POPEL

Výraz, který se v Písmu často používá na zbytek po spálení nějakého materiálu; často mívá symbolický nebo obrazný význam. Slovem „popel“ se překládají dvě hebrejská slova. Jedno (ʼeʹfer; 4Mo 19:9) se také překládá jako ‚prášek‘. (Mal 4:3) Slovo deʹšen označuje nejen „tučný popel“, ale také ‚tučnost‘. (3Mo 1:16; Iz 55:2) Řecké podstatné jméno spo·dosʹ znamená ‚popel‘ (Mt 11:21) a sloveso te·froʹo znamená ‚obrátit v popel‘. (2Pe 2:6) Zbytek po spálení také mohl být označen jako prach (ʽa·farʹ). (4Mo 19:17; 2Kr 23:4)

Každý den odstraňoval levitský kněz tučný popel (deʹšen) po spalování zvířecích obětí na oltáři a vynášel jej „na čisté místo vně tábora“. (3Mo 6:9–11) Podle 4. Mojžíšovy 19. kapitoly byla také poražena zdravá červená kráva, která byla bez vady a na kterou nepřišlo jho, a byla spálena vně tábora. Popel této ‚oběti za hřích‘ byl uložen na čistém místě vně tábora. (4Mo 19:9) Trochu tohoto popela se smísilo s vodou a touto vodou byly postříkány nečisté osoby nebo věci, aby byly očištěny. (4Mo 19:17) Apoštol Pavel se zmínil o tomto obrazném očišťování těla ‚popelem [řec. spo·dosʹ] z jalovice‘, aby vyzdvihl mnohem větší očištění „svědomí od mrtvých skutků“, jež je možné díky ‚krvi Krista‘. (Heb 9:13, 14)

Jeremjáš 31:40 se zmiňuje o ‚nížině mrtvol a tučného popela [wehad·deʹšen]‘, což byla podle všeho část údolí syna Hinnomova. Až poměrně donedávna byla známým rysem krajiny hromada popela poblíž údolí Kidron. Byla prý asi 150 m dlouhá, 60 m široká a 18 m hluboká. Někteří učenci se domnívají, že se vztahuje k místu, o němž se zmiňoval Jeremjáš. Část údolí syna Hinnomova mohla být vyhrazena k ukládání popela zbylého po spálení oběti (3Mo 4:12), dokud Josijáš neučinil Tofet nezpůsobilým pro uctívání. (2Kr 23:10) Ale do tohoto údolí se také možná házely zvířecí zdechliny a mrtvoly zločinců a v pahorku možná byl i popel lidí, kteří byli kdysi obětováni při obřadech falešného náboženství. (Jer 32:35)

V biblických dobách bylo zvykem dobytá města pálit, takže ‚obrátit nějaké místo v popel‘ znamenalo úplně je zničit, jak je ukázáno na případě Tyru, Sodomy a Gomory. (Ez 28:18; 2Pe 2:6)

Popel také sloužil jako znázornění toho, co je nevýznamné nebo bezcenné. Abraham například před Jehovou uznal: „Jsem prach a popel.“ (1Mo 18:27; viz také Iz 44:20; Joba 30:19.) A Job přirovnal výroky svých falešných těšitelů k ‚příslovím z popela‘. (Job 13:12)

V biblických dobách bylo zvykem sedat v popelu nebo ho na sebe sypat na znamení truchlení, pokoření a pokání. (Es 4:1–3; Jer 6:26; 2Sa 13:19) Těžká bída a utrpení byly obrazně přirovnány k ‚jedení popela‘ (Ža 102:9) a ztrápený Job seděl „v popelu“. (Job 2:8)

Pytlovina a popel byly někdy spojovány s půstem, pláčem nebo smutkem. (Es 4:3; Iz 58:5; Ez 27:30, 31; Da 9:3) Příkladem národního pokoření a pokání je případ Ninive za dnů Jonáše. I král Ninive se pokryl pytlovinou a usedl do popela. (Jon 3:5, 6) O pokání v pytlovině a popelu mluvil také Ježíš Kristus (Mt 11:21), a Job Jehovovi kajícně odpověděl: „Činím pokání v prachu a popelu.“ (Job 42:6)

Během sedmdesátiletého zpustošení Judy truchlili Židé v Babylóně nad zpustošením Sionu neboli Jeruzaléma a jeho chrámu. Ale prostřednictvím Izajáše bylo dáno ujištění, že mocí Jehovova ducha bude určeno „těm, kdo truchlí nad Sionem, že jim bude dána pokrývka hlavy místo popela“. Ježíš Kristus uplatnil pasáž Izajáše 61:1–3 na sebe jako na mesiášského Osvoboditele, který bude nástrojem osvobození z většího duchovního zpustošení a truchlení. (Lk 4:16–21) Bylo také předpověděno, že ničemní se stanou pro spravedlivé jako popel rozdrcený na prach; Malachiáš totiž napsal: „‚A jistě pošlapete ničemné, neboť se stanou jakoby práškem pod chodidly vašich nohou v den, kdy budu jednat,‘ řekl Jehova vojsk.“ (Mal 4:3)