Rozumný přístup

JSME vděční za to, že Boží slovo způsobilo změny v našem životě, a chceme, aby přineslo užitek i dalším lidem. Kromě toho jsme si také vědomi, že reakce lidí na dobrou zprávu ovlivní jejich budoucí vyhlídky. (Mat. 7:13, 14; Jan 12:48) Upřímně si proto přejeme, aby pravdu přijali. Máme-li jim však co nejlépe pomoci, musíme své pevné přesvědčení a horlivost spojit s rozlišovací schopností.

Pokud pravdivé tvrzení odhalující falešnost určitého náboženského názoru, k němuž má posluchač citové pouto, předložíme necitlivě, obvykle nebude mít příznivou odezvu, ani kdyby bylo podepřeno citací řady biblických textů. Jestliže například určité všeobecně rozšířené oslavy odsoudíme, protože mají pohanský původ, nemusí se tím názor druhých lidí na dané zvyky změnit. Rozumný přístup bývá obvykle účinnější. Co to vlastně znamená být rozumný?

Písmo nám říká, že „moudrost shora je ... pokojná, rozumná“. (Jak. 3:17) Řecký výraz, který je na tomto místě přeložen jako „rozumný“, doslova znamená „poddajný“. Některé překlady zde uvádějí slovo „ohleduplný“, „mírný“ nebo „shovívavý“. Všimni si, že rozumnost je na tomto místě spojena s pokojností. V dopise Titovi 3:2 je uvedena spolu s mírností a postavena do protikladu k útočnosti. Slova zapsaná ve Filipanům 4:5 nás nabádají, abychom byli známi svou ‚rozumností‘. Ten, kdo je rozumný, bere v úvahu situaci a pocity toho, s kým mluví, i to, z jakého prostředí daný člověk pochází. Pokud je to vhodné, je ochoten být poddajný. Budeme-li takto jednat s druhými, otevřou nám svou mysl a srdce, takže pak budou vnímavější, když s nimi budeme rozmlouvat z Písma.

Čím začít. Jak uvádí historik Lukáš, apoštol Pavel během svého působení v Tesalonice používal Písmo tak, že „vysvětloval a dokazoval pomocí odkazů, že bylo nutné, aby Kristus trpěl a vstal z mrtvých“. (Sk. 17:2, 3) Stojí za povšimnutí, že Pavel tímto způsobem postupoval v židovské synagoze. Jeho posluchači považovali Hebrejská písma za autoritu. Proto bylo vhodné, že začal něčím, co pro ně bylo přijatelné.

Když Pavel mluvil k Řekům na Areopagu v Aténách, nezačal tím, že by poukázal na Písmo. Začal naopak věcmi, které znali a přijímali, a pomocí nich pak své posluchače dovedl k úvaze o Stvořiteli a jeho záměru. (Sk. 17:22–31)

V dnešní době miliardy lidí nepovažují Bibli za autoritu ve svém životě. Téměř na každého však působí obtížné poměry v současném systému věcí. Lidé touží po něčem lepším. Pokud tedy dáš nejprve najevo zájem o to, co je znepokojuje, a potom jim ukážeš biblické vysvětlení daného problému, mohl bys je takovýmto rozumným přístupem podnítit, aby naslouchali tomu, co Bible říká o Božím záměru s lidstvem.

Možná, že k věcem, jež zájemce přijal od svých rodičů, patří i určité náboženské názory a zvyky. Nyní však poznává, že tyto názory a zvyky se nelíbí Bohu, a tak je na základě toho, co se učí z Bible, zavrhne. Jak může zájemce vysvětlit toto rozhodnutí svým rodičům? Možná mají pocit, že když odmítá to, co mu v náboženském ohledu předali, odmítá automaticky i je. Proto zájemce snad usoudí, že dříve než se pokusí vysvětlit z Bible důvod svého rozhodnutí, bude zapotřebí, aby rodiče nejprve ujistil o své lásce a úctě k nim.

Kdy být poddajný. Jehova má sice plnou pravomoc dávat příkazy, ale přesto projevuje mimořádnou rozumnost. Když Jehovovi andělé zachraňovali Lota a jeho rodinu ze Sodomy, naléhali na něj: „Unikni do hornatého kraje, abys nebyl smeten!“ Lot však vyslovil prosbu: „Prosím, tak ne, Jehovo!“ Požádal jej o to, aby směl uprchnout do Coaru. Jehova projevil k Lotovi ohled, a dovolil mu to. Proto když ostatní města byla zničena, Coar byl ušetřen. Později však Lot uposlechl Jehovův původní pokyn a přestěhoval se do hornatého kraje. (1. Mojž. 19:17–30) Jehova od začátku věděl, že jeho řešení je správné, ale přesto trpělivě projevoval k Lotovi ohled, dokud si i Lot správnost tohoto řešení neuvědomil.

Chceme-li druhým opravdu pomáhat, musíme i my být rozumní. Možná jsme přesvědčeni, že se ten druhý člověk mýlí, a také máme působivé argumenty, kterými bychom mu to dokázali. Někdy je ale lepší na takového člověka netlačit. Rozumný přístup neznamená dopouštět se kompromisu vůči Jehovovým měřítkům. Možná bude lepší, když tomu člověku poděkuješ za to, že se vyjádřil, nebo když na některá jeho mylná tvrzení nebudeš reagovat, a to proto, abys mohl rozhovor zaměřit na něco užitečnějšího. Ani v případě, že oslovený odsoudí tvé náboženské názory, nereaguj přehnaně. Mohl by ses ho místo toho zeptat, proč má takový názor. Pozorně naslouchej jeho odpovědi. Díky tomu lépe pochopíš jeho způsob uvažování. Možná ti to do budoucna otevře cestu ke konstruktivnímu rozhovoru. (Přísl. 16:23; 19:11)

Jehova lidi obdařil schopností činit rozhodnutí. Umožňuje jim, aby ji používali, a to i přesto, že ji ne vždy používají moudře. Jozue jakožto Jehovův mluvčí vylíčil, jak Bůh jednal s Izraelem. Potom ale řekl: „A jestliže je ve vašich očích špatné sloužit Jehovovi, vyvolte si dnes, komu budete sloužit, zda bohům, jimž sloužili vaši praotcové, kteří byli na druhé straně Řeky, nebo bohům Amorejců, v jejichž zemi bydlíte. Ale pokud jde o mne a mou domácnost, my budeme sloužit Jehovovi.“ (Jozue 24:15) Dnes je naším úkolem vydávat „svědectví“. Mluvíme tedy s přesvědčením, ale nepokoušíme se druhé k víře nutit. (Mat. 24:14) Rozhodnout se musí oni, a my jim toto právo neupíráme.

Ptej se. Ježíš dal vynikající příklad toho, jak máme s lidmi rozmlouvat. Bral v úvahu, z jakého prostředí pocházejí, a používal znázornění, která pro ně byla snadno přijatelná. Také však kladl působivé otázky. Tím dával druhým příležitost, aby se vyjádřili a dali najevo, co mají ve svém srdci. To je zároveň podněcovalo, aby o rozebírané záležitosti uvažovali.

Jeden muž zběhlý v Zákoně se Ježíše zeptal: „Učiteli, co mám dělat, abych zdědil věčný život?“ Ježíš mu snadno mohl odpovědět. Vybídl jej ale, aby se sám vyjádřil. „Co je napsáno v Zákoně? Jak čteš?“ Na to ten muž odpověděl správně. Ukončila správná odpověď jejich rozhovor? Vůbec ne. Ježíš tomu člověku umožnil, aby pokračoval, a z další otázky, kterou mu ten muž položil, bylo zřejmé, že se snaží prokázat se jako spravedlivý. Zeptal se totiž: „Kdo je skutečně můj bližní?“ Vzhledem k tomu, jaký převládající postoj vůči pohanům a Samaritánům měli Židé, Ježíš neuvedl žádnou definici, proti níž by mohl mít ten muž námitky, ale vybídl ho, aby uvažoval o určitém znázornění. Týkalo se milosrdného Samaritána, který na rozdíl od kněze a Levity přišel na pomoc jednomu oloupenému a zbitému cestujícímu. Potom se Ježíš jednoduchou otázkou ujistil, že ten muž, se kterým mluvil, uvedené znázornění pochopil. Díky tomu, jakým způsobem s ním Ježíš rozmlouval, význam slova „bližní“ ten člověk pochopil v takové šíři, v jaké si ho do té doby neuvědomoval. (Luk. 10:25–37) To je opravdu vynikající příklad používání otázek, který bychom měli napodobovat. Místo toho, abys všechno řekl sám, a tak v podstatě myslel za osloveného, uč se používat znázornění a taktní otázky, kterými jej budeš podněcovat k přemýšlení.

Uváděj důvody. Když apoštol Pavel mluvil v synagoze v Tesalonice, nespokojil se s tím, že by svým posluchačům jen četl z pramene, který byl pro ně autoritou. Lukáš podává zprávu, že Pavel jim to, co přečetl, rovněž vysvětloval a dokazoval a také jim objasňoval, jak to mají uplatnit. Díky tomu se ‚někteří z nich stali věřícími a spojili se s Pavlem a Silem‘. (Sk. 17:1–4)

Bez ohledu na to, kdo jsou tvoji posluchači, takový rozumný přístup může přinést užitek. A to platí, ať vydáváš svědectví příbuzným, ať si povídáš se spolupracovníky či spolužáky, mluvíš s někým cizím při své veřejné svědecké službě, vedeš biblické studium nebo přednášíš proslov ve sboru. Čteš-li nějaký biblický text, jeho smysl je možná zřejmý tobě, ale někomu jinému zřejmý být nemusí. Tvé vysvětlení či aplikace pak může na posluchače působit jako dogmatické tvrzení. Nepomohlo by snad proto, kdybys vyzdvihl určitá klíčová vyjádření a vysvětlil je? Mohl bys dané vysvětlení podpořit odpovídajícími doklady, možná kontextem nebo jiným biblickým veršem, který se týká námětu? Mohl bys rozumnost svých slov ukázat pomocí nějakého znázornění? Nepomohly by snad posluchačům k uvažování o dané věci otázky? Takový rozumný přístup zanechává v druhých příznivý dojem a podněcuje je, aby o věcech přemýšleli.