Víra nás podněcuje k činnosti!
„Vidíš, že [Abrahamova] víra působila spolu s jeho skutky a jeho víra byla jeho skutky zdokonalena.“ (JAKUB 2:22)
1, 2. Jak budeme jednat, pokud máme víru?
MNOZÍ lidé říkají, že věří v Boha. Ale víra, o které se pouze mluví, je stejně mrtvá jako tělo, z něhož vyprchal veškerý život. „Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá,“ napsal učedník Jakub. Řekl také, že Abraham, který se bál Boha, měl víru, jež „působila spolu s jeho skutky“. (Jakub 2:17, 22) Jaký význam mají tato slova pro nás?
2 Pokud máme pravou víru, nebudeme pouze věřit tomu, co slyšíme na křesťanských shromážděních. Budeme také dokazovat svou víru tím, že budeme činní svědkové Jehovovi. Ano, víra nás přiměje, abychom uplatňovali v životě Boží slovo, a pohne nás k činnosti.
K víře nepatří nadržování
3, 4. Jak by měla víra ovlivňovat způsob našeho jednání s druhými lidmi?
3 Jestliže upřímně věříme v Boha a Krista, nebudeme nikomu nadržovat. (Jakub 2:1–4) Někteří z těch, kterým Jakub napsal, neprojevovali nestrannost, která je požadována od pravých křesťanů. (Římanům 2:11) Jakub se proto ptá: „Snad se nedržíte víry našeho Pána Ježíše Krista, naší slávy, nadržováním?“ Jestliže přišel na shromáždění bohatý nevěřící se zlatými prsteny a v nádherném oblečení, ale vstoupil i nevěřící „chudý ve špinavém oblečení“, měli by být pěkně přivítáni oba, ale přesto se zvláštní pozornost upínala na toho bohatého. Bohatí dostávali sedadlo „na znamenitém místě“, ale chudým nevěřícím bylo řečeno, aby zůstali stát nebo aby si sedli na podlahu u něčích nohou.
4 Jehova opatřil výkupní oběť prostřednictvím Ježíše Krista jak pro bohaté, tak pro chudé. (2. Korinťanům 5:14) Kdybychom tedy projevovali zvláštní přízeň bohatým, odchylovali bychom se od víry Ježíše Krista, který ‚zchudl, abychom zbohatli jeho chudobou‘. (2. Korinťanům 8:9) Nikdy tímto způsobem lidi nehodnoťme a nepředcházejme si určité lidi z nějakých nízkých pohnutek. Bůh není stranický, ale jestliže bychom projevovali stranickost, vynášeli bychom „ničemná rozhodnutí“. (Job 34:19) My toužíme líbit se Bohu, a proto se jistě nepoddáme pokušení někomu nadržovat nebo „kvůli svému vlastnímu prospěchu [obdivovat] osobnosti“. (Juda 4, 16)
5. Jaké lidi Bůh vybral, aby byli „bohatí ve víře“, a jak často jednají hmotně bohatí lidé?
5 Jakub jasně označuje ty, kdo jsou skutečně bohatí, a vybízí, aby láska byla projevována všem bez stranickosti. (Jakub 2:5–9) „Bůh [vyvolil] ty, kteří jsou chudí vzhledem ke světu, aby byli bohatí ve víře a dědici království.“ Je to proto, že chudí jsou často mnohem vnímavější na dobrou zprávu. (1. Korinťanům 1:26–29) Hmotně bohatí lidé jako třída utiskují druhé lidi, pokud jde o dluhy, plat a právní jednání. Mluví ničemně o Kristu a pronásledují nás, protože neseme jeho jméno. Ale buďme rozhodnuti poslouchat „královský zákon“, který vyžaduje lásku k bližnímu — milovat jak bohaté, tak chudé. (3. Mojžíšova 19:18; Matouš 22:37–40) Bůh to vyžaduje, a proto nadržovat znamená ‚páchat hřích‘.
‚Milosrdenství jásá nad soudem‘
6. Jak bychom se mohli stát přestupníky zákona, kdybychom s druhými jednali nemilosrdně?
6 Jestliže nemilosrdně nadržujeme, jsme přestupníci zákona. (Jakub 2:10–13) Jestliže uděláme chybu v tomto ohledu, proviňujeme se proti všem Božím zákonům. Izraelité, kteří nespáchali cizoložství, ale byli zloději, přestoupili mojžíšský Zákon. Jako křesťané jsme souzeni „zákonem svobodného lidu“ — tím je duchovní Izrael, který je v nové smlouvě, a jeho členové mají její zákon ve svém srdci. (Jeremjáš 31:31–33)
7. Proč ti, kdo stále nadržují, nemohou očekávat od Boha milosrdenství?
7 Jestliže prohlašujeme, že máme víru, ale stále někomu nadržujeme, jsme v nebezpečí. Ti, kdo nemají lásku a jsou nemilosrdní, budou totiž souzeni bez milosrdenství. (Matouš 7:1, 2) Jakub říká: „Milosrdenství vítězoslavně jásá nad soudem.“ Jestliže přijmeme vedení Jehovova svatého ducha a budeme projevovat milosrdenství v celém svém jednání, nebudeme při soudu odsouzeni. Bude nám naopak projeveno milosrdenství a zvítězíme tak nad přísným právem nebo nepříznivým rozsudkem.
Víra přináší znamenité skutky
8. V jaké situaci je člověk, který říká, že má víru, ale postrádá skutky?
8 Víra tedy způsobuje, že máme lásku a milosrdenství, ale kromě toho nás vede k dalším znamenitým skutkům. (Jakub 2:14–26) Je samozřejmé, že víra, o níž se pouze mluví, ale která postrádá skutky, nás nezachrání. Pravda, spravedlivého postavení před Bohem nemůžeme dosáhnout skutky Zákona. (Římanům 4:2–5) Ale Jakub nemluví o skutcích motivovaných zákonem, nýbrž vírou a láskou. Jestliže jsme poháněni takovými vlastnostmi, nebudeme svým spoluctitelům pouze něco laskavě přát. Nedostatečně oblečenému nebo hladovému bratrovi a sestře poskytneme hmotnou pomoc. Jakub se ptá: ‚Jestliže řeknete bratrovi, který je v nouzi: „Jdi v pokoji, zahřej se a dobře se najez“, ale nedáte mu, co potřebuje, k čemu je to prospěšné?‘ K ničemu. (Job 31:16–22) Taková „víra“ je mrtvá.
9. Co ukazuje, že máme víru?
9 Možná jsme do jisté míry spojeni s Božím lidem, ale naše prohlášení, že máme víru, mohou potvrdit pouze upřímně míněné skutky. Je znamenité, že jsme zavrhli nauku o Trojici a věříme, že je jediný pravý Bůh. Ale pouze věřit neznamená mít víru. Vždyť i „démoni věří“, ale „třesou se“ strachy, protože je čeká zničení. Jestliže máme skutečnou víru, podnítí nás, abychom konali takové skutky, jako je kázání dobré zprávy a poskytování potravy a oblečení potřebným spoluvěřícím. Jakub se ptá: „Chceš vědět, prázdný člověče [bez přesného poznání o Bohu], že víra odděleně od skutků je nečinná?“ Ano, víra vyžaduje skutky.
10. Proč je Abraham nazýván ‚otcem všech, kteří mají víru‘?
10 Víra přiměla k jednání zbožného patriarchu Abrahama. Jako ‚otec všech těch, kteří mají víru‘, byl „prohlášen za spravedlivého skutky potom, co obětoval svého syna Izáka na oltáři“. (Římanům 4:11, 12; 1. Mojžíšova 22:1–14) Co kdyby Abraham měl nedostatek víry, že Bůh může Izáka vzkřísit a tak skrze něj splnit svůj slib o semeni? Abraham by se v takovém případě svého syna nikdy obětovat nepokusil. (Hebrejcům 11:19) ‚Jeho víra byla zdokonalena‘ neboli učiněna úplnou jeho skutky. Tak ‚se splnil text Písma [1. Mojžíšova 15:6], který říká: „Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost“ ‘. Abrahamovy skutky, když se snažil obětovat Izáka, potvrdily Boží předchozí prohlášení, že Abraham je spravedlivý. Skutky víry projevil lásku k Bohu a začal být nazýván „Jehovovým přítelem“.
11. Jaký důkaz víry podala Raab?
11 Abraham prokázal, že „člověk má být prohlášen za spravedlivého skutky, a ne samotnou vírou“. To platilo i o Raab, nevěstce z Jericha. Raab byla „prohlášena za spravedlivou skutky potom, co pohostinně přijala [izraelské] posly a odeslala je jinou cestou“, takže unikli svým kananejským nepřátelům. Ještě než se setkala s izraelskými zvědy, poznala, že Jehova je pravý Bůh, a svými pozdějšími slovy a tím, že opustila prostituci, dala důkaz o své víře. (Jozue 2:9–11; Hebrejcům 11:31) Po tomto druhém příkladu víry projevené skutky Jakub říká: „Vskutku, jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ Když je někdo mrtvý, není v něm žádná oživující síla neboli „duch“ a on nemůže nic dělat. Pokud se o víře pouze mluví, je stejně mrtvá a neužitečná jako mrtvé tělo. Jestliže ale máme skutečnou víru, podnítí nás ke zbožnému jednání.
Ovládej svůj jazyk
12. Co by měli dělat sboroví starší?
12 Víru můžeme doložit také tím, jak mluvíme a vyučujeme, ale je nutná určitá zdrženlivost. (Jakub 3:1–4) Starší mají jako učitelé ve sboru před Bohem závažnou odpovědnost a budou mu skládat účty. Proto by měli pokorně zkoumat svoje pohnutky a způsobilost. Kromě poznání a schopností musí mít tito muži hlubokou lásku k Bohu a ke spoluvěřícím. (Římanům 12:3, 16; 1. Korinťanům 13:3, 4) Starší musí mít své rady založené na Písmu. Pokud by nějaký starší pochybil při svém vyučování a druhým lidem by z toho vznikly problémy, Bůh by ho skrze Krista posoudil nepříznivě. Starší by tedy měli být pokorní a studijně zaměření a měli by věrně lnout k Božímu slovu.
13. Proč klopýtáme ve slovu?
13 Dokonce i vynikající učitelé a vlastně my všichni „mnohokrát klopýtáme“, protože jsme nedokonalí. Klopýtat ve slovu je jedno z nejčastějších selhání, které může být velmi škodlivé. Jakub říká: „Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž, schopný držet na uzdě také celé své tělo.“ Na rozdíl od Ježíše Krista neovládáme svůj jazyk dokonale. Kdybychom to dokázali, ovládali bychom i ostatní údy svého těla. Vždyť uzda a udidlo nutí koně jít tam, kam chceme, a malé kormidlo může i velkou loď řídit v silném větru, kam si kormidelník přeje.
14. Jak Jakub zdůrazňuje, že musíme vynakládat úsilí, abychom ovládali jazyk?
14 Každý z nás musí poctivě přiznat, že k ovládání jazyka je potřeba skutečného úsilí. (Jakub 3:5–12) V porovnání s koněm je uzda malá a stejně tak je malé kormidlo v porovnání s lodí. Vzhledem k lidskému tělu je i jazyk malý, „a přece se velmi chlubí“. Bible objasňuje, že vychloubání se Bohu nelíbí, a proto hledejme jeho pomoc, abychom se nevychloubali. (Žalm 12:3, 4; 1. Korinťanům 4:7) Držme svůj jazyk na uzdě také ve chvíli, kdy nás něco podráždilo, a pamatujme na to, že stačí pouze jiskra, aby zapálila celý les. Jak ukazuje Jakub, „jazyk je oheň“, který může způsobit velkou škodu. (Přísloví 18:21) Nepoddajný jazyk je „světem nespravedlnosti“. Každý ničemný rys tohoto bezbožného světa je spojen s neovládáním jazyka. Z toho plynou tak škodlivé věci, jako je pomluva nebo falešné vyučování. (3. Mojžíšova 19:16; 2. Petra 2:1) Jak se na to díváš? Neměla by nás snad naše víra přimět k tomu, abychom na ovládání svého jazyka tvrdě pracovali?
15. Jakou škodu by mohlo způsobit, kdybychom svůj jazyk nedrželi na uzdě?
15 Jazyk, který není na uzdě, nás celé „poskvrňuje“. Když bychom například byli opakovaně přistiženi, jak lžeme, byli bychom známi jako lháři. Jak ale nepoddajný jazyk „rozpaluje kolo přirozeného života“? Tím, že způsobí, že se život začne podobat bludnému kruhu. Celý sbor může být rozrušen jedním neovládaným jazykem. Jakub se zmiňuje o ‚gehenně‘, údolí Hinnom. Kdysi se tam obětovaly děti, ale potom se stalo skládkou, kde se pálily odpadky z Jeruzaléma. (Jeremjáš 7:31) Proto je gehenna symbolem zničení. V určitém smyslu se schopnost gehenny ničit vztahuje i na nepoddajný jazyk. Jestliže nemáme svůj jazyk na uzdě, můžeme se stát obětí požáru, který jsme sami založili. (Matouš 5:22) Kdybychom někomu spílali, mohli bychom být ze sboru dokonce vyloučeni. (1. Korinťanům 5:11–13)
16. Co bychom měli dělat, když si uvědomujeme, jakou škodu by mohl nepoddajný jazyk způsobit?
16 Jak možná z četby Božího slova víš, Jehova prohlásil, že člověk by měl mít v podřízenosti zvířata. (1. Mojžíšova 1:28) A všechny druhy zvířat se podařilo zkrotit. Například cvičení sokoli byli používáni pro lov. Jakub se zmiňuje o ‚lezoucích tvorech‘, možná hadech ovládaných zaklínači hadů. (Žalm 58:4, 5) Člověk může ovládat dokonce i velryby, ale jako hříšní lidé nemůžeme plně zkrotit svůj jazyk. Nicméně měli bychom se vyhýbat utrhačným, zraňujícím nebo pomlouvačným poznámkám. Nepoddajný jazyk může být nebezpečným nástrojem plným smrtonosného jedu. (Římanům 3:13) Je politováníhodné, že jazyk falešných učitelů odvrátil některé první křesťany od Boha. Nikdy tedy nepřipusťme, abychom byli přemoženi jedovatými odpadlickými výroky, ať již jsou napsané, nebo vyřčené. (1. Timoteovi 1:18–20; 2. Petra 2:1–3)
17, 18. Na jakou rozporuplnost je poukazováno v Jakubovi 3:9–12 a co bychom měli v tomto ohledu dělat?
17 Víra v Boha a touha líbit se mu nás může od odpadlictví chránit a může zabránit, abychom nepoužívali jazyk rozporuplným způsobem. Jakub poukazuje na rozporuplnost výroků některých lidí a říká, že ‚jazykem žehnáme našemu Otci, Jehovovi, a proklínáme jím lidi, kteří začali existovat v Boží podobě‘. (1. Mojžíšova 1:26) Jehova je náš Otec v tom smyslu, že „dává všem lidem život, dech a všechno“. (Skutky 17:24, 25) V duchovním smyslu je také Otcem pomazaných křesťanů. Všichni existujeme „v Boží podobě“, pokud jde o myšlenkové a morální vlastnosti, jako jsou láska, právo a moudrost, které nás odlišují od zvířat. Jak bychom tedy měli jednat, máme-li víru v Jehovu?
18 Kdybychom proklínali nějakého člověka, znamenalo by to, že bychom na něho svolávali zlo. My nejsme božsky inspirovaní proroci a nemáme pověření na někoho svolávat zlo, a proto by taková řeč byla dokladem nenávisti, která by způsobila, že by naše žehnání Bohu bylo zbytečné. Není správné, aby z jedněch úst vycházelo „žehnání a proklínání“. (Lukáš 6:27, 28; Římanům 12:14, 17–21; Juda 9) Bylo by velmi hříšné, kdybychom na shromážděních zpívali chvály Jehovovi, a potom mluvili špatně o spoluvěřících. Není možné, aby sladká i hořká voda vycházela ze stejného pramene. Stejně jako ‚fíkovník nemůže rodit olivy nebo réva fíky‘, slaná voda nemůže vydat sladkou vodu. Po duchovní stránce je něco v nepořádku, pokud my, kteří bychom měli mluvit to, co je dobré, stále pronášíme zlobná slova. Pokud jsme si na to zvykli, modleme se k Jehovovi o pomoc, abychom tímto způsobem mluvit přestali. (Žalm 39:1)
Jednejme s moudrostí shora
19. Jestliže jsme vedeni nebeskou moudrostí, jak můžeme působit na druhé lidi?
19 Každý z nás potřebuje moudrost, abychom mluvili a jednali způsobem, který se hodí pro ty, kdo mají víru. (Jakub 3:13–18) Jestliže máme uctivou bázeň před Bohem, dá nám nebeskou moudrost, schopnost používat poznání správným způsobem. (Přísloví 9:10; Hebrejcům 5:14) Jeho Slovo nás učí, jak projevovat ‚mírnost, jež patří k moudrosti‘. A protože jsme mírní, podporujeme pokoj ve sboru. (1. Korinťanům 8:1, 2) Každý, kdo se chlubí, že je veliký učitel spoluvěřících, ‚lže proti pravdě‘, která jeho samolibost odsuzuje. (Galaťanům 5:26) „Moudrost“ takových lidí je „zemská“ — charakteristická pro hříšné lidi odcizené Bohu. Je „živočišná“, protože je výsledkem tělesných sklonů. Navíc je „démonská“, protože ničemní duchové jsou pyšní. (1. Timoteovi 3:6) Jednejme tedy moudře a pokorně, abychom nevytvářeli atmosféru, kde by se dařilo ‚podlostem‘, jako jsou pomluva nebo nadržování.
20. Jak bys popsal moudrost shora?
20 „Moudrost shora je především cudná“, činí nás mravně a duchovně čistými. (2. Korinťanům 7:11) Je „pokojná“, protože nás podněcuje k úsilí o pokoj. (Hebrejcům 12:14) Nebeská moudrost působí, že jsme ‚rozumní‘, ne dogmatičtí a že se s námi dá vyjít. (Filipanům 4:5) Moudrost shora je „připravená uposlechnout“, vede nás k tomu, abychom jednali podle božského vyučování a spolupracovali s Jehovovou organizací. (Římanům 6:17) Moudrost shora také působí, že jsme milosrdní a soucitní. (Juda 22, 23) Je plná „dobrého ovoce“ a podněcuje k zájmu o druhé lidi a jednání v souladu s dobrotou, spravedlností a pravdou. (Efezanům 5:9) Jako ti, kdo působí pokoj, se radujeme z „ovoce spravedlnosti“, kterému se daří v pokojných podmínkách.
21. K čemu by nás podle Jakuba 2:1–3:18 měla podněcovat naše víra v Boha?
21 Je tedy jasné, že nás víra podněcuje k činnosti. Dělá z nás nestranné, milosrdné lidi, kteří aktivně konají znamenité skutky. Víra nám pomáhá ovládat náš jazyk a jednat s nebeskou moudrostí. Ale to není všechno, co se můžeme z tohoto dopisu naučit. Jakub má další rady, které nám mohou pomoci chovat se způsobem, který přísluší těm, kdo mají víru v Jehovu.
Jak bys odpověděl?
◻ Proč je nesprávné někomu nadržovat?
◻ Jaká je souvislost mezi vírou a skutky?
◻ Proč je tak důležité ovládat jazyk?
◻ Jaká je nebeská moudrost?