění proroctví samozřejmě nebyla vždy známa, ačkoli i to bylo v několika případech jasně řečeno. Mnohá proroctví či jejich konkrétní rysy však v době, kdy proroctví byla pronesena, byly chápány jen zčásti a na úplné pochopení nebo výklad se muselo počkat, až bude Boží patřičný čas. Platilo to o některých Danielových proroctvích, o Mesiášovi a o posvátném tajemství, které se ho týkalo. (Da 12:4, 8–10; 1Pe 1:10–12)
V případě vysvětlení faraónových snů, které seslal Bůh, byli všichni egyptští kněží provozující magii a moudří muži bezmocní. „Nebyl však nikdo, kdo by je faraónovi vyložil.“ (1Mo 41:1–8) Faraóna potom upozornili na Josefa, který úspěšně vysvětlil sen faraónova vrchního číšníka a pekaře. (1Mo 40:5–22; 41:9–13) Josef však při této příležitosti nepřipsal zásluhu sobě, ale obrátil pozornost na Jehovu jako na Toho, kdo vyložil sen. Řekl: „Nepatří výklady Bohu?“ (1Mo 40:8) Když byl tedy předveden před faraóna, aby mu vyložil sen, Josef řekl: „Mne není třeba brát v úvahu. Bůh ohlásí faraónovi blaho.“ (1Mo 41:14–16) Faraón vyslechl výklad a potom i on uznal, že Josef je ten, „v němž je Boží duch“, protože ‚Bůh způsobil, aby Josef to všechno věděl‘. (1Mo 41:38, 39)
Podobně byl použit Daniel, a to k oznámení výkladu Nebukadnecarových snů. Daniel se nejdříve modlil k Bohu o to, aby porozuměl tajemství a aby dostal odpověď v nočním vidění, potom byl odveden před krále, kterému připomenul zapomenutý sen a podal k němu výklad. (Da 2:14–26) V úvodu Daniel králi poukázal na to, že všichni moudří muži, zaklínači, kněží provozující magii a astrologové nebyli schopni sen vysvětlit. Daniel pokračoval: „V nebesích však existuje Bůh, který je Zjevovatelem tajemství, . . . pokud jde o mne, není to z nějaké moudrosti, která existuje ve mně více než v komkoli jiném živém, že je mi zjeveno toto tajemství, vyjma snad proto, aby byl výklad dán na vědomí králi.“ (Da 2:27–30)
Při druhé příležitosti, kdy všichni kněží provozující magii, zaklínači, Chaldejci a astrologové nedokázali vyložit králův sen o velkém stromu, který byl podťat, byl Daniel znovu povolán a znovu zdůraznil božský původ tohoto proroctví. Král tento fakt skutečně uznal, když Danielovi řekl: „Sám dobře vím . . . , že je v tobě duch svatých bohů“ a „jsi způsobilý, protože je v tobě duch svatých bohů“. (Da 4:4–18, 24)
Po mnoha letech, té noci, kdy byl Babylón dobyt Médy a Peršany, byl letitý Jehovův služebník Daniel znovu povolán, aby vyložil Boží poselství králi. Tentokrát to byla tajemná ruka, která při Belšacarově hostině napsala na stěnu paláce MENE, MENE, TEKEL, PARSIN. Žádný z moudrých babylónských mužů nedokázal vysvětlit tento záhadný nápis. Královna matka si potom vzpomněla, že je tam stále ještě Daniel, „v němž je duch svatých bohů“ a „osvícení a pochopení a moudrost podobná moudrosti bohů“. Při výkladu nápisu, který sám o sobě byl skutečně proroctvím, Daniel znovu chválil Jehovu jako Boha pravého proroctví. (Da 5:1, 5–28)