POŽEHNÁNÍ

Požehnat znamená něco posvětit nebo prohlásit za svaté; vznášet k Bohu prosbu o přízeň; projevovat dobrotu a přízeň; vyvyšovat jako svatého; oslavovat; mluvit o někom dobře; chránit nebo střežit před zlem; nosit štěstí.

V Písmu se asi 400krát objevují různé tvary hebrejských slov, která jsou většinou přeložena jako „žehnat“ nebo „požehnání“. Sloveso ba·rakhʹ se obvykle překládá jako „žehnat“. Na několika místech je toto slovo přeloženo výrazy ‚popřát dobré‘ (1Sa 25:14); ‚blahopřát‘ (1Pa 18:10) a ‚zdravit‘ (2Kr 4:29). Toto hebrejské slovo ve formě podstatného jména je obsaženo ve jménu nížiny Beraka (jež znamená „Požehnání“), neboť na tomto místě Jehošafat a jeho lid žehnali Jehovovi. (2Pa 20:26) Sloveso v téže formě se překládá jako ‚klekat‘ nebo ‚pokleknout‘. (1Mo 24:11; 2Pa 6:13; Ža 95:6)

Židovští soferim neboli písaři na několika místech nahradili slovo ‚proklínat‘ slovem ‚žehnat‘ (1Kr 21:10, 13; Job 1:5, 11; 2:5, 9), protože podle jejich názoru byla rouháním i pouhá zmínka, že někdo proklíná Boha. (Viz Rbi8, dodatek 2B.)

Řecké sloveso eu·lo·geʹo doslova znamená „dobře mluvit o “. Výraz eu·lo·giʹa (doslova „požehnání“) je použit v Římanům 16:18 v negativním smyslu, protože tam je řečeno, že někteří lidé svádějí srdce druhých „lichotivou řečí“.

Slova „žehnat“ a „požehnání“ jsou v Písmu použita přinejmenším ve čtyřech hlavních významech: (1) Jehova žehná lidem; (2) lidé žehnají Jehovovi; (3) lidé žehnají Kristu a (4) lidé žehnají jiným lidem.

Jehova žehná lidem. „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.“ (Př 10:22) Lidem, které schvaluje, Jehova žehná tím, že je chrání, pomáhá jim ke zdaru, vede je, dává jim úspěch a poskytuje jim, co potřebují a co jim prospívá.

Jehova projevil dobrou vůli svým pozemským tvorům v době, kdy jim dal život. Živočišným druhům, které stvořil pátý den, Bůh požehnal tím, že oznámil, jaký s nimi má záměr. (1Mo 1:22) Boží požehnání, které Adam a Eva dostali na konci šestého dne, jim mělo umožnit‚ aby — pokud zůstanou poslušní — měli nadále Boží přízeň, protože Bůh jim zajistil všechno, co v duchovním i hmotném ohledu potřebovali. (1Mo 1:28; 2:9; 5:2)

Potom, co Jehova po šesti stvořitelských dnech dokončil své pozemské stvořitelské dílo, jeho tvorům nic nechybělo k dobrému životu. (1Mo 1:31) Pak Bůh přistoupil k tomu, aby od tohoto díla odpočinul neboli aby v něm přestal, a sedmému dni požehnal a prohlásil ho za posvátný neboli ho posvětil. Lidé měli vyhlídku, že mohou žít ve štěstí a s nekonečným požehnáním. (1Mo 2:3; 2Mo 20:11)

Když Noe a jeho rodina vyšli z archy, Jehova na ně pohlížel se zalíbením, požehnal jim a oznámil, jaká je vzhledem k nim jeho vůle. Měli mít Jehovovu přízeň a ochranu, pokud budou jednat podle jeho vůle. (1Mo 9:1)

Pro celé lidstvo je životně důležité požehnání, které se týkalo Abrahama a jeho Semene. (1Mo 12:3; 18:18; 22:18) Jehova požehnal Abrahamovi a Sáře tím, že zázračně obnovil jejich reprodukční schopnost, takže ve svém stáří mohli mít syna. (1Mo 17:16; 21:2) Žehnal Abrahamovi a použil ho, aby předobrazným způsobem předstínil větší věci. (Ga 4:21–26) Boží požehnání v podobě semene (Izáka), které Bůh Abrahamovi poskytl, tedy mělo větší význam ve slibu, že prostřednictvím toho, kdo byl předstíněn Izákem — prostřednictvím Ježíše Krista —, bude požehnáno lidem ze všech národů. (Ga 3:8, 14; Sk 3:25, 26; Heb 6:13–20)

Jehova žehná nějakému člověku nebo národu jen pod podmínkou, že ho ten člověk nebo národ poslouchá. (2Mo 23:25) Z výrazných protikladů uvedených ve 27. a 28. kapitole 5. Mojžíšovy je jasně vidět, že Jehovovo prokletí, které přináší přísný trest, je určeno neposlušným lidem, zatímco požehnání je určeno poslušným lidem, kterým přináší duchovní blahobyt a uspokojení hmotných potřeb, což se projevuje i na jejich domech, zemi, potomcích, zvířatech, zásobách jídla a cestování; prostě na každém jejich skutku. „Požehnání jsou pro hlavu spravedlivého.“ (Př 10:6, 7) Je-li Jehovův lid věrný a poslušný, Jehova mu s radostí ‚otevírá nebeské propusti a opravdu vylévá požehnání, až již není nedostatek‘. (Mal 3:10)

Lidé žehnají Jehovovi. Lidé žehnají Jehovovi především tím, že ho chválí. Žehnají mu také tím, když mu projevují vděčnost, když vyjadřují uznání, že od něho přichází veškeré požehnání, když o něm při každé příležitosti dobře mluví a když ho uctívají a slouží mu. (Ža 26:12) Kázání dobré zprávy je další způsob, jak lidé žehnají Jehovovi, protože tím přinášejí chválu jeho jménu i záměrům. (Mt 24:14; Heb 13:15)

Lidé žehnali Jehovovi za to, že osvobozoval svůj lid od útlaku (2Mo 18:9, 10); že uspokojoval jejich potřeby (5Mo 8:10); dále za jeho důstojnost, moc, panství a krásu, které měl jako Hlava nade vším (1Pa 29:10–12, 20); za to, že své ctitele podněcoval, aby podporovali jeho uctívání (2Pa 31:8); když v modlitbě vyznávali své hříchy, žehnali mu za to, že dodržoval svou smlouvu, a za jeho milosrdenství (Ne 9:5, 31, 32); za to, že dával moudrost a moc (Da 2:19–23); za to, že chránil své služebníky a že dával najevo svou svrchovanost (Da 3:28; 4:34). Kniha Žalmů neustále žehná Jehovovi a vyzývá všechny tvory v nebi i na zemi, aby chválili Jehovovo jméno za mnoho Božích vynikajících vlastností. Dalším důvodem, proč lidé žehnají Jehovovi, je dar, který jim dal v podobě svého Syna Ježíše Krista. (Ža 16:7; 103:1, 20–22; 145:2, 10; Jan 3:16; srovnej Sk 2:8–11; Zj 7:11, 12; 14:6, 7.)

Lidé žehnají Kristu. Všichni lidé by také měli žehnat samotnému Ježíšovi. Alžběta žehnala Ježíšově matce Marii a dosud nenarozenému plodu v jejím lůně. (Lk 1:42) Ježíš měl plné právo na to, aby ho lidé zdravili jako požehnaného, a to kvůli svému nebeskému původu, kvůli tomu, že přišel v Jehovově jménu jako Jehovův Syn, kvůli své službě, své oběti, svému kněžství, svému kralování i své nezasloužené laskavosti. (Jan 12:13; 2Ko 8:9; Heb 1:2; 7:24–26) Ve splnění Žalmu 118:26 ho zástup lidí vítal jakožto Jehovova požehnaného při jeho triumfálním vstupu do Jeruzaléma. (Mt 21:9) Mají mu žehnat všichni andělští tvorové i lidé zde na zemi. (Zj 5:12, 13)

Lidé žehnají jiným lidem. Když Jehova vysloví požehnání, vždy je uskuteční. Naproti tomu člověk, který dá požehnání někomu jinému, možná nebude schopen své požehnání uskutečnit. Požehnání pronesené v Bibli nějakým člověkem, je mnohdy prosbou o Boží požehnání, i když možná není vyjádřeno formou modlitby. Takové požehnání tedy může být určeno jinému člověku, ale Zdrojem tohoto požehnání je nesporně sám Bůh. Kromě toho když člověk žehná jiným lidem, mnohdy tím prostě vyjadřuje vděčnost nebo ocenění jejich vynikajících vlastností či dobře vykonané práce.

V souvislosti se schopností člověka někomu účinně žehnat — tedy mít k tomu od Boha autoritu neboli mít schopnost toto požehnání uskutečnit — apoštol Pavel, když dokazoval nadřazenost Melchisedekova kněžství nad kněžstvím Leviho, vyjádřil zásadu: „A menší je bezesporu požehnán větším.“ (Heb 7:7) Melchisedek byl kněz pravého Boha a král, a tak když žehnal Abrahamovi, mohl s autoritou a prorocky mluvit ve jménu Boha. (1Mo 14:18–20; Heb 7:1–4)

Když někteří lidé svým jednáním přispěli k chvále Jehovy, jiní považovali za vhodné jim za to požehnat. Mojžíš požehnal Becalelovi a jeho spolupracovníkům, když dokončili stavbu svatostánku. (2Mo 39:43) Kněží a Levité dostali za úkol, aby jako duchovní vůdci Izraele při různých příležitostech žehnali lidu. (4Mo 6:23–27; 3Mo 9:22, 23; 5Mo 10:8; 21:5; 1Pa 23:13; 2Pa 30:27) Velekněz Eli žehnal Samuelovým rodičům za to, že své dítě dali darem pro chrámovou službu. (1Sa 2:20, 21) Když David přinesl Truhlu do Jeruzaléma, požehnal lidu. (2Sa 6:18; 1Pa 16:2) Šalomoun moudře udělal totéž, když zasvětil chrám Jehovovi. (1Kr 8:14, 55) Letitý Simeon požehnal Ježíšovým rodičům. (Lk 2:34) Ježíš žehnal dětem, které k němu přišly. (Mr 10:16)

Příležitosti k žehnání. V modlitbě člověk chválí Boha, děkuje mu a žehná mu a zároveň žehná i těm, kdo jsou s ním sjednoceni ve víře, a těm, kdo hledají Boha, a prosí za ně. Když žehná jídlu a prosí Boha, aby i on jídlu požehnal, dělá to obvykle v modlitbě, než začne jíst. V takové modlitbě Jehovovi děkuje a vzdává mu chválu za to, že se o nás v duchovním i hmotném ohledu dobře stará, a také Jehovu prosí, aby pod jeho vedením tato potrava přinesla užitek všem, kdo ji budou jíst, aby je posílila a oni mu mohli sloužit. (1Sa 9:13; Mt 14:19; Lk 9:16) Když se při Pánově večeři žehná chlebu a vínu, je tím Bohu vzdávána chvála a díky a předkládá se mu prosba, aby všichni, kdo budou chléb a víno přijímat, měli duchovní užitek z toho, co tyto věci symbolizují, a aby jako údy Kristova těla zůstali jednotní a ryzí. (Mt 26:26; 1Ko 10:16)

V patriarchální společnosti otec často krátce před svou smrtí požehnal svým synům. Toto požehnání bylo velmi důležité a mělo velkou cenu. Izák tedy požehnal Jákobovi, protože se domníval, že to je jeho prvorozený syn Esau. Když Izák přál přízeň a zdar Jákobovi, který svého bratra Esaua předešel, nepochybně prosil Jehovu, aby toto požehnání uskutečnil, neboť sám Izák byl slepý a starý. (1Mo 27:1–4, 23–29; 28:1, 6; Heb 11:20; 12:16, 17) Později Izák zcela vědomě toto požehnání potvrdil a ještě rozšířil. (1Mo 28:1–4) Jákob před svou smrtí požehnal nejprve dvěma Josefovým synům, a potom svým vlastním synům. (1Mo 48:9, 20; 49:1–28; Heb 11:21) Podobně Mojžíš před smrtí požehnal celému izraelskému národu. (5Mo 33:1) Ve všech těchto případech se z uskutečnění vysloveného požehnání ukázalo, že ta slova byla prorocká. Někdy ten, kdo požehnání pronášel, přitom položil ruku na hlavu tomu, komu žehnal. (1Mo 48:13, 14)

Požehnání vyslovené při pozdravu obsahovalo přání, aby se tomu druhému člověku dobře dařilo. Když byl Jákob přiveden před faraóna, požehnal mu. (1Mo 47:7; viz také 1Sa 13:10; 25:14; 1Kr 1:47; 2Kr 10:15.) Požehnání bylo možné vyslovit také při odchodu. Například Rebece žehnali členové její rodiny, když odcházela z domova, aby se provdala za Izáka. (1Mo 24:60; viz také 1Mo 28:1; 2Sa 19:39; 1Kr 8:66.)

Také dávání daru bylo spojeno s požehnáním. (1Mo 33:11; Joz 14:13; 15:18, 19) Pochopitelně i samotný dar mohl být označen jako požehnání, jako „dar požehnání“. Dary se dávaly jako přání všeho dobrého milovanému člověku, dávaly se ve snaze získat si něčí přízeň nebo byly projevem vděčnosti. (1Sa 25:27; 30:26)

Požehnání je možné vyjádřit ve formě komplimentu. Boaz žehnal Rut za její milující laskavost. (Rut 3:10) Přihlížející lidé žehnali mužům, kteří se dobrovolně nabídli ke službě ve spojitosti s uctíváním Jehovy. (Ne 11:2) Rodiče mají nárok na to, aby jim jejich děti žehnaly. (Př 30:11)

Požehnání se může skládat z přívětivých nebo povzbudivých slov. Ježíš nabádal své posluchače, aby ‚žehnali těm, kdo je proklínají‘. (Lk 6:28) „Nadále žehnejte těm, kdo vás pronásledují; žehnejte a neproklínejte.“ (Ří 12:14) To neznamená chválit odpůrce, ale znamená to, že když se k nim dobře chováme a když k nim mluvíme laskavými, ohleduplnými a pravdivými slovy, která jim prospějí, pokud na ně budou dbát, můžeme tím získat jejich dobrou vůli. (1Ko 4:12; 1Pe 3:9) Je také nutné dbát na způsob, jak požehnání vyslovit. (Př 27:14) Jestliže někdo odvrátí jiného člověka od ničemných skutků, je to skutečně požehnání, které tomu člověku přinese velké dobro a Jehovovi chválu. (Sk 3:26)

Buďme požehnáním pro druhé lidi. Ten, kdo poslouchá Boha, může být pro své bližní požehnáním. Společenství s lidmi, kterým Jehova žehná, přináší jiným lidem požehnání. Laban měl požehnání, protože Jákob hlídal jeho stáda. (1Mo 30:27, 30) Potifarův dům a pole vzkvétala kvůli tomu, že dohledem nad nimi byl pověřen Josef. (1Mo 39:5) Kdyby v Sodomě bylo deset spravedlivých obyvatel, Bůh by Sodomu nezničil. (1Mo 18:32) Bůh může kvůli svému zasvěcenému služebníkovi projevit přízeň jeho nevěřícímu manželskému partnerovi a jejich malým dětem. (1Ko 7:14) Ježíš řekl, že v době, kdy na světě nastane největší soužení, „kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny“, jinak ‚by nebylo zachráněno žádné tělo‘. (Mt 24:21, 22; srovnej Iz 65:8.) Ještě větší požehnání přináší napodobování příkladu lidí, kterým Bůh žehná. (Ga 3:9; Heb 13:7; 1Ko 11:1; 2Te 3:7) Když „ovce“ činí dobro Kristovým bratrům, Božím „vyvoleným“, přináší jim to Jehovovo požehnání a odměnu v podobě věčného života. (Mt 25:31–34, 40, 46)