Starejme se o sirotky a vdovy v jejich soužení

Rozeznat, že žijeme v nelaskavém světě, je snadné. O tom, jak se budou projevovat lidé v „posledních dnech“, apoštol Pavel napsal: „Budou [tu] kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou milovat sami sebe, budou ... bez přirozené náklonnosti.“ (2. Timoteovi 3:1–3) A dnes to tak skutečně je.

ZKAŽENÉ morální ovzduší naší doby přispívá k tomu, že se mnoha lidem vytratil ze srdce soucit. Lidé se stále méně zajímají o to, aby se druhým dařilo dobře, a někteří se nezajímají ani o to, aby se dobře dařilo členům jejich rodiny.

Tento stav těžce pociťují mnozí z těch, kdo jsou z různých důvodů v nouzi. V důsledku válek, přírodních katastrof a odsunů uprchlíků stále roste počet vdov a sirotků. (Kazatel 3:19) „Následkem války víc než milion [dětí] osiřelo nebo bylo odděleno od svých rodin,“ uvádí se ve zprávě Dětského fondu OSN. Také jistě víte o tom, že je mnoho matek, které jsou neprovdané, opuštěné nebo rozvedené a musí samy živit a vychovávat své děti. V zemích, které musí čelit těžké hospodářské krizi, je situace ještě vážnější, protože mnoho tamních obyvatel žije v krajní nouzi.

Je pro lidi, kteří žijí v takovém soužení, vůbec nějaká naděje? Jak lze vdovám a sirotkům jejich situaci ulehčit? Bude vůbec někdy tento problém odstraněn?

Láskyplná péče v biblických dobách

Péče o tělesné a duchovní potřeby vdov a sirotků byla vždy nedílnou součástí uctívání Boha. Když Izraelité sklízeli obilí nebo ovoce, neměli sbírat to, co na poli zbylo, neměli po sobě paběrkovat. Paběrky měly být ponechány „pro cizího usedlíka, pro chlapce bez otce a pro vdovu“. (5. Mojžíšova 24:19–21) Mojžíšský Zákon výslovně říkal: „Nebudete trápit žádnou vdovu ani chlapce bez otce.“ (2. Mojžíšova 22:22, 23) Vdovy a sirotci, o nichž se mluví v Bibli, výstižně představovali chudší lidi. Jestliže totiž v rodině zemřel manžel a otec nebo oba rodiče, zbývající členové rodiny možná zůstali opuštění a v bídě. Patriarcha Job prohlásil: „Vyprošťoval jsem ... ztrápeného volajícího o pomoc a chlapce bez otce a každého, kdo neměl pomocníka.“ (Job 29:12)

V začátcích existence křesťanského sboru byla péče o postižené osoby, jež byly skutečně v bídě, protože ztratily rodiče nebo manžela, charakteristickým znakem pravého uctívání. Učedník Jakub projevil velký zájem o blaho takových lidí, když napsal: „Způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: Starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrny od světa.“ (Jakub 1:27)

Jakub se nezmiňoval jen o sirotcích a vdovách, ale projevil také velkou starost o jiné lidi, kteří byli chudí. (Jakub 2:5, 6, 15, 16) Stejnou pozornost projevoval takovým lidem apoštol Pavel. Když byl společně s Barnabášem pověřen kazatelskou činností, dostali mimo jiné pokyn, aby ‚měli na mysli chudé‘. Pavel mohl s dobrým svědomím říci: „Právě to jsem také s opravdovostí usiloval dělat.“ (Galaťanům 2:9, 10) Ve zprávě o tom, co všechno křesťanský sbor vykonával krátce po svém založení, se uvádí: „Ani jeden z nich neměl nouzi... Rozdělovalo se zase každému, právě jakou kdo měl potřebu.“ (Skutky 4:34, 35) Opatření, jež kdysi bylo zavedeno ve starověkém Izraeli a sloužilo ve prospěch sirotků, vdov a lidí v nouzi, bylo převzato i do křesťanského sboru.

Poskytovaná pomoc byla ovšem omezená a odpovídala prostředkům jednotlivých sborů. Penězi se nemrhalo a ti, komu se pomáhalo, byli skutečně v nouzi. Žádný křesťan neměl tohoto opatření nepoctivě zneužívat a na sbor nemělo být vkládáno žádné zbytečné břemeno. To bylo jasně patrné z pokynů, které dal Pavel v 1. Timoteovi 5:3–16. Z těchto slov poznáváme, že pokud příbuzní těch, kdo měli nouzi, byli schopni svým blízkým pomáhat, měli tuto odpovědnost plnit oni. Byly stanoveny určité požadavky, kterým musely chudé vdovy odpovídat, jestliže jim měla být poskytována pomoc. Z toho všeho je vidět, jakých moudrých opatření Jehova používá, aby pečoval o ty, kdo jsou v nouzi. Je z toho však také patrné, že je nutno jednat vyrovnaně, aby nikdo prokazované laskavosti nezneužíval. (2. Tesaloničanům 3:10–12)

Péče o sirotky a vdovy dnes

Pokud jde o projevování zájmu o ty, kdo jsou v soužení, a o pomoc těmto lidem, zásady, jimiž se řídili Boží služebníci v minulosti, jsou uplatňovány ve sborech svědků Jehovových i dnes. Bratrská láska je jejich charakteristickým znakem, jak to řekl Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Jestliže se někteří křesťané ocitnou v nouzi nebo se stanou obětí přírodní katastrofy či následků války nebo občanských nepokojů, ostatní členové mezinárodního společenství bratrů horlivě hledají způsoby, jak jim duchovně i hmotně pomoci. Podívejme se na některé dnešní případy, z nichž je patrné, co se v tomto směru dělá.

Pedro si na svou maminku téměř nevzpomíná, zemřela, když mu bylo jen půl druhého roku. V jeho pěti letech mu zemřel i otec. A tak Pedro zůstal se svými bratry sám. Svědkové Jehovovi navštěvovali jeho otce už předtím, a proto se s Pedrem a jeho staršími bratry začalo vést domácí biblické studium.

Pedro vypráví: „Hned následující týden jsme začali chodit na shromáždění. Stýkali jsme se s bratry a cítili jsme, jak nás mají rádi. Sbor byl pro mě útočištěm, protože bratři a sestry mi projevovali lásku a náklonnost, jako by byli mými rodiči.“ Pedro si vzpomíná, že ho jeden z křesťanských starších zval k nim domů a s jeho rodinou si povídali a trávili spolu volný čas. „Velice rád na to vzpomínám,“ říká Pedro. S kazatelskou činností, při níž mluvil o své víře, začal v jedenácti letech a pokřtěn byl v patnácti. Členové sboru pomáhali rovněž jeho bratrům a také oni dělali pěkné duchovní pokroky.

Potom je zde David. On a jeho sestra jsou dvojčata. Když se jejich rodiče rozvedli, zůstaly tyto děti opuštěné. Vychovávali je prarodiče a teta. „Když jsme vyrůstali a uvědomovali jsme si, v jaké jsme situaci, přemáhal nás pocit nejistoty a smutku. Potřebovali jsme se o někoho opřít. Moje teta se stala svědkem Jehovovým, a díky tomu jsme byli poučováni o biblické pravdě. Bratři nám projevovali náklonnost a přátelství. Měli nás velmi rádi a povzbuzovali nás, abychom si dávali cíle a abychom dále pracovali pro Jehovu. Když mi bylo asi deset let, jeden služební pomocník mě brával s sebou do kazatelské služby. Jiný bratr se staral o mé výdaje ve spojitosti se sjezdy. Jistý bratr mi dokonce pomáhal, abych mohl v sále Království dávat dary.“

David byl pokřtěn, když mu bylo sedmnáct let, a později začal sloužit v odbočce svědků Jehovových v Mexiku. Ještě dnes s oceněním říká: „Několik starších mi pomáhá, abych prohluboval své vzdělání, a poskytují mi užitečné rady. Tak překonávám pocity nejistoty a osamělosti.“

Abel je starším v jednom mexickém sboru, v němž je několik vdov, které potřebují pomoc. Vypráví: „Jsem přesvědčen, že vdovy potřebují především podporu emocionální. Bývají období, kdy se cítí osamělé a podléhají depresi. Proto je velmi důležité poskytovat jim podporu a naslouchat jim. My [sboroví starší] je často navštěvujeme. Je důležité nelitovat času a věnovat pozornost jejich problémům. Potom cítí, že dostaly duchovní útěchu.“ Někdy je však zapotřebí pomoci jim i hmotně. „Jedné ovdovělé sestře nyní stavíme dům,“ vyprávěl Abel nedávno. „Stavbě jejího domu věnujeme několik sobot a několikrát v týdnu pracujeme také odpoledne.“

Jiný sborový starší, který má zkušenosti s poskytováním pomoci sirotkům a vdovám, říká: „Myslím, že sirotci potřebují křesťanskou lásku ještě víc než vdovy. Všiml jsem si, že pocitu bezcennosti podléhají daleko snadněji než děti a mladiství, kteří mají oba rodiče. Potřebují často slyšet, že k nim někdo cítí bratrskou náklonnost. Je důležité vyhledávat je po shromáždění a pozeptat se jich, jak se mají. Máme zde jednoho ženatého bratra, který osiřel, když byl ještě malý. Na shromáždění se s ním vždy srdečně zdravím, a když se setkáme, vždy mě obejme. Posiluje to naše pouta pravé bratrské lásky.“

Jehova „osvobodí chudého“

Jestliže mají vdovy a sirotci svou situaci zvládnout, je nezbytně nutné, aby důvěřovali v Jehovu. O něm je řečeno: „Jehova střeží cizí usedlíky; chlapci bez otce a vdově ulevuje.“ (Žalm 146:9) Problémy tohoto druhu budou zcela vyřešeny teprve prostřednictvím Božího Království pod vládou Ježíše Krista. V jednom prorockém žalmu popsal žalmista Mesiášovo panství takto: „Osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání.“ (Žalm 72:12, 13)

Tlaky, jimž musí čelit všichni křesťané, s blížícím se koncem nynějšího systému věcí jistě porostou. (Matouš 24:9–13) Každý den je třeba, aby křesťané projevovali větší zájem jeden o druhého a aby měli „jeden k druhému vřelou lásku“. (1. Petra 4:7–10) Je nutné, aby křesťanští muži, a to především sboroví starší, projevovali starostlivý zájem a soucit těm, kdo osiřeli. A zralé ženy ve sboru mohou být velkou oporou vdovám a mohou jim poskytovat útěchu. (Titovi 2:3–5) Přispívat k tomu však může každý, a to aktivním zájmem o ty, kdo prožívají soužení.

Praví křesťané ‚nezavírají dveře svého něžného soucitu‘, když „spatří svého bratra, který má nouzi“. Jasně si uvědomují, že mají uposlechnout slova, jimiž nás apoštol Jan vybízí: „Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:17, 18) Proto ‚se starejme o sirotky a vdovy v jejich soužení‘. (Jakub 1:27)

[Praporek na straně 11]

„Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:18)

[Obrázky na straně 10]

Praví křesťané se starají o sirotky a vdovy po stránce hmotné, duchovní i citové