URIM A TUMMIM
Předměty používané ke zjištění Boží vůle, když vznikly otázky celonárodního významu, které vyžadovaly odpověď od Jehovy.
Podle záznamu ve 3. Mojžíšově 8:8 Mojžíš nejdříve vložil na Árona náprsník a do náprsníku potom dal Urim a Tummim. Hebrejská předložka, která je v tomto verši přeložena jako „do“, sice může také znamenat „na“, ale stejné slovo je použito ve 2. Mojžíšově 25:16, kde se mluví o dvou kamenných tabulkách, které byly uloženy do truhly smlouvy. (2Mo 31:18) Někteří znalci předkládají názor, že Urim a Tummim bylo 12 kamenů připevněných na náprsník. Nemohlo to tak být, protože při slavnostním uvedení do kněžského úřadu byl na Árona vložen celý náprsník se všitými 12 kameny a potom do něj byly vloženy Urim a Tummim. Rovněž srovnání s 2. Mojžíšovou 28:9, 12, 30 vylučuje teorii, že to byly dva onyxy na náramenících efodu velekněze. (2Mo 28:9–14) Jednalo se zjevně o dva samostatné předměty.
Jak se používaly. Je pozoruhodné, že Urim a Tummim měl mít Áron na srdci, když vcházel „před Jehovu“; nepochybně se to týkalo toho, že Áron při dotazování Jehovy stál ve Svaté před oponou do Nejsvětější. Skutečnost, že Urim a Tummim byly „na Áronově srdci“, naznačuje, že byly uloženy v záhybu neboli vaku, který vznikl, protože byl náprsník dvojitý. Urim a Tummim byly pro „soudní výroky izraelských synů“ a používaly se tehdy, když bylo zapotřebí, aby Jehova odpověděl na závažné otázky, které se týkaly vůdců národa, a tudíž i národa jako takového. Jehova, Zákonodárce Izraele, dal veleknězi odpověď na to, jak v určité věci správně postupovat. (2Mo 28:30)
Abjatar unikl při zabíjení kněží v Nobu, kde zemřel jeho otec, a přišel s efodem k Davidovi, který ho požádal, aby použil Urim a Tummim. Tento efod byl zjevně efod velekněze. (1Sa 22:19, 20; 23:6–15)
Mohly to být losy. Z případů zaznamenaných v Bibli, kdy byl Jehova dotazován pomocí Urim a Tummim, se zdá, že otázky byly formulovány tak, aby odpověď na ně byla „ano“, či „ne“ nebo aby odpověď byla alespoň velmi krátká a přímá. V jednom případě (1Sa 28:6) je zmínka pouze o Urim, předpokládá se však, že se logicky jednalo také o Tummim.
Mnoho biblických komentátorů je přesvědčeno, že Urim a Tummim byly losy. V Ekumenickém překladu jsou ve 2. Mojžíšově 28:30 nazvány ‚posvátnými losy‘. Někteří znalci se domnívají, že byly tvořeny třemi kusy — jeden byl nadepsán slovem „ano“, jeden slovem „ne“ a další byl bez nápisu. Jeden z nich se vytáhl jako odpověď na položenou otázku a v případě, že byl tažen ten bez nápisu, znamenalo to, že není žádná odpověď. Další znalci si myslí, že to mohly být dva hladké kameny, které byly na jedné straně bílé a na druhé černé. Když se hodily na zem, dvě bílé strany znamenaly „ano“, dvě černé strany „ne“ a černá s bílou znamenaly, že není žádná odpověď. Když se Saul při jedné příležitosti dotazoval skrze kněze, zda má začít s útokem na Filištíny, nedostal žádnou odpověď. Saul měl pocit, že některý z jeho mužů zhřešil, proto prosil: „Bože Izraele, dej přece Tummim!“ Z těch, kdo tam byli přítomni, byli odděleni Saul a Jonatan a potom se metaly losy, aby se rozhodlo, kdo z nich má být oddělen. Zdá se, že žádost ‚dej Tummim‘ se netýkala metání losu, i když mezi nimi určitá souvislost mohla existovat. (1Sa 14:36–42)
Pomocí nich bylo království spojeno s kněžstvím. V 5. Mojžíšově 33:8–10 je v souvislosti s Urim a Tummim zmínka o áronském kněžstvu: „Tvé Tummim a tvé Urim patří muži, který je ti věrně oddán.“ Zmínka, že patří „muži, který je ti [Jehovovi] věrně oddán“, se možná týká věrnosti, kterou prokázal kmen Levi (z něhož pocházelo áronské kněžstvo) v souvislosti se zlatým teletem. (2Mo 32:25–29)
Jehova moudře opatřil Urim a Tummim a vložil je do rukou velekněze. Tím byl král ve velké míře závislý na kněžstvu a zabránilo se tomu, aby se v jeho rukách soustředila příliš velká moc. Spolupráce mezi králem a kněžími byla tudíž nezbytná. (4Mo 27:18–21) Svou vůli Jehova oznámil Izraeli psaným slovem a také pomocí proroků a snů. Zdá se však, že proroky a sny Jehova používal při zvláštních příležitostech, zatímco velekněz s Urim a Tummim byl mezi lidem stále.
V roce 607 př. n. l. se přestaly používat. Podle židovské tradice používání Urim a Tummim skončilo, když byl v roce 607 př. n. l. Jeruzalém a jeho chrám zničen babylónskými vojsky pod vedením krále Nebukadnecara. (Babylónský talmud, Sota 48b) Tento názor je podpořen tím, co o těchto předmětech uvádějí knihy Ezra a Nehemjáš. Určití muži si tehdy dělali nárok na to, že jsou potomky kněží, ale nemohli najít svá jména ve veřejném zápisu. Bylo jim řečeno, že nemohou jíst z nejsvětějších věcí určených kněžím, dokud nepovstane kněz s Urim a Tummim. Není však žádný záznam o tom, že Urim a Tummim byly tehdy použity, a v Bibli již o nich není žádná zmínka. (Ezr 2:61–63; Ne 7:63–65)
Větší Velekněz se radí s Jehovou. V Pavlově dopisu Hebrejcům je Ježíš Kristus popsán jako velký Král a Kněz podle způsobu Melchisedeka. (Heb 6:19, 20; 7:1–3) Jeho postavení v sobě spojuje kralování a kněžství. Jeho kněžskou činnost předstiňovala činnost velekněze ve starověkém Izraeli. (Heb 8:3–5; 9:6–12) Tomuto Veleknězi je svěřeno souzení všech lidí. (Jan 5:22) Nicméně, když byl Ježíš na zemi, prohlásil: „Co vám říkám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který zůstává ve spojení se mnou, koná své skutky“ (Jan 14:10) a „nedělám nic ze své vlastní iniciativy; ale právě jak mě Otec naučil, tak mluvím“. (Jan 8:28) Ježíš také řekl: „Jestliže přece soudím, můj soud je pravdivý, protože nejsem sám, ale Otec, který mě poslal, je se mnou.“ (Jan 8:16) Ježíš ve svém vyvýšeném postavení v nebesích, kdy je jako Velekněz zdokonalený navždy, jistě dále zůstává v podřízenosti svému Otci a při souzení hledá jeho vedení. (Heb 7:28; srovnej 1Ko 11:3; 15:27, 28.)