Buď svědkem pro Jehovu a neunav se
„Uvažujte vskutku bedlivě o tom, který snesl tolik odporujících řečí hříšníků . . . Abyste se neunavili a nevyčerpali ve svých duších.“ — Hebr. 12:3.
1, 2. Jaký přesvědčivý důkaz dal Ježíš svým učedníkům o tom, že byl vzkříšen?
„VIDĚLA jsem Pána!“ Těmito burcujícími slovy sdělila Marie Magdaléna zprávu o Ježíšově vzkříšení. (Jan 20:18) To označilo počátek čtyřiceti dnů nabitých vzrušujícími událostmi pro Kristovy učedníky, předtím zarmoucené Ježíšovou smrtí.
2 Ježíš nechtěl ponechat v mysli svých učedníků žádné pochybnosti o tom, že opravdu žije. Lukáš vypráví: „Po tom, kdy trpěl, se jim také [Ježíš] ukázal živý mnoha nespornými důkazy, a vídali ho po čtyřicet dnů.“ (Sk. 1:3) Jednou se dokonce „objevil více než pěti stům bratrům najednou“. (1. Kor. 15:6) Jistě už nebylo o čem pochybovat. Ježíš byl naživu!
3. Jakou otázku ohledně království položili učedníci Ježíšovi a proč je jeho odpověď překvapila?
3 Ježíšovi učedníci tehdy mysleli jen na obnovu pozemského „Božího království“ pro Izrael. (Luk. 19:11; 24:21) Proto se ptali Ježíše: „Pane, obnovíš Izraeli království v tomto čase?“ Jeho odpověď je bezpochyby překvapila, protože řekl: „Není vaše věc, abyste poznali časy nebo období, která Otec ustanovil ve své pravomoci, ale přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samařsku a až do nejvzdálenější části země.“ (Sk. 1:6–8) Byla to pro učedníky velká výzva. Jak mohou takový úkol splnit? Odpověď přišla brzy a zarážejícím způsobem.
Přijali výzvu
4. Popiš, co se stalo v den letnic.
4 Lukáš vypráví: „Když probíhal den svátku letnic, byli všichni pohromadě na stejném místě a náhle nastal z nebe hluk, jako když se přežene ostrý závan, a naplnil celý dům, ve kterém seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, rozdělily se a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni svatým duchem a začali mluvit různými jazyky, jak jim dával duch, aby se vyjadřovali.“ Hluk byl tak velký, že přilákal pozornost množství Židů, kteří přišli do Jeruzaléma slavit svátek. Byli ohromeni, když slyšeli hovořit ‚svými jazyky o velkolepých Božích věcech‘. — Sk. 2:1–11.
5. Do jaké míry se brzy splnila Ježíšova předpověď ve Skutcích 1:8?
5 Petr neztrácel čas a pronesl dynamický proslov, v němž nesporně prokázal, že „Ježíš Nazaretský“, kterého přibili na kůl, je „Pánem“, jehož David předpověděl slovy: „Jehova řekl mému Pánovi: ‚Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele jako podnož tvým nohám.‘“ Petrovy posluchače to bodlo do srdce, a tak se ptali: „Muži, bratři, co máme dělat?“ Petr je vybídl: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů.“ K čemu to vedlo? Tři tisíce se daly pokřtít! (Sk. 2:14–41) A již se v Jeruzalémě vydávalo svědectví. Později se rozšířilo dílo do celé Judeje, pak Samařska a nakonec „do nejvzdálenější části země“. Rozmach kázání království byl tak rychlý, že kolem roku 60 n. l. mohl říci apoštol Pavel, že dobré poselství „bylo kázáno v celém stvoření, jež je pod nebem“. — Kol. 1:23.
Rozmach království a pronásledování
6, 7. (a) Jak šly spolu v prvním století ruku v ruce rozmach království a pronásledování? (b) Jaká naléhavá potřeba vyvstala mezi křesťany v Jeruzalémě a jak byla tato potřeba uspokojena?
6 Nedlouho po letnicích roku 33 n. l. měli Ježíšovi učedníci důvod připomenout si Kristova slova: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže mne pronásledovali, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) Židovští vůdci se rozzuřili, když „Boží slovo . . . dále rostlo a v Jeruzalémě se velmi násobil počet učedníků“. Učedník Štěpán byl na základě falešného obvinění ukamenován. To byl zřejmě signál, který mnozí očekávali, protože „v ten den povstalo velké pronásledování sboru, který byl v Jeruzalémě. Všichni kromě apoštolů byli rozptýleni v krajích Judeje a Samařska.“ — Sk. 6:7; 7:58–60; 8:1.
7 Pronásledování načas utichlo. Ale krátce potom popravil Herodes Agrippa I. apoštola Jakuba. Petr byl uvězněn, ale osvobodil jej anděl. Později upadli bratři v Jeruzalémě do hmotné chudoby a spoluvěřící odjinud jim museli poslat pomoc. (Sk. 9:31; 12:1–11; 1. Kor. 16:1–3) Během návštěvy apoštola Pavla v Jeruzalémě se projevil náboženský fanatismus, protože množství křičelo: „Pryč ze země s takovým člověkem, neboť se nehodí, aby žil!“ (Sk. 22:22) Křesťané žijící v Jeruzalémě a Judeji jistě potřebovali mnoho povzbuzení, aby dál věrně vydávali svědectví o království. Ježíš svým učedníkům slíbil, že „svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu“, bude působit jako „pomocník“. (Jan 14:26) Ale jak nyní opatří Otec takovou potřebnou pomoc a útěchu? Odpověď přišla zčásti prostřednictvím apoštola Pavla.
Pavlův dopis Hebrejcům
8. (a) Co vedlo Pavla k napsání dopisu Hebrejcům? (b) Na jaký rys jeho dopisu zaměříme pozornost a proč?
8 Kolem roku 61 n. l. byl Pavel vězněn v Římě, ale byl si vědom toho, co se děje jeho bratrům v Jeruzalémě. Proto napsal pod vedením Jehovova ducha svůj časový dopis Hebrejcům. Je plný láskyplného zájmu o hebrejské bratry a sestry. Pavel věděl, co potřebují, aby se budovala jejich víra a důvěra k Jehovovi jako jejich pomocníkovi. Pak budou moci ‚s vytrvalostí běžet závod, který jim byl předložen‘, a s důvěrou říci: „Jehova je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Hebr. 12:1; 13:6) Právě na tento rys Pavlova dopisu Hebrejcům (kapitoly 11–13) chceme nyní zaměřit svou pozornost. Proč? Protože situace, jíž tehdy čelili ranní křesťané, je stejná, jaké dnes čelí svědkové Jehovovi.
9. Jaké sporné otázce čelili křesťané v prvním století a čelí jí dnes? Jak jedině se s ní lze vypořádat?
9 V naší generaci reagovalo mnoho lidí pozitivně na poselství o království tím, že se oddali Jehovovi a dali se pokřtít jako svědkové. Spolu s tímto rozmachem pravého uctívání však přišlo prudké pronásledování a mnozí křesťané dokonce přišli o život jako Štěpán, Jakub a jiní věrní svědkové z prvního století. Sporná otázka je tedy nyní stejná jako tehdy: Kdo obstojí ve zkoušce ryzosti tváří v tvář rostoucímu odporu k poselství o království? A kdo bude schopen čelit děsivým událostem, až se na tuto generaci brzy snese „velké soužení“, které nemá obdoby? (Mat. 24:21) Odpověď zní: Ti, kteří jsou připraveni ‚bojovat znamenitý boj víry‘, ti, kteří jsou „pevní ve víře“. Ti budou moci nakonec říci: „To je to vítězství, které zvítězilo nad světem: naše víra.“ — 1. Tim. 6:12; 1. Petra 5:9; 1. Jana 5:4.
Užitek z příkladu věrných
10. (a) Co je víra? (b) Jak smýšlel Bůh o mužích a ženách víry ze starých dob?
10 Co je víra? Pavel odpovídá: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý projev skutečností, ačkoli je nelze vidět. Skrze ni totiž muži starých dob obdrželi svědectví.“ (Hebr. 11:1, 2) Pavel pak svou definici víry podporuje tím, že ukazuje víru v činnosti. Osvětluje ji na životě některých „mužů starých dob“ a také žen jako Sára a Raab. Jak povzbudivé je zjistit, že „Bůh [se] za ně nestydí, aby byl vzýván jako jejich Bůh“! (Hebr. 11:16) Může Bůh díky naší víře říci o nás totéž? Kéž se za nás na konci každého dne nemusí stydět!
11. Jak můžeme mít dnes prospěch z ‚oblaku svědků, který nás obklopuje‘?
11 Po zprávě o těchto věrných mužích a ženách říká Pavel: „Protože nás tedy obklopuje tak velký oblak svědků, odložme také všechnu přítěž a hřích, do něhož se snadno zaplétáme, a s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen.“ (Hebr. 12:1) Žijí tito věrní příkladní svědkové v naší mysli, přestože spí v hrobě? Znáš je a jejich zkušenosti dost dobře, abys mohl odpovědět kladně? To je jedna z odměn, které přináší pravidelné studium Bible, že totiž můžeme všemi smysly znovu prožívat vzrušující zkušenosti tohoto „oblaku svědků“. Vezmeme-li si k srdci jejich věrný příklad, opravdu nám to velmi pomůže překonat jakýkoli nedostatek víry. A to nám zase usnadní, abychom za všech okolností vydávali smělé a nebojácné svědectví o pravdě.
Neunavit se
12. (a) Jak nám může Ježíšův příklad pomoci, abychom ‚se neunavili a nevyčerpali se ve své duši‘? (b) Uveď nějaké příklady těch, kteří se neunavili v dnešní době.
12 Naším největším příkladem víry je Ježíš. Pavel vybízí: „S vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen, když upřeně přitom hledíme na Ježíše, hlavního prostředníka a zdokonalovatele naší víry . . . Uvažujte vskutku bedlivě o tom, který snesl tolik odporujících řečí od hříšníků proti jejich vlastním zájmům, abyste se neunavili a nevyčerpali ve svých duších.“ (Hebr. 12:1–3) Jak „bedlivě“ jsi uvažoval o Ježíšově příkladu? Jak „upřeně“ na něho hledíš? (1. Petra 2:21) Satan chce, abychom se ‚unavili a vyčerpali ve svých duších‘. Chce, abychom nechali svědeckého díla. Jak to dělá? Někdy přímým odporem náboženských a světských autorit jako v prvním století. Vloni bylo kazatelské dílo omezeno ve čtyřiceti zemích. Způsobilo to však, že se naši bratři v oněch zemích unavili? Ne. Jejich věrná práce vedla v roce 1988 ke křtu více než 17 000 osob. To by přece mělo být pobídkou pro ty, kteří žijí v zemích, kde je poměrná svoboda! Ať nás nikdy neunaví kázání dobrého poselství o království!
13. (a) Jaké nenápadné věci by mohly vyvolat únavu v našem kazatelském díle? (b) Jaká radost ‚byla předložena Ježíšovi‘ a jak můžeme získat stejně radostný postoj?
13 Existují však jiné, nenápadnější věci, které v nás mohou vyvolat únavu. Patří k nim odpor v rozděleném domově, duševní tíseň, zdravotní potíže, tlak vrstevníků, ztráta odvahy způsobená nedostatkem kladných výsledků v našem kazatelském díle, nebo snad pocit netrpělivosti, protože ještě nepřišel konec tohoto světa. Co pomohlo Ježíšovi snášet duševní a tělesné utrpení? Byla to „radost, jež mu byla předložena“. (Hebr. 12:2) Ježíše posilovala radost z toho, že rozradostňuje srdce svého Otce tím, že jej ospravedlňuje, a očekávání budoucího štěstí, které zakusí při udílení podivuhodných požehnání mesiášského království. (Žalm 2:6–8; 40:9, 10; 40:10, 11, „KB“; Přísl. 27:11) Mohli bychom bedlivě následovat tento Ježíšův radostný postoj? A vzpomeň na Petrovo ujištění v 1. Petra 5:9: „Tatáž utrpení [se] dovršují v celém společenství našich bratrů ve světě.“ Vědět, že Jehova nám rozumí, cítit vřelost světaširého bratrství a upírat zrak na radosti před námi pod panstvím království — to všechno nám pomůže, abychom se neunavili ve věrné službě Jehovovi a v kázání, když je konec tak blízko.
Proč Jehova ukázňuje
14. Jaký prospěch mohou přinést zkoušky a utrpení, jež snad musíme snést?
14 Pavel nyní vrhá světlo na důvod, proč snad musíme snášet zkoušky a utrpení. Naznačuje, abychom na ně pohlíželi jako na způsob ukázňování. Pavel uvažuje: „Můj synu, nepodceňuj kázeň od Jehovy ani nepolevuj, když tě vede k nápravě. Koho totiž Jehova miluje, toho ukázňuje.“ (Hebr. 12:5, 6) Ježíš se „naučil . . . poslušnosti z toho, co vytrpěl“. (Hebr. 5:8) Jistě se také potřebujeme naučit poslušnosti. Všimni si blahodárných účinků, které může mít ukázňování na naše utváření. Pavel řekl: „Těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ Jak je to povzbudivé! — Hebr. 12:11.
15. Jak můžeme uplatňovat Pavlovu radu a ‚urovnávat stezky svým nohám‘?
15 Jestliže přijímáme „kázeň od Jehovy“ v tomto světle, vezmeme si k srdci Pavlovu pozitivní radu: „Proto napřimte stezky svým nohám.“ (Hebr. 12:12, 13) Někdy je velmi snadné odchýlit se od ‚úzké cesty vedoucí do života‘. (Mat. 7:14) Tím se jednou provinil apoštol Petr a jiní v Antiochii. Proč? Protože ‚nechodili přímo podle pravdy dobrého poselství‘. (Gal. 2:14) Dnes musíme naslouchat svému Vznešenému učiteli, Jehovovi Bohu. Je třeba, abychom plně využívali pomoci, kterou opatřuje „věrný a rozvážný otrok“. Tak svým nohám ‚urovnáme stezku‘. — Mat. 24:45–47; Iz. 30:20, 21.
16. (a) Jak by se mohl ve sboru ujmout „jedovatý kořen“? (b) Proč spojuje Pavel nemravnost s nedostatkem ocenění pro svaté věci a jak se můžeme uchránit takového nebezpečí?
16 Pavel dále varuje: „Pečlivě dávejte pozor, aby nikdo z vás nepřišel o Boží nezaslouženou laskavost, aby nevyrazil žádný jedovatý kořen a nezpůsobil těžkosti a aby to mnohé neposkvrnilo.“ (Hebr. 12:15) Stát se rozmrzelým, nespokojeným, hledat chyby na tom, jak se co dělá ve sboru, může být jako „jedovatý kořen“, který se může rychle rozšířit a otrávit zdravé myšlení jiných ve sboru. Proti takovým negativním myšlenkám můžeme bojovat tím, že uvažujeme o nespočetných požehnáních, která do našeho života vnesla pravda. (Žalm 40:5; 40:6, „KB“) Jiným nebezpečím jsou sklony k nemravnosti nebo ‚neoceňovat svaté věci jako Ezau‘. (Hebr. 12:16) Pavel tato dvě nebezpečí spojuje, protože jedno může snadno vést k druhému. Žádný křesťan nemusí takovým sobeckým žádostem podlehnout, jestliže uplatňuje Petrova slova: „Postavte se však proti [ďáblovi], pevní ve víře.“ — 1. Petra 5:9.
‚Skutečnosti, ačkoli je nelze vidět‘
17. Srovnej bázeň vzbuzující úkazy na hoře Sinaji s tím, čemu dnes čelí křesťané.
17 Naše víra je velmi závislá na ‚skutečnostech, které nelze vidět‘. (Hebr. 11:1) O některých těchto neviděných skutečnostech Pavel mluví dále v Hebrejcům 12:18–27. Popisuje bázeň vzbuzující úkazy na hoře Sinaji, když Bůh přímo hovořil k Izraeli a když Mojžíš řekl: „Bojím se a chvěji.“ Pak apoštol dodává: „Vy jste se však přiblížili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému a k myriádám andělů ve všeobecném shromáždění.“ V případě starověkých Izraelitů u hory Sinaje otřásl Boží hlas zemí, říká Pavel, ale nyní Bůh slíbil: „Ještě jednou uvedu do pohybu nejen zemi, ale také nebe.“ Přestože jsou tato slova určena především pomazaným křesťanům, „velký zástup“ lidí podobných ovcím si je také může vzít k srdci. (Zjev. 7:9) Oceňuješ plně, co Pavel říká? Stojíme před shromážděním desetitisíců andělů. Stojíme samozřejmě také před Jehovou. Po jeho pravici je Ježíš Kristus. Ano, jsme v postavení, které vzbuzuje ještě větší bázeň, a máme větší odpovědnost než ti starověcí Hebrejci u hory Sinaje! A pamatuj, že otřesy nadcházející armageddonské bitvy způsobí zánik nynějšího ničemného nebe a země. Dnes rozhodně není čas, abychom ‚odmítali‘ naslouchat Božímu slovu a neposlouchali jej!
18. Jak jedině můžeme vytrvat ve svědectví pro Jehovu a neunavit se?
18 Žijeme opravdu v bázeň vzbuzující době lidských dějin. Jako svědkové Jehovovi jsme byli posláni do nejvzdálenější části země, abychom kázali dobré poselství o Božím zřízeném království. K tomu musíme mít neotřesitelnou víru, víru, která se neunaví, víru, která nám umožní přijímat Jehovovo ukázňování. Máme-li takovou víru, budeme nalezeni mezi těmi, kteří budou mít „nadále nezaslouženou laskavost, skrze níž můžeme prokazovat Bohu přijatelně svatou službu se zbožnou bázní a posvátnou úctou“. (Hebr. 12:28) Ano, a budeme dál svědčit pro Jehovu a neunavíme se.
Jak bys odpověděl?
◻ Proč je pro nás prospěšný Pavlův dopis Hebrejcům?
◻ Jaké sporné otázce dnes musí čelit křesťané?
◻ Jak nám mohou prospět dávní věrní svědkové?
◻ Proč ukázňuje Jehova ty, které miluje?
◻ Co je klíčem k neúnavnému vydávání svědectví?